Ondřej Chlup 
Možná se to bude někomu zdát jako výmysl, ale ještě relativně nedávno měly moravistické strany své zastoupení v českém parlamentu. V prvních svobodných volbách po sametové revoluci v roce 1990 získalo Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnost pro Moravu a Slezsko 10 procent všech hlasů ve volbách do České národní rady a vyhrálo dokonce v několika okresech na jižní Moravě. Hnutí však narazilo na později typický problém všech moravistických uskupení, tedy že se jeho představitelé totálně rozhádali. Hnutí se pak propadlo do bezvýznamnosti. Ze svých politických cílů za celé své parlamentní působení prosadila jediný, a to umístění Ústavního soudu do Brna.
Postupně vznikala celá plejáda podobně smýšlejících hnutí, která byla poháněna jediným cílem, a to navrátit do Česka zemské uspořádání a zrušit znovuobnovené kraje. Každé parlamentní volby pak strany obdržely maximálně nízké tisíce hlasů, úspěch neslavily ani na Moravě.
Dnes proti sobě stojí dvě znepřátelené strany. Moravané, kteří kandidovali na listinách SPD ve sněmovních volbách v roce 2017 a Moravské zemské hnutí, které se právě kvůli nesouhlasu spolupráce s Okamurovci od Moravanů odštěpilo.
Česká republika není Nizozemsko
I přes velké akce, kterými na sebe dokázali například členové Moravského zemského hnutí docela dobře upozornit, úspěch se ne a ne dostavit. Proč? Zkusil jsem se zamyslet a podívat se na celou věc pohledem průměrného voliče. Mám jen jeden hlas, a i kdyby mi byla moravská otázka blízká, tak mě logicky bude zajímat i množství jiných témat, která bych chtěl ve své socioekonomické situaci řešit přednostněji. Hlas dám tedy raději někomu jinému, u koho mám alespoň šanci, že tento hlas takzvaně nepropadne.
A tady se dostáváme k jádru pudla. Strany jednoho problému, známěji nazývané anglickým pojmem single-issue party, nemohou v České republice dosáhnout dobrých volebních výsledků. Od roku 1992 žádná taková neuspěla. Důchodci za životní jistoty k tomu byli relativně blízko v roce 1998, ale do Sněmovny se nakonec nedostali, a tak jejich předseda Eduard Kremlička musel podle dřívější sázky sníst v živém vysílání brouka. Vlastně si vzpomenu jen na jedno místo, kde může strana jednoho problému uspět. Tím je Nizozemsko, kde pro získání místa v parlamentu stačí jen necelé procento hlasů. V nizozemské dolní komoře tak zasedají i strany, jejichž hlavním programem je například podpora důchodců, zvířat nebo imigrantů. České politické strany ale musí počítat s pětiprocentní klauzulí a pokud se k ní alespoň nepřiblíží v průzkumech, nemají prakticky žádnou šanci voliče přesvědčit.
Piráti uspěli, až když začali řešit více témat
Pokud jsem výše psal, že žádná strana jednoho problému neuspěla, lze namítnout, že máme v Poslanecké sněmovně Piráty, kteří se původně zajímali pouze o svobodu na internetu. A to je právě ono. Piráti neuspěli, dokud nezačali rozšiřovat pole své působnosti a postupně přibírat další a další témata. Dnes je z nich největší pirátská strana v Evropě, a to hlavně proto, že se nechovají jako jiní piráti. Stala se z nich typická liberální strana západoevropského střihu, možná trochu s prvky sociální demokracie. Pokud by moravistické strany zkusily třeba něco podobného, začaly by mít alespoň teoretickou šanci na nějaký úspěch.
Člověk sledující tyto moravistické strany si nemůže odpustit otázku, zda to není všechno úplně zbytečné. Na stejnou věc jsem se ptal i bývalého předsedy Moravského zemského hnutí Ondřeje Hýska. Možná to byla otázka zbytečná, přece jenom z jeho nadšení pro Moravu a z jeho boje se zažitým krajským systémem bylo jasné, co mi odpoví. Přesto mi ale Ondřej Hýsek přiznal, že jistou únavu někdy jistě cítí všichni členové tohoto moravistického hnutí. „Lidé nás nechápou, my přece nechceme žádné odtržení od zbytku republiky ani nic podobného, ale jenom systém, který tu byl už za první republiky,“ podotkl.
Provokatér ve mně pak přemýšlí, zda takové strany nejsou jen parta lidí s okrajovými názory, kteří se párkrát do roka sejdou a u piva pokecají nad tím, jak je jejich jeden problém ten nejdůležitější na světě a jak je česká společnost slepá. Nicméně i ten největší odpůrce stran jednoho problému musí uznat jednu věc. Občas se stane, že takové téma vystřelí a samo se přetransformuje v něco mnohem většího. Vzpomínám si na odboráře v Gdaňských loděnicích, kteří původně chtěli jen, ať se vyhozená jeřábnice může vrátit do práce. A jak to nakonec skončilo, víme, doufám, všichni.
Článek je součástí souboru textů vypracovaných v rámci samostatného projektu. Reportáž mapující hranice Moravy v Pardubickém kraji najdete zde.
