Jan Meichsner 
Tak já se hned na úvod zeptám – jaké je podle vás postavení žen v České politice? Chybějí podle vás ženy české politické scéně?
Já myslím, ženy jsou v české politice spíše v těch nižších patrech, kde dokazují, že mají své opodstatnění. V těch vyšších patrech nejsou hlavně kvůli rodiny. Já jsem ze severní Moravy a když jdete do Poslanecké sněmovny, kde já jsem byla nějakých 11 – 12 let, tak necháváte tu rodinu doma. Pro tu ženu, která má dvě tři děti je pak těžké nechat tu rodinu 500 kilometrů daleko a odjet na celý týden. Jde to vidět na tom, že starostek, primátorek a radních jsme měli hodně. Ty ženy jsou tam super a jsou aktivní, ale nejsou v té politice tak moc, protože je to prostě oběť to rodinně.
A postavení vašich kolegyň – respektive vás v rámci strany? Potřebovala by KSČM více žen ve vedení?
Tak více žen nikdy neškodí. Ani u nás ale není vůle, aby to bylo nějak pevně zakotveno, že musejí být počty žen podle kvót. Máme spoustu zkušených komunálních političek, ale pokud by chtěly do vedení strany, tak je to o tom přestěhovat se do Prahy. A já jsem za svoji politickou kariéru mluvila s hodně ženami, které pak ve výsledku řekly, že se přesouvat nechtějí kvůli rodině. Ta společnost je nastavená tak, že pro ty muže je to jednoduší. Takže pokud nemáte super manžela, nebo babičky a dědy na hlídání, tak nemáte šanci. Já, kdybych neměla manžela a rodiče, kteří plně respektují můj pracovní rytmus tak bych si nemohla dovolit dělat to co dělám.
Pokud se přesuneme k vaší současné práci – tak vy se angažujete ve výborech na ochranu životního prostředí – jak vnímáte tuto problematiku jak v rámci EU tak v rámci České republiky? Děláme pro ochranu dost?
Určitě neděláme dost a rozhodně to neumíme komunikovat v českém prostředí. Ochrana životního prostředí je u nás něco, co je velmi politicky vyhrocené téma v řadě věcí. My jsme nechali, nebo respektive stát nechal, tu iniciativu nevládním organizacím. Ty ne vždycky, a nechci paušalizovat, dělají svoji práci úplně dobře. Když například potřebujete postavit obchvat kolem nějakého města a ti lidi vidí, že se tam angažují ekologické nevládní organizace, tak to pro ně pak má jediný efekt, že neodvezou děti do školky. Když to opět vztáhnu na ty ženy. Obecně si pak myslím, že Ministerstvo životního prostředí mělo by sehrávat daleko důležitější úlohu a vysvětlovat proč je ta ochrana důležitá.
A co se týče například kauzy Bečva a komunikace kolem ní?
Já bych to tedy komunikovala úplně jinak. A myslím si, že to nebylo dobře komunikováno ani ze strany opozice, která znala viníka kauzy Bečva věděla ještě dříve, než to tam vypustil. Což taky není dobře, ale je to prostě vyhrocená politická situace. Tehdy bylo měsíc před volbami. Na druhou stranu ministerstvo nezaujalo obranu, kterou bych na jejich místě zaujala já, že bych se začala zabývat tím, jak je to vůbec možné a jak je možné, že máme výpustě z továren, které nejsou vůbec kontrolované. Že se nám do volných toků dostává něco, o čem vůbec nevíme, co může ve výsledku způsobit. Ministr životní prostředí zaujal pozici mrtvého brouka a ti lidé se samozřejmě ptají.
Ono se to možná zpolitizovalo proto protože ministr životního prostředí Richard Brabec je bývalý manažer chemičky Agrofertu nemyslíte?
No ale já si to pamatuji z druhé strany, kdy pan Gazdík a pan Jurečka, den nebo dva potom co se to stalo a nikdo nevěděl co se tam vlastně stalo, začali vykřikovat, že je tam Deza. A to já vůbec nejsem ochráncem Hnutí ANO. Vadí mi, když se věci vyhrocují z obou stran, a od mlčení ministerstva jsme přešli do přímého protiútoku na něco co jsme nemohli vůbec vědět. Já jsem tam třeba mluvila s těmi rybáři, kteří si jako první všimli toho úhynu a ono to prostě neodpovídá výpusti chemičky Deza.
Pokud se ještě zastavíme u Hnutí ANO, o kterém už zde byla řeč – jak vy vnímáte věci, které se dějí okolo této strany? Dotace a jejich nevracení, Faltýnkův diář.
Víte já už jsem v politice hrozně asi hrozně dlouho, ale takových kauz od ODS, Nečasových kabelek, Kalouskových padáků nebo zmršeného předsednictví od Vondry jsem zažila strašně moc. Češi mají rádi jednoho nepřítele a je to strašně jednoduché. Mít toho společného nepřítele a kopat do toho jednoho. Nejsem z toho vůbec nadšená, protože všude ty kauzy jsou. Myslím si, že jinde v Evropě, když se nějaká kauza provalí tak z toho lidé umějí vyvodit mnohem větší důsledky. Což se v Česku neděje. Je to ale standart, který jsme si za těch 30 nastavili, ti lidé z ulice nenutí ty politiky odstoupit. Když si vezmu teď korona krizi, kde v některých zemích nebyly roušky a tam prostě lítaly hlavy ministrů jako na běžícím páse. Přijde mi, že když něco takového vyplave na povrch, tak každý ten politik říká, že není nic staršího, než včerejší noviny a pak se to přikryje další kauzou. Ale není to podle mě jen věc ANO. I u KDÚ-ČSL, ODS, kdybych si projela staré noviny, tak u každého najdu dvě tři kauzy.
Jak zpětně hodnotit toleranci vlády, kterou jste jako KSČM vypověděli? Ve svém videu z 9. dubna jste kritizovala vládu za kroky v boji s pandemii covidu.
Já jsem ale nikdy nehlasovala pro to abychom tu koalici udělali.
Já vám to také nepodsouvám. Jen se ptám, jak zpětně hodnotíte tu toleranci současné koalice, kterou jste jako KSČM vypověděli.
Ono, když se vrátíme o tři roky nazpět, tak by se asi těžko hledala nějaká jiná uchopitelná vláda. Ale my jsme to absolutně nezvládli personálně, mediálně, neuměli jsme si klást ty správné podmínky, kterým by lidé rozuměli. Neuměli jsme to dostat do toho veřejného prostoru. To jsou naše průšvihy, které nemají s ANO nic společného. KSČM se zakonzervovala v době, kdy byla v opozici dvacet let a neuvědomila si, že se ta politika dělá jinak. Já osobně mám trochu výhodu v tom, že jsem členkou Evropského parlamentu a mám tam ty kolegy, tak vidím, jak se to dá dělat jinak a o to víc to bolí, když si to vlastní strana nechce a nepřipouští si to. Já jsem tehdy před těma třemi lety respektovala rozhodnutí nejvyššího stranického orgánu, který řekl ano, pojďme do toho. Celou dobu jsem ale upozorňovala na to, že to nezvládáme a že pokud jsme do toho šli, tak jsme do toho měli jít mnohem tvrdším způsobem. Měli jsme daleko jinak komunikovat s veřejností. Pro mě pak i to vypovězení tolerance přišlo pozdě. Mělo to přijít před rokem. Teď už je to jen taková hra před volbami. Myslím si, že nás to bude stát hodně, snad ne účast ve sněmovně. Myslím si, že rány z tohoto spojenectví si budeme lízat ještě dlouho, a i ten paradox, že vlastně komunisté podporují oligarchu nikde jinde nenajdete.
Jaká je vlastně pozice KSČM – jako strany – do budoucnosti? Jakými změnami bude muset strana projít, pokud se nedostane do sněmovny?
Mám svojí, představu, jak bych viděla tu budoucnost, ale nevím, jestli se to shoduje s představou členské základny. Ale moje představa, a je jedno, jestli se dostane nebo nedostane do sněmovny je taková, že strana totiž padá na nějaký ten kritický bod a pokud urveme pár poslanců tak to bude víc štěstí než cokoliv jiného. KSČM se musí totálně reformovat. Začít od toho, jak se dělají sociálně sítě, mediální politika až přesto jakým způsobem je organizována. My jsme byli velmi dlouho zakotveni v tom, že nám hodně věcí pomohla dělat členská základna, která nám ale stárne. Už na ní nejde spoléhat. My se musíme vrhnout do rukou profesionálů a profesionálních firem na politický marketing. Musíme zcela zrevidovat svůj program a opřít ho o lidi, kteří nás volí, nebo by nás volit mohli. Daleko více se tak specializovat na exekuce, sociální témata, pracující, na to, co lidi velmi trápí, a i s čím my jsme schopni jim pomoct. Pokud ale v té poslanecké sněmovně budeme. Samozřejmě bude i otázka, pokud se do poslanecké sněmovny nedostaneme, jestli to nemá být o nějaké celkové reformě a spolupráci s dalšími levicovými subjekty, které v České republice vznikají a je jich poměrně hodně.
A vy byste chtěla pokračovat v politice? Jako například europoslankyně? Respektive celkově další pokračování na politické scéně.
My jsme se teď pokusili v dubnu změnit vedení, to nevyšlo a přiznám se, že teď dělat jakékoliv unáhlené závěry a říkat teď nebo nikdy. To není můj styl. Potřebuji si vše promyslet a poradit se svými spolupracovníky. Jsem totiž zvyklá na týmovou práci. Nabízela jsem tým lidí, nejen sama sebe a není to zdaleka jen o tom co chce nebo nechce Kateřina Konečná. Je to o tom, jak se shodneme s lidmi napříč stranou, kteří mě dlouhodobě podporují.
Když se ještě vrátíme k současné politice. Měla vláda nakoupit vakcínu Sputnik V? Ještě, když byla možnost. Vím, že jste se na toto téma vyjadřovala. Argumentovala jste například Slovenskem. Jenže tam přišly jiné vakcíny Sputnik V.
Já myslím, že jsme měli nakoupit. Ono se to v tom českém prostředí stahuje na Sputnik, ale slibně se vyvíjela i čínská vakcína. Vláda měla nakoupit jakoukoliv vakcínu, která byla na trhu. Sama jsem se dostala v březnu do situace, kdy mi onemocněla prakticky celá rodina a kdybychom měli Sputnik, tak už mám rodiče naočkované. I tím, že jsem si tím takto osobně prošla tak říkám, že kdyby tady bylo o půl milionu dávek vakcín víc, tak to nemuselo skončit tímto průšvihem. Vláda měla intenzivněji jednat, od začátku použít úplně jinou strategii. To by znamenalo nesoustředit se na vakcíny, kde jsou zaháčkováni premiérovi kámoši a neobjednávat vakcíny, které ještě ležely na petriho miskách. Od začátku se taky udělala ta chyba, že se vakcín objednalo málo a od té doby se to s námi vleče a povleče dál.
Měli jsme Sputnik objednat i přesto, že Brazílie uvedla zprávu o tom, že vakcína obsahuje část viru, která se může šířit? Není to argument proti té vakcíně? A ono je vlastně jedno odkud je.
Já vycházím ze článku z časopis Lancet. Vakcínu Sputnik používá 60 zemí světa a nikde jinde s tím nepřišli. Mám trochu obavu, jestli pan brazilský prezident Bolsonáro neříká jen jako svou alibistickou obranu za ten průšvih, kdy krom toho, že tam vypaluje deštné pralesy, tak ještě nechal umřít statisíce lidí. Navíc úplně zbytečně, protože ignoroval covid, nenosil roušky, tvrdil, že se jedná o chřipku a pak nevěděl co s tím.
Jen uvedu na pravou míru, že to ale neřekl přímo brazilský prezident, ale tamní úřady.
Bude se to muset hodně rychle ověřit, protože jak říkám, tou vakcínou očkují desítky zemí světa a nikdo nechce, aby tohle byla pravda.
Ještě v souvislosti s nákupem Sputniku. Vy jste se také nedávno vyjadřovala ke kauze Vrbětice – argumentovala jste také některými případy z historie – Gliwice, americká invaze do Iráku. Ale v roce 2019 jste řekla, že by politici historii soudit neměli – jak to tedy je? Tehdy jste se vyjadřovala k dokumentu významu evropské paměti pro budoucnost Evropy.
No ono to tak přesně je. Kauzu Gliwice totiž neodhalili politici. O té se všichni dověděli až po druhé světové válce a jen tak mimochodem zbraně hromadného ničení v Iráku jsou ten samý případ. To také neodhalili politici, ale investigativní novináři. V tom videu to bylo zasazeno do kontextu toho, že jsme mnohokrát v historii zpravodajským službám věřili, a protože nám ani nic jiného nezbývá. I tím, že nad nimi nemáme žádnou kontrolu. Ale to, jestli si pan Koudelka v České republice, nebo někdo z jeho nadřízených někde ve Washingtonu nedělá vlastní politiku, to už se zase dovíme za nějakých deset let.
A váš pohled na Vrbětice tedy?
Proč, když jsme tak přesvědčení o tom, že to byli dva ruští agenti. To mimochodem ani nepotvrzuji ani nezpochybňuji. Tak bych očekávala, že Vrchní státní zastupitelství v tuto chvíli občany cizího státu obviní, protože je to možné i v nepřítomnosti, a začne s nimi regulérní soudní proces, když nám zabili dva české občany a vyhodili do povětří muniční sklad. Proč se to nestalo za ty tři týdny? Nikdo žádný konkrétní důkaz, který podle mě dneska musí být postavený na to, že toho člověka obviníte u demokratického a nezávislého soudu, nemá v ruce. Jinak by je dávno museli předložit. Ptám se taky na načasování, ono se to asi poslední měsíce a roky vědělo a čekalo to zaparkované v šuplíku. Jak já mám věřit panu Koudelkovi, že zpravodajské informace BIS jsou relevantní?
Takže vám to vlastně přijde účelové?
Mně to přijde bohužel jako velmi účelové, protože bych očekávala z pozice mezinárodního politického hlediska a mých zkušeností, kde se to všechno řeší trošku jinak než jako hurá prohlášením, že vyhošťuji půlku ambasády. Uvedu to na příkladu USA a Ruska, kdy se tyto státy nemají moc rády, ale i oni začínají diplomatickým jednáním, utajenýma, ale začínají. Tam se snaží vysvětlit o co jde a jak to vlastně bylo. Taky bych čekala, že když už někdo spustí takovou tiskovou konferenci, tak že už má tolik důkazů, že to státní zastupitelství podává druhý den žalobu na dva lidi na soud. To by pro mě pak bylo relevantní, že teď jsme došli do bodu, kdy si to můžeme dovolit a že než to dáme na ten soud tak to oznámíme veřejnosti. K tomu ale nedošlo a bojím se, že ještě dlouho nedojde, pokud vůbec. Tak proč jsme museli hrát tuhle hru? Ano Slovensko vyhostilo tři diplomaty. Ti velcí hráči na evropské scéně Francie, Německé a Velká Británie ale na nás podle mě zvysoka kašlou. A to jejich zpravodajské služby jsou považovány za ty nejlepší.
