Tetování je droga

 

Realizace projektu ke zhlédnutí zde.

Cíl práce

Cílem této práce je vytvoření projektu, který reflektuje mnou zvolenou profesní profilaci. Tou je televizní žurnalistika se zdravotně-sociální tématikou.

Tímto samostatným projektem bych ráda prokázala svou kompetenci v rámci vybraných profilací. Rozhodla jsem se tedy vytvořit audiovizuální příspěvek, který v sobě bude zahrnovat do určité míry jak zdravotnické, tak sociální téma.

Mám cílem je rovněž vytvořit příspěvek, který bude nápaditý a neotřelý, a to zejména volbou tématu. Jistou originalitu bych si přála začlenit rovněž do procesu samotného zpracování daného příspěvku, stejně tak jako by měla být originalita vidět ve výsledném zpracování.

Název tohoto projektu je "Tetování je droga". Cílem projektu tedy bude přiblížit široké veřejnosti fenomén tetování a toho, jak se na něm dá vytvořit závislost, která může být mnohdy nevědomá. V dnešní době se stalo tetování určitým módním trendem, vyjádřením životních názorů nebo postojů a je velmi rozšířenou záležitostí, zejména mezi mladší generací. Často lze vidět, že tetované osoby nezůstávají u jednoho vytetovaného obrazce, nýbrž pokračují dál, přidáváním dalších vzorů a obrazů, nebo nápisů, či rozšiřují tetování stávající. Mnohdy se člověk rozhodne také pro cover-up, tedy překrytí stávajícího tetování tetováním novým. Veškeré tyto modifikace za pomoci tetování mohou lidé podstupovat z toho důvodu, že chtějí přetvářet své tělo, určitým způsobem jej zkrášlovat do podoby, se kterou jsou pak spokojeni; může to být určitá touha přetvořit své tělo na jakési umělecké plátno, či na kroniku, do které jsou zaznamenávány důležité životní etapy. Některé osoby mohou také pociťovat uspokojení z bolesti, kterou proces vtetovávání do kůže způsobuje. Důvody pro to, proč si lidé nechávají zdobit svá těla tetováním, jsou různé. Nicméně fakt, že tetování se po čase stává závislostí, je pro mne nevyvratitelný.

Rozhodla jsem se tedy na toto téma natočit středně dlouhý, publicisticky laděný příspěvek, který si klade za cíl proniknout do dané problematiky a divákům poskytnout pohled na to, jak samy potetované osoby tuto modifikaci vnímají a zda se považují za "závislé na tetování".

Příspěvek poskytuje následující rámec informací:

- Divák uvidí aktéry a jejich tetování a zároveň uslyší jejich životní filozofii, životní příběh a také důvody, proč si nechávají dělat další tetování, jak vnímají bolest při samotném procesu tetování a zda se cítí na této formě modifikace těla určitým způsobem závislí.

- Divák uslyší v příspěvku rovněž vyjádření psycholožky k této tématice. Vyjádření odborníka by mělo celému příspěvku dodat na důvěryhodnosti, stejně tak jako by mělo dodat odborný a nezaujatý pohled na danou tématiku.

- Divák si rovněž shlédne různé motivy tetování, a to ve formě fotek z tetovacího studia, či záběrů na tetování přímo na kůži jedince. Každé tetování vypadá jinak, je vytvořeno jinou technikou a jiným výtvarným stylem, divák si tedy bude moci prohlédnout různé vytetované obrazce a utvořit si tak přehled o tom, jak mohou tetované motivy vypadat.

 

Zdůvodnění volby tématu

Technickou specializaci TV v mé kombinaci doplňuje tematická specializace "zdravotnicko-sociální žurnalistika".

V rámci předmětu Praktikum TV žurnalistiky a předmětu Workshop TV žurnalistiky jsem získala zkušenosti s natáčením a následným střihem audiovizuálních příspěvků a pro Studentskou televizi jsem natočila reportáž o letním kině v Olomouci.

Se zdravotnicko-sociální tématikou v audiovizuálním kontextu jsem prozatím žádné zkušenosti nezískala, nicméně v rámci kurzu Základy epidemiologie a zdravotnictví a kurzu Žurnalistická specializace – zdravotnicko-sociální jsem nabyla vědomosti týkající se zdravotnického diskursu, stejně jako jsem získala všeobecný přehled týkající se periodik a tématiky zdravotnicko-sociální.

Téma "Tetování je droga" mi přišlo jako vhodné propojení jak zdravotnické, tak sociální tématiky. Tetování je bezpochyby určitý sociologický koncept, například Paul Sweetman má za to, že tetování jako kulturní praktika i jako produkt má schopnost zakotvit identitu v postmoderně díky svým charakteristikám (Sweetman 1999, str. 51-76). Tetování vnímá jako znak pro určení sociální identity. Rovněž Martin Rychlík v knize Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla označuje tetování jako "fenomén, v němž se snoubí složka estetická, rituální, magická, účelová, individuální nebo sociálně-statutární" (Rychlík 2005, str. 278).

Co se týče zdravotnické tématiky, můžeme uvést příklad samotné aplikace tetování a prožívání bolesti při aplikaci (Sweetman, 1999). Zdravotnické téma je rovněž ono pojímání tetování jako drogy, na kterou si člověk tvoří určitý návyk.

Téma tetování jako droga je tedy koncept, který pracuje jak v sociální, tak zdravotnické rovině. Proto si myslím, že volba tématu je opodstatněná.

Rovněž jsem si tento fenomén vybrala z toho důvodu, že mne modifikace těla tetováním zajímá a ráda zjišťuji důvody, proč se lidé pro tetování rozhodnou, zda je to čistě z estetického hlediska, či zda mají své skryté osobní důvody. Tetování se mi jeví jako velmi rozporuplný trend, který umí vzbuzovat nadšení i odpor. Může sdělovat pocity, status i charakter člověka. Tímto projektem bych ráda divákovi předvedla, že tetování se dá vnímat více než jedním způsobem a že v sobě zahrnuje určitou touhu po jinakosti, mystice a možná i touhu po bolesti.

 

Stav problematiky

Tento projekt reaguje na fenomén tetování, který se v poslední době rozrůstá. Tetování se stává jakousi běžnou součástí kůže člověka a mnoho lidí svá těla zdobí právě touto formou. Řekla bych, že rovněž společnost začíná být vůči této modifikaci více tolerantní a tetování přestává být bráno jako znak kriminálníků, narkomanů, zlodějů, či jiných společenských deviantů. Toto stigma bylo uplatňováno v antice, ale i v Evropě 19. století. Například vězni se tetovali v rámci identifikace s komunitou, tetování bylo znakem etnicity, délky výkonu trestu, nebo spáchaného činu (Rychlík 2005, str. 235). Filozofie tetování je ve své podstatě stejná i dnes, nicméně již není výsadou žádné skupiny deviantů, ale uplatňují ji lidé napříč všemi sociálními skupinami i věkovými kategoriemi.

Tetování samo o sobě je fenomén velmi starý, nejstarší tetovací praktiky existovaly již před několika tisíci lety. Tetování mělo vyjadřovat rodinnou historii, postavení daného člověka ve společnosti, bylo určitým rituálem, znakem ochrany, pocty a podobně. "U přírodních etnik byla tato forma mutilace vnímána jako kolektivní, integrační a komunitou sdílený prvek, tak ve společenství moderním je stále patrnější příklon k tetování jako formě individualizace, odlišení a dodání privátních významů" (Rychlík 2005, str. 278).

Na tématiku nejstarších tetování je natočen zajímavý dokument Ancient tattoo, ve kterém je představeno několik tradičních stylu tetování.

O tatuáži byla natočená velká spousta dokumentů, reportáží, ale také napsána velká řádka knih. Autoři se zabývají zejména původem tetování, tetovacími technikami, významem jednotlivých obrazců, ale také například příslušností tetovaných jedinců do různých sociálních skupin.

V průběhu hledání materiálu s podobnou tématikou jsem narazila na reportáž nazvanou Special Report: Tattoo addiction. Ta se přímo zabývá stejnou otázkou, jakou si pokládám v rámci mého samostatného projektu: Je tetování návykové? Dotázaní uvádí, že tělo je chrám, tak proč jej neozdobit. Mnoho dotázaných také uvedlo, že mají na tetování nejraději samotný proces, kdy jsou tetováni. Vnímají jej jako terapii a chvíle, kdy se mohou srovnat s událostmi, kterými prošli.

Další audiovizuální příspěvek, který jsem ke zvolené tématice objevila je tentokrát v češtině a jmenuje se "Jak se žije tetovaným". Jedná se o díl pořadu Ta naše povaha česká, který vysílala Česká televize v roce 2010. V tomto pořadu opět aktéři popisují své důvody pro tetování a rovněž zazní také sdělení, že tetování je závislost, která většinou kompenzuje závislost jinou, například drogovou a alkoholovou.

Co se týče psaného textu, zaujala mne kniha od Vladimíra Valenty s názvem Tetování & Tetování (Valenta, 2011). V knize jsou obsaženy příběhy a zážitky z tetovacích salonů a autor se zaobírá tím, jak se v České republice vyvíjelo tetování za uplynulých dvacet let. Stejně tak se zde čtenář může dozvědět, jak je to s bolestí při tetování a jestli jsou tetovaní lidé masochisté. Kniha je doplněná také o spoustu rozhovorů jak s tatéry, tak se známými osobnostmi a celkově je velmi dobře vizuálně i textově zpracována. Umím si představit, že by na základě této knihy vznikl také audiovizuální dokument.

 

Ideový plán

Struktura před samotnou realizací byla navržena následovně a snažila jsem se ji co nejvíce dodržet i během samotné realizace tak, aby bylo dodrženo co nejvíce níže popsaných bodů:

- Vyhledat vhodné respondenty, kteří budou mít více než jedno tetování, ideálně větších rozměrů, a kteří plánují další.

- Zeptat se těchto respondentů přibližně na následující dotazy: (1) jaký je příběh jejich tetování, v kolika letech si dali své první tetování, co to bylo za vzor, a jaké k tomu měli důvody; (2) co pro ně tetování znamená a proč si na své tělo přidávají další obrazce; (3) co jim přijde na tetování přitažlivé a kterou část procesu – výběrem motivu počínaje až konečným hotovým tetováním konče – mají nejraději; (4) zda vnímají tetování jako závislost a zda se oni sami považují za závislé, případně zda si tuto závislost připouští.

- Vyhledat odborníka nejlépe se zdravotnickou/adiktologickou, či psychologickou praxí, kterého bych se ráda zeptala na následující: (1) jaký je odborný pohled na tuto problematiku, to znamená, jaké vidí důvody v pořizování nových tetování a zda je možný vznik závislosti na tetování; (2) osobní názor na probíranou tématiku.

- Vyhledat člověka, který se tetováním živí a který by rovněž poskytl svůj názor na to, proč lidé svá tetování rozšiřují a přidělávají. Nebylo by špatné se zeptat na to, zda se lidé do jeho studia vrací a nechávají si přidělat další tetování.

- Získat co nejvíce záběrů potetovaných lidí, to znamená záběry na potetované části těla, případně na jednotlivá tetování.

- Získat záběry z tetovacího studia, ukázat divákovi, jak takové studio vypadá, co může čekat; pořídit záběry na tetovací vybavení jako jsou barvy, tetovací strojek, tetovací křeslo, desinfekční prostředky, a jiné.

- Natočit samotný proces tetování, tak, aby měl divák možnost vidět, jak tetování vzniká, jaký zvuk strojek vydává, vidět, jak tetovaná osoba vnímá bolest při tetování a jak tatér při své práci postupuje.

 

Postup práce

Zásadní výzvou mého projektu bylo sehnat respondenty, kteří by byli ochotni účinkovat ve videu a kteří by splňovali kritérium toho, že mají více než jedno tetování. Mluvit s někým o jeho osobních důvodech, proč si zdobí tělo tetováním nebo zda pro něj mají nějaký vnitřní význam, může být často vnímáno jako narušení soukromí, narušení jakési intimity jedince.

Základním bodem tedy bylo vyhledání vhodných respondentů – jak tetovaných lidí, tak také odborníka, který by byl ochoten mluvit na kameru, ale rovněž tatéra. Za účelem vyhledání osob s více než jedním tetováním jsem oslovila zejména své přátele, mnoho z nich totiž zadaným kritériím odpovídá a vzhledem k tomu, že se známe, předpokládala jsem, že bude jednodušší získat jejich svolení. Nakonec jsem vybrala kombinaci ženy a muže, která se mi zdála hezky kontrastní. Stejně tak jsem oslovila mou známou, která je psycholožka, a požádala jsem ji, zda by mi mohla na kameru sdělit pár slov k dané problematice. Ta bez výhrad souhlasila. Za hledáním tatéra jsem se pak vypravila do nedalekého tetovacího studia. Požádala jsem dva tatéry, zda bych si mohla ve studiu natočit několik záběrů a zda by mi mohli říct pár slov. Tito tatéři byli z Bulharska, proto jejich čeština nebyla dokonalá, nicméně jeden z nich souhlasil a dokonce mi ukazoval jeho vlastní tetování.

V průběhu tvorby tohoto projektu jsem dokonce získala možnost natočit si přímo tvorbu tetování, která se odehrávala ve studiu mého kamaráda, který se tetováním živí.

Velmi mne překvapila vstřícnost všech oslovených lidí, nikdo mne neodmítnul, všichni byli ochotni spolupracovat, sdělit mi své osobní příběhy a pomoci tak tvorbě tohoto samostatného projektu. Se všemi oslovenými lidmi jsem se po rychlé domluvě osobně setkala, a to u nich doma, či v zaměstnání, a po krátkém představení mé vize jsem s nimi natočila rozhovor a všechny ostatní záběry.

 

Technologický postup

Reportáž je natočena na dva typy zrcadlovky, které jsem dle dostupnosti v dané dny střídala. Jednalo se o digitální zrcadlovku Canon 600D a Nikon D3100.

V této části se pokusím popsat, jak jsem rozdíl mezi jednotlivými fotoaparáty vnímala a jak jsem při natáčení postupovala.

Záběry, na kterých je bulharský tatér Andrej jsou natočeny Canonem 600D. Je to malý, kompaktní fotoaparát, se kterým se dobře manipuluje, nicméně jsem měla pocit, že bez stativu se mi příliš klepaly ruce a foťák se mnou v některých momentech nespolupracoval tak, jak bych si přála. Přisuzuji to ale také mé nesžitosti s fotoaparátem, který jsem měla vypůjčený a učila jsem se s ním manipulovat v průběhu natáčení. 

Ostatní záběry a také fotografie byly pořízeny digitální zrcadlovkou Nikon D3100. S touto zrcadlovkou jsem uživatelsky více seznámena, takže jsem si při natáčení připadala jistější ohledně výsledného efektu.

Při stejném nastavení obou fotoaparátů ovšem Canon podal lepší výkon. Obraz se mi zdá čistější.

Veškeré rozhovory jsem natáčela s fotoaparátem připevněným na stativu. Při natáčení jsem neměla k dispozici externí mikrofon. Ze začátku jsem to nepovažovala jako vadu a líbila se mi vize čistých záběrů bez rušivého elementu jako je mikrofon před ústy/připnutý na oděvu. Při závěrečném střihu jsem ovšem usoudila, že v některých částech bych ocenila ostřejší zvuk bez šumu.

Do příspěvku jsem se rozhodla zařadit také úvodní slovo. To naznačuje divákům, jakým směrem se můj samostatný projekt bude ubírat. Dále jsem již v průběhu příspěvku své mluvené slovo nevyužívala, nepřišlo mi to nutné.

V rámci tvorby mého projektu jsem se rozhodla do tohoto příspěvku nezařadit stand-up. Vzhledem k tomu, že jsem se již při natáčení odklonila od zpravodajského žánru, připadalo mi jako logický krok rovněž vynechat záběr pro zpravodajství tolik typický.

 

Sebereflexe

V této kapitole se pokusím kriticky zhodnotit svou vlastní práci, a to jak v průběhu tvorby, tak také ve výsledku. Považuji za vhodné uvést jakési body, které budou tvořit seznam výtek, ale také pochval, které mi mohou být nápomocny v budoucnosti při tvorbě dalších audiovizuálních příspěvků.

Na začátek bych ráda uvedla, že v mém plánu bylo vytvořit středně dlouhou audiovizuální reportáž. Výsledný efekt je spíše publicistického, lehce dokumentárního charakteru, nežli zpravodajské reportáže. Jsem nicméně s výslednou podobou spokojena, tento formát mi přijde divácky zajímavý a rovněž práce na jeho tvorbě byla odlišná od tvorby klasického zpravodajského příspěvku.

Na tomto projektu se mi velmi líbil nenucený průběh rozhovorů, všechna setkání byla velmi příjemná a respondenti byli ochotni se sejít bez jakýchkoliv průtahů, byli ochotni zodpovědět všechny mé dotazy, stejně jako nechat si natočit a vyfotit svá tetování.

Za dobrou zkušenost považuji také rozhovor poněkud akademičtějšího a erudovanějšího charakteru, který jsem vedla s psycholožkou Danielou Tichou. Ačkoliv se jedná o mou známou, rozhovor probíhal na velmi profesionální úrovni a Daniela byla na interview dobře připravena, co se týče informovanosti o dané tématice. Mimo záznam mi ovšem sdělila, že tato oblast je zatím vědecky ne příliš podložena a neexistují žádné studie, které by fakt, že je tetování návykové, potvrdily, či naopak vyvrátily.

Co se týče kvality záběrů, nejsem v některých částech příliš spokojena se stabilitou obrazu. Záběry, které jsem nenatáčela s použitím stativu, jsou lehce roztřesené. Nicméně záběry, při kterých byl stativ použit, odpovídaly mé představě. V budoucnosti bych proto volila větší využití stativu a to nejen na interview, ale také na další typy záběrů.

 

Co zlepšit

Stabilita obrazu: Jak jsem již uvedla výše, v některých částech jsem nebyla stoprocentně spokojena se stabilitou obrazu. Ačkoliv jsem v průběhu natáčení při pohledu na display vnímala obraz jako dostatečně kvalitní, při následném zhlédnutí na počítači jsem již se stabilitou tolik spokojena nebyla, neboť větší obrazovka odhalila také větší nedokonalosti a lehký třes je někdy na záběru evidentní. Rovněž bych více využívala stativ, a to i při záběrech, které jsem nyní točila bez pomoci stativu. Obě digitální zrcadlovky, se kterými jsem natáčela, vyžadují, aby se kameraman díval na display na zadní straně fotoaparátu. Kameraman nemá žádný opěrný bod, jako je například u kamery podepření o obličej, a ztrácí tím další bod přispívající ke stabilizaci obrazu. Rovněž tím, že je fotoaparát lehčí a drobnější, je složitější eliminovat třes v rukou tak, aby to nebylo na záběrech patrné. Těmto nedostatkům bych se tedy v budoucnu chtěla vyvarovat, a to právě použitím stativu, popřípadě jiných stabilizačních zařízení.

Kvalita zvuku: Vzhledem k tomu, že jsem nevyužila externí mikrofon, je veškerá zvuková stopa zaznamenána na vestavěném mikrofonu v digitálních zrcadlovkách. Absenci externího mikrofonu jsem se snažila nahradit tím, že rozhovory probíhaly v tichém prostředí, kde byla snaha minimalizovat okolní ruchy. Šum a další zvukové nedostatky jsem se poté snažila potlačit ve finální střihové úpravě pomocí ekvalizéru.

Osvětlení: Dalším úskalím, se kterým jsem se v průběhu natáčení potýkala, bylo zajištění dostatečného osvětlení. Veškeré záběry jsou natáčeny v interiéru. Vzhledem k tomu, že jsem se setkala se všemi osobami v odpoledních hodinách a zimní období je specifické brzkým stmíváním, nebylo možno využít přirozeného denního osvětlení, pouze umělého osvětlení. Zejména při záběrech z tetovacího salonu, kde jsem natáčela přímo aplikaci tetování, tvořilo světlo ze zářivek na fotoaparátu probíhající černé pruhy. Vzhledem k tomu, že nebylo možno zajistit jiný a lepší zdroj světla, neměla jsem možnost tuto skutečnost nijak ovlivnit a to také z důvodu nedostatečné techniky, absence studiových světel a podobně. Vytvořit správné osvětlení je mnohdy velká výzva, která je zásadní jak při fotografování, tak při natáčení. Pokud bych měla znovu pracovat na jiných projektech, volila bych natáčení v exteriéru, které mi přijde světelně přirozenější. Jak jsem ovšem uvedla výše, v dopoledních hodinách mí respondenti byli časově vytíženi a rovněž z důvodu ročního období by natáčení v exteriéru nemuselo být příjemné, zejména proto, že mi respondenti ukazovali svá tetování, která mají na různých částech těla a pro jejich odhalení bylo nutno se zbavit určitých kusů oděvu.

Předvídavost: Při tvorbě tohoto příspěvku jsem měla určitou představu o tom, jak by měl výsledek vypadat. Nicméně jsem při finální fázi střihu zjistila, že některé záběry nejsou dostatečně ostré, nejsou dostatečně dlouhé, nebo že se mi vlastně do celkového konceptu příliš nehodí. Ve finále jsem měla materiál, který byl obsahově bohatý, nicméně například rozhovory zabíhaly do podrobností, které již neměly s tématem mnoho společného a nedaly se tudíž řádně využít. Důležitá je tedy zde zejména schopnost poznat ve výpovědích účastníků ty podstatné a záchytné informace, které budou ve výsledku použity a nebát se nechat si je klidně i vícekrát zopakovat tak, abych je poté mohla vhodně zasadit do celku a vybrat si tu nejlepší dostupnou variantu. Monology, které respondenti vedli přirozeným tempem, měly často určité pomlky, vypichovaly nepodstatné věci, ale důležitými a podstatnými fakty se zabývaly pouze nepatrný okamžik. Můžu se rovněž stát, že se respondent zadrhne nebo použije mnoho výplňkových slov. Taková pasáž se poté stříhá obtížněji a zabere více času. Rovněž jsem měla velký problém s tím, že respondenti nedostatečně reagovali na mé dotazy. Bylo to způsobeno také ne úplně dobrými formulacemi mých otázek, na které se dalo odpovědět ano/ne a respondenti tak také přirozeně reagovali. Snažila jsem se tedy udělat kompromis tou cestou, že jsem je vždy prosila, aby poté, co položím otázku, začali větu tím, že zopakují, na co jsem se ptala. Například: „Kdy jste si nechal/a udělat své první tetování?" – „Své první tetování jsem si nechal/a udělat v šestnácti letech.". Tato metoda se ne vždy osvědčila a mí respondenti na můj požadavek zapomínali. Pro příště bych tedy volila pečlivější přípravu otázek a jejich koncepci. Rozhodně je třeba se vyhnout uzavřeným dotazům a nedat respondentům šanci pro krátkou a stručnou odpověď. 

Pro příště bych také nezapomínala na vytvoření většího množství záběrů, než si myslím, že je dostačující. Vzhledem k tomu, že se tvorbou audiovizuálních příspěvků zabývám sporadicky, často nejsem schopna odhadnout, zda je množství záběrů nedostatečné. V tomto případě u mne stále platí pravidlo "čím víc, tím líp", a to zejména proto, že se mi ne každý záběr dobře povede.

 

Zdroje

Za primární zdroj tohoto samostatného projektu považuji výpovědi osob, které v něm vystupují. Dále jsem použila několik zdrojů knižních a portál youtube.com, na kterém jsem vyhledávala zpracované audiovizuální příspěvky na danou tématiku. Konkurenční projekty jsou uvedeny v textu výše, zejména v kapitole Stav problematiky.

Knihy:

FIKSA, R. Tetování. 2., upr. vyd. Žďár nad Sázavou: Bodyart Press, 2011. 159 s. ISBN 978-80-87525-00-5.

RYCHLÍK, M. Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 350 s. Dějiny odívání. ISBN 80-7106-780-6.

SWEETMAN, P. Anchoring the (Postmodern) Self? Body Modification, Fashion and Identity. Body & Society, June 1999; vol. 5, 2-3: pp. 51-76.

VALENTA, V. Tetování & tetovaní. Vyd. 1. Praha: Deus, 2011. 269 s. ISBN 978-80-87408-03-2.

Webové zdroje:

<www.youtube.com> - klíčová slova: tetování, závislost / tattoo, addiction