Matouš Maxmilián Venkrbec
Cíl práce
Olomouc je odedávna nejen městem kultury a studentstva, ale také sportu. Kromě dlouholeté fotbalové, atletické, tenisové a plavecké tradice je v Olomouci i více než stoletá tradice ledního hokeje. Mezi zakladatele olomouckého hokejového oddílu v roce 1912 patřili: MUDr. Adolf Kameníček, akademický malíř Hoplíček a dále pánové Kočí, Trpík a Promberger. K rozmachu hokeje na Hané pomohl rovněž v roce 1925 Moravský večerník, který vypsal soutěž o putovní pohár. Lední hokej má tak v Olomouci silné kořeny a tudíž je i v tomto městě plném mladých rodin jednou z možností vyžití dětí.
Cílem této práce je nahlédnout, jak se v olomouckém hokejovém klubu pracuje s těmi nejmenšími a především přiblížit, co vede rodiče k tomu, aby z pestré nabídky aktivit vybrali pro své děti zrovna lední hokej. Snažil jsem se zjistit, jaké hodnoty od tohoto sportu pro své děti očekávají, jaké ambice sami mají a co je přivedlo k myšlence a nakonec i k rozhodnutí přivést své dítě do olomouckého hokejového oddílu. Stejně tak jsem se zeptal i trenéra olomouckých dětí, majitele místního klubu a v posledku i samotných dětí. Sám jsem jedním z trenérů v kategorii předškoláků až žáků 4. třídy. Proto pro mě je výsledek této práce velmi cenný. Mimo jiné mi poskytuje zpětnou vazbu pro mou práci a pomáhá mi odpovědět na otázku, jestli práce, kterou dělám, má smysl a jaké plody přináší. Kromě toho má být tato práce krátkou reflexí nad stavem práce s mládeží v olomouckém klubu. Může posloužit rodičům současných hokejistů, kteří mají možnost reflektovat své očekávání, motivaci a uvědomit si, jaký je přínos ledního hokeje a sportu obecně pro jejich děti. Mimo to může tento materiál posloužit rodičům potenciálních malých hokejistů a široké veřejnosti, která může lední hokej vnímat jako elitářský profesionální sport a nikoli jako možný kroužek pro mladou generaci.
V rámci samotné realizace práce chci využít velmi dobrou znalost prostředí ledního hokeje, ať už z pozice trenéra či dlouholetého hráče. Rovněž využiji bohatého zvukového prostředí, které tento sport nabízí a pokusím se zachytit atmosféru mládežnického hokeje z pozice hráče, trenéra i rodiče. Součástí práce budou rozhovory s trenérem a majitelem klubu a poté rozhovory a ankety mezi rodiči a hráči. K reportážní části projektu bude využit turnaj 2. tříd ve Vyškově (Grand Prix Vyškov 2013), mezi jehož účastníky patří i tým z Olomouce. Zároveň se jedná o největší turnaj této kategorie v České republice. Mezi osmnácti účastníky jsou i týmy ze Slovenska a Rakouska.
Zdůvodnění volby tématu
Důvodů, proč jsem si za téma svého samostatného projektu zvolil práci s mládeží v olomouckém hokejovém klubu je hned několik. Tím hlavním je moje láska ke sportu, obzvlášť k hokeji a má zainteresovanost do hokejového prostředí od mých dětských let až doposud. Nejprve jsem se hokeji věnoval coby hráč. Vzhledem k tomu, že můj otec je bývalý úspěšný hráč i trenér, měl jsem k hokeji od malička blízko a s hokejkou v ruce jsem prožil své dětství. Již v pěti letech mě otec přihlásil do olomouckého klubu, kde jsem posléze hrál až do roku 2010. Jediným angažmá mimo Olomouc bylo mé krátké hostování v Prostějově v roce 2003. V roce 2009 jsem začal pomáhat s trénováním olomoucké přípravky a od roku 2012 jsem držitelem trenérské licence C+mládež. V současné době studuji trenérskou B licenci, jejímž držitelem budu v případě úspěšného absolvování na podzim letošního roku. Na trenérském postu působím i v současné době. Dalším důvodem je mé další studium. V roce 2012 jsem dokončil bakalářské studium v oboru Managment sportu a trenérství na FTK UP v Olomouci. V tomto oboru bych rád pokračoval i v navazujícím studiu, a to hned, jakmile dostane navazující magisterské studium akreditaci. Konečně důvodem pro směřování mého samostatného projektu je rovněž fakt, že při výběru specializace jsem logicky zvolil tu sportovní, která je mi nejbližší a tudíž v tomto projektu propojuji mnou zvolené specializace - sportovní a rozhlasovou.
Klub HC Olomouc jsem poté zvolil rovněž z několika logických a přirozených důvodů. Téměř celou svou hráčskou kariéru jsem strávil v olomouckém dresu a navázal jsem zde i svou trenérskou prací. Olomoucký zimní stadion a tamní poměry jsou mi velmi dobře známy a mohu tak poměrně uceleně a kompetentně o tomto tématu referovat. Původně jsem chtěl v projektu představit klady a zápory ledního hokeje pro děti. Postupem času, kdy jsem s dětmi trávil stále více času, jsem se rozhodl orientovat se především na pozitiva, protože podle mého názoru při kvalitní práci a nasazení trenérů jasně převažují. Předsudků panuje o ledním hokeji v široké veřejnosti dost a naopak se zapomíná na důležitost pohybu pro děti. I ve světle tohoto socio-kulturního problému dneška jsem se snažil lední hokej představit.
Zdroje a stav problematiky
Podle dostupných zdrojů v minulosti nikdo podobný projekt v Olomouci nerealizoval. Pozornost médií je z pochopitelných důvodů věnována především seniorské kategorii, případně kategorii dorostenců a juniorů. V rámci České republiky jsem však nalezl projekt, který je svou charakteristikou velmi podobný. Jedná se však o projekt audiovizuálního média, který v roce 2010 realizovala televize Nova. Jde o šestidílný cyklus s názvem „Zlatí hoši“, který pojednává o podmínkách práce s mládeží v klubu HC Slavia Praha. Jde však o investigativní pořad, který se zaměřuje především na kontroverze. Cyklus vyvolal ve své době bouřlivou diskuzi na hokejovém poli. Zapojili se do ní trenéři, rodiče, funkcionáři, veřejnost, hráči, ale i Český svaz ledního hokeje, který počínání tamního trenéra tvrdě odsoudil. Pro ilustraci uvádím na tomto místě úryvek z článku o prvním díle z cyklu „Zlatí hoši“. Článek vyšel dne 3. 9. 2010 na webových stránkách tn.nova.cz:
V novém formátu Příběhy bez scénáře v sérii Zlatí hoši přináší TV Nova pohled do prostředí dětské přípravky ledního hokeje. Prostřednictvím příběhů jednotlivých rodin umožňuje pořad nahlédnout do života malých hokejistů se všemi jeho charakteristikami.
"Díky formátu docusoap, natáčeného časosběrnou metodou, měli tvůrci možnost strávit v hokejové hale na tréninkách mnoho hodin a prožít s vybranými rodinami nejrůznější situace, popsat jejich sny, plány, ale i každodenní režim. Pořad vychází ze zahraničního formátu Fly on the wall, kdy tvůrci zaznamenávají jenom to, co se před jejich kamerami skutečně odehrává,“ popsala tisková mluvčí Novy Michaela Fričová.
Je třeba říct, že témata, která se v jednotlivých příbězích hokejových rodin rozehrávají, se netýkají jen nejznámějších klubů. "Snažili jsme se popsat různé přístupy rodičů, dětí a trenérů, které jsou zobecnitelné nejen na všechny hokejové kluby, ale i na jiné sporty. Jen díky vstřícnému přístupu hokejového klubu Slavie Praha, která nám natáčení umožnila, se nám doufám podaří otevřít diskusi na téma prostředí dětského sportu, přiblížit ho z různých pohledů a v konečném důsledku třeba i přispět ke zlepšení podmínek jeho fungování,“ doplnila mluvčí.
(autor neuveden)
Tento materiál mi posloužil spíše profesně. Vzhledem k tomu, že jsem neměl podobné ambice jako tvůrci projektu, nevyužil jsem jej příliš pro tvorbu tohoto projektu.
Teoretické vymezení tématu
O počátcích hokejového klubu v Olomouci jsem se zmínil již v úvodu, v této části se zaměřím na novodobou historii klubu a jeho mládežnický rozměr. Bezesporu největším úspěchem v historii HC Olomouc je tři roky po postupu do extraligy zisk mistrovského titulu v sezoně 1993/1994. Olomouc se tak stala prvním hokejovým mistrem samostatné České republiky. Hanácký klub vydržel v nejvyšší soutěži sedm let. V roce 1997 byla extraligová licence prodána do Karlových Varů a pro Olomouc byla koupena licence na 1. ligu. A tak se od roku 1997 musela Olomouc spokojit s nižší soutěží, kterou hrála pod novým názvem HC MBL Olomouc. V roce 1999 byla prodána i tato licence a z Olomouce zmizel seniorský hokej na dlouhé dva roky. Devadesátá léta přinesla úspěch i v mládežnických kategoriích. Titul mistra republiky získali nejprve dorostenci (1994/1995) a poté i junioři (1995/1996).
V roce 2001 byla koupena licence na 2. ligu. Od postupu do 1. ligy v roce 2003 se Olomouc stále drží druhé nejvyšší soutěži a v posledních letech usiluje o návrat do extraligy. Mládežnický hokej se v 21. století drží na velmi dobré úrovni. Mám tím na mysli především kategorie mladší a staršího dorostu a juniorky. Ve všech třech kategorií jsou olomoučtí mladíci účastníky nejvyšší soutěže. Už ne tak úspěšně se pracuje v Olomouci s těmi nejmladšími, čímž se dostávám k cílové skupině tohoto projektu. Kategorie přípravky až 4. třídy (děti ve věku 5 až 10 let) je v mnohých klubech podceňována a klub mnohdy není ochoten zaplatit kvalifikované trenéry, kteří jsou pro tyto kategorie obzvlášť důležití. Olomouc bohužel není výjimkou. Dlouhá léta byla úroveň přípravky velmi nízká a metody i přístup zastaralé. Důsledkem byl velmi malý zájem rodičů přivést k hokeji své potomky. Situace se zlepšila v roce 2012, kdy se utvořil mladý a kvalifikovaný trenérský tým a pomalu se zimní stadion plní malými hokejisty. Pryč jsou ty doby, kdy se hlásilo z jednoho ročníku do hokeje šedesát dětí a trenéři vybírali ty nejšikovnější. V dnešní době plné možností je potřeba o děti „bojovat“ s jinými kroužky. Nástrojem takovýchto bojů samozřejmě není nátlak a vydírání, ale naopak zábava a zaujetí. U hokeje se děti udrží jen v případě, že je to bude opravdu bavit. Konečně i profesionální hokejista se stane jen z těch dětí, které hokej baví. Jen ti budou ochotni trénovat víc než ostatní a obětovat hokeji svůj volný čas. Právě i tuto atmosféru hry, zábavy, pozitivní motivace a přístupu se budu snažit zachytit na mikrofon.
Realizace projektu
V této části záměru se budu podrobněji věnovat postupu realizace projektu a jeho jednotlivých částí. V únoru letošního roku jsem kontaktoval šéftrenéra olomouckých dětí pana Slobodana Ruska a projednal s ním možnost uskutečnění projektu. Jelikož jsme kolegové a přátelé, vyšel mi se vším vstříc a nechal mi pro práci volné ruce. Jako ideální příležitost pro natočení reportáže jsem si vybral turnaj 2. tříd ve Vyškově, kterého se zúčastnil i tým dětí z Olomouce. Na tomto turnaji jsem měl v plánu natočit rozhovory jak s trenérem, rodiči, tak s organizátorem turnaje. Později jsem chtěl natočit rozhovor i s majitelem HC Olomouc, bývalým vynikajícím hokejistou Jiřím Dopitou.
1. Reportáž z Vyškova
Ve Vyškově se ve dnech 15. - 17. 3. 2013 konal největší hokejový turnaj 2. tříd v České republice. Olomouc na turnaj vyslal dva týmy dětí ve věku 6 až 8 let. Na celém turnaji jsem byl přítomen jakožto trenér, což mi na jednu stranu usnadňovalo přístup k dětem i rodičům, na druhou stranu nebylo snadné roli trenéra i reportéra skloubit. Z celého turnaje, kde každé mužstvo odehrálo 12 zápasů, jsem natočil tři zápasové reportáže přímo z ledové plochy. Tato věková kategorie totiž hraje pouze na šířku hřiště. Zároveň se tak odehrávají tři utkání (v útočném, obraném a středním pásmu). Atmosféra na stadionu byla především díky fandícím rodičům poměrně bouřlivá, většinou v pozitivním slova smyslu. Trenér se snažil své svěřence po dobu celého zápasu motivovat. To je hlavní práce trenéra u takto malých dětí. Děti nepotřebují tolik taktických pokynů, ale spíše vtáhnout do hry. Patrný byl rovněž fakt, že ke každému dítěti je třeba přistupovat individuálně, protože každé dítě má jinou povahu a na stejné podněty reaguje jinak. Za zmínku také stojí pestrost a rozdílnost mezi biologickým, kalendářním a mentálním věkem dítěte. Tato rozdílnost je pro přístup trenéra také velmi důležitá. U většiny hráčů byl patrný zápal do hry, velké zaujetí a touha po úspěchu, tedy po vstřelení branky. Našly se však i děti, které ještě mentálně nebyly schopné udržet pozornost a vnímat průběh zápasu. V napínavém zápase mě potom překvapily otázkou „Co bude dnes na oběd?“ S mikrofonem jsem sledoval jak průběh utkání, tak přestávky mezi jednotlivými třetinami, kdy trenér uděluje svým svěřencům pokyny a snaží se je motivovat bez ohledu na aktuální skóre zápasu.
V průběhu utkání jsem se vydal i na tribunu mezi fandící rodiče. Jejich podpora je pro děti nesmírně důležité a fandění je ta nejlepší podpora, kterou může rodič svému dítěti během zápasu nabídnout. Na mikrofon se mi podařilo zachytit atmosféru mezi rodiči, kteří povzbuzovali hlasem i bubnem. Zachyceny jsou i pokřiky a hesla, která rodiče používali při povzbuzování. Vzhledem k jejich zaujetí pro zápas a pro velmi hlučné prostředí nebylo možné uskutečnit rozhovory s rodiči na místě. Proto jsem se k nim vrátil až o několik dní později. To bylo umožněno faktem, že s rodiči jsem neměl v plánu hovořit o konkrétním turnaji, ale spíše o hokeji a dětech obecně.
Před každým ze tří zápasů jsem s mikrofonem mezi dětmi strávil i předzápasovou rozcvičku venku. Rozcvičení vedou trenéři trvá vždy 5 až 10 minut. Vzhledem k flexibilitě dětského fyzického aparátu není rozcvička ani tak důležitá anatomicky či fyziologicky jako spíše z pohledu správného návyku pro budoucnost a z pohledu socializace a budování vztahů mezi dětmi uvnitř týmu. Rozcvička se skládala především z dynamických cviků a zakončená byla pokřikem, jenž dětem připomíná, že se blíží zápas a zároveň je to způsob jak děti motivovat.
Poté, zatímco se děti s pomocí svých rodičů oblékaly do výstroje, jsem se snažil zachytit atmosféru v šatně. Tento čas jsem se rozhodl využít k rozhovorům s dětmi. Velkou většinu dětí mikrofon zaskočil a z upovídaných dětí byly najednou mlčící sochy. Přesto se mi podařilo několik z nich rozmluvit o tom, co je v hokeji baví a co jim jde nejlépe. Nešlo mi tolik o konkrétní odpovědi a jejich obsah, ale spíše o zachycení atmosféry, postoje a motivace dítěte. Dva zápasy jsem natočil v sobotu 16. 3. 2013 a jeden o den později, kdy se hrálo o konečné umístění v turnaji.
Bylo vidět, že děti nejprve vnímaly přítomnost mikrofonu intenzivně. V průběhu zápasu se však nechaly strhnout hrou a mikrofon dle mého názoru příliš nevnímaly. Po posledním zápase o 15. místo následoval slavnostní vyhlášení, před nímž jsem zaznamenal krátký rozhovor s trenérem olomoucké omladiny Martinem Půčkem. Ten byl velmi vstřícný a bylo patrné, že mu nedělá problém komunikovat na mikrofon. Před vyhlášením však nebyl na delší rozhovor prostor, tudíž jsme se přidrželi jen právě skončeného turnaje. Poté byli olomoučtí hráči odměněni medailemi za konečné 16. místo. Bez ohledu na to, že děti skončily třetí od konce, měly z medailí velkou radost, což se ukázalo i při následném společném focení.
Na závěr turnaje jsem ještě zastihl organizátora pana Jiřího Kuntoše, který mi taktéž velmi ochotně poskytl rozhovor. Ptal jsem se ho především na jeho motivace pro uskutečnění turnaje a rovněž jsem chtěl slyšet pozitiva, která podle něj dětem hokej přináší. Rozhovor s Jiřím Kuntošem - který byl mimo jiné u toho coby hráč, když Olomouc vyhrála v roce 1994 mistrovský titul - jsem však nakonec v projektu nepoužil, protože nezapadl do konceptu, který se během natáčení mírně upravil.
2. Rozhovor s majitelem HC Olomouc Jiřím Dopitou
Rozhovor s majitelem a jednatelem olomouckého klubu a bývalým veleúspěšným hokejovým reprezentantem panem Jiřím Dopitou, jsem domluvil telefonicky, kdy jsme si domluvili schůzku na zimním stadionu. Ta se uskutečnila v pátek 5. 4. 2013 v 18:30. Bylo patrné, že Jiří Dopita je zvyklý dělat rozhovoru pro nejrůznější média a přítomnost mikrofonu ho nevyvedla z míry. Moje otázky pochopitelně směřovaly k mládeži. Ptal jsem se na cíl klubu při práci s mládeží, předatelné hodnoty, ale třeba i na hokejové začátky současného šéfa olomouckého hokeje. Z celého asi tříminutového rozhovoru jsem nakonec nepoužil nic, jelikož nezapadal do tehdy utvářejícího se konceptu.
3. Rozhovor s trenérem Martinem Půčkem
V sobotu 6. 4. 2013 jsem si osobně domluvil schůzku s trenérem Mgr. Martinem Půčkem, který se s dětmi účastnil právě probíhajícího dvoudenního turnaje v Olomouci. Celý rozhovor byl vzhledem k našemu osobnímu přátelskému vztahu velmi přirozený. Celková doba trvání rozhovoru byla bezmála sedm minut, ve kterých jsem se Martina ptal na jeho cíle coby trenéra mládeže, na hodnoty, které může prostřednictvím hokeje dětem předat, na roli rodičů pří výchově malého hokejisty a taky krátce o rizicích spojených se sportem, konkrétně s ledním hokejem.
4. Anketa mezi rodiči
Anketu mezi rodiči jsem uskutečnil v průběhu výše zmiňovaného turnaje v neděli 7. 4. 2013. Rodiče jsem vždy jednotlivě osobně poprosil o krátký rozhovor. Žádný z rodičů s tím neměl problém. V trenérské šatně jsem tak postupně zaznamenal sedm rozhovorů se sedmi různými rodiči dětí ve věku 6 - 9 let. Vzhledem k tomu, že se všemi se znám osobně z pozice trenéra jejich dětí, byla atmosféra přátelská a nervozita z mikrofonu menší. Pokládal jsem tyto otázky: Jak jste postupovali při výběru sportu pro vašeho syna? Proč zrovna hokej? Co dobrého hokej vašemu dítěti přinést? Jaké máte ambice do budoucnosti? Rodiče odpovídali velmi otevřeně a řekl bych, že byli dokonce rádi, že o tom mohou mluvit. Z pohledu pohlaví byli zastoupeni čtyři muži a tři ženy. Ankety se podle mého názoru povedla, i když se odpovědi částečně opakovaly. Ze sedmi natočených rozhovorů o průměrné délce jedné minuty, jsem vybral úryvky čtyř zvukově i obsahově nejzdařilejších a nejpestřejších.
Ideový plán
Samostatný projekt jsem pojal jako rozhlasový příspěvek o nejmladších hráčích v olomouckém hokejovém klubu. Lední hokej má v České republice vysokou popularitu a místo v životě mnoha rodin, které jsou do hokeje zainteresovány buď přímo profesně, nebo hokej provozuje někdo z jejich blízkých, případně jsou fanoušky ledního hokeje. Hlavní částí projektu je reportáž z hokejového turnaje 2. tříd ve Vyškově „Grand prix Vyškov 2013“. Sočástí je také rozhovor s trenérém Martinem Půčkem a další část tvoří anketa s rodiči.
Důraz je kladen na poutavost reportáže, jejímž prostřednictvím by se posluchač měl přenést na zimní stadion a cítit atmosféru hry, radosti a pohybu. Věřím, že by projekt mohl posluchačům přinést ucelenější představu o mládežnickém hokeji v Olomouci. Nejvíce užitečný může být rozhlasový příspěvek rodičům, kteří přemýšlí o kroužku či sportu pro své dítě.
Obecně má žánr reportáž přiblížit posluchačům téma prostřednictvím autentického svědectví reportéra. Ten se snaží, aby si byl posluchač schopen co nejlépe představit situaci a prostor, ve které se reportáž odehrává. Pomocí zvuků a rozhovorů s účastníky děje se snaží působit na posluchače co nejintenzivněji. U rozhlasové reportáže je velmi důležitá její srozumitelnost pro posluchače, protože nemá možnost se k jednotlivým částem vrátit. Je důležité, aby byla sestavena přehledně a logicky, tak aby si z ní posluchač odnesl co nejpřesnější a nejucelenější představu o dané problematice.
Realizací projektu chci především propagovat sport, v mém případě konkrétně hokej. Rád bych ukázal, že lední hokej přináší velké množství pozitivních vlivů na zdravý vývoj dětí.
Sebehodnocení
Myslím si, že se mi podařilo přiblížit oblast dětského ledního hokeje („minihokeje“) v Olomouci poměrně dynamicky a poutavě. Nemám informace o tom, že by někdo zpracoval něco podobného, alespoň ne v Olomouci (výše jsem zmiňoval cyklus TV Nova, který se sice částečně shoduje tematicky, ale nikoli formátově). Výsledná podoba projektu bude nabídnuta jak rodičům, tak olomouckému klubu za účelem propagace. V tom vidím jeden z přínosů projektu.
I když jsem se při samotné práci na projektu necítil příliš jistě, práce mě bavila. To bylo dáno především mým zaujetím pro mládež a lední hokej. Tvorba tak rozsáhlého formátu pro mě byla výzvou, protože v rámci rozhlasového praktika jsme realizovali kratší útvary. Další výzvou byl fakt, že jsem byl nejen reportérem, ale i režisérem a dramaturgem zároveň. Největší starostí pro mě byla práce se střihem, protože jsem měl více než čtyři hodiny hrubého materiálu, kterým jsem se musel prokousat až k výsledným deseti minutám. Velkou pomocí mi také byly rady paní Kvasničkové, která má s podobnými projekty velkou zkušenost a slyší mnohé, co já neslyším.
Při tvorbě projektu mě přirozeně napadaly další možnosti rozšíření práce. Kdybych měl k dispozici více času a větší rozsah, pokusil bych se zmapovat situaci v jednotlivých hokejových klubech na Olomoucku. Zaměřil bych se především na přístup trenérů k dětem, na jejich pozici nejen coby trenéra, ale taky učitele a mnohdy velkého vzoru pro své svěřence. Rozsahově ani časově to však nebylo možné zrealizovat v rámci tohoto projektu. O omezeném rozsahu a zároveň o udržení určité dějové dynamiky a ucelenosti hovoří i fakt, že se do výsledné podoby nevešel rozhovor s organizátorem turnaje Jiřím Kuntošem, ba ani rozhovor s hokejovou legendou a současným většinovým majitelem klubu HC Olomouc Jiřím Dopitou. Právě s majiteli klubu by bylo rovněž zajímavé natočit podobný rozhlasový příspěvek například na téma důležitosti a cílů práce s mládeží v jejich klubu.
Literatura a zdroje
K literatuře a zdrojům, které mapují sledovanou problematiku jsem se vyjádřil výše v kapitole „Zdroje a stav problematiky“. Kromě cyklu TV Nova s názvem „Zlatí hoši“ se mi nepodařilo najít útvar, který by se tomu mému podobal.
Informace jsem čerpal především ze svých vlastních zkušeností, které jsem získal coby dlouholetý hráč a v současnosti trenér v olomouckém hokejovém klubu. Faktické údaje jsem poté čerpal z oficiálních internetových stránek HC Olomouc (http://www.hc-olomouc.cz/). Informace o cyklu Zlatí hoši jsem čerpal z internetových stránek TV Nova (konkrétně: http://tv.nova.cz/clanek/projekty/pribehybezscenare/zlati-hosi-vyvolali-obrovsky-rozruch.html). Informace o vyškovském turnaji jsem nalezl na jeho oficiálních internetových stránkách (http://grand-prix-2013.webnode.cz/).
Teoretické znalosti jsem čerpal především z přednášek a zkušeností z rozhlasového workshopu, praktika a rovněž programové skladby.
