Bára Vránová 
Město ležící mezi Vsetínskou a Rožnovskou Bečvou si už koncem 19. století vysloužilo díky velkému množství škol i bohatému kulturnímu zázemí přídomek „Valašské Athény“. Právě díky povědomí o slavné historii města i silnému kultu osobnosti Tomáše Garriguea Masaryka, který byl členem Říšské rady právě za Valašsko a do Valašského Meziříčí několikrát zavítal, patřili obyvatelé města v regionu k předním odpůrcům KSČ a její totalitní vlády.
„Specifikum lidí ve Valmezu bylo uvědomění. Uvědomění vlastní historie, uvědomění demokratických hodnot a z toho pramenilo uvědomení, že komunistický režim je nefunkční a v podstatě nezákonný, tak proti němu začali různými způsoby vystupovat,“ vysvětluje Alžběta Zetková, učitelka Gymnázia Františka Palackého, která se historií města dlouhodobě zabývá.
Ačkoliv směli Meziříčané své negativní postoje vyjadřovat jen skrytě, existovala ve městě řada aktivit, které neměly v okolních městech obdoby. Stál za nimi především kulturní stánek M-klub a množství osobností z disentu, které se do města stahovaly kvůli jeho, do jisté míry, uvolněné atmosféře.
Volnomyšlenkářské město s prostorem pro umělce
Valašskomeziříčský M-klub byl už od svého založení v 70. letech vyhledávanou kulturní Mekkou u diváků z celého regionu. Za jeho kvalitní programovou skladbou stál Milan Kuchynka, člen KSČ, který ale dokázal zaštítit programy oslovující umělce i veřejnost napříč republikou, včetně hudebních publicistů Jana Rejžka a Jiřího Černého. Meziříčská hudební scéna nabízela prostor umělcům se zákazem vystupování a iniciovala vznik desítek skupin, z nichž některé, například Mňága a Žďorp nebo Betula Pendula, působí dodnes. Za Kuchynkovy éry navíc vznikl dnes už legendární hudební festival Valašský špalíček.
Specifické podmínky přitahovaly kromě umělců i příslušníky disentu, kteří museli kvůli protirežimním aktivitám opustit svá původní bydliště. Nejvýraznějšími osobnostmi z této sféry byli chartisté Vít Zukal a Jaromír Čechura. Ti se ve „Valmezu“ usídlili koncem 80. let, a i přes neustálý dohled StB organizovali různé neoficiální akce od ilegálních koncertů maskovaných jako soukromé oslavy, přes opisování zakázaných knih, po výměny nahrávek české i zahraniční hudební scény, které nebyly běžně k dostání.
Svou revoltu museli několikrát provést i studenti gymnázia. Nejčastější výtky stranického aparátu směřovaly k obsahu školního časopisu a samotnému vzhledu gymnazistů. „Na ústavu ve Valašském Meziříčí bylo zakázáno chodit v tričkách s nějakými anglickými nápisy a člověk musel být ostříhaný, vlasy po límec. Já jsem měl na tu dobu dost dlouhé vlasy a někteří profesoři to dávali najevo. Třídní profesor to se mnou dost často řešíval,“ vzpomíná na situaci Martin Štainer v rozhovoru pro Paměť národa, který se později stal jedním z předních osobností valašskomeziříčské Sametové revoluce.
Do hledáčku StB se dostali i členové městského spolku ochránců přírody kritizující špatnou situaci ovzduší a nedostatečnou péči o životní prostředí.
Zásah proti studentům jako rozbuška politických aktivit
Ještě před 17. listopadem existovala ve městě skupina občanů s výraznými aktivitami v oblasti politiky. Někteří z nich se pravidelně účastnili demonstrací v Praze, například v rámci Palachova týdně, aby později o situaci informovali své spoluobčany. Později se meziříčané začali ve větší míře politicky angažovat až od jara 1989, kdy bylo ve městě možné podepsat petici Několik vět.
Zásadní zlom přišel s událostmi na Národní třídě. V reakci na informaci o zásahu pořádkových jednotek proti neozbrojeným studentů se rozhodli přední aktivisté Jiří Majdloch a Marek Irgl zúčastnit 19. listopadu demonstrace v Olomouci. Díky tomu se stali účastníky první velké manifestace proti komunistickému režimu a prostřednictvím studentských řečníků se podrobněji dozvěděli o událostech v Praze.
Na základě této zkušenosti se pak rozhodli ještě téhož večera uspořádat vlastní shromáždění na náměstí ve Valašském Meziříčí. Toho se zúčastnila skupinka asi dvaceti lidí, kterou vzápětí rozehnali příslušníci Veřejné bezpečnosti.
Meziříčská revoluce
Následujícího dne policisté preventivně zatkli chartistu Zukala, aby se nemohl účastnit aktivit podvracejících Československou socialistickou republiku. Jeho zadržení vyústilo v další demonstraci na náměstí, tentokrát s daleko vyšší účastí.
„Zatčení chartistů byla víceméně ta příslovečná poslední kapka, po které se revoluce ve Valašském Meziříčí rozběhla naplno. Když se v davu na náměstí začalo vykřikovat, že Vítek Zukal je zatčený, vydal se dav spontánně ke služebně Veřejné bezpečnosti, aby pískáním a skandováním přiměli policisty ho propustit. Když se jim to po půlhodině podařilo, bylo to takovým prvním vítězstvím revoluce a mnozí si asi uvědomili, na jak hliněných nohou už komunistický režim stojí,“ vysvětluje Zetková. „Události v Meziříčí pak nabraly spád. Lidé byli v prvních dnech aktivnější než v Rožnově pod Radhoštěm nebo Vsetíně,“ dodává.
Zatímco 20. listopadu 1989 se na náměstí sešlo okolo padesátky lidí, o den později už se jejich počet pohyboval okolo 250 až 300. Postupně do města přijížděli další studenti i umělci z Prahy, na soše svatého Floriana se objevil portrét Václava Havla a ze zdi Československé spořitelny se stala improvizovaná nástěnka s informačními plakáty, letáky, fotografiemi i portréty Dubčeka, Masaryka a Havla.
První Občanské fórum na Valašsku
Ve středu 22. listopadu se během dalšího shromáždění zformovalo první Občanské fórum v okrese. Za jeho vznikem stáli Marek Irgl, Jiří Majdloch, Vít Zukal, katolický kněz Jaroslav Kašpar, Herbert Ullrich a Roman Němec. Ti začali manifestujícím představovat jednotlivce, kteří měli vést dialogy se zástupci města.
K prvnímu jednání mezi městskou radou a zástupci Občanského fóra došlo v pátek 24. listopadu 1989. Strany se dohodly na otevřeném dialogu s občany Valašského Meziříčí a na vyřešení praktických záležitostí jakými bylo ozvučení náměstí během manifestací a zajištění pracovních prostor pro členy Občanského fóra. Během večerní demonstrace zároveň předseda Národního výboru František Zavadil veřejně potvrdil ochotu jednat s demonstranty. Vyvrcholení prvních dnů protestů představovala generální stávka v pondělí 27. listopadu, během které dali Meziříčané na zaplněném náměstí jasně najevo, že éra vlády jedné strany je definitivně u konce.
Rychlost, s jakou události ve Valašském Meziříčí probíhaly, fascinovala aktivisty i občany okolních měst, především ze Vsetína a Rožnova pod Radhoštěm. Jejich zástupci proto často přijížděli do místního koordinačního centra Občanského fóra zřízeného v prostorách zámku Žerotínů, aby se poradili o dalším postupu. Přesto se účast v jejich městech pohybovala jen ve třetinových hodnotách oproti těm meziříčským. Valašské Meziříčí tak zůstalo až do konce prosince 1989 hlavním centrem Sametové revoluce na Valašsku.
