Adéla Halfarová 
Kdy jste se o mudlovském famfrpálu poprvé dozvěděla?
Na studijním pobytu Erasmus v Norsku (Trondheim). Byl tam jako jeden z volitelných sportů. Vybírala jsem si, do jakého klubu se ve volném čase přihlásím a zaujal mě „Rumpeldunk“ tedy norsky famfrpál. A hned mi bylo jasné, že to musím minimálně vyzkoušet. Nakonec mě to úplně pohltilo a nejlepší na tom bylo, že to nebylo jen o tom sportu. Pravidelně jsme se scházeli se spoluhráči i po trénincích, hráli stolní hry a velmi nás to sblížilo. Díky tomu všemu jsme si ten sport zamilovala, ne jen kvůli hraní jako takovému.
To byl jistě i důvod proč jste založila vlastní famfrpálový tým, jakmile jste se vrátila z Norska. Byla jste první?
Ano, byla. Famfrpál se sice v různých mutacích hrál na táborech, ale vždycky byl nějak upraven, aby chránil bezpečnost dětí. Famfrpál, tak jsem ho znala z Norska se v Česku nehrál, nebylo zde žádné družstvo a protože jsem ho chtěla hrát dál, tak jak jsem byla zvyklá, vytvořila jsem si svůj tým.
Kde tým vznikl a jak se jmenoval?
V Olomouci v roce 2015. Pojmenovala jsem ho jednoduše Upol Quidditch, ale dnes funguje pod jménem Occamy Olomouc.
Kde se konaly tréninky?
V Bezručových sadech, kousek od altánku. Je to vlastně hned pod hradbami Křížkovského 10. A tréninky tam probíhají do dnes.
Měla jste nějakou speciální strategii, jak nabrat členy do týmu?
Ne. Udělala jsem událost na Facebooku, vytiskla plakátky a roznesla je po fakultách. Taky jsem se ptala lidí ve svém okolí, jestli by si nechtěli přijít zahrát. A ještě o nás informovalo studentské rádio i noviny, což určitě pomohlo oslovit více lidí.
Na jaké pozici jste v týmu hrála?
V Norsku jsme hrála převážně odrážeče, doma to, co bylo třeba. Pozici odrážeče jsem vždy měla nejraději a určitě mi i nejlépe šla, ale vzhledem k tomu, že jsem tréninky vedla a chtěla jsem, aby si to hlavně lidi užili, tak jsem je nechala si vybrat své oblíbené pozice a já potom hrála to, co zbylo.
Co na nápad založit vlastní famfrpálový tým, říkali vaši rodiče?
No tak samozřejmě, že si mysleli, že jsem se zbláznila, ale nakonec je to vlastně něpřekvapovalo, protože já vždycky dělala podobně šílené věci. Taťka mi dokonce pomohl s výstavbou branek a přípravou materiálu potřebného k tréningu. Nakonec to brali jako sport jako každý jiný.
Vy sama vnímáte taky famfrpál jako sport nebo jako zábavu?
Vnímám to jako sport – a myslím, že je třeba to tak vnímat, protože je to sport kontaktní a když hrajete zápas, tak vám nikdo nic nedaruje. Byly jsme například ve Francii na zápase, kde byly týmy z různých evropských zemí a najednou jsem ležela na zemi. To ale ještě nic není. Viděla jsem lidi, co si při hře zlomili ruku nebo byli v bezvědomí po ošklivé srážce. Pravidla jsou totiž inspirována i rugby a proto je tam dovoleno celkem velké množství „drsných“ kontaktů. V Norsku jsme mívali 2x do týdne dvou až tříhodinové tréningy, občas i o víkendu. První hodinu až dvě se běhalo a trénovala se technika, až potom se hrálo. Bez fyzičky se to nedalo. Určitě to spíše určené pro lidi, kteří mají lepší fyzičku, a já sama jsem si díky tomu vybudovala lepší fyzickou odolnost.
Nakousla jste také téma turnajů. Kdy jste poprvé hrála proti jinému týmu?
Moc zápasů jsem já osobně nezažila. V době, kdy jsem založila olomoucký tým, nebyl v Česku žádný jiný, žádná konkurence, proti které bychom mohli hrát. Byla jsem součástí týmu rok a půl, pak jsem dokončila univerzitu a odstěhovala se. Pokud vím, na turnaje se začínalo jezdit až v době, kdy jsem já už tým nevedla ani nehrála. Určité „akce“ ale proběhly. Jednou jsme jeli do Vídně, kde jsme trénovali společně s tamějším týmem. Byli jsme také v Praze, kde jsme hráli ukázkový zápas na dětském dni. Na ten nám přišli „vypomoct“ dobrovolníci z Prahy, které to zajímalo, ale sami famfprál nikdy nehráli. Natolik je to nadchlo, že potom založili vlastní klub (Prague Pegasus, poznámka autora).
Když se sestavuje nový tým, je hraní omezeno také věkem?
Určitě by to neměli hrát úplně malé děti, tedy v té podobě, v které to hrajeme my. Obecně se dá říct, že je to pro lidi od 16 let. Třeba v našem týmu jsme všichni studenti univerzity, tudíž máme 18 a více let, ale ještě nikdy jsme se nesetkali s tím, že by na trénink přišel někdo příliš mladý a my ho museli odmítnout.
A kromě věkové hranice, potřebují budoucí hráči splňovat jiné podmínky? Například mít přehled o světě Harryho Pottera?
Určitě ne. Já mám třeba zkušenost s tím, že většina lidí, kteří se na famfrpál dali, nebyli skalní fanoušci. Hlavní je, aby byli lidi tak trochu trhlí a nebáli se jít za svou komfortní zónu. Je to totiž dost netradiční sport a může se setkat s posměchem. Nicméně já měla štěstí, že jsem potkala lidi, kteří to neřešili a prostě si to jen chtěli užít a byli absolutně nad věcí.
Když se ohlédnete zpátky, co vám účinkování v týmu dalo a naopak vzalo?
Dalo mi to spoustu zajímavých zkušenosti, například s organizací událostí, jednáním s lidmi a podobně. Určitě mi to dalo i lepší fyzickou kondici. A taky nemůžu opomenout nová přátelství, která jsme díky famfrpálu navázala. Na druhou stranu mi to vzalo hodně času, ale toho nelituju. Spíš jsem ze začátku byla zklamaná disciplínou některých lidí. Ti chodili na tréninky jen někdy a brali to spíše jako zábavu, nežli závazek. Taky nebyli ochotní vycestovat na zápasy s jinými týmy. V Norsku to bylo přesně naopak. Studenti měli velkou disciplínu a smysl pro tým. Chodili poctivě trénovat, neustále se chtěli zlepšovat a nebáli se do toho investovat čas a případně i finance. Když jsem tedy přijela do Česka a zjistila, že naši hráči takový nejsou, byla jsem hodně rozčarovaná. Když mi na trénink přišli čtyři lidi, chtěla jsem to vzdát. Ale když se zpětně ohlédnu, tak jsem ráda, že jsem to neudělala a že olomoucký tým funguje od dnes a slouží jako vzor nově vznikajících týmům.
Chtěla byste se někdy k hraní famfrpálu vrátit?
K famfrpálu mám stále kladný vztah, protože je to něco úplně jiného. Extrémně dynamický sport a velká zábava v jednom. Hlavně je úžasné, kolik lidí různé fyzické zdatnosti se dokáže sejít a fungovat jako jeden celek. Nikdo nikoho nediskriminuje, nikdo se nikomu nesměje, ale naopak si všichni pomáhají a podporují se. To je něco unikátního, co se ve spoustě sportů nevidí. Jelikož jsem ale už pracující člověk, závodně už bych na to určitě neměla čas, nicméně rekreačně bych si klidně zahrála.
A nakonec, vaše nejoblíbenější hláška z Harryho Pottera?
Vingardium leviosa. Není to sice hláška ale je to to, co jsme všichni chtěli – umět létat.
