„Přečteš nám další větu,“ ptá se paní učitelka. „Nechce se mi,“ odpoví desetiletý Petr. „Jak nechce?“ zeptá se stále klidně učitelka. „No prostě nechce,“ stojí si za svým chlapec. „Tak si aspoň ukazuj prstem, kde jsme.“ „Ježiš no tak jo.“ Speciální pedagogové na Základní škole Nová mají zkrátka nervy ze železa. Po celou dobu naší přítomnosti jsme ani jednou nezaznamenali jakýkoliv náznak rozčilení. Ačkoliv děti neustále všechno komentovaly, vrtěly se, smály se či odříkaly, pedagožka vše zvládala s bravurou. „Po velké přestávce nám to vždycky chvíli trvá, než se zklidníme, že děti,“ říká smířeně.
Na nástěnce sepsaná pravidla slušného chování se dětem příliš naplňovat nedařila. Přesto bylo znát, že existuje hranice, přes kterou by nešly. V čem se chování žáků nelišilo od chování dětí s normálním intelektem, byl poměr zlobení rozložený mezi kluky a holky. Hoši se projevovali výrazně hlasitější i pohybově aktivnější. Pět ze sedmi přítomných dětí čtvrté třídy bylo romského původu. Námi navštívené hodiny se zúčastnily také dvě studentky z druhého stupně, které vypracovávali samostatně zadanou práci. Ve škole byl zrovna nedostatek pedagogů, vinnou chřipkové epidemie. Vedení školy tak muselo improvizovat.
„Vyslovuje se to b-u-l-e-r-b-i-n, ano hezky,“ chválí učitelka čtení jednoho z žáků. U žáka klasické čtvrté třídy by se pochopitelně jednalo o bídný výkon. Avšak v porovnání s ostatními členy třídy šlo o nadprůměr. Na první pohled na studentech praktické školy není poznat rozdíl oproti dětem s normálním intelektem. Působí jako zdravé děti s určitými výchovnými problémy. Jakmile však mají zodpovídat otázky vyučující, rázem je rozdíl evidentní. Děti čtvrté třídy vážně odpovídají tak, jak by odpovídali prvňáci maximálně druháci. Odpovídá to tak slovům ředitelky školy Jarmily Dreiseitlové, která nám o škole povídala ještě před návštěvou třídy, k níž stejně jako k ostatním třídám prvního stupně vedou červené nalepené stopy. „U nás se děti naučí za tři roky to, co se na běžné základní škole naučí v prvním ročníku. Jinak nastavené osnovy by zkrátka naši žáci nezvládli,“ prozradila ředitelka. Hlavním důvodem je podle Jarmily Dreiseitlové přístup rodičů, kvůli nimž děti co se nenaučí ve škole, se zkrátka nenaučí a nedozví.
Většina třídy tak nevěděla, mládě jakého zvířete představuje jehně. Někteří žáci si pro změnu pletli odstavce s řádky, či nedokázali spočítat příklady sčítání trojciferných čísel pod sebou. Pokud však děti věděly, byly vždy pochváleny. A přesně o tento pocit by je studium na běžné základní škole připravilo.