Po každém improvizačním představení se okamžitě začnu těšit na další, říká Jakub Krejčí z divadla Odvaz

Co je podle vás v improvizaci nejdůležitější?

Nejdůležitější je, aby člověk, který improvizuje, byl pohotový. To je asi to největší plus improvizátora. Měl by být chytrý, protože lidé, kteří mají obecně širší rozhled, tak jsou lepší improvizátoři. Není to vždycky pravda, ale je to dobré předurčení. A jak říká naše Jana Vozáriková, tak by měl mít takzvanou „pifku“. Ať už to znamená cokoli. Mělo by mu to prostě pálit, přesněji řečeno.

Kdy jste se rozhodl taky si impro vyzkoušet?

Já jsem navštěvoval improvizační představení jako divák a zalíbilo se mi to. Po asi roce byl tehdejší skupinou Ostružiny vypsán casting na nové členy, a tak jsem se tam přihlásil. Přišel jsem tam, absolvoval jsem zhruba dvouhodinový trénink, kde jsem se zapojoval do klasického improvizačního procvičování. Potom mi bylo nabídnuto, jestli bych s nimi nechtěl spolupracovat. Už je to drahných téměř osm let a baví mě to úplně nejvíc. Je to absolutně skvělý relax pro člověka, jako jsem já.

Jsou začátky improvizování náročné?

Dříve než jsem vůbec poprvé vystupoval na jevišti, více než půl roku jsem musel trénovat. Jednou týdně jsme se všichni scházeli a procvičovali jednotlivé improvizační kategorie. Poprvé jsem pak hrál zápas s pardubickým týmem Paleťáci, někdy v březnu 2011. Když jsem se nedávno koukl na záznam toho vystoupení, trošku jsem se styděl. Vždycky jsem myslel, že mé fóry jsou dobré, ale zpětně musím říct, že to nebylo příliš povedené. Teď už jsem si jistý, že vše zvládám lépe. Časem jsem se odhodlal i ke konferování, tedy moderování, jednotlivých představení.

Jaké kategorie improvizace jsou vaše nejoblíbenější?

Sám si myslím, že moje největší síla je ve verbálním humoru, nejsem tak dobrý pohybově nebo pěvecky. Takže mám rád kategorie, které jsou na tom postavené. Například „vyprávěnou“, kdy jeden hráč říká příběh, který se souběžně s vyprávěním odehrává na jevišti. Pozornost diváka se tak přenáší od vypravěče k příběhu a zpátky. Hráči tady spolu úzce kooperují. Dále mě baví „spoon river“, kdy se postaví před diváky čtyři hráči, kteří v krátkých monolozích představí své fiktivní postavy. Na první pohled vypadají, že spolu nemají nic společného, ale postupem času je patrné, že příběh všech čtyř postav je propojený. Poslední dobou mě taky začínají bavit longformy.

Co si pod tím mám představit?

Longformy jsou improvizační představení, které nejsou tak fragmentované na jednotlivé kousky. Jsou celé provázané jedním souvislým příběhem.

Míváte trému před představeními?

Výjimečně trému mívám, jenom když jsou hodně zvláštní příležitosti. Například nedávno jsem hrál se svým kolegou Bobem představení, které jsme odehráli pouze ve dvou. To je dost nestandardní a člověk se tam nemá moc na koho spolehnout. Před takovým typem představení jsem ještě nervózní, protože je to pro mě pořád něco nového. Ale před klasickým představením jako jsou improvizační show nebo zápasy, pokud tam není na nás připraveno něco speciálního, tak už nervózní nejsem.

Jak probíhá příprava jednotlivých představení?

Kromě toho, že impro hraju, se taky starám o dramaturgii a propagaci. Když plánujeme představení na další měsíce, společně přemýšlíme, jaké formáty by byly pro diváky nejatraktivnější. Často se opíráme o aktuální dění. Když třeba začínají letní prázdniny, blíží se dušičky nebo nějaká jiná významná událost, často se tím necháme inspirovat.

Míváte i takzvané okurkové sezóny?

Takovým obdobím se snažíme vyhnout, a když není nic aktuálního, tvoříme nové formy. Takhle jsme třeba vymysleli Hardcore improshow, která byla přístupná až od osmnácti let a během které jsme na baru nabízeli panáky za polovic. Každoročně jsme taky mívali tematické improplesy v kostýmech. Letos ani loni to bohužel nevyšlo kvůli rekonstrukcím.

Co všechno spadá pod propagaci Odvazu?

Snažím se divadlo přiblížit nejen mladším fanouškům na sociálních sítích. Naše stránka na Facebooku se líbí více než dvou tisícům lidem. Dávám příspěvky z představení, ale i nějaké vtipné fotky ze zákulisí. Téměř na každý zápas nebo show tvořím i plakáty, které všude sdílím. Rád pracuji s grafikou a snažím se přicházet s něčím novým. Vytvořil jsem plakáty, které záměrně připomínaly kýčovité obálky ženských románů, nebo i letáky ze supermarketu. Čím nápaditější a vtipnější plakát je, tím větší dosah má na internetu. Takový můj osobní projekt je, že s sebou tahám placky Odvazu po světě a fotím je u nejznámějších památek. Odvaz tak byl v Dubaji, Londýně, Amsterdamu, ale třeba i v New Yorku nebo Benátkách.

Máte své vlastní prostory. Je těžké sehnat na provoz dostatek peněz?

Jednoduše se o tom mluví, ale hůře se to realizuje. V Ostravě má kultura, a obecně divadla, bohatou historii. Náš problém je, že jsme zatím relativně malí a neznámí, takže naše finance proudí jen ze vstupenek a útraty na baru. Žádné sponzory nemáme. Když se podíváte na soubory, které hrají pravidelně několikrát týdně a jsou kapacitně třikrát větší než my, nejen, že dokáží svá představení vyprodávat, navíc bývají i podporovány třeba městem. Zájem lidí tady je, jediný problém zůstává v tom, že Ostrava o nás fakt ještě neví a nebere nás jako plnohodnotné divadlo. I když máme pěknou fanouškovskou základnu, tak na to, abychom hráli týdně i čtyři představení, to ještě není. Je třeba rozšířit okruh našich diváků a ujistit nejen Ostravany, že Odvaz je plnohodnotné divadlo nabízející kvalitní zábavu a zážitek. S větším počtem představení a diváků porostou i příjmy, a my budeme moci pokračovat ve zlepšování nejen celého prostoru.

Co si myslíte o možnosti živit se improvizací?

Já osobně si myslím, že to reálné je, jen se k tomu musí dojít. Hodně mých kolegů má ale jiný názor. Pro všechny by to bylo fajn, ale vzhledem k tomu, že nemáme žádný základní kapitál, tak je to složitější. Teď je to všechno opravdu jenom o tom odehrát dost naplněných představení. Aby nás divadlo živilo je reálné, jen je to běh na dlouhou trať. Dřív než třeba za pět let to určitě nebude.

Je reálné produkovat originální improvizaci několikrát týdně?

Myslím si, že to jde, protože improvizace, tak jak ji vnímám já a spousta mých spoluhráčů, má pokaždé jinou atmosféru a nabíjí energií. Často přijdu ztahaný po práci do divadla, kde je potřeba rychle uklidit, nachystat bar, roztočit pivo, zapojit techniku, nachystat představení, a pak vběhnout na to jeviště a podat stoprocentní výkon. Diváci si za zábavu zaplatili a chtějí mít co nejkvalitnější zážitek. Navzdory téhle psychické náročnosti člověk končí představení vnitřně naplněný. Někdy sice unavený, ale to je vedlejší. Po každém improvizačním představení se okamžitě začnu těšit na další. Je nás teď v Odvazu deset a nehrajeme všichni všechna představení. Role v chodu divadla se střídají, takže když budeme vystupovat čtyřikrát v týdnu, tak každý z nás se objeví ve dvou představeních.

Koho v Ostravě považujete za svou konkurenci?

Reálně jsou naší konkurencí všechna divadla, všechna kina, výstavní galerie a veškerá místa, kam může člověk večer zamířit a strávit tam kulturou naplněný čas. Čistě improvizační divadlo v Ostravě není. Improvizační skupiny tady ale fungují tři, my a dvě stálejší uskupení. Jedno z nich hraje ve Staré aréně jiný formát představení pro úplně jiné publikum. Druhá skupina, která pravidelně hraje, je Allimp. Ti vyšli z naší školy ImproAcademy, kde učíme improvizační postupy.

Kdo tvoří publikum Odvazu?

Naše divadlo je otevřené pro všechny. Drtivá většina, asi 95 % představení je absolutně pro všechny a nezáleží na tom, jestli jste dítě, muž, žena, takový nebo makový. Osobně mám občas problém s dětmi v publiku, jelikož humor, který děláme, je pro ně těžko pochopitelný. Nejsme vulgární, ale máme dospělý humor, který malé děti často nechápou a nebaví je to. Pak z nudy vyrušují, a to ničí celkovou atmosféru. Pro děti zhruba do patnácti let to úplně vhodné není. Jinak jsou naši diváci věkově někde mezi třiceti, čtyřiceti, až padesáti lety. To je velmi unikátní. Protože impro v dalších městech, jako je Olomouc, Brno, Pardubice i Praha, je téměř výlučně navštěvováno studenty a mladými lidmi do třiceti let. U nás je to jiné, chodí k nám v podstatě ti stejní lidé, které potkáváte ve velkých divadlech.

Jaké jsou plány Odvazu do budoucna?

Nějaký společný velký cíl není, protože jím bylo vlastní divadlo. Ale aktuálně chceme dělat to, co děláme teďka, ale častěji a pro více lidí. A i když naše divadlo funguje, pořád je na něm co zlepšovat. Pořád je co renovovat, dokupovat, abychom divákům vytvořili co nejpříjemnější prostředí. Chceme divadlo vylepšovat a dělat ho dostupnější pro lidi. Co nejvíce ho propagovat, rozšířit povědomí o tom, že tady jsme. Od diváků máme extrémně dobrou zpětnou vazbu, takže věříme, že je to jen o tom, že ti lidé o nás neví. Ne že by se jim to, co děláme, nelíbilo a záměrně se nám vyhýbali.

Jakub Krejčí byl vždycky rád středem pozornosti. Když dostal možnost zúčastnit se castingu do svého oblíbeného improvizačního týmu Ostružiny, neváhal. Dnes on té doby uběhlo téměř osm let a z Jakuba se stal zkušený a oblíbený improvizátor. Ostružiny vystřídal Odvaz a Jakub se začal více angažovat. Dnes má na starost propagaci jednotlivých představení, komunikaci s médii, ale i správu webových stránek. V budoucnu by se rád improvizováním živil.