Tomáš Vojkovský 
Před nástupem do pozice mluvčího jste byl novinář, jaké změny s sebou nesl přesun do této pozice?
Ať jste novinář nebo mluvčí, stále je ve vaší práci jeden shodný základní prvek, a tím je sdělení, předání informace. Funkce tiskového mluvčího má k novinařině hodně blízko, v mnohém má zcela shodné rysy, takže praxe v médiích pro mě byla poměrně zásadním přínosem.
Musel jste se naučit komunikovat jinak? Jak? Nese to s sebou vyšší dávku korektního vyjadřování?
Už samo pověření nějaké organizace, abyste za ni hovořil, komunikoval, vás zavazuje k vysoké zodpovědnosti a k uvážlivosti, protože jedním nepřesným slovem můžete napáchat velké škody, které se těžko napravují. Korektnost je samozřejmostí, ale na druhou stranu nesmí být přebujelá, lidé nejsou hloupí a za přehnanou korektností mohou vidět záměr něco skrývat. Zásadní je informace, kterou máte předat. Tu musí média, potažmo čtenář, posluchač, dostat na stůl v korektní, srozumitelné a jasné formě.
Jaké otázky dostáváte ze strany médií nejčastěji?
Nejčastějším druhem dotazů novinářů jsou reakce na události, které právě hýbou společností, takové, na něž si veřejnost buduje mínění. V poslední době novináři svá témata velmi často a pohotově přejímají ze sociálních sítí, zejména pak pochopitelně ta, u kterých vzniká kontroverze. Rozjitřená polemika nad nějakým „městským“ tématem na Facebooku mně dává takřka stoprocentní jistotu, že v nejbližších dnech budu na dané téma odpovídat některému novináři.
Pamatujete si na svůj první rozhovor „z druhé strany barikády" (jako mluvčí)? O čem byl?
Ne, pamatuji si pouze na svou první tiskovou konferenci, když jsem byl ve funkci teprve pár dní. Bývalí kolegové, mezi kterými jsem ještě krátce předtím seděl, však byli shovívaví a zbytečně mě netrápili.
Udržujete s bývalými kolegy, popřípadě jinými novináři, přátelský kontakt mimo kancelář?
Samozřejmě, mezi mými přáteli je množství novinářů a lidí z médií. Běžně spolu komunikujeme, i když nejčastěji ve virtuálním prostředí.
Jak reagujete, zastihnou-li vás novináři se svými otázkami mimo úřední hodiny?
Děje se to každou chvíli. Snažím se jim vyhovět. Většinou je jen požádám o chvíli času, abych si mohl připravit relevantní informace.
Kolik dotazů musíte zhruba denně zodpovědět?
Je to jako v kterémkoliv jiném zaměstnání, kde neplníte normy. Jsou dny, kdy nepřijde dotaz žádný a z toho pak dny, kdy zvažujete, čemu dát přednost, než vás odveze záchranka. Nicméně moje práce zdaleka nespočívá jen v zodpovídání novinářských dotazů, takže mám pořád co dělat.
Odmítáte někdy poskytnout informace? V jakých případech?
Myslíte okřídlený výraz „bez komentáře“? To neexistuje, právo na informace je dané zákonem. Když se novinář dotazuje veřejné správy, měl by vždy dostat odpověď. Nejsou ale výjimečné případy, že se novináři ptají na věci, které říci prostě nemůžeme, například podrobnosti z přestupkových řízení a podobně.
Co říkáte na Zpravodaj města Uherského Hradiště? Sám tvoříte velkou část obsahu, musíte postupovat jinak, než byste postupoval v novinách?
Chtěli bychom, aby Zpravodaj nebyl jen nezáživnou „nástěnkou“ radnice, ale aby plnil funkci hezkého a barevného magazínu, který pokrývá všechny oblasti života ve městě. I zprávy z radnice se snažíme přinášet tak, aby byly zajímavé a aby jim každý rozuměl.
Pokud pomineme bulvární tisk, na kolik procent dnes vidíte média jako objektivní?
To mně nepřísluší posuzovat. Objektivita médií je velmi široký pojem, jsou kolbištěm nespočtu vzájemně propojených dějů, politických půtek, arénou protichůdných názorů i prostorem pro naprosto balastní zprávy či zábavu. Vyloženou lež vám nenapíše ani ten zmíněný bulvár, to se daleko častěji setkáte s více či méně kamuflovanou tendenčností některých soukromých médií, kde mohou hrát roli zájmy vlastníka. Mnohem větší nebezpečí naprosté neobjektivity vidím v internetu, zejména na sociálních sítích, ty jsou dezinformacemi a lží protkány z jednoho konce na druhý. Záleží na tom, jak je člověk schopen tyto informace rozlišovat, třídit a co všechno je následně ochoten absorbovat a přijmout.
