Eva Reiterová 
Po chvíli vychází mezi střídačkami trenér Adam Wind, který chystá lahve a další vybavení potřebné k dnešnímu tréninku. Krátce před dvanáctou hodinou je ze šaten slyšet pořádný rozruch, to už vychází skupinka asi dvaceti mladých hokejistů a hokejistek pod dohledem hlavního trenéra mužstva Mikuláše Mihňáka. Děti s nadšením skáčou na led a nekontrolovaně a s radostí se na něm pohybují. „No tak přestaňte blbnout, nejste na veřejném bruslení! Pojďte, začneme,“ ozve se ze střídačky z úst Winda. Chvíli jim to trvá, ale pak už vzorně stojí nastoupení před jejich kouči. Dostávají hlavní instrukce k tomu, co vše je na dnešním tréninku čeká. Všechno je jim řádně ukázáno na jedné z tabulích přidělaných na plexisklech, na kterou Mihňák kreslí plán dnešního cvičení. To začínají rozcvičkou v podobě přejetí ledové plochy tam a zpět asi desetkrát v co nejkratším čase. Jde vidět, že tento typ cvičení malé hráče baví. Vzájemně se hecují a každý z nich se snaží přebruslit toho, koho má zrovna vedle sebe. Mezitím přichází na led Adam Černý, který doplňuje trio koučů ročníku 2014.
„Všichni sem,“ zavelí slovenský kouč Mihňák po rozcvičce. Děti se dle jeho pokynů rychle rozdělí do skupin podle toho, na jaké hrají pozici. Skupinka útočníku společně s brankářem, který je u týmu 1. třídy jen jeden, se pod vedením Černého ubírá na jednu polovinu ledové plochy. Obránce si na druhou půlku pod svá křídla bere trenér Wind. Obě skupiny dostanou nejprve pár instrukcí od svých trenérů a pak následuje několik praktických cvičení. Útočníci mají za úkol si párkrát přihrát a potom se pokouší vystřelit na bránu, ve které se snaží mladý brankář. Obránci naopak na druhé straně ledu trénují obrané praktiky. Kouč Mihňák na obě části ročníku 2014 dohlíží, chvíli stojí u jedné a říká svoje připomínky, a pak to samé dělá i druhé. Čas poledního tréninku docela rychle utíká. Dvacet minut před jeho koncem přerušuje soustředěnost dětí na zadaná cvičení hvizd píšťalky z úst hlavní trenéra. „Super děcka. Pro dnešek bylo cvičeních dost. V posledních patnácti minutách si dáme takový rychlý zápas,“ řekne Mihňák.
Aniž by to dořekl, tak se děti dělí do dvou týmu a zápas začíná. Jedna skupina si bez jakékoliv instrukce jede ke střídačce pro černé rozlišováky, které jim dává kouč Wind a obléká si je přes bílé dresy se znakem orla na prsou. Po písknutí Mihňáka krátký zápas začíná. Je jasné, že takový závěr hodinové přípravy se dětem jistě líbí. Po práci je totiž čeká zasloužená odměna, ve které zároveň zužitkují nově nabyté dovednosti. Během utkání mi dojde, že takto končí tréninky asi pokaždé. Po tréninku mi to také Mikuláš Mihňák potvrzuje. „Snažíme se to tak dělat pokaždé. Pro děti je to pak taková odměna za dobrý výkon,“ prozrazuje slovenský rodák. Samotnou mě také zajímá, jak se děti po hodinovém drilu cítí, a tak jdu s trenérem Mihňákem k šatnám, kde odchytnu pár mladých prostějovských nadějí a ptám se na jejich pocity z dnešního tréninku. Nepřekvapuje mě, že všechny ohlasy jsou veskrze pozitivní. Děti se usmívají a vypadají, že by klidně zvládly ještě další hodinu. Poté se všichni loučí s trenéry, kteří jim ještě dávají rychlé instrukce k jejich víkendovému programu a pak už jdou ke svým rodičům. Ti na ně už netrpělivě čekají na tribunách a venku před prostějovským zimním stadionem.
