Tiki-taka. Pojem s FC Barcelonou neodmyslitelně související. Začali jej používat španělští fotbaloví komentátoři, když se při zápasech snažili výstižně popsat herní styl klubu. Ten se vyznačuje držením míče na kopačkách, krátkými a přesnými přihrávkami mezi soupeřem, nepřetržitým pohybem a neustálým střídáním pozic hráčů. I když se tento pojem začal užívat až při trenérské éře Pepa Guardioly - který toto označení však odmítal - jeho počátky je potřeba hledat v hlubší historii klubu, a to u nizozemských trenérů Johana Cruyffa, Louise Van Gaala či Franka Rijkaarda.
Tito trenéři se snažili v akademii vychovat technicky kvalitní hráče, kteří sice nevynikali zrovna nejvyšším vzrůstem, ale dokázali se pohybovat rychle. Řeč je například o Pedrovi, Cescu Fabregasovi, Xavim a Iniestovi, či Messim. Tito fotbalisté dokázali kontrolovat míč a pokud se v obraně soupeře objevila mezera, poslali do vápna přesnou přihrávku a míč skončil v bráně prakticky pokaždé.
Nizozemská strategie
Cruyff se po hráčské kariéře vrátil do klubu na konci 80. let a tehdejšímu prezidentovi Joanu Gaspartovi předložil zajímavý návrh. „Znám tenhle klub a nechci, aby se historie opakovala. Pokud chceme něco změnit, musí se změnit historie,“ řekl Cruyff na první schůzce s prezidentem klubu. Klíčem k úspěchu by mělo být sjednocení herní strategie nejmladších žákovských týmů, dorostenců i barcelonského béčka. Hráči, kteří by přišli do prvního týmu by tak byli schopni se okamžitě přizpůsobit herní strategii. Zásadní změna brzy přinesla úspěchy, neboť Cruyff předběhl dobu jako hráč a později také jako trenér.
Jeden z jeho pokračovatelů, nizozemský stratég Frank Rijkaard se stal trenérem Barcelony v roce 2003. Jeho styl hry vycházel právě z holandské školy, která kladla důraz na útočný fotbal a vyvíjení tlaku na soupeře. Kromě řady titulů získal tým díky Nizozemci identitu a styl hry, díky kterému se opět dostal mezi evropskou elitu a podložil základy k dalším velkým úspěchům.
Guardiolova zlatá éra
Pep rozdával na hřišti spoluhráčům z Barcelony pokyny a byl pravou rukou tehdejšího trenéra Cruyffa. Guardiola má analytickou mysl, vše pečlivě plánuje a věnuje jednotlivým zápasům podrobnou přípravu, aby mu neušel jediný detail. Od Cruyffa dostal skvělou trenérskou školu a svým strategickým myšlením dokázal neuvěřitelných výsledků, i když při svém příchodu působil skromně: „Nemůžu slíbit tituly, ale jsem přesvědčený, že na nás budou fanoušci hrdí.“ I přes vyhrané trofeje a úspěchy fotbal hodnotí jako nekonečný proces, kdy je potřeba neustále něco zlepšovat. Dnešní Barceloně by pomohla alespoň špetka tohoto přístupu.
Aktuální problémy
Klub se nyní potýká s řadou potíží, které mají vliv na kvalitu předvedené hry. Jeden z nich je výsledkem dlouhodobějšího procesu a může mít rapidní dopad i na budoucnost. Jedná se o zapojení odchovanců proslulé akademie La Masia do A-týmu. Vedení klubu přivádí drahé posily, které se mnohdy neprosadí a odcházejí za rapidně nižší částku, nehledě na to, že naplno nevyužijí svůj potenciál.
Zatímco za Guardiolova působení bylo v základu i všech 11 hráčů z barcelonské akademie, nyní jich najdeme na hřišti maximálně pět. Někteří z talentovaných fotbalistů posledních let nedostali pořádnou příležitost a vedení se jich zbavilo. Valverde se spoléhal především na stálice klubu, což však ve výhledu do budoucna nemusí být nejlepší strategií. Mladí hráči z akademie by měli mít více prostoru, aby dokázali, že jsou schopni nahradit stárnoucí generaci.
Defenziva nad tradici
Po angažování Valverdeho se již brzy začala projevovat změna herní strategie a taktiky. I přes úspěšnou první sezonu na španělské scéně, kdy tým prohrál pouze jeden zápas La Ligy, si fanoušci všímali postupných změn. Tradiční aktivní způsob hry Barcelony často nahrazovala pasivita spojená až s nebývale výraznou defenzivou. Tato změna byla nejvíce znatelná během venkovních utkání, kdy tým buď úplně selhal, nebo se štěstím ubránil jednogólovou výhru.
Z divácky atraktivního, rychlého a taktického fotbalu se pod Valverdem stal nudný fotbal s čitelnou strategií a svázanou, přehnaně defenzivní taktikou. Je poněkud obtížné tento styl hry definovat, jelikož není ničím originálním charakteristický, jak tomu u kvalitních trenérů typu Guardioly či Kloppa bývá.
Nezvládnuté čtvrtfinále v Římě
Studenou sprchou a dozajista velkou ranou bylo pro hráče čtvrtfinále Ligy mistrů v sezoně 2017/18. Po výhře 4:1 na domácí půdě s italským celkem AS Řím už byl postup do semifinále prakticky jistý. Venkovní zápas však Valverdeho tým nezvládl a po porážce 3:0 rozhodl o postupu počet vstřelených branek na venkovní půdě.
Valverde tehdy selhání týmu zdůvodňoval agresivitou Říma, se kterou se jeho hráči nedokázali vyrovnat: „Je jednoduché říct, že soupeř byl silný a agresivnější od první do poslední minuty a měl velmi dobrý den, zatímco u nás šlo o den mimořádně špatný. Musíme přijít na to, proč tomu tak bylo a kde se staly chyby.“ Elitní tým takového rázu jako FC Barcelona by však měl být na takovéto situace připravený jak fyzicky, tak především i psychicky. Takové selhání se dá těžko napravit.
Déjà vu na Anfield Road
Poučení z chyb nepřišlo, což dokazuje semifinále Ligy mistrů s Liverpoolem v následující sezoně. Po výhře 3:0 na domácí půdě by v Liverpoolu stačilo hrát silně defenzivně, anglický tým k ničemu nepustit a nevrhat se do riskantních akcí, které by znamenaly ztrátu míče. Řadě hráčů se nejspíše vybavilo selhání z minulého roku, protože atmosféra v kabině o poločase byla tíživá, i když Barcelona tehdy prohrávala pouze 1:0. Jako by všichni tušili, co přijde.
Pokud by byla týmová psychika v pořádku, nedostali by hráči Barcelony v druhém poločase během tří minut dvě branky, za kterými následovala 11 minut před koncem zápasu čtvrtá. Stejně jako v zápase s AS Římem, i v Liverpoolu byla předvedená hra v druhém poločase ještě horší než v prvním a španělský celek nezachránil ani Messi. „Byli silní, hráli skvěle a převálcovali nás. Pro fanoušky i pro nás je to strašný výsledek, jsme z toho v šoku,“ okomentoval prohru kouč Valverde.
Změna trenéra
Celou situaci se pokusilo vedení vyřešit odvoláním Valverdeho a na jeho místo angažovalo Španěla Quiqueho Setiéna, který má již zkušenosti se španělskými celky Las Palmas či Betis Sevilla. Od něj si samozřejmě nejen vedení, ale hlavně fanoušci slibují razantní změnu hry a celkové oživení. Otázkou ovšem zůstává, zda řešení problému nevyžaduje daleko větší změny než jen výměnu trenéra, počínaje samotným vedením až po hráčský kádr, který má na mnoha postech slabiny.