Tomáš Holešovský Pokračuji tedy dále přes restauraci a scházím po schodech dolů. Tady je vždycky hrozná zima. I dnes, když je venku jarních 20 °C, je tady o pět šest stupňů méně. Ač nepivař, musím uznat, že zde by se pivo chladilo velmi dobře. A dokonce na více schodech než jen na tom sedmém. Už ale dost o jídle a pití. Vcházím do haly. Jsou tu tři kurty s umělým povrchem. Nejedná se ale o povrch, který uvidíte v televizi, třeba když se hraje Davis Cup. Tohle jsou umělohmotné desky, spíše podobné travním dlaždicím. Umíte si tedy jistě představit, jak je příjemné se po nic sklouznout a dopadnout na kolena. Výsledkem jsou klouby odřené až na kost. Doporučuje se proto nepadat. Přejel jsem kurty pohledem a napočítal sedm kluků, jednu holku a trenéry Pavla Štěpánka a Michala Tymla. Hráči jsou spolu v družném rozhovoru. Všem je mezi dvanácti až šestnácti lety, řekl bych. Všiml jsem si jejich zvědavých pohledů typu „co za civilistu nám sem leze“, ale své kroky směřuji za Pavlem Štěpánkem.
Už před nějakým časem jsme se jak s Honzou, tak s Pavlem domluvili, že se přijdu podívat na to, jak probíhá trénink v největší tenisové škole ve Zlínském kraji. S Pavlem budu dělat rozhovor, zatímco jeho svěřenci budou trénovat. „Dneska je ale pátek, a tak je ten trénink poněkud odlehčený,“ říká trenér Štěpánek. Samozřejmostí je se před tréninkem rozcvičit. Pár koleček kolem kurtu na rozehřátí stačí. Z technických důvodů se dnes bude trénovat jen na dvou kurtech. Na tom třetím totiž nejdou rozsvítit světla. Co už, nevadí. Osm hráčů a dva trenéři na dva kurty je sice dost, ale alespoň je to sudý počet.
Ať míče létají přesně a rychle
„Tak jo, jdeme na to!“ Trenéři začínají dávat pokyny. Na první pohled je vidět, že všichni už raketu někdy v životě v ruce drželi. Dokonce bych řekl i víc než to. Třeba Michal Kozumplík se nedávno kvalifikoval na Mistrovství České republiky v kategorii mladších žáků. Za pár měsíců mu bude třináct, tenis hraje od svých čtyř. Hraje ho tedy stejně dlouho jako já. A ačkoli je o deset let mladší, nedělám si iluze, že bych nad ním jasně vyhrál. Spíše naopak. Když ale vidím, jak všichni už jen při lehké rozehrávce na tzv. „malém kurtu“, tedy jen mezi čarami pro podání, trefují své údery čistě a s lehkostí, vyvolává to ve mně asi stejné pocity, jako má Jakub Prachař (nic proti němu) v porotě Česko Slovensko má talent. Tedy pocity studu a obdivu zároveň. Je vidět, že se všichni baví. Na první pohled je jasné, že tady nikdo není z donucení svých rodičů, všichni se usmívají, dělají na sebe navzájem vtipy, trenéry nevyjímaje. Jaká to idyla! V těchto chvílích, tedy při rozehrávce, se já začínám potit a červenat. Všichni kolem ale vypadají, jako by si vyprávěli zážitky z prázdnin a nehonili přitom tenisáky z jednoho konce sítě do druhého.
Zatímco si povídám s trenérem Štěpánkem, pozoruji také hráče na kurtech. Z různých hlášek a posměšků je jasné, kdo platí za fackovacího panáka a kdo se cítí být kápo. Veškerá konverzace ale probíhá v rámci určitých mezí a nikdo se necítí být nějak opovrhovaný. Benjamínek Michal Kozumplík se takovým terčem posměšků stává celkem často. Všichni jeho spoluhráči ale vědí, jak dobrý je tenista, a proto je vidět, že i on ví, že si ho jen tak dobírají. Zkrátka panuje příjemná nálada. Co se tenisu týče, je to možná tím, že jak už říkali trenéři, je pátek, a tak je trénink volnější. To ale neznamená, že by nebylo zároveň vidět zapálení všech tenistů a tenistky do jejich činnosti. Máchání rukama, vzdychání, převracení očima v sloup pokaždé, když se úder nepovede. Vzhledem k tomu, že Pavel se stále věnuje mě, dává své čtveřici za úkol zkusit si „pár“ servisů. To ve skutečnosti znamená ve čtyřech lidech odpodávat dva koše po asi 80 míčkách. Tomu se říká pěkná porce zábavy. Navíc, sotva si jich pár hráči nadhodí, je jasné, že jen málokterý smrtelník by chtěl stát na opačné straně kurtu, když tihle mladí čarostřelci podávají. Laickým okem odhaduju rychlost servisů kolem 150 kilometrů za hodinu. Pravděpodobně víc. Ženy – profesionálky mají stejnou rychlost podání. Samozřejmě velmi záleží na schopnostech dané tenistky. Oproti tomu nejrychlejším servisem historie, změřeným schválenou technikou, je ten od australského tenisty Samuela Grotha, datovaný do roku 2012. Groth tehdy zaservíroval na turnaji kategorie Challenger rychlostí 263, km/h. Tedy, zdá se trochu jiná liga. Ale jak vám potvrdí každý trenér, někdy ani není tak důležité, jak rychle míček letí, ale kam dopadne. S tímto ale svěřenci slovácké tenisové akademie také nemají problém.
Škola hrou
Můj rozhovor s Pavlem je u konce, a tak se může plně věnovat svým sportovcům. Připravuje jim jedno z poměrně tradičních cvičení. Trenér stojí na jedné straně kurtu, dva svěřenci za ním, další dva na protější straně. Trenér míček rozehraje a hráč naproti, stojící v přesně vymezeném prostoru, zahraje takový úder, který mu předtím trenér určil. Takovým úderem může být například bekhendový čop (úder se spodní rotací, pozn. red.) křížem přes kurt, nebo třeba forhendový topspin (úder s velkou horní rotací, pozn. red.) hraný podél čáry. Hráč, stojící za zády rozehrávajícího trenéra pak na tento úder reaguje opět předem stanoveným úderem. Takových variant je opravdu velké množství. Musím přiznat, že při těch několika příležitostech, kdy jsem měl možnost procvičovat své údery s trenérem, měl jsem vždy největší problém, zapamatovat si, kde mám stát, jaký úder hrát jako první, jaký jako druhý atd. Mladí tenisté, které jsem pozoroval, ale nejevili žádné známky nejistoty, spíše naopak. Okamžitě věděli, co se po nich chce, a plnili pokyny do puntíku. Samozřejmě, ne každý úder se povede, ale to vůbec nevadí. Důležité je se z takové chyby poučit.
Po asi hodině trénování přišla řada na tu zábavnější část – hru. Na jednom kurtu se tak hrála čtyřhra, což bylo moc pěkné pokoukání, a na druhém sice taky, ale protože odešel jeden z hráčů, dostal se do hry i trenér Tyml. Bylo zajímavé sledovat, jak trenér své svěřence rozhodně nešetří, spíše obráceně, ale ti se zase naopak snaží vybičovat k ještě lepšímu výkonu a předvést se. Jen taková poznámka na okraj. Hráčem, který odešel byl mladší syn českého tenisového reprezentanta a zlínského rodáka Jiřího Nováka, Jiří Novák ml. Ačkoli bylo vidět, že jsou všichni dobrá parta, žádný míč nenechali soupeři bez boje. Viděl jsem výměny hodné profesionálů, i výměny, při kterých jsem se na kurtu poznával já. Každopádně to bylo příjemně strávené odpoledne v přítomnosti mladých, talentovaných sportovců a snad i budoucích nadějí českého tenisu.
