st., 1. květen 2019 21:27

Zvednout se zpátky do života

Záměr práce samostatného projektu Název projektu: ZVEDNOUT SE ZPÁTKY DO ŽIVOTA Autor: Barbora Štěpánová Specializace: rozhlasová/zdravotnicko-sociální Rok zpracování: 2019

  1. Cíl práce

Svým rozhlasovým projektem jsem chtěla posluchače nechat nahlédnout, nebo se spíše zaposlouchat, do příběhu osmačtyřicetileté zdravotní sestry Moniky Štěpánové, která se z minuty na minutu dostala do zcela jiné pozice – do pozice pacienta. Mým záměrem bylo ukázat to, jak se někomu na vrcholu jeho kariéry může život obrátit zcela naruby. A to nejen jemu samotnému, ale i všem jeho blízkým. Monika totiž v roce 2006 utrpěla četná vážná zranění při tragické autonehodě během její práce terénní zdravotní sestry Oblastní charity Pardubice a její stav byl natolik vážný, že na počátku nebylo vůbec jisté, jestli přežije. Nakonec skončila na invalidním vozíku. Tento stav pro ni měl být trvalý, byla totiž částečně ochrnutá, tzv. na kříž (to znamená, že měla zcela necitlivou pravou ruku a levou nohu). Příběhem mé respondentky bych ráda posluchačům předala sílu a odhodlání, které v sobě Monika našla, aby se vrátila zpátky do normálního života a také uvědomění, že sebeobětavější zdravotník není stroj, ale člověk.

Celá reportáž se zakládá na hloubkovém rozhovoru se samotnou respondentkou. Další část je věnovaná jejím blízkým a rodinným příslušníkům, kterých se nehoda bezprostředně týkala. Vedla jsem rozhovor s Moniččinou nejlepší přítelkyní Jaroslavou Baliharovou, kterou Monika nahrazovala na pozici zdravotní sestry v Oblastní charitě Pardubice, a která byla zároveň tou, která za Moniku obsloužila zbývající klienty, když se vybourala. Krátkou výpověď mi poskytla i Moničina matka Věra Jindrová, která je bývalou rehabilitační zdravotní sestrou, a tak svou dceru učila v třiceti pěti letech znovu chodit. Poslední rozhovor jsem dělala Moničiným manželem Janem Štěpánem, který bojoval za to, aby jeho ženě dali lékaři šanci, protože věřil, že se opět postaví na nohy. Poslední částí je reportážní montáž přímo z pracoviště, na kterém Monika aktuálně působí. Jedná se o akutní ambulanci Neurologické kliniky v Pardubické nemocnici. Zde bylo mým záměrem poukázat na to, jak perfektně Monika svou práci zvládá, a že po všech peripetiích, kterými si prošla, stálé dělá svou práci především srdcem. Prostřednictvím těchto jednotlivých kapitol celého příběhu a rozhlasových žánrů, doplněných o mé komentáře, bych ráda v posluchačích vyvolala emotivní reakce, kdy se vcítí do příběhu maminky, manželky, dcery a kamarádky, ale hlavně té nejobětavější zdravotní sestry, kterou jsem ve svém životě potkala.

Celý její životní příběh je velice poutavý a také emotivní, proto je podle mého vhodný právě k rozhlasovému zpracování. Práce je výstupem rozhlasové specializace a tematicky se zaměřuje zdravotně-sociální problematiku.

Jedním z cílů je také dokázat uplatnit schopnosti a znalosti, které jsem se naučila během absolvovaných kurzů v rámci svého studia a vytvořit tak komplexní audio materiál, který dokáže mou schopnost práce v programu SoundForge.

2. Zdůvodnění volby tématu

Mým původním záměrem bylo pouze zdokumentovat den zdravotní sestry na ambulanci. Po konzultaci s Ing. Radoslavou Kvasničkovou jsem se nakonec rozhodla natočit více osobní materiál, který by reflektoval životní zlom mé respondentky, kdy si sáhla na úplné dno, ale dokázala se z něj odrazit zpátky do normálního života.

Hlavním důvodem volby tématu byla moje specializace, která je zdravotně-sociální, a toto téma podle mě obsahuje oba sektory. Zdravotnictví je obsaženo v reportážní části projektu a provázelo mě celým vyprávěním příběhu, díky Moničině profesi. Sociální sféra je pak zastoupena v samotném jádru příběhu, kdy se z relativně zdravé matky dvou dětí stává invalidní důchodce odkázaný na pomoc druhých. V jejím případě je téma ještě o tolik silnější, protože ona sama brala pomoc druhým jako své poslání.

Jako téma mé práce jsem si zvolila něco, co je mi bezprostředně blízké. Hlavní postavou celého příběhu je totiž moje matka. V čase, kterého se celé vyprávění týká, jsem byla v podstatě ještě dítě, ale uvědomovala jsem si, že se jedná o velmi silný a poutavý příběh, který by stál za to, aby ho někdo zpracoval do konzistentního rozhlasového útvaru. Chtěla jsem tedy celému příběhu dát strukturu a propojit jednotlivé zážitky co největšího počtu těch, kterých se tento zvrat v Moniky životě týkal.

Autonehody se dějí den co den. Jen v minulém roce vyšetřovala Policie České republiky celkem 104 764 dopravních nehod. Během některých přijdou k újmě jen plechy, u jiných jde o lidské životy. V roce 2018 zemřelo při nehodě nebo na její následky 565 osob a těžce zraněno bylo 2 465 účastníků dopravních nehod.[1] K 18.9.2018 byl podle Ministerstva dopravy ČR celkový počet platných řidičských průkazů pro skupinu B (tj. řidiči osobního automobilu) 6 046 257[2], takže více než polovině obyvatel České republiky se jednou může stát něco podobného, co se stalo právě mojí respondentce. Mnoho zdravých lidí si totiž neuvědomuje, jaké riziko jim na silnicích může hrozit. Auto berou spíše jako prostředek dostat se z bodu A do bodu B. Stejně tak to brala i Monika, až do onoho květnového dne v roce 2006, kdy se jí život obrátil naruby.

Zároveň mi přišel zajímavý kontrast toho, že se z někoho, kdo zdravotnictvím doslova žije, rázem stane pacient. Asi jen málo lidí si dokáže tento obrat představit. Z někoho, pro koho je náplní jeho práce pomoci ostatním, se najednou stává osoba, která potřebuje pomoc druhých. Navíc o Moničině zdravotním postižení mnoho lidí z její současné práce ani netuší, proto jsem se rozhodla s ní strávit i jedno ráno v práci, abych zjistila, jak vlastně v práci funguje, a jak bojuje s případnými problémy, které jí její zdravotní stav může přinášet. Zároveň byla tato část důležitá pro autentičnost celého záznamu, kdy se posluchač ocitne v přirozeném prostředí toho, jehož příběh poslouchá. Navíc je z Moničiných výpovědí zřejmé, jak moc svoji práci miluje, a tak má posluchač možnost usoudit, jestli jsou jeho domněnky o tom, jak Monika pracuje reálné.

3. Zdroje / Stav problematiky

Při tvorbě projektu a jeho scénáře jsem vycházela především z vlastních zkušeností a zvolila jsem si takový příběh, jehož jsem byla od počátku přímou součástí. Nevyhledávala jsem podobné příspěvky, protože mi šlo o unikátnost daného lidského příběhu. Chtěla jsem co nejvíce obsáhnout emotivní příběh pádu na úplné dno a následnou motivaci k tomu, aby se člověk znovu doslova postavil na nohy. Nevycházela jsem primárně ze zdrojů o problematice zdravotníků, kteří se sami stanou pacienty nebo o obětech dopravních nehod. Celý materiál jsem chtěla stavět na jedinečném příběhu respondentky toho, jak to prožívali lidé z jejího okolí.

Životu po autonehodě se v českých médiích nevěnuje tolik prostoru a podle mé rešerše se jedná spíše o okrajové téma. Asi právě z toho důvodu se mi nepodařilo najít podobný příběh, kdy by se někdo ze zdravotnického personálu rázem ocitnul na druhé straně mezi pacienty.

Na rozhlasových vlnách se pořady věnují tématice dopravních nehod spíše ve zpravodajství nebo v rámci dokumentární tvorby. Příkladem může být dokument stanice Český rozhlas Dvojka, kde byl 6. ledna 2019 zveřejněn dokument pod titulkem „Vděčím jí, že mě po smrti manžela udržela při životě.“ Dokument Intervence[3], který vypráví příběh paní Jitky, které zemřel manžel při autonehodě. Tento dokument se týká spíše pomoci lidem v těžkých životních situacích, kdy jednou z nich může být i ztráta bližního při dopravní nehodě. Jedná se tedy spíše o pořady formou poraden, kdy je na konkrétním případu postiženého ukázáno, jak se vyrovnat se ztrátou nebo traumatem. Příkladem může být pořad Poradna, který se taktéž vysílá na Českém Rozhlase Dvojka, kde byl jeden díl věnován právě traumatům z dopravních nehod.[4]

V psaných textech se podobná témata vyskytují už častěji a někdy bývají spojena s odkazem na pomoc postiženému, jehož příběh právě čteme. Například článek na Novinky.cz, který vypráví příběh osmadvacetiletého Pepy.[5]

Myslím si, že moje reportáž je zajímavá hlavně díky síle samotného příběhu. V závěru může také posluchač slyšet možná recept na to, jak se s takovým traumatem vyrovnat od někoho, kdo přežil vážnou dopravní nehodu. Monika totiž n závěr poukazuje na to, že jakkoliv se její příběh může zdát nespravedlivý nebo těžký, uvědomuje si, že na světě jsou lidé, kteří na tom jsou mnohem hůř.

4. Ideový plán

Hlavní ideu projektu jsem již zmínila v předchozích kapitolách záměru práce. Jedná se o zdůvodnění výběru tématu a cíl výsledné práce, který má posluchače vtáhnout do děje a přiblížit jim boj hlavní hrdinky příběhu. Zároveň mě zajímali i prvotní prožitky Moničiných nejbližších, jejichž životy to proměnilo také.

Šlo mi také o to, abych posluchačům přiblížila, jak zásadní je pro zdravotníka přerod do role pacienta. Současně jsem ale chtěla poukázat na důležitost vůle a odhodlání se nevzdat, které v tomto konkrétním případě pomohly tomu, aby se Monika postavila na nohy. Tento příběh by tak mohl být inspirací pro nemocné, které trpí podobnými obtížemi.

5. Postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování, volby jednotlivých řešení

Původně mi šlo o zpracování silného příběhu respondentky, která utrpěla vážná zranění po dopravní nehodě, která se jí stala při výkonu práce. Příběh jsem pak chtěla zasadit do kontextu toho, jak tento okamžik vnímali její blízcí, a jak aktuálně vykonává svou práci i se zdravotním postižením. Rozhovor je členěn do třech hlavních částí. První část uvádí posluchače do děje a popisuje díky rozhovoru s Monikou to, co jak došlo k autonehodě. V další části nám popisují okamžik, kdy se o autonehodě dozvěděli Moničini blízcí. V poslední části se formou reportáže dostáváme na místo, kde Monika aktuálně pracuje a posluchači tam s ní mohou ve zkratce strávit jedno čtvrteční ráno. Postup práce a zdůvodnění způsobu zpracování poskytnu v následujících podkapitolách.

  1. Příběh respondentky

S Monikou jsem v lednu 2019 natočila téměř dvouhodinový rozhovor na její posteli, kde strávila od autonehody mnoho času. Prostředí bylo tedy klidné, v místnosti jsme byly jen my dvě a v pozadí nás nerušily žádné okolní zvuky. Toto prostředí jsem zvolila symbolicky, právě kvůli tomu, že upoutaná na toto lůžko strávila má respondentka tolik času. Zároveň většinu našich osobních rozhovorů vedeme právě zde. Od autonehody se totiž tento pokoj stal zcela přirozeně srdcem našeho domu, scházeli jsme se zde jako rodina, strávili jsme zde dokonce jednu štědrovečerní večeři, a právě sem přicházeli různé návštěvy. Rozhovor jsem stejně jako všechny ostatní zvuky natáčela na svůj mobilní telefon Huawei P10 v režimu letadlo, aby se nestávalo, že by příchozí zprávy či hovory rušily zvukový záznam.

Monika mi v rozhovoru popisovala, jak se ke zdravotnictví dostala, proč si vybrala právě práci zdravotní sestry nebo kde působila do doby, než se odstěhovala do Holic. Většina z tohoto materiálu se ale nakonec do finálního zvuku nevešla, protože jsem nechtěla tvořit hodinový dokument.

Při poslechu celkového materiálu jsem se rozhodla, že pouze popíšu situaci bezprostředně před autonehodou a těsně po ní, jinak by téma bylo v daném rozsahu příliš obsáhle a dle mého názoru neuposlouchatelné.

Kromě částí rozhovoru, kde Monika popisuje, co dělala před autonehodou, jak se vše odehrálo a co bylo poté, jsem vybrala dvě stěžejní věty. První uvádí posluchače do děje, krátkým, poutavým a emotivním popisem toho, jak se z vrcholu můžete rychle dostat no dno. Tato věta má naznačit téma celé reportáže a zároveň upoutat posluchačovu pozornost. Neříká totiž, co se stalo, ale víme, že něco pro Moniku skončilo. Druhou vystřiženou větu z rozhovoru jsem použila v samotném závěru. Měla působit jako jakési ponaučení nebo uvědomění si toho, co si z takové situace může vlastně člověk vzít.

Z popisu toho, co se v den autonehody stalo je jasné, že Monika si z toho příliš nepamatuje a většinu zná spíše z vyprávění. Asi proto může o celé situaci mluvit celkem poklidně. Od autonehody už navíc uběhlo třináct let. V jedné části se ale Monika nemohla udržet, a to na samém začátku, kdy popisovala svůj pád v době, kdy se jí nejvíce dařilo. Jinak o všem mluví poměrně vyrovnaně. Během rozhovoru se podobná situace opakovala asi jen dvakrát.

b. Rozhovor s matkou respondentky

Rozhovor s Věrou Jindrovou jsem natáčela již v prosinci 2018. Jak už z textu vyplývá, tak se jedná o mou babičku, takže proto i jí, stejně jako všem ostatním, v rozhovoru tykám. Rozhovor jsem točila ještě před hlavním rozhovorem s mou matkou z ryze technických důvodů. Prarodiče bydlí v Příbrami a vídáme se s nimi pouze párkrát do roka.

V tomto případě byl rozhovor velmi krátký, trval jen pár minut. Z projevu respondentky bylo zřetelné, že je pro ni téma velmi citlivé a tomu odpovídali i její odpovědi na mé otázky. Odpovídala mi totiž spíše jako profesionální zdravotník než jako matka někoho, kdo utrpěl těžkou autonehodu.

Rozhovor s Věrou byl ale velmi důležitý, protože právě ona učila svou dceru v dospělosti znovu chodit a je určitě jedním z lidí, kteří mají velký podíl na tom, že se Monika zvedla z invalidního vozíku.

c. Rozhovor s nejlepší přítelkyní respondentky

V rozhovoru s Jaroslavou Baliharovou jsem vycházela již z odpovědí, které mi Monika poskytla při našem rozhovoru. Věděla jsem, že právě ona byla jako první v nemocnici, ještě, než Moniku přivezli z místa nehody a také že byla první osobou, které Monika chtěla volat poté, co se vybourala. Jaruška totiž už v té době opět pracovala na Charitě jako Moničina podřízená a Monika jí chtěla sdělit, že měla nehodu a že za ní musí zajet za pacienty, které ona už nemůže obsloužit.

Jarušku během rozhovoru také ovlivňovali emoce a některých částech můžeme slyšet, že je jí do pláče. V té době už totiž s Monikou nebyly jen kolegyně ale velmi dobré kamarádky.

d. Rozhovor s manželem respondentky

Rozhovor s Janem Štěpánem jsem natáčela jako úplně poslední část celého projektu. Od začátku jsem věděla, že jeho výpověď bude stěžejní a bylo pro mě důležité ji v záznamu mít. Nikomu z předchozích respondentů evidentně nedělalo dobře o událostech hovořit a pro všechny to bylo velmi emotivní. Nejtěžší to ale jistě bylo právě pro mého otce. Dlouho se odhodlával k tomu, jestli mi vůbec rozhovor poskytne, a nakonec se rozhodl až během dubna, kdy už jsem pracovala na střihu.

Je samozřejmé, že pro Moničina manžela byla celá situace nejsložitější. Právě jemu Monika volala ještě z auta chvíli poté, co došlo k nehodě. Navíc zůstal na dlouhou dobu doma sám s dcerou a mladším synem.

Během celého rozhovoru se mu znatelně klepal hlas a musel si během vět dávat pauzy na oddechnutí, které jsem záměrně v záběru ponechala. Vystihují totiž to, jak moc složitá situace rodiny v té době byla.

e. Reportáž z neurologické ambulance, kde respondentka v současnosti pracuje

Jako poslední část jsem zvolila samotnou reportáž z místa, kde Monika aktuálně pracuje. Původně jsem zamýšlela, že s Monikou strávím v ordinaci celý den, ale díky zachování osobních údajů pacientů by to bylo značně problematické.

Proto jsem nakonec z celkového zvuku vybrala jen ranní přípravu ordinace předtím, než se začnou přijímat pacienti k vyšetřením. Zajímalo mě, co všechno musí sestra připravit během půlhodiny, než dorazí na pracoviště i lékaři, protože nepřipravuje jen prostor sesterny, ale i jednu, popřípadě dvě ambulance, kde vyšetřují lékaři.

Ještě před natáčením jsem se informovala ohledně přístrojů, které by mohli potenciálně rušit záznam zvuku. Zezačátku bylo vidět, že Moniku udivuje, jak se jí na všechno vyptávám a chci po ní, aby mi popisovala, co právě dělá.

Chtěla jsem zachytit to, jak Monika působí při své práci, což se mi nakonec podařilo, když si sanitář přišel pro vyřazené karty ke skartaci. Monika své kolegy i pacienty velmi často oslovuje velmi osobně, a to přesně vystihuje její celkový přístup k práci.

f. Propojovací části

Dalším krokem před střihem projektu bylo nahrát mé komentáře, které spojují jednotlivé části. V komentářích jsem vycházela především z toho, co mi Monika nebo její blízcí říkali a snažila jsem se to ve zkratce shrnout a posunout děj dál.

     g. Nevyužitý materiál

Ve finální montáži jsem pochopitelně nevyužila všechno z několikahodinového materiálu. Už z předchozích podkapitol je jasné, že jsem celkově nabrala mnohem více materiálu, než bylo ve finále potřeba. Zcela nevyužité zůstaly například rozhovory s Moničinými kolegy nebo s jedním z pacientů, s kterým se Monika posléze spřátelila.

Při krátkých rozhovorech s kolegy mě zajímalo především to, jak vnímají Moničin osobitý přístup k práci i k pacientům. Do konceptu mi ale nakonec tako část nezapadla. Měla jsem totiž představu, že se do finální podoby projektu vejde mnohem více informací, než se nakonec opravdu vešlo.

     h. Hudba

Hudbu jsem zvolila pouze instrumentální. Nechtěla jsem, aby zbytečně narušovala mluvené slovo, ale zároveň jsem ji chtěla využít pro navození atmosféry, která během natáčení panovala. Zvolila jsem tedy hudbu ze Zvukové knihovny YouTube, která je bezplatná a nevztahují se na ní autorská práva a do knihovny mám jako tvůrce přístup.

V prvních dvou hudebních úsecích jsem zvolila části skladby Bittersweet od SYBS, která navozuje napínavou a už podle názvu hořkosladkou atmosféru.

Třetí hudební úsek předěloval úsek, kdy Monika se smíchem odchází se sanitářem z ordinace a navazuje na ní závěr reportáže, kdy začínají přicházet pacienti. Pro tuto část jsem zvolila skladbu Whaling City od Freedom Trail Studio, která navozuje velmi příjemnou a přátelskou atmosféru.

Poslední použitou skladbou byla Staring at the Sun od The 126ers, která měla za úkol předělit můj závěrečný komentář a Moničinu závěrečnou myšlenku. Skladbu jsem vybírala tak, aby byla hloubavá, ale zároveň ukazovala naději.

i. Střih

Celkově jsem nasbírala opravdu spoustu hodin materiálu, takže jen projít veškerý materiál trvalo velmi dlouho. V druhé fázi jsem pak materiál prošla znovu a vybírala z něj jen ty části, které mi přišly nejpoutavější. Materiál jsem poslouchala několikrát, takže si tato část vyžádala nejvíc času.

Nejprve jsem se zaměřila na rozhovory, z kterých jsem vybírala tak, aby na sebe přirozeně navazovaly, a přitom se informace v nich neopakovaly. Zároveň jsem se snažila převyprávět co nejširší část Moničina příběhu tak, aby informace logicky a plynule navazovaly.

Když jsem měla zhruba sestříhanou část rozhovoru s Monikou a s dalšími respondenty přešla jsem na výběr materiálu z reportážní části projektu. Tam jsem ve finále vybrala jen ty segmenty, které se týkaly rána v ordinaci.

V rozhovorech jsem chtěla zanechat emoce, takže jsem ponechávala většinu pauz v projevech respondentů, i když většinou zkrácených, ale vystřihávala jsem například mlaskání.

6. Sebehodnocení

Výsledným rozhlasovým útvarem jsem se pokusila naplnit veškeré cíle, které jsem si stanovila v úvodu této práce. Jedná se o autentický obraz reálného životního příběhu, který je dle mého názoru formálně i obsahově originální. Myslím, že se mi částečně podařilo přenést emoce mých respondentů, které během našich rozhovorů prožívali. Pro mě osobně bylo určitě přínosem bavit se o věcech, kterým jsem byla sama účastna, s mými rodinnými příslušníky, protože jsme doposud podobné rozhovory nevedly. Zároveň mi to ukázalo, jak mohu prakticky využít poznatky z kurzů, které jsem v průběhu studia absolvovala.

Nejsložitější pro mě bylo odosobnění se od tématu samotného, protože se jednalo o velmi osobní téma. Zároveň bylo překážkou to, že jsem nechtěla, aby z projektu bylo zjevné, že se jedná o mou matku, ale někteří respondenti ji tak automaticky oslovovali. Velkou výzvou pro mě bylo také zkompletování materiálu v takovém rozsahu a najít linii příběhu, po které se při střihu vydám. Co se týče technických problémů, tak jsem během natáčení ani střihu na žádný nenarazila.

Myslím si, že výsledný materiál může posluchačům poskytnout inspiraci, ať už bojují s čímkoliv.

7. Literatura

[1] https://www.cspsd.cz/storage/files/nehody_2018.pdf

[2] https://www.mdcr.cz/Ministerstvo/Zadost-o-poskytnuti-informace-(1)/Poskytnute-informace/Pocet-ridicskych-prukazu-(RP)-skupiny-B-v-roce-201

[3] https://dvojka.rozhlas.cz/vdecim-ji-ze-me-po-smrti-manzela-udrzela-pri-zivote-dokument-intervence-7717647

[4] https://dvojka.rozhlas.cz/jedina-minuta-mi-zmenila-zivot-jak-zit-dal-hledejte-novou-cestu-radi-7451501

[5] https://www.novinky.cz/zena/zdravi/454479-po-autonehode-mu-nedavali-sanci-na-preziti-diky-peci-matky-se-pomalu-vraci-do-zivota.html

Zobrazeno 936 krát
Naposledy upraveno: pá., 3. květen 2019 00:39
Pro psaní komentářů se přihlaste