út., 2. červen 2020 23:14

Vem mikrofon a prostě mluv

SlamBytMjůzik vol.1 SlamBytMjůzik vol.1 Zdroj: Martin Zupko
Zažít slam na vlastní kůži mě lákalo už od střední školy, bohužel se u nás v maloměstě o poezii naživo prakticky nic nevědělo. Přivedly mě k tomu vlastně až kamarádky ze střední, kterým jsem dala přečíst svoje verše reflektující mé tehdejší největší problémy. Vztahy.

Smály se a diskutovaly nad tím, jak jsem to přesně vystihla. Jedna z nich pak pustila Single, který má na svědomí Ellen Makumbirofa a mě to ovlivnilo natolik, že jsem se rozhodla slam sama zkusit. Na vysoké škole jsem podle jejího textu napsala svůj vlastní, který se shodoval nejen tematicky, ale i některými lehce pozměněnými frázemi. Jsem začátečník, můžu si pomoct, říkala jsem si.

V prváku se na semináři Boba Hýska uprostřed Klidu v ruchu dostáváme k hodnocení cizích i vlastních slamů a prodíráme se texty slamových velikánů, o kterých si myslím, že je nikdy osobně nepoznám. Pravidelně se nás schází asi pět, jeden gruzínec, tři lidi z anglistiky a já. Když jednou překonám strachy a vecpu Bobovi do rukou můj text, vrátí mi papír s tím, že to mám hned říct. Třesu se a nechci přiznat, že jej vlastně umím nazpaměť, protože jej opakuju každé ráno při čištění zubů.

Přednáším o tom, jak se mi nedaří najít partnera a beru to jako svoji osobní prohru – něco v hlavě mi říká, že by bylo stejně lepší, kdybych se na to vykašlala a byla prostě sama. Text jsem koncipovala jako inzerát, takže jej zakončuju vlastním telefonním číslem, podle mě totiž nemá nikdo šanci si těch devět cifer zapamatovat. Čtyři přívrženci tohoto semináře zatleskají, Bob má pusu dokořán, a i když si neodpustí malinký hate na kopírování Ellenina textu, vypadá nadšeně. Moje potřeba exhibice na veřejnosti je pro tento den uspokojena, večer si to přehrávám v hlavě a zkouším si vymyslet přezdívku, pod kterou bych schovala nejen všechny svoje problémy, ale i křehkost a nervozitu, kdybych se přece jen někdy dostala na opravdové podium před opravdové diváky.

~

Prostor pod luhačovickou Sokolovnou se stěnou z televizí a pop artem na záchodcích. Klub Luhas Vegas je mekkou přívrženců alternativní scény v širém okolí. Dneska tu ale místo mániček sedí čtyřicet běžců orientačního závodu v čele s mojí učitelkou ekonomiky ze střední, pár místních štamgastů, dva mí přátelé a u pódia se připravuje delegace slamerů. Potkávám známé z olomouckého semináře, a i přes to, že jsem se přišla jenom podívat, mě přemlouvají k veřejnému harakiri. Josefenka mi na šaty lepí červené trenýrky a pro mě je to poprvé, co budu na podiu. Jediné, za co se budu moct schovat, jsou moje vlastní slova.

Dopadne to překvapivě dobře – učitelka ze střední mě plácá po ramenou a snaží se mě utěšit, že určitě nezůstanu sama, Martin Schweitzer posílá fotku rozmazaného já Bobovi s komentářem „Ty vole, ona to fakt dobře zandala“ a já po tom všem vyčkávám u baru na panáka čehokoliv, abych ze sebe smyla všechnu nervozitu. Nabízí se mi další předskoky – na olomoucké Slamastyce a ostravském literárním festivalu Inverze (který spolupořádá multifunkční Ondřej Hrabal) se seznamuju s prvními známějšími přívrženci této podivné komunity. Rimmer mi po přednášce o vykouření jedu z žáby Bufo alvarius a prosbě o objetí věnuje text jenom dlouhým pohledem do očí, jsem až po uši v euforii. Ještě Maličkost se poprvé nechává představit jako Lumi a začíná slovácký slam anglickými slovíčky. „Are you looking for the soulmate? But where is your soul, mate.“

Já se v tom květnovém večeru snažím neopít z vína a zmrzlé prsty na nohou balím do zmoklého svetru. Anatol mi nabízí možnost vystoupení ve Zlíně – neodmítnu. Mezi vším tím se stihnu seznámit s klukem, o kterém si myslím, že si mě jednou vezme. Na konci května vyhraju břeclavský slam ve Dvoře, v červenci se při dobrovolnictví na trenčínské Pohodě zničehonic rozcházíme, nad ránem brečím Anatolovi na rameni a ubírám se znovu čerpat inspiraci z toho, s čím mám v životě asi největší problém. Se vztahy.

~

Před začátkem prázdnin 2018 stihneme společně se Switcherem, Medardem, Pítrem, Bruchowskim a Josefenkou štaci v Hranicích na Moravě, což je jedna z našich nejoblíbenějších akcí vůbec. Tehdy byl totiž slam ještě primárně o tom, aby se všichni dobře pobavili. Bloudíme kolem Bečvy a Switcher mě přirovnává k femipunkové Muše, ochutnáváme slivovici od mého táty z lahve, kterou jsem jako malá pomalovala květinami. Slovní hříčky házíme na náhodné kolemjdoucí a večer sedíme na podiu, na kterém jsme ten den slamovali. Nad námi jsou hvězdy a než se odebereme do jednoho z mnoha hranických bytů, stihneme si navzájem proprat životy tak, abychom se skoro dokonale poznali. Spíme u Medarda doma, i když vlastně spíš nespíme. Ráno na mě rodiče do telefonu křičí, já to moc nevnímám a radši pozoruju život na hranickém sídlišti. Ten pohled mám před očima docela často – taková směsice melancholie, srandy a vážnosti najednou.

Cestou domů si uvědomuju, že je to pro mě dost možná jeden z posledních slamů na hodně dlouhou dobu – prázdniny v sobě skrývají pobyt mezi valašskými kotáry bez blízkosti slamových přátel. V srpnu rychle pozdravím několik z nich na Letní filmové škole, po které s Panem Fenkem míříme na skok do Šumperka. V baru u Bukowského (který letos už žádnou akci určitě neuspořádá) nás slamuje pět, diváků je asi jen o deset víc. Těsně před začátkem se opijeme vínem, po vystoupení nás láká partička místních na pivo do putyky, my ale chceme stihnout poslední noční vlak zpátky do Olomouce. Za vydělané kilo kupuju dva pohledy, známky mám v diáři a oba posílám na stejnou adresu.

Ve vlaku zpětně rozebíráme šumperské ulice a snažíme se neusnout, abychom se neprobudili o stanici dál. Slam je totiž hlavně o nekonečném cestování vlakem z místa na místo, všechny ty pendolina a rychlíky měníme za drkocavé osobáky bez záchodů a průvodčích. Většinou se spí, píšou či učí texty, mluví o životech, navazují přátelství a v neposlední řadě také tajně odposlouchávají konverzace ostatních. Z každé vyslechnuté konverzace může totiž vzniknout námět na text, ve kterém se divák najde. Rozhovory lidí jsou inspirací, aniž by o tom reální aktéři sami věděli, protože jenom Anatol jde poznat díky roztodivným tetováním na první dobrou, jinak se slameři většinou schovají do sluchátek nebo vlastních deníčků.

Po třech podzimních neúspěšných kvalifikacích na mistrovství republiky si dávám od slamu skoro roční pauzu – na scénu se vracím až další podzim s koncem druhého neúspěšného vztahu. Od vtipných textů se posouvám k vážnějším, už mě nebaví předhazovat moje nejintimnější problémy s úsměvem na tváři a zároveň si přestávám hrát na úspěch. Ztrácím motivaci rozesmávat lidi, spíš na stříbrném podnose servíruju sondu do vlastní duše, a to bez jakýchkoliv příkras.

~

V září se po Skype spojím s Michelem, abychom se na poslední chvíli kvalifikovali na mistrovství republiky v Duoslamu. Nachystáme si text o tom, jak se nám nechce nic psát a vlastně ani nedoufáme v úspěch – za týden nás Bob předhodí celorepublikové slamové komunitě jako jeden ze sedmi kvalifikovaných párů. Budem na jednom pódiu proti dvojnásobným mistrům a já mám trochu strach, že jediné, co se nám povede, bude absolutní zklamání všech, co se přišli podívat speciálně kvůli nám dvěma.

Máme jenom jeden pevný text, složený z vět, co jsem si zapisovala v průběhu roku do malého deníčku v hnědém obalu. Uděláme z toho změť, kterou by na sebe mohli sypat dva lidi chvíli před rozchodem, je v tom poetično a zároveň hrozně moc bolesti z posledních měsíců. Naše povídání do druhého kola nestihneme napsat a já nejsem improvizační typ, tak se dohodneme, že se za odpoledne naučím pár veršů (znova) z vlastních vztahových zkušeností a Michel na to na místě vymyslí tu svoji část. Do začátku našich konců zbývají čtyři hodiny, z přednášky utíkám před zrcadlo trénovat, abych se večer nezadrhla a během toho si (nevím proč) k Michelovi utvořím šílený odpor. V Jazz Tibetu se objevím příliš brzo – Bob zmateně pobíhá, poprvé vidím naživo Tomáše Kůse (promotéra slamů zejména na území Čech), pak pár lidí, se kterými se ještě úplně neznáme, ale zrovna teď jsou mi úplně jedno. Potkám kámošky, co se trhly od studijních povinností a u noclehárny pro tramvaje si naposledy přeříkáváme první text, na který sázíme all-in.

První kolo je zahalené do šílené euforie, vylosovala jsem čtverku, lepší pořadí jsme si nemohli přát. „Teď mě může rozhodit už jenom Ellen (Makumbirofa) s Miškem (Krakovským) nebo Doktor Filipitch s Tukanem, nic horšího, než že budou boží a my propadnem se nestane“ vysouká ze sebe Michel těsně po losování, zatímco do sebe pomalu leje pivo. Venku je mrzko a zima, uvnitř pravý opak. Sto sedmdesát lidí se mačká všude – pod podiem nejde rozeznat, kde jsou vlastně stolky, schody do patra jsou plné a poslední hlavy čouhají kdesi z dálky u baru. Sedím v rohu stage, snažím se zahnat nervozitu myšlenkami na minulý ročník, kdy jsem stála dvě hodiny u baru na špičkách, abych z toho vůbec něco měla. Dvoumetroví kluci přede mnou se bavili skvěle, já nervózně drtila diktafon, usmívala se do messengeru a pohyby performerů na podiu si jenom představovala.

„Přivézls mně kaktus, tak to mňa budeš chtět-“ opatrně ze sebe soukám první větu a pak si toho už moc nepamatuju. Celý první text jedu na vlně jakési nenávisti a zmatení, které se ve mně kupilo poslední měsíce, Michel zapomíná slova, ale i tak to funguje. Když na konci odříkává dlouhý monolog, lesknou se mi v očích slzy, cítím, jak se chvěju a snažím se o hluboký nádech. V první řadě si paní vytahuje kapesník a strká si ho pod brýle. Připadám si nahá a chce se mi zvracet.

Bob je ale nadšený. Ptá se mě, co to mělo znamenat, že to nečekal a že jsme milým překvapením, to ale ještě neví, jaké fiasko chystáme na druhé kolo. Přes okno nás špehovali kamarádi, na které nezbyli lístky, v tričku s krátkým rukávem vybíhám do čtyř stupňů Celsia, Dominik mě objímá a Sebastian opakuje cifry, které jsme si od publika vysloužili. Na příštích deset minut se dostáváme na první příčku, nevěřím tomu a přeju si, ať tento moment nemá konec.

V zápětí nás ale sesazuje Tim Postovit a reportér z obrazovek TV Nova Šimon Felenda. Tima znám už něco přes rok, seznámili jsme se na Open slamu v Praze, který se pořádal mimo oficiální slamové eventy pod Pavlem Oškrkaným. Tehdy jsem měla úpal z celodenního toulání nejvíc profláklými pražskými památkami a říkala jsem text o známosti z loňské LFŠ, která tehdy nedopadla zrovna dobře. Klasa.

Se Šimonem se ještě moc neznáme, ale mají moc fajn text o šedesátém osmém, to je taková Timova specialita – vypíchnout známé téma, ale podat ho nově, zvučně, jinak. Přeskakují nás o dva body a já naposledy prosím Michela o to, aby to nepřehnal s alkoholem. Mám z našeho druhého výstupu respekt, vím, že stačí sebemenší zaváhání a potáhne se to s námi po celou dobu našich nudných, a ne moc kvalitních slamových kariér.

Je to strašné.

Kdybych mohla vrátit čas a vymyslet jakoukoliv blbost do druhého kola, bez váhání to udělám. Snažím se pevně držet svých naučených frází, do kterých se chodící zombie mezi diváky v podobě Michela snaží napasovat rým na hej, hej, hej. Podařilo se nám přesně to, z čeho jsme si dělávali srandu na seminářích v Klidu v ruchu, totiž udělat ze sebe za šest minut opovrženíhodné a slamování-nehodné bytosti. Korunu tomu Michel nasazuje při roztleskání celého davu – očima utíkám k Bobovi a ten má úsměv od ucha k uchu, tentokrát nemůžu ani pustit slzy na povrch, protože v tom není žádný cit jako v minulém textu – jsou to prázdná slova s cílem dokázat nadvládu mužů nad „slabounkými ženami“. Vyplivnu ze sebe tiché okay a snažím se pokračovat, ale mimo motivaci jsem ztratila i veškerá slova. Při vyhlášení Michelovi vyčítám jeho opilost a konfrontuju ho se všemi přešlapy, které udělal za tu dobu, co se známe. Odnášíme si bramboru a dohodu o tom, že se přestaneme vídat.

~

V evropském vzduchu je virus, každopádně zatím věříme, že respektuje hranice států a nechystá se z Itálie na sever – Duoslam z loňského října jsme vstřebali a jediné, co po něm zůstalo je reportáž na osobním blogu, sepsaná v nočním deliriu po návratu z olomouckého NaBalkoně. Za tu dobu jsme si stihli několikrát odpustit, a tak se s Michelem občas objevím na slamové soupisce v různých koutech Moravy. Stihl se z Brna kvalifikovat na mistrovství republiky v MeetFactory, které ale vyhrál Pan Fenek. Tak aspoň, že ten titul zůstal v Třebíči.

Spaní na zemi v klubu, který je nasáklý cigaretovým kouřem je pro mě jedním ze životních i slamových poprvé. Jsem na předposlední performance před vyhlášením nouzového stavu a stopnutím kulturních akcí všeho druhu. Ve druhém kole schytám ránu do hlavy o reprák, který visí proklatě nízko, při vyhlašování se mi kolem nohou motá border kolie a v zákulisí mluví Tim o tom, že se právě vrátil z Madridu a bolí ho hlava. Podávám mu růžovou pilulku a omlouvám se, že nemám teploměr. Jednou sdílíš spacák, jindy vir. Druhý den cestou na už opravdu poslední slam před státnicemi hrajeme ze srandy slovní fotbal s nemocemi a myslíme na léto.

Zobrazeno 355 krát
Naposledy upraveno: st., 3. červen 2020 20:08
Kristýna Sudková

To, že nepoznám levou a pravou stranu, ještě neznamená, že nevím kam jít.

Pro psaní komentářů se přihlaste