Sabina Eisenreichová 
Tichá kavárna
Po vystoupení z metra nás čeká milé překvapení. „Tahle část města není úplně k zahození,“ říká Denisa.
S „nenápadným“ využitím Google Maps se dostává k místu zvané Tichá kavárna. Podle jejich internetových stran se jedná o první kavárnu pro neslyšící v Praze. Zaměstnává primárně neslyšící osoby, aby dokázala, že i lidé s tímto znevýhodněním mohou žít plnohodnotný život a pracovat právě v odvětvích jako je například pohostinství.
Hned u vchodu uděláme fatální chybu, místo hlavním vchodem přicházíme zahrádkou, tudíž se nedozvídáme zásadní informace – jak to v takové kavárně vůbec chodí. Kavárna hned od pohledu působí klidně, atmosféra je zde podstatně tišší než v normálních kavárnách.
Sedáme si ke schovanému stolu uvnitř kavárny a čekáme. Obsluha hned ochotně přináší menu a my zdlouhavě vybíráme, co si dát. Když padne finální rozhodnutí opět čekáme. Čekáme deset minut, dvacet… začíná nám být divné, proč nás nikdo neobsloužil. „Sedíme snad špatně?“ „Nemáme si jít objednat ke kase?“ jsou jedny z mnoha myšlenek, které probíhají naší myslí. Po třiceti minutách začíná být čekání nepříjemné. Denisa se proto zvedá, jde k pokladně a ptá se, zda je možné si objednat. Rukama a nohama se s obsluhou pochopí, vrací se ke stolu a říká, že někdo hned přijde, ovšem dalších pět minut je pryč a nikdo nikde.
Prochází mladý číšník a ptá se, jestli už u nás někdo byl. S nepochopením a zármutkem ve tváři odpovídáme, že ne. Číšníkovi to nedá, chvilku nechápe, jak je to možné, pak mu ale dochází zásadní detail, který mohl náš pobyt v této kavárně značně urychlit. Na všech stolech totiž leží dřívko, které je na jedné straně pomalované zeleně a na druhé červeně. Toto dřívko má obsluze dávat signály, že je stůl připraven k objednání (zelená barva), anebo, že je stůl připraven platit (červená barva).
Za naše nechápání systému se číšníkovi omlouváme a pokorně děkujeme za vysvětlení. Teď, když víme, jak se věci mají, můžeme si konečně objednat náš vysněný džbánek Sangrie.
Nenápadně pozorujeme naše okolí, nemohu si pomoci a koukám na stůl opodál, kde konverzují zaměstnanci – slyšící i neslyšící společně. Slyšící zaměstnanci umí pár znaků a ti neslyšící zase umí odezírat ze rtů, někteří umí dokonce i mluvit. Domluva je tedy až překvapivě jednoduchá a plynulá.
Je vidět, že stálou klientelu jim tvoří lidé z okolí, především z domova s pečovatelskou službou, který sídlí hned vedle. Krásně se zde prolévají všechny generace zákazníků od těch úplně nejmladších ještě v kočárku až po seniory. Nikdo nevidí rozdíly, nikdo nemá nutkání na obsluhu mluvit hlasitě, jestli je náhodou přeci jen neuslyší.
Kavárna a pekárna Slunce
Do Kavárny Slunce přicházím s lehkým nadšením, jejich věnečky jsem měla již předtím, a tak už se nemůžu dočkat, až je budu moci znovu okusit. Už od pohledu působí kavárna mile a přátelsky, uvnitř potvrzuje tuto představu i milé přivítání od obsluhy.
Dnes tu není příliš plno, v pozadí sedí pouze postarší pár, který si užívá kávu a zákusek. Přede mnou v řadě stojí pouze pár lidí.
Za pultem obsluhuje slečna s velkým úsměvem na tváři a přátelsky „Co si přejete“, ptá se mile. Objednávám rovnou několik věnečků, kávu a usedám k malému stolku. Na oranžových stěnách visí stejně fotografie s dětmi a známými osobnostmi, stejně jako visí na ZŠ Slunce.
Slečna za pultem připravuje kávu, mezitím se pomalu zvedá onen postarší pár a vydávají se směrem ke dveřím a po cestě se loučí s onou slečnou. Ta zvedá rychle hlavu a mává páru.
Kávu mi nese ke stolu opatrně, přichází ke stolu, krásně se usměje a opět odchází za pult.
Vypadá to, že klientelou jsou většinou stálí zákazníci, stejně jako v Tiché kavárně. A stejně tak sem chodí jsem všechny generace, od maminek s miminky až po seniory s vnoučaty. Ovšem atmosféra tady je z nějakého důvodu o poznání veselejší, možná je to barevnými stěnami, možná chytlavou hudbou v pozadí, anebo snad batoletem, které tančí do rytmu hudby?
Kavárna bez konce Kladno
Ukrytá v centru Kladna je Kavárna bez konce, poslední z navštívených kaváren. Naposledy jsem tady byla ještě ve svých dětských letech a pamatuji si, že ve mně kavárna zanechala jen a jen pozitivní vzpomínky, tak snad tomu bude i po přibližně deseti letech.
Dovnitř vcházíme se smíšenými pocity. „Co, když už to nebude stejné jako před lety? Co když si ten zážitek pouze idealizujeme a ve skutečnosti to tady zase až tak dobré nebylo?“ ptá se má kamarádka.
Hned u vchodu nás zdraví vysoký blonďatý číšník. Míst k sezení je zatím dost, je ještě stále dopoledne. Sedáme si vedle stěny s knihovnou a objednáváme si cappuccino. Z doslechu víme, že káva by tady měla být výborná.
Číšník, který nás tak mile pozdravil, nám přináší kávu až ke stolu a s úsměvem zase odchází.
Mezitím přichází do kavárny mladá dáma v zelené bundě, která náramně koresponduje s oranžovou barvou na stěnách kavárny. Slečna usedá kousek od nás, vyndává počítač a začíná pracovat.
Obsluha se nás mile ptá, co bychom si ještě chtěly dát a nabízí nám čerstvé zákusky, kterým neodoláme.
Atmosféra je příjemná a klidná, je vidět, že obsluha už se těší na další zákazníky, kteří se snad již brzy dostaví. Po večerech tady podle jednoho číšníka bývá větší sranda. Někteří štamgasti si sebou prý nosí kytary.
Je zajímavé, že předchozí dvě kavárny měly sice jako stálou klientelu měly všechny generace, ovšem nejvýraznější skupinou byli důchodci a matky s dětmi. Zde se zdá, že sem chodí i lidé kolem dvaceti/třiceti, jakožto kamarádi, kteří jdou na kávu či něco ostřejšího.
Při odchodu děkujeme obsluze za skvělý servis. „Děkujeme, přijďte zas,“ volají na nás od pultu.
