st., 3. červen 2020 00:33

Ze života stevarda – slevy na palubě (ne)vítáme!

ilustrační obrázek ilustrační obrázek Zdroj: https://www.regiojet.cz/o-nas/galerie/vlaky-regiojet.html
Je 1. ledna 02:45 a já vstávám na první letošní směnu. Ano, čtete správně, nepřepsala jsem se a vážně vstávám před třetí hodinou ranní! O směnu na Nový rok každý stevard ve vlaku vyloženě touží. Tiše tak doufám, že vlak bude poloprázdný a bude z toho směna za odměnu. Opak je ale pravdou. Poté co se upravím, převleču do naší typické uniformy s výraznou růžovou košilí, která je vidět na míle daleko a je velkým poznávacím znamením pro cestující, si k snídani beru tablet a zapínám Ybus (program, kde vidím, jak je daný spoj vytížen a kdo, kam cestuje).

K mému nadšení áčka jsou poloprázdná, za to ale “oblíbená“ Astra je vyprodaná do posledního místečka. Tudíž tablet zase raději vypnu a ve 3:45 vycházím z domu do chladné noci. Po cestě ještě píšu vlakvedoucímu, které vozy budu mít na starost. Vystupuji z tramvaje na hlavním nádraží a zjišťuji, že mě čeká právě vůz, který mě dnes ráno překvapil svou plností – Astra, a k tomu Low cost, který byl zaplněn z poloviny. Otevřu tedy Ybus a kontroluji jaké tarify mi na trase pojedou abych byla v obraze. Po chvíli proklikávání zjistím, že polovinu cestujících v Astře tvoří studenti a druhou půlku senioři. Povzdechnu si a v duchu si říkám, kde kruci na Nový rok jedou? Mají přeci sedět pěkně doma s rodinkou, pít zbytek vaječňáku a koukat na pohádky nebo popřípadě dospávat kocovinu.

Na hodinkách vidím 4:46 a vlak přijíždí. Nastupuji dveřmi ve voze tři a jdu do služebního kupé, kde se přezouvám do svých černých prošmajdaných plátěnek a připevňuji si opasek na kterém mám kapsu, do které vkládám tablet a peněženku. Toto mi zabere pár minut a už letím do kuchyně. „Brý ráno!“, zvolám, jakmile vejdu. Baristka chystá časopisy a koukne na mě a povídá. „Ahoj, v Astře máš už všechno nachystané, jen croissanty přijdou v Olomouci.“ Poděkuji ji, jelikož ne vždy je samozřejmé, že vám barista nachystá vozíček a usnadní tak vaši práci. Seberu si svou hromádku časopisů a mašíruji si to do Astry.

Jakmile vejdu, tak už vidím, že cestující zpozorovali, že stevard se objevil v prostoru a ihned poznávám ty zvídavé pohledy, ve kterých vidím, co se jim honí hlavou. Hnedka na první čtyřce u stolečku vidím skupinku seniorů, kteří okamžitě stáčí obličeje směrem ke mně a jak procházím, tak jen zaslechnu. „Už se těším, vezmu si Blesk a k tomu si dám kávičku a tvarohový dortík, ten je tady výborný.“ S úsměvem procházím na druhou stranu Astry, kde do šuplíku vkládám časopisy. Ještě zkontroluji vozíček a rychle se vracím do kuchyně, abych se přihlásila do systému skrze tablet a pokecala na chvíli ještě s kolegy. Povídáme si a jeden z kolegů ironicky nadhodí myšlenku, že dnes končí platnost známek na studentských průkazech, takže se můžeme začít modlit k tomu, abychom to neměli pestré.

 

Platnost známek vypršela

 

V dálce už vidím že se blížíme k Svinovskému nádraží tak utíkám na vzdálený konec druhého vozu. Před výstupem ze dveří ještě rychle mrknu do zrcadla, jelikož toaleta je otevřená, nahodím úsměv a otvírám. Už se hrnou! Většina cestující nastupuje právě u mě a tvoří ji hlavně studenti a senioři. „Dobré ráno,“ zdravím každého s úsměvem na tváři, a vlastně ani si už neuvědomuji, že teprve je pět ráno a já už jsem dvě hodiny na nohou. Vlakvedoucí píská signál k odjezdu, ale u mě ještě nastupují lidé, tak čekáme. Po třech minutách nastoupí poslední cestující a já s omluvným úšklebkem, mávám na vlakvedoucího a dávám signál pohotový k odjezdu. Ihned vytahuji tablet s rezervacemi a do druhé ruky beru balík Rajecek a vyrážím. „Dobrý den, voda pro Vás, pro Vás taky,“ takhle postupuji a najednou se zastavím u rezervace, kde sedí jeden ze studentů.

„Poprosím o studentský průkaz.“ Studentík hrabe v tašce a já si v duchu říkám. Achjo, jako by nevěděl, že se po nástupu kontroluje ISIC. Nakonec jej po pěti minutách vyhrabe z batohu a podává. Vidím, že platnost zepředu prošla v prosinci 2019, otáčím tedy na zadní stranu, jestli má studentík koupenou validační známku novou a ejhle žádná tam není! „Bohužel, ale slevu vám nemůžu uznat, nemáte platný průkaz ISIC. Budete si muset doplatit do původní ceny jízdenky,“ sděluji mu a ušklíbnu se. Mladý muž se dívá a okamžitě zkouší ohranou píseň. „No víte, já na to zapomněl a netušil jsem, že dnes pojedu a že už to neplatí a právě, že teď si ji jedu zařídit.“ Koukám na něj a pro sebe si říkám, jo tak ty si jedeš známku zařídit do školy 1. ledna, to tam určitě někdo je. Nakonec se usměji a řeknu, „Bohužel, buď doplatíte nebo si na další zastávce vystoupíte, nemůžu Vám toto prominout, kdykoli může přijít kontrola a v ten moment by z toho byl malér.“ Nakonec tedy mladý muž souhlasí a já můžu pokračovat v úvodním servisu.

K této situaci dojde ještě 10 krát. A já si vzpomenu na ironickou poznámku jednoho z mých kolegů v kuchyňce ohledně známek, a tak si říkám, že to tedy hezky zakřiknul. Všichni ale naštěstí jedou až do Prahy, a tak můžu doplatky vypsat během cesty a dál tak pokračovat v servisu. Rozdám rychlostně časopisy, sluchátka a utíkám zkontrolovat lístky do Low costu. Bohužel jsem se kvůli neplatným průkazům zdržela, a tak do Hranic na Moravě zbývá deset minut a už teď vím, že když mě zdrží i tam, tak s vozíčkem nevyjedu. Kontroluji tedy dál lístky a přitom rozdávám vodu. Samozřejmě našla jsem zde taky tři neplatné průkazy. Krása, takže celkem třináct, říkám si pro sebe.

Utíkám rychle zpět do Astry a rozjíždím vozíček. Bohužel stihnu obsloužit jen prvních šest sedadel a utíkám na výpravu vlaku v Hranicích. Nastoupí jen jedna slečna a jedeme, dál. Přijdu k ní zkontroluji ISIC, který je naštěstí platný. Uf, aspoň někteří jsou zodpovědní, pomyslím si. Rychle rozjíždím vozíček a nabízím lidem postupně kávu, mošt a mátový čaj. Pět minut před Olomoucí mám hotovo, Říkám si perfektní, beru věci z vozíčku a odnáším je do kuchyně. Vkládám je do lednice a povídám se sarkastickým úsměvem. „Neuvěříte 13 prošlých průkazů, ty jsi to prostě přivolal!.“ Kolega se směje a povídá. „Tak sem s doplatky a pěkně to napař těm lajdákům!“ Vypsání doplatků mi zabere čas až do další stanice. Jsme v Olomouci, na výpravu letím s doplatky v ruce a těším se až si ty lajdáky pěkně zkasíruji. V Olomouci nastoupí jen párek důchodců, kteří se znají se zbytkem. Asi nějaký zájezd, pomyslím si. Kontroluji jim občanské průkazy a dávám jim vodu. Najednou paní na mě z ničeho nic povídá. „Víte my jedeme do Prahy,“ a jakmile vysloví slovo Praha, tak se celá rozzáří. „To je skvělé, a kampak se tam chystáte?“ ptám se s úsměvem. „Do divadla, hrají mimořádné novoroční představení Maryši a to jsme si nemohli nechat ujít,“ povídá a bere si ode mě časopis Květy. Usmívám se a popřeji ji ať se jim v Praze líbí a už si to mašíruji zkasírovat ty studentské lajdáky.

 

Vaše jízdenky, prosím

„Tak mám tady pro Vás doplatek a poprosím Vás o 359 korun,“ sděluji mladíkovi u okýnka. „Tolik? To se mi ta cesta pěkně prodražila s takovou si sushi už bohužel nedám,“ povzdechne si a loví v peněžence poslední drobné. „Bohužel, musíte si to příště lépe hlídat a co nejdříve si pořídit známku novou,“ odpovídám a beru si od něj peníze. Takhle postupně zkasíruji všech zbylých 12 cestující a při zpáteční cestě do kuchyně objednávám z menu. Přicházím a kolega na mě volá. „Tak kolik?“ mrknu na něj a s úsměvem odpovídám. „Celkem 4667 korun.“ Beru si objednané jídlo a přihazuji zde mošt, mátu a mléko, jelikož musím odjet do Zábřehu na Moravě vozíček. „To bude mít Jančura radost,“ zavtipkuje a já s úsměvem odcházím.

V České Třebové do vlaku nastoupí malý obtloustlý chlapík, tmavých vlasů, v bílé košili a obleku. Ihned po nástupu se ptá, kde je kuchyňka a jelikož tam mám cestu jdu s ním. Přicházíme a pán vytahuje kartičku, že je z ministerstva dopravy a kontroluje tarifní slevy ve vlacích. Vybírá si okamžitě vůz, kde je slev nejvíce – Astru. Polknu a v duchu se modlím v to, že jsem všechny černé pasažéry snad odhalila. Postupně kontroluje občanské průkazy seniorům a studentům platné studentské průkazy. Tam kde je průkaz neplatný, tak si vyžádá od cestujícího doplatek. Do Pardubic projde vůz celý a při výstupu se na mě usmívá. „Jsem potěšen, že jsem u Vás dneska nenarazil na nikoho, kdo by cestoval mimo tarif.“ Já mu děkuji a oddychnu si. „Jen tak dál slečno,“ dodává při výstupu a já již mávám pohotový k odjezdu a zavírám dveře vlaku.

Po cestě do Prahy už další cestující nenastupují a mě dochází, že vlastně to zase tak špatná směna nebyla, a že se přeci říká jak na Nový rok, tak po celý rok! Tím pádem snad i další kontroly v budoucnu budou tak pohodové jako tato. V duchu si ale přeji, aby studenti vždy když zadávají slevu, tak aby si pořádně zkontrolovali průkazy, a hlavně si je po nástupu nachystali, protože nezdržují v práci jen nás, ale ochuzují ostatní o servis, který se na úkor jejich nepozornosti nestihne a cestující svou oblíbenou kávu potom bohužel nedostanou.

Zobrazeno 596 krát
Naposledy upraveno: st., 3. červen 2020 22:29
Pro psaní komentářů se přihlaste