Daniela Kučerová 
Dostat se do pořadníku návštěv k MUDr. Paszandovi v Českém Těšíně je na samotný začátek oříšek. Sestřička na druhém konci drátu má perfektní vyřídilku, vykazuje snahu mě dostat co nejvíce do čela a nechávám se zapsat do pořadníku. Prý že v úterý o půl šesté mají místečko. Překvapuje mě poněkud pozdní hodina na lékařské vyšetření, avšak přijímám a trpělivě čekám. Pročítám si internetové názory matek na eMiminu a zjišťuju, že mám vlastně štěstí. Někteří čekají údajně na svou návštěvu i několik měsíců.
Prvních deset minut své návštěvy Těšína jsem vytočená. Vyhrazené parkoviště na adrese ordinace je plné, a tak bloudím v sídlišti rodinných domů a hledám místo na zaparkování. Místo nemám šanci najít si ani v ordinaci, ačkoli je dost velká. Postávám a prohlížím si obrazy na stěnách. Hm, tolik akupunkturních bodů. A jo, mapa lidských orgánů na chodidle a obličeji. A tolik certifikátů… Mezitím se lidé v ordinaci přímo protáčejí. Někteří přicházejí v tichosti a znatelném spěchu. Zaťukají na dveře, vystrčí hlavu sestřička, které něco pošeptají, ta se s chápajícím přikyvováním zanoří zpátky do ordinace, odkud se po chvíli později znovu objeví s rukama plnýma plastových krabiček, těžkých skleněných lahví a malinkých oválných tobolek. A lidé bez optání vytahují z kapes a peněženek bankovky a vykonají tak se sestrou výměnný obchod. Poděkují skoro až s posvátnou úklonou a jsou pryč stejně tiše, jako se objevili. Jiný zase vtrhne do čekárny jako vítr, zabuší na dveře, odkud opět vykoukne sestřina hlava, ale tentokrát přizpůsobena svému hlučnému pacientovi. Odpovídá mu stejně hlasitě, ale bez toho aniž by musel pokládat další zbytečné a zdržující otázky, a tlačí ho s náloží léků ze dveří ordinace, kam pacient nakukuje a snaží se prohodit rychlá slova s panem doktorem. Někteří jsou úspěšní a MUDr. Paszanda se skutečně objevuje a tichým, ale velice energickým hlasem pacientovy otázky uspokojí hned ve dveřích a zase se zanořuje zpátky. A takhle se lidi v útulné čekárně prostě točí. Přicházejí se spoustou dotazů, odcházejí s náručí plnou flaštiček nebo jen s dobrou radů, za bylinky bez protestů platí a zase odcházejí.
Prvotní obavy, že budu v čekárně „na stojáka“ hodně dlouho, pominou během necelých patnácti minut, během kterých jsou pacienti zváni dovnitř další a další, i když v podstatě nikdo hodně dlouho nevychází. Tento nesrozumitelný a ojedinělý princip se snažím pochopit do doby, než se z náhodných dveří začínají vycházet lidé, které jsem předtím v čekárně nezaznamenala. Vylezou, obují se a spokojeně odcházejí.
Po vstoupení do čekárny zjišťuju, že je MUDr. Paszanda neskutečně multifunkční člověk. Vyřizuje telefonické dotazy, druhou rukou popisuje na čistou čtvrtku papíru s postupem užívání léků a bylin na míru pro pacienta, co je právě na odchodu. Sestra mě usazuje do křesla podobného tomu u zubaře a odchází. Ordinace je plná tolika zajímavých věcí, že přeskakuju očima od jedné ke druhé a téměř přehlídnu fakt, že během telefonního poradenství a úkolování pacienta mě ten bělovlasý chlapík s knírkem prohlíží bedlivým pohledem. Z ničeho nic se odtlačí od stolu na své kancelářské židli a už je u mě, kouká na mě, bere mi do dlaní obě ruce, prohlíží si můj obličej. Natáčí mi hlavu, dívá se na krk, pohmatem kontroluje různá místa na těle přibližně v oblastní mízních uzlin. Na nic se neptá, jen bere do ruky podivnou krabičku, do které je zapojena věc ve tvaru tužky bez hrotu. Za doprovodu tichého pípání mi v rychlosti přikládá „tužku“ na různé body, chvíli na ně tlačí, potom se zase v rychlosti přesouvá dál. „Tak jak se daří, Danielo?“ je jeho první otázka a přemýšlím, jestli mě po těch deseti letech, co jsem u něj nebyla, poznal. Prý jsem pořádně vyrostla. Pamatuje. Po podivné, avšak zvláštním způsobem uspokojivé metodě akupresury chce, abych na něj vyplázla jazyk. Tak jo. Posílá mě do vedlejší místnosti.
Tušila jsem, že tento krok přijde. Jako malí jsme bývali s bratrem často nachlazení a do těchto „dalších místností“ nás doktor posílal na metodu baňkování. Tehdy se nám hrozně líbilo ležet na posteli a mít na zádech přisáty skleněné baňky, jeden druhému se posmívat kvůli fialovým flekům, které se pod baňkou tvořily, povídat si a jen tak koukat na veselé obrázky po zdech. Tentokrát však má verze „O deset let později“ sedí v místnosti s pohodlnými gauči, Krteček na zdech nikde, za to se mi naskytuje podívaná na několik dalších pacientů. Všem z uší, rukou, břicha či chodidel vystupoval ježek akupunkturních jehliček. Ticho v místnosti narušuje akorát hluk doléhající z hlavní ordinace. Trochu mě pohlcuje nervozita ze strachu z takového „napíchání“, navíc do čekárny mezitím proudí další lidé a nedokážu si představit, jak má doktor v plánu zvládnout tolik pacientů na jednou. Možná jsem vyslala nějakou nespokojenou energii, protože se už kvapem blíží, a po poznámce „Dáme jehličky, ano?“ mi do ucha vpichuje několik dlouhých jehel. Je vidět, že to nedělá poprvé. V ruce má naprostou jistotu a asi je správně i to, že mě vpichy nebolí. Věnuje mi ještě jeden dlouhý pohled a už jde k pacientovi vedle, kterému je třeba jehličky vytáhnout. Všechno šlape neuvěřitelně rychle a je zřejmé, že lidé tady jsou na podobné procesy zvyklí. Uvelebuji se v křesle a jsem spokojená sama v sobě a s jehličkami v uchu.
Po nějaké chvíli jsem já jedna z těch, které jsou šetrně jehličky odebrány, a kráčím zpátky do hlavní ordinace, kde už pro mě doktor vypisuje papír pokynů a vysvětluje mi, jak kterou bylinku užívat. Přestože jsem přišla primárně s dlouhodobými problémy jater, odcházím také s homeopatiky na přecitlivělost, ustálení psychické rovnováhy a celkové uklidnění. Trochu zaraženě pokyny přijímám, ale v duchu jsem vděčná, že jsem tuto ordinaci ušetřila sáhodlouhých srdceryvných výlevů o tom, jak je svět nespravedlivý, smutný a depresivní, „protože bakalářka“. Zároveň bez řečí otevírám peněženku a nechávám u MUDr. Paszandy necelých 800 korun, které pokryjí vyšetření i veškeré léky. Odnáším si homeopatické granule, kapky Bachovy terapie, lahev šťávy z Aloe vera a pixlu peruánského čaje.
Po návratu domů mi to přece jen nedá a googluju si původ přípravků, které jsem si koupila. Z většiny jsou to peruánské bylinné extrakty. V mamčině knihovničce nacházím knihu o homeopatii, v níž si dohledávám předepsané granule a zjišťuji, že je podobných kuliček neskutečné množství. Podle všeho mě doktor zhodnotil jako homeopatický typ pulsatilla, což je krom homeopatického označení typu povahy k náchylnosti k onemocněním, i bylinka, která by na tyto odchylky měla působit a udržovat je v rovnováze. Po přečtení několika pochybnějších i serioznějších zdrojů trochu dotčeně přijímám svůj homeopatický typ popsaný jako archetyp přecitlivělé princezny se silnými sklony k slzavosti. No, tak jsem trochu nevyrovnaná bytost. Snažím se tedy poctivě zobat malé sladké bílé kuličky, popíjet nahořklý sypaný čaj, po ráno na lačno brát lžíci hustého nakyslého sirupu a deset kapek dost trpké temně rudé medicíny. Nechutná to moc dobře, ale po měsíci na sebe skutečně pozoruju přinejmenším po dlouhé době znovu nalezený vnitřní klid. A možnost, že můj pocit může být pouhé placebo, je mi vlastně úplně jedno. Jsem spokojená.
