Anna Raušerová Ačkoliv se nabízí spojení mezi rolí historického chirurga a prací v nemocnici, skutečným lékařem se nikdy stát nechtěl. „Upřímně řečeno, chtěl jsem být učitelem dějepisu, ale minulý režim mi to nedovolil,“ vzpomíná Nezbeda. Do zdravotnictví se jako zřízenec dostal až na přelomu století. Předtím pracoval několik let u Českých drah jako průvodčí.
Dvaapadesátiletý Nezbeda našel zálibu v historii už v dětství. „Nejraději jsem měl odjakživa námořníky a napoleonskou dobu. Byla jedinečná a naprosto změnila evropské dějiny,“ upřesňuje. Během socialismu ale nevznikalo mnoho historicky zaměřených kroužků a proto Nezbeda tento zájem rozvíjel především čtením dějepisných knih.
Pravidelně se účastnil napoleonských vzpomínkových akcí, které probíhají na vyškovsku od roku 1995. „Spolu s několika kamarády jsme se shodli, že nechceme být jen obyčejní vojáci, ale chtěli jsme být součástí těchto akcí,“ vypráví. Díky rozsáhlým znalostem o Napoleonově působení na Moravě nehledali dlouho. V roce 1998 spoluzaložil skupinu Les Marines, která simuluje jednotku gardových námořníků. „Inspiraci jsme při zakládání čerpali ze skutečných událostí devatenáctého století. Prvořadým úkolem tohoto praporu byla ochrana císaře,“ říká Nezbeda. V roce 1805 se tato garda zúčastnila tažení, které završila bitva u Slavkova 2. prosince.
Na přelomu tisíciletí se Nezbeda rozhodl stát se ve skupině dobovým chirurgem. „Podle historických zdrojů je má hodnost officier de santé, dneska by to byl doktor nebo zdravotník,“ líčí. Lékař byl důležitým členem každého praporu, ačkoliv jeho práce byla ve válečných podmínkách a s minimem prášků a nástrojů složitá. „V aukci na historickém sjezdu na Korsice jsem si koupil dobové chirurgické nástroje. Nechci ani vzpomínat kolik mě stály,“ směje se Nezbeda.
Při účasti na akci Vyškov v roce 1805 poznal pedagožku a historičku Janu Kolčářovou, která vyučuje na gymnáziu ve Vyškově. „Nohy jsem amputoval i studentům gymnázia,“ říká Nezbeda s úsměvem. Ve spolupráci s gymnáziem přednáší od roku 2005 každoročně o lékařských praktikách za napoleonských válek, a nechybí ani ukázky operace přímo na studentech, samozřejmě s umělou končetinou. „Amputace za války trvala dvě minuty, jinak by hrozila infekce krve. Probíhala bez anestezie a voják bolestí často omdlel,“ přibližuje. Studentům dovoluje i osahání dobových nástrojů a rád zodpovídá jejich dotazy.
Ukázkou amputace obohacuje i program Vzpomínkové akce Vyškov v roce 1805. Po šarvátkách jsou na náměstí někteří vojáci „poraněni“ a musí zakročit lékař. „Při mé scéně diváci většinou ani nedutají. A mně to nedá a vyprávím, jak se tehdy operovalo. U toho řežu nohu,“ vypráví se smíchem. Při vystoupení na těchto akcích se snaží být co nejvěrnější. „Vloni jsem poprvé použil i umělou krev. Jedna z přihlížejících omdlela,“ říká Nezbeda.
Během let začal na poli suplovat i skutečného lékaře. „Občas se někdo zraní, odřeniny a namožení jsou běžná. Z mé funkce majora chirurga nějak vyplynulo, že ošetřuji i skutečná zranění,“ vysvětluje Nezbeda. Prošel i speciálním zdravotnickým kurzem. „Pokud jde ale o nějaké řezné nebo bodné rány, rovnou je posílám do nemocnice. Uniformy jsou ale vlněné a není lehké je našimi zbraněmi probodnout, stává se to zřídka,“ dodává.
Za největšího nepřítele ale Nezbeda považuje zimu, a to jak z historického hlediska, tak při rekonstrukci dobových akcí. „Byly roky, kdy jsem po dvouminutové amputaci sám necítil ruce. Nedovedu si představit, jaké to muselo být pro někoho, kdo skutečně operoval v takové zimě přímo na bitevním poli,“ zamýšlí se.
Každý rok figuruje na vzpomínkových akcích nejen v České republice, ale i ve Francii. „Za nejkrásnější a opravdu emoční považuji rekonstrukci bitvy u Waterloo, která proběhla ke dvoustému výročí v roce 2015. I přes všechen svůj zájem bych v této době ale žít nechtěl.“
