Vytisknout tuto stránku
čt., 2. květen 2019 02:33

Tetování se dá vnímat i jako forma sebepoškozování. V rozumné míře je ale podle mě skvělým prostředkem sebevyjádření, míní budoucí psycholožka

STORY

 

Vanda mě vítá v dobrovolnickém centru na Dolním náměstí, kde právě začala působit jako koordinátorka dobrovolníků, a až na malou ještěrku obtočenou kolem zápěstí bych ani nepoznala, jak velkým příznivcem tetování ve skutečnosti je. Pro svou první kérku se totiž rozhodla už v patnácti letech, kdy si nechala za ucho zvěčnit srdce složené z houslového a basového klíče. Pro třiadvacetiletou studentku psychologie to však tehdy nebyl znak rebelie jako u mnohých vrstevníků, ale spíše touha podělit se se světem o svou největší vášeň. „Od mala jsem vyrůstala v hudební rodině, tancovala jsem a hrála, zkrátka to byla vždycky obrovská součást mého života. Proto byl pro mě první motiv samozřejmou volbou,“ popisuje Vanda.

Ze strany rodiny už se ale setkala s rozporuplnými reakcemi. „Babičce to bylo jedno, zato děda mi řekl, že jsem jako počmáraný šašek a že takhle chodí jen lidé z věznice,“ vzpomíná studentka ze Slovenska na prvotní předsudky vůči tetovaným lidem. „Máma to pak vzala docela normálně, řekla mi, že je to moje tělo i moje volba, akorát nechtěla, abych si nechala vytetovat něco, co by pro mě nemělo žádný význam a později bych toho litovala,“ dodává. Podle svých slov proto při tetování příliš nemyslí jen na estetickou stránku. Každé z nich si nechala udělat v jiném salonu, a místo toho přemýšlela spíše nad tím, jaké poselství každý z obrázků ponese. Proto si k sedmnáctým narozeninám přála ještě další tetování, tentokrát o dost větší, a to jak prostorově, tak i významově. Přes lopatku si totiž nechala vytetovat obrázek anděla. „Nevěřím v Boha. Ale věřím, že každý máme ochránce, nějakého anděla strážného, který na nás dohlíží. A tak jsem ho chtěla mít pořád u sebe,“ krčí rameny sympatická tmavovláska.

Zatím posledním tetováním pro ni byla už zmíněná ještěrka, kterou si nechala zvěčnit na pravé zápěstí. Také tento obvyklý motiv, který vlastní i tisíce dalších lidí po celém světě, má však pro Vandu mnohem hlubší význam. „Strávila jsem tři měsíce na Kanárských ostrovech, kde jsem dělala animátorku, a dalo mi to života hrozně moc. Chtěla jsem nějakou připomínku místa, které mi úplně změnilo priority, a tak jsem se rozhodla právě pro ještěrku, které byly na Kanárech doslova všude a staly se pro mě takovým místním symbolem,“ vysvětluje Vanda, která do budoucna plánuje ještě řadu dalších tetování. „Určitě už mám rozmyšlených pár dalších motivů. Je pravda, co se říká, u jednoho tetování člověk už nikdy nezůstane,“ směje se.

Tetování může fungovat i jako terapie, ale nic se nemá přehánět

Mě ale přesto zajímá, jak se její vášeň pro malůvky na těle dá skloubit s tak seriózním povoláním, jako je právě psycholog. Vanda se na chvíli zamýšlí a připouští, že ve vztahu doktor – pacient už jeden takový konflikt zažila, ovšem právě z pozice pacientky. „Přišla jsem za svou dermatoložkou řešit jisté kožní problémy a když zjistila, že mám tetování, hrozně mi vynadala, co si to dovoluju. Dokonce mi tehdy řekla, ať si ho okamžitě nechám odstranit,“ popisuje emotivní reakci na tehdy čerstvé tetování anděla. „Tenkrát jsem u ní byla rovnou naposledy. Potřebovala jsem s ní přece řešit svou vyrážku, a ne aby komentovala moje tetování, které s tím nijak nesouviselo,“ rozohňuje se Vanda při vzpomínce na návštěvu u kožní lékařky.

Jako studentka psychologie si ale na druhou stranu uvědomuje nebezpečí, které tetování představuje zejména pro duševní stránku člověka. „Je pravda, že hodně záleží na tom, do jaké míry se člověk tetovat nechá. Tetování je o tom, že do sebe opravdu dobrovolně necháváš píchat jehly. A pokud už se ten člověk nechá potetovat opravdu celý, třeba i na víčka a podobně, tak je to pro mě forma sebepoškozování, stejně jako by se například řezal,“ vysvětluje Vanda. „Pokud se ale někdo tetuje s mírou, je to spíš jako henna nebo třeba piercing. Je to trend, který k nám přišel odněkud z Ameriky, nějak se to tady ukotvilo a zejména mladí lidé tím dávají najevo nějaké své názory, postoje, co je pro ně důležité. Třeba si nechají vytetovat něco, za čím si budou stát celý život, a to je podle mě naopak skvělý způsob, jak se o to podělit,“ dodává.

Když tetování začne překážet v práci

Během své dosavadní praxe psycholožky se Vanda naštěstí s žádným odmítavým postojem ze strany pacientů nesetkala, i když má sama více tetování a plánuje do budoucna ještě další. „Dokonce ani když pracuji s dětma, není to problém. A tím, že mám jedno tetování na zádech a druhé schované pod vlasy, vidí kolikrát právě jen ještěrku, která se jim líbí. Nebo si dám na ruku hodinky a náramky, a není vidět vůbec nic,“ mávne nejdřív rukou na můj dotaz, jestli jí ozdoby na těle přece jen nemůžou v práci občas překážet.

Nakonec ale uznává, že s výběrem povolání současně přichází také větší míra uvědomění: „S nástupem na tuhle školu, a vlastně i profesi, už jsem si ale začala přece jen dávat více pozor. Kdybych si mohla vybrat, asi už bych si první tetování nedala zrovna za ucho, kde je docela viditelné, hlavně tedy v létě, když nosím vyčesané vlasy. Navíc nikdy nemůžu vědět, jak se zrovna na tohle bude dívat některý z mých budoucích zaměstnavatelů, stejně tak nevím, s jakou klientelou budu po škole pracovat,“ připouští možnost, že by jí tetování mohlo v získání vysněné práce zabránit. Ze všeho nejvíc totiž touží pracovat s dětmi, které jsou v citlivém věku často náchylné k různým formám sebepoškozování. „Pokud se pak u mě v práci objeví děti s tímto problémem a já jim budu vyprávět, že je špatné si ubližovat a takto si zasahovat do těla, co si o mně vůbec pomyslí, až uvidí moje tetování?“ uvažuje Vanda nahlas.

Zároveň dodává, že u většiny inzerátů na takzvané reprezentativní pozice už zaměstnavatelé opravdu striktně požadují, aby uchazeči neměli žádná viditelná tetování – ať už se jedná o hostesky a letušky, nebo o lidi pracující v kanceláři. „U takových pomocných profesí, jako je například lékař nebo právě psycholog, už se ale naštěstí od podobných požadavků ustupuje. Dříve bylo téměř nemyslitelné, aby doktorovi z pláště vykukoval jen kousek tetování a dneska znám celou řadu lékařů, kteří mají vytetovaný klidně celý rukáv a nikdo ani nemrkne,“ pochvaluje si budoucí psycholožka. „Asi bych to ještě zvážila u právníků, jestli je to vhodné, ale…“ Vanda se na chvíli zarazí a přemýšlí, jak větu dokončit, ale nakonec se jen zasměje: „Ale co, já bych třeba šla za potetovaným právníkem moc ráda!“

Zobrazeno 640 krát
Naposledy upraveno: pá., 3. květen 2019 00:49
Vendula Kadlecová

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste