Adéla Halfarová 
Co vás přivedlo k tomuto sportu?
Shodou okolností úplně stejná věc, jako naší slečnu zakladatelku. Před dvěma roky jsem byl na studijním pobytu v Trondheimu a v rámci orientačního týdne nám byly představeny všechny předměty na univerzitě. To bylo pro mě důležité, protože jsem si musel vybrat jeden povinný sport a já si vybral famfrpál. Říkal jsem si, že to bude legrace.
Takže jste si to nevybral, protože byste byl skalní fanoušek Harryho Pottera?
Takový fanoušek nejsem. Viděl jsem pouze filmy, ale famfrpál se mi líbil už v nich. Jen jsem si nikdy nepředstavoval, že bych ho také hrál.
Věděl jste, že v době, kdy jste byl v Norsku, už existoval famfrpálový tým v Olomouci?
Ne, to jsem nevěděl. Ještě v Norsku jsem si ale udělala internetový průzkum a zjistil to. A hned, jak jsem se vrátil, začal jsem hrát za olomoucký tým.
Na jaké pozici nejčastěji hrajete?
Vždycky mě nejvíc bavil odrážeč, kterého primárně hraju doteď, ale jako kapitán musím hrát i jiné pozice, aby si každý vyzkoušel všechno.
Jak jste se vůbec dostal ke kapitánské pásce a kdy to bylo?
Bylo to před rokem a půl. Jak už to tak bývá, stal jsem se jím, když končil bývalý kapitán. Hodně se to tady střídá, protože tým je převážně složen ze studentů univerzity. Ti hrají, dokud tady studují. Většinou to ani nejsou lidi z Olomouce, ale lidi, co tady studují a jakmile studium skončí, tak skončí i jejich účast v týmu. Z toho důvodu taky nehrajeme, když jsou letní prázdniny nebo zkouškové období, kdy je spousta lidí doma a ne tady v Olomouci.
Vnímáte tuto pozici jako výhodu nebo nevýhodu?
Je to určitě hodně zodpovědnosti. Mou hlavní povinností je organizace tréninků a taky nošení vybavení, což není rovna reprezentativní pozice (směje se). Ale mám samozřejmě i poslední slovo na trénincích, kdy rozhoduju, co za hru budeme hrát, co si potřebujeme procvičit a co naopak ne a tak dále. Nevýhoda je to nejspíš v tom, že mám méně času, než regulérní hráči, výhoda zase v tom, že získám zkušenosti s řízením týmu.
Trváte jako kapitán na tom, aby na každý trénink přišli všichni hráči?
Ne. Ono to ani nejde, každý má své vlastní studijní povinnosti. Ale například na dnešní trénink přišlo více lidí, než normálně, což je zároveň komické, protože je to jen osm hráčů. Nejideálnější by bylo, kdyby nás tady bylo 20. Aby byly dva týmy o sedmi lidech, plus zlatonka a lidi na střídání. Ono nás tolik je, ale nestává se často, aby přišli opravdu všichni.
I když je vás dost, nové členy vždycky vítáte. Musíte je pracně verbovat nebo přichází sami?
Po pravdě se musíme hodně snažit. Hlavně lákáme přes Facebook a taky webové stránky, což jsou ty největší kanály. Dále roznášíme letáčky po univerzitě a dokonce děláme na Majálesu takový „cvičný“ trénink. Nakonec všechny tréninky jsou kdykoliv otevřené pro kohokoliv. Máme v týmu dokonce studenty ze střední školy, a co vím, tak v ostatních týmech hrají i lidé, kteří mají přes třicet.
A jak vypadají tréninky v praxi? Liší se nějak od oficiálních utkání?
Rozdíly tam určitě jsou. My máme takové polní podmínky, což znamená, že například naše obruče jsou „horší“ než ty na turnajích. Je to dáno tím, že musíme mít takové, které jsou lehce přenositelné, bezpečné, ale zároveň dostatečně bytelné, aby stály a odolávaly větru. To jsme vyřešili klasickými kovovými tyčemi, které ale nejsou zakončené obručí. Jako obruče používáme gymnastické kruhy, které se ale mohou „odlomit“. Rozdíl je také v hřišti, které je na turnajích větší a ohraničené pomocí čar. Je v něm také vyznačeno brankoviště, středová čára a střídačky, což my nemáme. Turnaje mívají také rozhodčího, kterého v našem malém počtu nemůžeme nasimulovat. Co máme ale stejné, jsou košťata. Plastové trubky, které používáme, jsou de facto stejná jako na turnajích, stejně jako míče.
Když je řeč o košťatech, všimla jsem si, že někde používají i přímo je, místo plastových trubek. Jak je to možné?
V Americe běžně používají košťata, která jsou ale většinou menší a jejich štětiny uhlazené. V Evropě je to v současné době zakázané. Nebylo to tak ale vždycky. Je to asi rok, co se nesmí košťata používat. Bylo to sice na pohled hezčí a více to připomínalo kouzelnický famfrpál, ale bezpečnost byla nižší. Proto se nakonec přešlo na plastové trubky, které jsou bezpečnější, a existuje u nich menší riziko poranění.
Počítá se do bezpečnosti hry i počasí? Hrálo by se například při kroupách?
V těch bychom asi nehráli, ale většinou když je jasné, že bude pršet tak se trénink odvolá. Sníh taky nevadí, ale když je méně jak dva stupně pod nulou, tak máme problém zatlouct obruče. Ale asi to nevadí, naopak v Norsku jsme tak hráli a aspoň se padalo do měkkého. A taky je problém se světlem. V zimě je dříve tma a proto se stěhujeme do jiné části parku, kde je naše „hřiště“ osvětleno.
Jako olomoucký tým trénujete už čtyři roky, ale vznikly i další týmy, mám pravdu?
Ano. V roce 2016 vznikl pražský tým (Prague Pegasus) a také brněnský tým (Brno Banshees). Poté byly snahy založit týmy v Liberci a Hodoníně, ale týmy nevydržely. Nedávno ale vznikly družstva v Českých Budějovicích (Budweis Bigfoots) a Plzni (Phoenixes Plzeň).
Olomoucký tým je tedy nejstarší, ale prošel určitou změnou. Má jiné jméno. Proč?
Na začátku se tým jmenoval Upol Quidditch, ale jak se ostatní týmy rozrůstaly, začaly volit taktiku užívanou i ve světě Harryho Pottera, a to dávat jméno týmu tak, aby písmena obou slov byla shodná. Proto jsme se přejmenovali na Okamie Olomouc (anglicky Occamy Olomouc). Vybrali jsme ji také proto, že se neustále rozrůstáme, ale zároveň zmenšujeme, což je vlastnost, kterou máme s okamií společnou.
Už jste měli tu čest poměřit síly s ostatními českými týmy?
Ano, na Mistrovství Česka, které bylo na podzim v Praze. Skončili jsme sice čtvrtí z pěti, ale byla to skvělá zábava a mám z toho turnaje plno hezkých vzpomínek.
Nejste tedy rivaly na život a na smrt?
Určitě ne. Například teď o víkendu jsem byl na tréninku národních týmů s lidmi z Prahy a Brna a vše bylo naprosto v pohodě. My jsme kamarádi, když hrajeme spolu i proti sobě. Samozřejmě fauly se stávají, ale famfrpál je především tady v Česku takový přátelský. Po každém zápase se udělá kolečko, kde se vzájemně obejmeme, ale je pravda, že se to dělá všude, nejenom u nás.
Hrajete častěji jako složený tým za Českou republiku nebo jako Okamie Olomouc?
Častěji jako mezinárodní tým reprezentující Českou republiku, kdy jsou v týmu lidé z Olomouce, Prazy, Brna a ostatních družstev. Je to dáno tím, že všeobecně existuje více šampionátů na bázi země versus země. V Česku máme de facto jen jeden turnaj, kde mezi sebou hrají městské týmy.
Jak se vybírají lidé na tyto mezinárodní turnaje?
Většinou je to tak, že kdo chce jet, jede. Ale třeba teď na Evropské hry, které budou v létě, budeme vybírat podle výkonu na národních trénincích, protože o to má zájem více lidí, než je kapacita.
Vy sám už jste byl na nějakém mezinárodním utkání?
Ano. Na mistrovství Evropy, v Bratislavě na Broomtislavě, ve Varšavě na Slavicupu nebo i na Světovém poháru.
A byl jste i v Odense? I tam bylo famfrpálové utkání zemí v rámci festivalu Harryho Pottera.
Ano byl, společně ještě s jedním olomouckým hráčem, ale ve směs tam byli spíše Pegasové. Na Odense mám hezké vzpomínky, protože měli hřiště i tribuny udělané opravdu po vzoru Harryho Pottera, včetně výzdoby. To se často nevidí a dodávalo to celému turnaji tu správnou magickou atmosféru.
A jaký je váš nejoblíbenější zážitek z turnajů?
Ten mám ze světového poháru, ve Florencii. Stala se mi tam taková vtipná příloha: zahazoval jsem potlouk zpátky k našim obručím a mimochodem jsem ním trefil člověka, co nesl camrál. Nikdo s tím nepočítal, ani já ne a nechtěně jsem ho vybil, což nám ale přišlo vchod. Na tomto turnaji se nám taky podařilo porazit Slováky, kteří jsou velmi silní soupeři. Skončili jsme patnáctí, z 29 týmů z celého světa, což je šílené, když uvážím, že jsme tam jeli jako úplní outsideři a nakonec jsme skončili v přední půlce.
