Jiří Mráz 
Jeden míní, život mění
Zpočátku ho fotbal ani moc nebavil, ale co jiného dělat na vesnici? „Začínal jsem v 5 letech v Mikulovicích. Musím se přiznat, že když jsem poprvé přišel na hřiště, vůbec mě to nebavilo. Dokonce jsem s tím seknul, ale později asi v 7 letech jsem se k fotbalu zase vrátil,“ popisuje své začátky Zrník, který, jako každý malý kluk snil o tom, že se bude fotbalem živit a začal podnikat kroky k tomu, aby si sen splnil. „Přestoupil jsem do Jeseníku, kde moc rád vzpomínám na náš ročník 96, který byl schopný rovnat se těm nejlepším týmům u nás. Pravidelně jsme poráželi jsme Baník i Sigmu. Tenkrát tam byla spousta kluků, kteří měli našlápnuto v kariéře vysoko. Časy se mění a po tom, co zjistil, že v Olomouci tráva zelenější neroste se vrátil zpět do podhůří Jeseníků. „Byl to šok, když jsem se vracel po 7 letech zpátky do Jeseníku a měl možnost vidět tu brutální změnu. Dost kluků přestalo hrát úplně, jiní se dali na jiný sport a tým se změnil, už to nebylo jako když jsme v mladších žácích hráli s vášní a se zápalem. Bylo poznat, že pro nás v těch 20 letech ten fotbal už nebyl na prvním místě,“ vzpomíná současný trenér olomoucké přípravky na moment, kdy si uvědomil, že už ani pro něj není fotbal prioritou.
Jako dítě, co si hraje na písku
Po úspěšné akvizici v horách čekala na tehdy třináctiletého kluka velká výzva. „Trenéři Sigmy si mě vyhlédli na jednom výběru. Přijel jsem domů a začal si balit kufry, že budu hrát v Sigmě.“ Ale adaptace na velké město byla složitá. „Já jsem byl zrovna typ hráče, který s tímto měl opravdu problém. Když jsem tam přišel z malé vesnice, kde jsem všechny znal, byl to pro mě šok,“ vykládá Richard Zrník. Vzpomínám si, že v neděli, když měl odjet na intr, tak se musel nutit. Ale ta motivace byla asi tak veliká, že to vždycky překousnul, ale první půl rok jsem to nesl těžce,“ vzpomíná jeho bratr Honza, který se po bratrově vzoru vydal zkusit štěstí na Hanou. „Naštěstí jsem si našel dost kamarádů, ať už v týmu, tak ve škole, což mi pomohlo asi nejvíc. Vlastně už pak nešlo jen o fotbal a školu, ale byli jsme takoví 3 brachové,“ vykládá šikovný středopolař. Jeho pravý bratr Jan, také fotbalista, mu vždycky věřil: „byl menší, měl nízko těžiště, šikovný na balónu se skvělou myšlenkou. Obdivoval jsem jeho chytré nahrávky.“ Vybaven tímto arsenalem přijel Richard na první trénink do Olomouce. „Byl jsem strašně nervózní, trénovali jsme vedle Andráku (Androva stadionu pozn. red.) a byl jsem z toho úplně vyjukaný, zatímco těm mým vrstevníkům z Olomouce to přišlo jako normální záležitost. Připadal jsem si oproti nim jako dítě, co si hraje ještě na písečku,“ usmívá se a přiznává, že až na Hané poznal, o čem profesionální fotbal doopravdy je.
V týmu s milionovým teenagerem
„V Sigmě to konkurenční prostředí pociťujete už od 8 let, takže to bylo složité. Ze současné pozice trenéra chápu, že se to nedá udělat jinak, než že hráči musí být neustále konfrontováni, protože nemůžete mít 20 vynikajících hráčů, takže se to rozdělí na poloviny, a ta konkurence tam prostě je. Až teď vidím, že ta rivalita je i mezi rodiči,“ popisuje Zrník neviditelné pozadí sportu. Prosadit se v ročníku s hvězdami jako Buchvaldek, Chorý nebo Kalvach bylo nesmírně těžké. „Buchvaldek přišel v 15 letech k nám do U15 za 1 milion, to bylo něco neuvěřitelného. S Tomášem Chorým, který je teď v Plzni, jsem chodil do školy. No i když on tam moc nechodíval,“ směje se při vzpomínce na slavného spoluhráče. „Ale třeba takový Lukáš Kalvach, který je momentálně jedním z nejlepších hráčů v lize a hraje v Plzni, tak ten v 15 letech seděl na lavičce. Měl talent na každý sport, z tělocviku si pamatuji, že mu šlo úplně všechno. Na hřišti byl chytrý, kreativní hráč, ale neměl rychlost a tenkrát to trenér bral tak, že musíš být rychlý a důrazný a s balónem se naučíš, krčí rameny Zrník, jehož kroky vedly v 18 letech do Prostějova. Tam získal zpět pozbyté sebevědomí, pravidelně hrával v základní sestavě a trenér si ho oblíbil.
Nohy jsou pouze nástroj
Budoucnost si však představoval v Sigmě, ale tato možnost se pro něj nenabízela. „Teď vím, že to chtělo být více trpělivý a pracovat. Chvíli klidně sedět i na lavičce a nehrávat, ale vydržet, a pak se zkusit chytit. Hlavně to nezabalit.“ To on udělal. V devatenácti se na Hané rozloučil zklamaný a demotivovaný, bez chuti a lásky k fotbalu. Úplné sbohem však modrobílým barvám nedal. Poučil se. Dospěl. Posbíral zkušenosti a na Andrův stadion se vrátil po 4 letech s trenérskou tabulí pod paží a píšťalkou na krku. „Trénujeme podle nejnovějších metod. Děláme to tak, že vždycky pozitiva musí převažovat nad negativy. Ti kluci musí mít hlavu nastavenou pozitivně. Když se něco nepovede nevyčítáme mu to, ale zeptáme se, jak to mohl udělat jinak, ať oni sami na to přijdou a kriticky to zhodnotit. Musíš, ale rozlišit tu hranici, když hráč nepracuje, tak žádné kamarádíčkování, prostě ho pošlete běhat,“ popisuje svou současnou roli trenéra, která ho maximálně naplňuje. „V současnosti musíte být trenér psycholog, protože 70 % je hlava. Zbytek je technika, rychlost a další aspekty, které se dají brousit do dokonalosti, ale nohy jsou pouze nástroj a o všem rozhoduje hlava. Hráč musí mít v hlavě cíl, být pracovitý, trpělivý, sebevědomý, ale pokorný, a to ne každý má, a proto ne každý může být vrcholový sportovec. Dalším aspektem je skromnost.“
Vyzrálý, odhodlaný a s jasnou vizí
Nyní ví, co chce a má plán. „Člověk musí mít cíle. Neustále si vizualizovat ten terč, protože když ho nevidíte, tak pro vás ta činnost přestane dávat smysl. Jako trenér se chci posouvat a růst. Ligu ve fotbale si už asi nezahraji, ale jako trenér na to mám ještě 50 let,“ zakončuje svůj příběh olomoucký kouč.
