Kristýna Sudková 
Slam k Banátu tak nějak prostě patří. Obojí je trochu punk a oba tyto pojmy spojuje nejen skvělá atmosféra, ale i parta lidí, která se na akcích tohoto typu schází. Na Banát prostě musíte mít v duši kapku punku, jinak odpadnete už po cestě z Prahy do Brna, což se stalo při šestém ročníku, kdy se do rumunských kopců jelo z Česka poprvé vlakem.
Ale zpátky ke slamu – čtyři vystupující, tři kola, dvanáct textů, třicet tři stupňů ve stínu a dav nadšených Banátčanů. Honza Dibitanzl (který převzal po Anatolovi hlavní zodpovědnost za tuto akci) s sebou přivezl Caledona, Dejva a jako náhradu za nemocného Ondru Hrabala slováckou vílu Lumi. Vítězem všech tří klání, jež bylo možné během čtyř festivalových dní navštívit se stal Dejv. Jeho text o tvorbě Svěráka s Uhlířem dostal publikum do záchvatu smíchu a vítězství si tak urval poctivě. Měla jsem možnost si s Dibim a Lumi popovídat nejen o jejich pocitech z Banátu, ale i o jejich slamových začátcích.
Kolikátý je to pro vás ročník Banátu?
Honza Dibitanzl: Druhý.
Lumi: První.
A jak se vám v Banátu líbí?
Honza Dibitanzl: Skvěle! Nemám moc rád takové ty letišťové festivaly a tady je super to, že mám pocit výletu, mám pocit, že můžu vstoupit k někomu na dvorek a dát si tam s ním višňovku anebo se tam najíst. Zároveň jsou tady super interpreti a dá se s nimi bavit jako s přáteli, protože tu nejsou jako na piedestalu, ale jako normální účastníci.
Lumi: No, já si tady připadám jako u babičky. Je to tu jako doma, být na vesnici, vidět dvorky, pozorovat lidi a užívat si přírodu.
Co cesta? Jak jste si užili vlakovou výpravu?
Honza Dibitanzl: Hodně punk párty, země ulepená od piva, všichni přes jsme přes sebe měli naskládané nohy. Ale vlastně to bylo super. Vloni jsme jeli v lůžkovém voze, bylo to sice pohodlnější, ale tohle mělo tu esenci toho, že se všude něco děje. Vyjdeš na chodbu, ve vedlejším kupé má někdo inštrumenty, všude se hraje nějaká hudba. Každý druhý ti podává ruku i flašku.
Vzpomenete si na váš první slamový text? O čem byl?
Honza Dibitanzl: Vývojová psychologie podle Sigmunda Freuda převedená do básničky. Dělal jsem to dost pohybově. Každý, když začíná, tak se od někoho inspiruje a mně se líbilo, jak tehdy dělal Anatol pohybové texty, takže jsem do toho šel taky.
Lumi: Já jsem se právě snažila jít do takových těch svých kořenů a základů, nechtěla jsem se inspirovat ničím ani nikým a hledat veškerou inspiraci v sobě. A byl to folklórní text, protože jsem vyrostla v Hradišti na Moravě.
A co první vystoupení? Měli jste trému?
Lumi: Já jsem měla první vystoupení hodně čerstvě po rozchodu, bylo to v Olomouci a venku. Bylo to pro mě hodně silné, a to ve všech směrech – jakože osobnostně, v rámci mého rozvoje, osobního života a tak. Byla to fakt velká síla a hrozně moc mě to nabilo energií a byla jsem po tom fakt šťastná. Zároveň jsem ale měla úplně nejvíc největší strach ve svém životě, ale pak to ze mě všechno spadlo a bylo to super. A tím, že to bylo venku, tak jsem to brala jako výhodu, protože se venku cítím mnohem líp.
Honza Dibitanzl: Já jsem poprvé vystupoval jako černý kůň na exhibici v Rock Café, kde bylo úplně narváno. Na soupisce se mnou byli lidi, které jsem už znal primárně ze slamových videí a ke kterým jsem víceméně vzhlížel. Byli to Honza Jílek, Bohdan Bláhovec, Anatol Svahilec, Ondra Hrabal, možná ještě někdo a já. Takže šílené kapacity, byl jsem hrozně nervózní. Před prvním kolem jsem do sebe nalil asi čtyři piva a čtyři panáky, a ne, že bych nebyl schopný to druhé kolo artikulovat, ale bylo to tak lidové, že to lidi vlastně vzali. Takže byl jsem dost nervózní a hodně opilý.
