Eliška Vrbová Co vás přivedlo ke sborovému zpěvu?
Zlomovým momentem bylo první sólo ve sboru na základní škole v Jaroměři. Tehdy jsem pochopil, že se kromě houslí můžu věnovat i zpěvu. Pak jsme se přestěhovali do Hradce Králové a tam jsem v páté třídě nastoupil do Boni pueri. Pořád jsem se chtěl věnovat i houslím, takže jsem jezdil na konzervatoř, ale nešlo mi to, takže jsem zůstal u zpívání.
V Boni pueri jste poté začal pracovat i jako sbormistr.
Trávil jsem tam veškerý volný čas, což přerostlo v to, že jsem začal dělat asistenta sbormistra Pavla Horáka. Pak jsem vedl přípravná oddělení od dětí v první, druhé třídě až po přípravku hlavního sboru, která se tehdy jmenovala Pueri novi. S nimi jsem jel několikrát i na zahraniční soutěže, a to bylo krásné období.
Proč jste se tedy rozhodl nezůstat u vedení dětského sboru?
Začal jsem studovat v Olomouci hudební vědu, a tudíž jsem nestíhal dojíždět tak často do Hradce. Těch důvodů ale bylo víc, najednou pro mě začala být v Boni pueri špatná atmosféra, a tak jsem si říkal, že se začnu víc věnovat škole. Během roku, co jsem studoval v Olomouci, jsem sbormistrovskou činnost v Boni pueri ukončil.
A pak přišli Gentlemen Singers?
Víceméně to na sebe navazovalo, a dokonce někteří kluci zpívali v Boni pueri a v Gentlemen Singers zároveň. Tehdy jsme byli takový zájmový spolek kluků, kteří spolu spíš chodili na pivo, než tvořili muziku. Protože jsme ale stejně byli zvyklí se často scházet, tak jsme zkoušeli dvakrát týdně a když se dvakrát týdně scházíte, tak z toho něco bude i kdybyste nechtěli. Byli jsme zvyklí na „profesionální“ úroveň, takže jsme začali mít koncerty, a pomalu to rostlo. Nikdo z nás nečekal, že to tak bude. Rozhodně tedy ne po první zkoušce.
Proč vokální soubor a ne sbor?
V té době v Hradci byl Královéhradecký mužský sbor, který vedl Honza Míšek (dnes sbormistr Chlapeckého sboru Bonifantes, pozn. red.). Ale nám v Boni pueri vtloukali do hlavy, že je Míšek špatný, takže jsme u něj nechtěli zpívat, přestože jsme ho znali jako kamaráda ze sboru. Pak tu existovalo spoustu dalších sborů, kam jsme se mohli začlenit, ale většinou na nás měly dost vysoký věkový průměr. Nás tehdy bylo nějakých osm, devět kamarádů v mojí generaci a společně jsme trávili jednoho Silvestra. Slovo dalo slovo a založili jsme vokální soubor. Vlastně bez nějaké velké inspirace, vůbec jsme nevěděli, co všechno to obnáší a jaký si najít repertoár.
Zažil jste Jiřího Skopala jako sbormistra v Boni pueri?
Zažil jsem ho asi na dva až tři roky, když jsem tam od páté třídy zpíval. Dokonce jsme spolu byli na několika zájezdech a na Carmen, což byla veliká opera dělaná ve sportovních halách. (Jiří Skopal v Boni pueri skončil v roce 1996, Richard Uhlíř ve sboru začal zpívat v roce 1993, pozn. red.)
Vzpomenete si na svoje první setkání s ním? Jak na vás tehdy působil?
Já myslím, že jsem omdlel. Měl jsem první zkoušku a prostě se mi udělalo špatně. Ale ne kvůli němu! V té místnosti bylo vydýcháno. Tak mě hned poučil, že jsem nejspíš špatně dýchal.
Řídíte se některými jeho radami dodnes?
Během patnáctileté historie Gentlemen Singers jsem za ním několikrát pro radu přišel. Třeba jsem chtěl, aby si něco poslechl. A on mi většinou odpověděl něco jako: „Vy o tom s klukama strašně moc přemýšlíte, což je ale dobře.“ To byla taková univerzální rada.
Myslíte, že vás jako sbormistra nějak ovlivnil?
My jsme s ním nikdy neztratili kontakt. Vždycky jsem chodil na koncerty Jitra a Skopala jsem jako sbormistra sledoval. V dospělosti má samozřejmě každý už svoje metody. Nejde jenom kopírovat Skopala. Úplně největší zásluhu má ale ve vštěpení disciplíny a zodpovědnosti.
A je naopak něco, co neděláte, protože víte, že to dělá on? Samozřejmě, vedení dětského sboru je něco jiného než vokálního souboru.
Ano, vedení dětského sboru určitě je něco jiného. K tomu bych se teď momentálně s odstupem asi nechtěl vrátit. Považuju to za práci pro vyvolené. Zvládnout neustálé obměňování generace a kontinuálně se sborem pracovat je sisyfovská práce. Smekám před všemi sbormistry dětských sborů. A zvlášť tedy před Skopalem, který to dělá už asi padesát let. Ale určitě ho vnímám i kriticky. Ne v tom, jak vede sbor, to je úžasné, ale spíš v interpretaci hudby. Kolikrát se to snažíme just udělat jinak, protože to tak cítíme. Není to takhle prvoplánové, ale vyplyne to z toho. Řekneme si třeba, proč tady dělal tu pauzu, když my ji tam vlastně nechceme. To se týká autorů, které máme v repertoáru podobné, jako je třeba Jan Vičar nebo Jan Jirásek.
Ovlivnil podle vás Jiří Skopal nějak podobu současné české sborové scény?
V Hradci rozhodně ano. Vychoval samozřejmě i spoustu sbormistrů, kteří se pak rozprchli, zejména v té naší generaci. Znovuobnovení tradice chlapeckých sborů, které tu jsou doteď, je určitě jeho zásluha.
Obdivujete na něm něco?
Vytrvalost, která je úplně všude. I v jeho volnočasových aktivitách. On je z povahy vytrvalý, sice nepůsobí, že má ostré lokty, ale dokáže jít tvrdě za svým. Musí být dobrý manažer, sehnat peníze na Austrálii nebo Japonsko, to není legrace. Nebo institucionalizovat zpívání, založit školu a tak, to je hodně o vytrvalosti.
Máte s ním nějakou zábavnou historku, na kterou vzpomínáte?
Když jsme jako děti zpívali v té Carmen, tak jsme představovali kluky ze Sevilly a byli jsme nalíčení na černo. No a vždycky po koncertě jsme se těšili do sprchy. Bydleli jsme samozřejmě úsporně, takže jsme byli po třech na pokojích a když se tři kluci mají umýt od sazí, tak to zabere nějaký čas. Už jsme měli rozlosováno, kdo půjde první do sprchy, k umyvadlu a tak. Vyběhli jsme z autobusu hrozně rychle a běželi jsme na hotel. Teď už jeden je ve sprše, já u umyvadla, myju se… A najednou na nás někdo ťuká a říká: „Okamžitě se máte vrátit do autobusu. Celej sbor na vás čeká.“ Takže jsme se oblékli zpátky a museli jsme se vrátit. Před tím jsme totiž přeběhli ulici, aniž bychom se rozhlédli. A celý sbor na nás opravdu čekal. Dneska se tomu směju, ale tenkrát jsme dostali samozřejmě nějakou výstrahu. Takové věci si člověk zapamatuje.
Jaká úskalí provází pořádání festivalu zaměřeného na sborový zpěv v současné době plné zábavy v podobě moderních technologií či jiných koníčků, které mohou být v očích společnosti atraktivnější?
Úskalí jsou peníze a malá posluchačská základna, přestože se o Hradci mluví jako o sborovém městě. Je totiž tak moc sborové, že lidi jsou tím během roku přesycení. Každý někde zpívá, chodí si navzájem na koncerty, stejně tak rodiče, ale pak když sem někdo přijede s koncertem navíc, tak je obtížné tam dostat lidi. Všichni vidí za sborovým zpíváním zpívající děti a nevidí to, že sbory, které sem vozíme, jsou všechny dobré, kvalitní, že se to dá poslouchat a je to úplně stejné, jako kdyby šli na abonentní cyklus do Filharmonie.
Takže myslíte, že u nás se sborový zpěv vnímá tak, že to jsou jenom děti?
Pojem sborový zpěv je pro mnohé totiž dost abstraktní. Myslím, že někdo z toho má pocit typu „mně vstávají chlupy, když slyším sborový zpěv“. Což je způsobeno spoustou dalších faktorů, jako je třeba kdysi bulvárně propíraná kauza Kulínský. Nic proti jeho uměleckým kvalitám, je za ním obrovský kus práce. Další věcí je, jak se v Hradci rozešel chlapecký sbor na dva, vlastně rozhádal. Dodnes to není dobré a ve sborovém podhoubí je tenhle spor stále cítit (rozdělení Boni pueri na dva sbory v roce 2010, pozn. red.). I lidé mimo obor to vnímají, neřeknou vám, co přesně, protože to neumí pojmenovat, ale někde vzadu to tam je.
Může sbormistr přistupovat k vedení (dětského) sboru stále stejně nebo musí takzvaně jít s dobou?
Vývojových stupňů je u sbormistra hodně. Myslím, že jsem byl jiný sbormistr v Gentlemen Singers, když jsme začínali a jiný jsem teď už jenom z důvodu patnácti let rozestupu. Skopal, když v sedmdesátých letech s Jitrem začínal, tak byl také asi jiný než teď. V dnešní době by sbormistr, který by nezměnil přístup, nepřežil. Děcka dneska nemůžete motivovat tím, že pojedou do západního Německa. Motivace je zásadní věc, kterou sbormistr musí mít zvládnutou.
Kdybyste měl popsat Jiřího Skopala jednou větou, jaká by to byla?
Pro mě je to vnitřně strašně nádherný člověk, inspirující a charismatický po všech stránkách.
