Samostatný projekt: kulturní specializace/psaná žurnalistika Střepy jsou kusy lidského života   Rozhlédněte se kolem sebe a najděte tu nejodolnější a nejtrvanlivější věc. I když může být podle vašeho názoru sebebanálnější, jednou by mohla podat svědectví o celém vašem životě. O způsobu, rituálech a kvalitě života našich předků se mnohé dozvíme právě z obyčejných předmětů, které tito lidé používali každý den.   „Hlínu na své výrobky si primitivní keramici obvykle brali z okolí svých obydlí. Zdá se, že se ani nerozhodovali podle její barvy v surovém stavu, po vypálení totiž nikdy není stejná,“ říká mi Eva Pospíšilová, když mě zajímá, podle čeho si naši předci vybírali hlínu, ze které později vypalovali své výrobky. „Někdy do hlíny přidávali i takzvaná ostřiva, díky kterým rovnoměrněji a rychleji vysychala za menšího smršťování. Smíchávali s keramikou třeba trávu, keramické střepy nebo i minerální fragmenty,“ dozvídám se po cestě ke stolu, u kterého se právě pracuje s pravěkou keramikou. „Nejvíc samozřejmě záleželo především na geografické poloze osady. Jednotlivá naleziště se obvykle liší vlastnostmi i možnostmi využití hlíny.“   Keramiku ležící na stole v konzervátorské dílně čeká finální zásah – lepení. Je už zcela očištěná od nánosů hlíny, dopodrobna prozkoumaná a brzy se vrátí do své původní podoby. Keramická miska ze střední doby bronzové je totiž rozbitá na 7 kusů. Ze střední školy už jsem pryč nějakou tu dobu, a proto musím paní Pospíšilovou požádat, aby mi střední dobu bronzovou převedla do pro mě pochopitelnější datace. Misku vyrobili mezi lety 1500 až 1250 před naším letopočtem. Teprve teď mi v plném rozsahu dochází, jak vzácná a stará věc tu přede mnou leží a automaticky se kolem stolu začnu pohybovat opatrněji.   Miska má v průměru 15 centimetrů, vystouplé dno má sedmicentimetrový průměr, což odpovídá výšce samotné misky, která je také v délce sedmi centimetrů. Ne že bych byla schopna to ze střepů svou imaginací odhadnout, ale miska už za má sebou kompletní dokumentaci, která vždy předchází samotnému konzervátorskému zásahu. Eva Pospíšilová dokonce vytvořila repliku archeologické keramiky použité pro zhotovení této misky, aby ji mohla zanalyzovat v takovém rozsahu, jaký autentická nádobka nedovoluje.   „Při vytváření repliky je samozřejmě nutné pracovat s hlínou, která je vytěžena na místě nálezu předmětu. Stejně tak je třeba pracovat podobnými postupy, které keramici tehdy používali. Například na tomto nalezišti není hlína plastická, ale jedná se o spraš. Proto jsem musela k výrobě repliky použít poznatky, které vzešly z terénního experimentu, jež byl proveden v letech 2004 a 2005,“ ukazuje mi kus keramiky, který sama vytvořila. „Vytěžená spraš se především musí nechat přes zimu odležet. Přemrznutí a reakce jílových minerálů s vodou naprosto promění vlastnosti původní spraše, ze které se díky tomu stane kvalitní tvárná hmota.“   A na ní je pak možné dělat analýzy, to je vcelku pochopitelné. Když navíc před sebou vidím tu rozbitou misku, říkám si, že kdyby se do ní dělaly ještě výbrusy (tedy řezy kolmé na povrch materiálu, které „jsou ztenčeny tak, že jimi může procházet světlo“), mohla by to po tolika letech vzdát a ze zoufalství se rozpadnout úplně. Jakmile své obavy vyslovím nahlas, žena mající misku na starost mě uklidňuje, že tato je ve velmi dobrém stavu. „Když jsme ji vyzvedli, byla celá obalená hlínou, ale očistit ji nebyl prakticky žádný problém. Pomocí vody a jemného silonového kartáčku jsme rychle dosáhli svého, někdy ten proces bývá náročnější. Navíc jsou spoje poměrně hrubé, neočekávám při lepení větší obtíže.“   Dívám se na sedm keramických kousků, které se za chvíli po tolika letech v zemi opět stanou jedním celkem, kterým bývaly dřív. Svému původnímu účelu už sice sloužit nikdy nebudou, ale zato je čeká úkol nový, podat svědectví o životě a práci svých zhotovitelů. Paní Pospíšilová si před sebe rovná střepy, podle jejich skutečného místa v misce. Překvapuje mě, že k tomu nepoužívá rukavice. „Dotek nahé ruky keramice neublíží. Kdybychom dnes pracovali s kovy, to by byla jiná, tam nám dokáže agresivní lidský pot velmi ztížit práci.“ Napadá mě, že bych teď ráda byla na jejím místě a proto mi to nedá a osmělím se k otázce, která ve mně už nějakou dobu hlodá. „Dovolila byste mi vzít si jeden střep do ruky?“ „Ale prosím, jen s ním zacházejte opatrně, nerada bych toho dnes lepila víc.“ Tento vtip na odlehčení mé ruce příliš jistoty nedodal. Dělám samozřejmě jakoby nic a s předstíraným odhodláním beru do ruky naoko náhodný kousek. Výběr ale mám už dlouho promyšlený.   Střep, který svírám v ruce, představuje ideální reprezentaci celé misky. Je to 8 cm široký kousek celé sedmicentimetrové stěny, který jde od samotného dna až po vršek misky opatřený zhruba centimetr a půl širokým okrajem. Především však na „mém“ střepu zůstalo po rozbití misky to jediné ouško, které výrobce zasadil přibližně 2 cm pod lem otevřeného okraje. Střep není nijak těžký, kdo někdy v ruce držel keramický výrobek, jistě si jeho váhu dovede představit. Co mě však zaráží je jeho povrch. Zkušené prsty by na něm určitě cítily základní vlastnosti výrobní hlíny nebo dokázaly rozlišit způsob výroby, mým prstům jsou však tato poznání zapovězena. Tím se však nezabývám, jediné na co dokážu myslet je překvapení, že je povrch misky tak hladký. Hlína je vypálena do šedých až hnědých tónů a její povrch je precizně vyhlazen.   Vzápětí se v duchu zastydím. To jsem skutečně čekala, že když na střep sáhnu, vyjde mému hmatu vstříc zrnitý a velmi nedbale zpracovaný povrch? K tomuto předpokladu přece není žádný důvod, vždyť keramik, který misku zhotovil, byl příslušníkem již několikáté generace, která s keramickou hlínou pracovala. Pohled paní Pospíšilové mi připomene, že jsem trochu zapomněla ve svém světě a bylo by lépe, kdybych ji nechala pracovat. S radostí, proto jsem přece tady.   Čekám napjatě na okamžik, kdy se z pár střepů opět stane nádobka, kterou lidé používali před tolika lety, že už se na to musí použít tisícovky. Astronoma s tím sice neohromíte, ale já jsem v tomto směru poměrně vděčné publikum. Ráda a dobrovolně se oddám uvažování v duchu dávných dob a s napjetím očekávám, jakou zapomenutou techniku mi paní Pospíšilová při lepení ukáže. Buď to tuší a schválně mě napíná, nebo jen mně přijde její hledání ve stole jako celá věčnost. Ale ne, už má co hledala a slavnostně staví na stůl vedle dávných střepů … Herkules.   Musím vypadat dostatečně zaraženě a zklamaně zároveň, protože se od dámy v plášti nedočkám žádné zdvořilostní snahy o potlačení smíchu. „Co jste čekala? Že tu v kamenné misce pomocí hmoždíře vytvořím lepicí pastu podle receptury zaznamenané na pergamenu?“ Mám nejasné tušení, že upřímná odpověď „ano“ není na místě. „Herkules je kvalitní disperzní lepidlo, které materiálu nijak neškodí a především odpovídá velmi důležité konzervátorské zásadě – každý zákrok musí být reverzibilní. Používáme klidně i zdrženlivější prostředky pro konzervaci, které vyžadují opakované zákroky, pokud tím budou umožněny budoucí restaurátorské zásahy.“   Zahanbena za svou touhu po dobrodružství se pro pořádek zeptám, co znamená disperzní lepidlo, abych se dozvěděla, že disperze je směs látek, z nichž jedna je jemně rozptýlena v druhé a následujících několik minut jen zkroušeně pozoruji konzervátorku při práci. Ta zkušenými pohyby vždy nanese lepidlo na jednu plochu lepeného spoje, poté kousky k sobě lehce přitlačí, aby… má cenu tohle popisovat? Řekla bych, že Herkulem jsme někdy lepili všichni.   Eva Pospíšilová zřejmě vytuší mé zklamání ze zdánlivé obyčejnosti zásahu, kterého jsem byla přítomna, a proto vše uvede na pravou míru a připomene mi, co jsem při pohledu na lepidlo z družiny pozapomněla. „Keramika nám nepodává jen svědectví o způsobu života svých majitelů a výrobců. K její výrobě byly vždy používány přírodní suroviny, takže po vypálení projevuje větší odolnost než jiné archeologické nálezy. Dokud ještě výzkumníci neměli možnosti moderních metod, srovnávaly se právě typy keramiky, aby mohla být provedena datace naleziště. I takto obyčejná miska může v práci archeologa představovat klíčové poznání.“   Tohle je naposledy, kdy potřebuji, aby mi někdo připomněl, proč je úžasné, když je někdo schopen vyzvednout ze země přes tři tisíce let starou misku a dát ji zase dohromady jako v den jejího stvoření.   Sklo se už šťávou z česneku lepit nesnažím   S Evou Pospíšilovou se scházíme v kavárně, i když jsem se nabízela, že za ní zajdu přímo do práce. Tvrdí, že její pracovní prostředí není ničím zajímavé. Není žádná umělkyně, jak si prý lidé obvykle myslí, když slyší o její práci. Pletou si ji totiž s restaurátory, kteří „domalovávají“ poškozené obrazy. Na věčné uvádění věcí na pravou míru si časem zvykla a umělkyní ani nikdy být nechtěla.   Na začátku je třeba upřesnit, že jste konzervátorka, ne restaurátorka. Ano, je to tak.   Ale za určitých podmínek můžete i vy vykonávat restaurátorskou práci, že? Ano, pokud si vystudovaný konzervátor zařídí restaurátorskou licenci, pak může pracovat i s kulturními památkami a navracet jim jejich původní podobu stejně jako restaurátor.   Popište mi prosím přesně, v čem tkví rozdíl mezi konzervací a restaurováním. Konzervace je proces, jehož cílem je zachovat současný stav předmětu a zabránit jeho další degradaci. Může být preventivní nebo sanační. Preventivní konzervace se dá označit za pasivní, kdy k samotnému konzervování předmětu dochází úpravou podmínek jeho uložení a následnými kontrolami. Sanační konzervace jsou naopak aktivní zásahy do předmětu. Restaurování je proces, který následuje po konzervaci a navrací předmět do jeho původní podoby, například doplňováním. Hlavní zásadou je, že k restaurování lze přistoupit pouze ve chvíli, kdy známe přesnou původní podobu předmětu třeba ze starší fotodokumentace.   Jaké předpoklady tedy musí mít dobrý konzervátor? Stejné jako dobrý restaurátor, měl by být především pečlivý, trpělivý a předvídavý.   V jakém směru předvídavý? Na základě svých znalostí a zkušeností musí být schopný odhadnout, co se po daném zásahu s předmětem stane, a jestli je tedy tento zásah pro předmět vhodný.   Mohou konzervátoři či restaurátoři vnést do práce kus své osobnosti? Jejich práce je veskrze manuální, proto se v ní odráží především jejich pečlivost. Jinak však v tomto oboru není příliš prostor pro fantazii.   Jak probíhá samotná konzervace a následné restaurování? Proces konzervace a restaurování se odvíjí předmět od předmětu. Závisí na jeho materiálu, stavu i vlastnostech. V principu je ale průběh konzervace přibližně následující: důkladný průzkum včetně detailní dokumentace a fotodokumentace, pak přichází čištění předmětu. Je-li předmět rozbitý, následuje lepení, konsolidace neboli zpevnění materiálu předmětu, doplňování, povrchové úpravy a závěrečná dokumentace a fotodokumentace. Doplňování už je čistě restaurátorská práce. Co je nejtěžší či nejsložitější? Za nejsložitější považuji rozhodování o procesu konzervování, odhadnutí, co předmětu prospěje a nepoškodí ho ještě více. Těžké je často také přesvědčit zadavatele o správnosti vašeho konzervátorského záměru.   Jak může být konzervátor v rozporu se zadavatelem, nejde jim v podstatě o totéž? Zadavatel někdy může trvat na určité výsledné podobě zásahu, která ovšem není z hlediska ochrany předmětu nejvhodnější. Zároveň také hraje roli finanční stránka, protože některé zásahy jsou velmi nákladné.   S jakými materiály nejraději pracujete? Velmi mě baví práce s organickými materiály, jako je třeba papír nebo kůže, v praxi se ale zaměřuji spíš na keramiku a kámen.   Je s některými z těch materiálů složitější práce? Myslím, že složitost zásahu záleží více na stavu konkrétního předmětu, než na jeho materiálu. Některé materiály jsou samozřejmě proti poškození odolnější než jiné, ale opět závisí především na okolních podmínkách. Mráz více uškodí cínovému předmětu než měděnému, dlouhodobé osvětlení může papír velmi poškodit, kdežto kameni neublíží vůbec. A to je dříve vyráběný papír mnohem odolnější než ten dnešní, protože se do něj přidávala hadrovina. To už se dnes dělá většinou jen u bankovek, u nichž je dlouhodobá odolnost proti poškození klíčová.   A co nejvíce škodí keramice a kameni, na které se ve své praxi zaměřujete? Pro kámen a keramiku je asi nejzásadnějším degradačním faktorem vlhkost a s ní spojené procesy. Například mrznutí znamená zvětšení objemu vody v pórech materiálu a zvýšení tlaku na něj. Nebezpečné jsou taky soli rozpuštěné ve vodě, které mohou v pórech rekrystalizovat a také dochází ke zvýšení tlaku na okolní materiál a následnému poškození materiálu. Je pro vás zajímavější, když máte v rukou celou sbírku předmětů z určitého období? Určitě je pro mě zajímavější mít možnost pozorovat používání různých materiálů u stejně starých předmětů, případně porovnávat různé předměty ze stejného materiálu.   Pokud je předmět, na kterém pracujete, rozbit na tak malé kousky, že nelze pouhým pohledem určit, že z jednoho na druhý navazuje například zakřivení, jak určujete, které kusy patří k sobě? Provádíte na nich nějakou analýzu? Pouhým pohledem často nelze určit, které kousky k sobě patří ani v případě, že mají rozměry v řádu centimetrů. Je nutné se pokusit předmět nejprve poskládat nanečisto a potom teprve skládat na ostro a lepit. Pokud by ale nějaký kousek byl menší než 5 milimetrů a ani po prvním skládání by nebylo jasné, kam patří, patrně bych jej vůbec nelepila. Samozřejmě by byl ale uložen s ostatními miniaturními kousky a třeba pozůstatky obsahu nádoby.   Vyznáte se v technikách, které používali dávní umělci? O technikách starých umělců se samozřejmě učíme. Pro nás je velmi důležité je znát, abychom mohli odhalit, jak dílo vznikalo a jaké techniky je vhodné na ně nyní aplikovat. Většina z nich je však již překonaná a lze je dnes něčím nahradit. Techniky jsou to však zajímavé, sklo se například dříve lepilo šťávou z česneku, do barev se přidával bílek a podobně. Já jsem použila jednu starší techniku během své poslední práce, když jsem k lepení keramiky používala roztok šelaku v ethanolu.   Promiňte, ale co je to šelak? Šelak je živočišná pryskyřice, která je produkována červcem lakovým, který parazituje na tropickém dřevu v Asii. Údajně jím chrání své larvy a konzervátoři ho používají například jako povrchovou úpravu nábytku.   Jaké nástroje či postupy dnes konzervátoři nejčastěji používají? Neexistuje příliš specializovaného nářadí pro konzervátory. Jsme proto nuceni používat nástroje z jiných technických odvětví, které se nám k práci zrovna hodí. Totéž platí například i o lepidlech nebo čisticích prostředcích. Záleží samozřejmě vždy na daném předmětu. Někdy se však použití specializovaných výrobků nelze vyhnout a většina používaných chemikálií také není úplně běžně dostupná. Ze kterých oborů si nástroje půjčujete? K průzkumu předmětů se využívá spousta metod analytické chemie, k mechanickému čištění se často používají například zubařské špachtle a podobně.   Nedávno jste se účastnila vykopávek v Hradišti ve Znojmě.  V čem přesně spočívala vaše práce? Jste i u samotného vyzvednutí předmětů ze země? Vyzvedávání předmětů ze země je obvykle v režii archeologů. Vyzvednuté nálezy se pak dostanou na stůl mně a já se věnuji jejich čištění. U archeologických předmětů je často náročné provádět další zásahy, protože jsou ve velmi špatném stavu. Pracovala jsem tam s keramikou a kovy a předměty jsem převážně jen čistila a lepila.   Jakou nejpoškozenější věc jste dávala dohromady? Nejvíce poškozenou věcí, na které jsem pracovala, byl železný zavírací nožík. Byl tak zkorodovaný, že už nešel otevřít, takže jeho konzervace byla obtížná. Přístup mezi rukojeť a v ní zaseknutou čepel byl prakticky nemožný, proto se korozní vrstva špatně odstraňovala. Stejný problém byl i u povrchových úprav.   Byl nožík zároveň tou nejstarší věcí, kterou jste držela v ruce? To ne, nejstarší byla myslím keramická miska ze střední doby bronzové, což je přibližně rok 1500 až 1250 před naším letopočtem.   Byla hodně poškozená? Ta byla naopak ve velmi dobrém stavu. Chyběly jen velmi malé kousky, celý tvar byl zachován a dokonce ani povrch nebyl poškozen, přestože byl neglazovaný a keramika byla pálena na nízkou teplotu.   Jak starý musí být nález, aby byl označen za archeologický? Archeologický nález je jakýkoli doklad o životě člověka a jeho činnosti bez ohledu na dataci.   Takže když najdu něco po dědečkovi, už je to archeologický nález? Je-li to předmět, který dokumentuje lidskou činnost, tak ano.   Chodí za vámi lidé, že něco našli v zemi a chtějí o tom zjistit víc, nebo své nálezy spíše zatajují? Nahlašování nálezů spadá spíše pod Památkový ústav nebo Archeologický ústav, za mnou osobně lidé prakticky nechodí. Myslím si ale, že v rámci urychlení stavebních prací byl nejeden archeologický nález zatajen. Naštěstí se však ještě stále najde dostatek lidí, kteří i přes problémy, které jsou s archeologickými nálezy spojené, tyto nálezy nahlásí.   Co přesně to znamená pro stavbu domu, pokud se během ní najde archeologický nález? Okamžité pozastavení stavby, dokud se neprovede archeologický výzkum, který může trvat i několik let, je-li nález rozsáhlý.   S tím souvisí i zákon určující, že cokoli je nalezeno v zemi, patří státu. Co si o něm vy osobně myslíte? Ačkoli se mi na jednu stranu nezdá spravedlivé, že najdu-li něco na svém dvorku, musím to nutně odevzdat, je zde kompenzace ve formě nálezného. To není tak vysoké jako sama hodnota předmětu, ale na druhou stranu, kdyby tento zákon nebyl, lidé by se mohli obohacovat na úkor nalezených předmětů a péče o ně. Myslím, že by to byla škoda.   Vybrala jste si tento obor kvůli umění, které je v něm z části obsaženo, nebo vás více zajímala chemická a technická stránka věci? Na obor jsem šla převážně kvůli chemii, kterou jsem chtěla studovat už od základní školy, ale všeobecná chemie mě příliš nelákala. Spojení chemie s uměním pro mě bylo ideální, protože jsem na gymnáziu maturovala z chemie a výtvarné výchovy, ačkoli v tom původně žádný záměr nebyl. Výběr tohoto oboru byla hlavně šťastná shoda náhod. S uměleckou stránkou se v něm ale příliš nesetkám, už na univerzitě jsme se zaměřovali především na technologii konzervování různých materiálů. Kdo touží po uměleckém restaurátorství, tedy restaurování maleb nebo soch, měl by studovat na Akademii výtvarných umění v Praze.   Můžete se uplatnit i jinde než v muzeu? Někteří restaurátoři a konzervátoři samozřejmě pracují jako soukromníci, či zaměstnanci firem. Jelikož je součástí naší státní zkoušky i chemie, měla by zde být možnost uplatnit se i v tomto oboru. Nejsme však přímo specializovaní na některé odvětví chemie, některé obory by nás tedy nejspíš nepřijaly.   Myslíte, že jsou lidé schopni dostatečně ocenit vaši práci, nebo jste spíš neviditelnou rukou? Myslím, že práce konzervátorů i restaurátorů je převážně neviditelná. Návštěvník muzea si při pohledu na předmět ve vitríně patrně nepředstaví, jaké práce stojí za tím, než se předmět do vitríny dostane. Samozřejmě si asi nepředstavuje, že by předmět zázračně vyletěl ze země, za letu se sám očistil a opravil a naaranžoval se pěkně na podstavec, ale původní stav předmětu před konzervátorským zásahem se bez dokumentace asi představuje těžko.   Konzervátoři si nechají nahlédnout přes rameno   MIKULČICE Vykopávky v Mikulčicích se na tento víkend otevřou svým návštěvníkům neobvyklým způsobem. Kromě stálých i sezónních výstav nabídnou možnost prohlédnout si odborníky přímo při práci. Návštěvníkům se tak budou věnovat archeologové, restaurátoři i konzervátoři.   „Návštěvníci vykopávek budou mít šanci se dozvědět a na vlastní oči vidět, jak se s archeologickými předměty pracuje od jejich samotného vyzvednutí z místa nálezu až do chvíle, kdy jsou připraveny na výstavu,“ popisuje průběh akce otevřených dveří vedoucí památníku Slovanské hradiště v Mikulčicích František Synek. Jaké množství názorných ukázek na příchozí čeká, naznačí už jen konzervátorské pracoviště, které bude předvádět svou práci odděleně na předmětech z kovu, dřeva i keramiky.   Archeologický výzkum v okolí Mikulčic oslaví příští rok již 60 let své aktivní existence. Jde o velmi významnou lokalitu, kterou už na podzim roku 1948 určil slovenský archeolog Štefan Janšák jako slovanské hradiště. Samotný archeologický výzkum ale zahájil až 16. srpna 1954 Josef Poulík. Hned ze začátku své práce zaznamenal se svým týmem úspěch v potvrzení, že toto hradiště bylo předním centrem Velké Moravy, nálezy se tedy datují především ze 7. až 12. století. Díky velkému významu naleziště začal výzkum dotovat stát a mohlo na něm najednou pracovat okolo stovky lidí.   „Terénní výzkum přinášel velmi rychle spoustu úspěchů, již v roce 1957 byly odkryty základy dosud největší známé velkomoravské stavby,“ dodává k historii památníku jeho vedoucí. Jde o trojlodní baziliku, již obklopuje 550 hrobů. Jen o tři roky později byly odkryty základy dvouapsidové rotundy na podhradí. „Šlo o první objevenou velkomoravskou rotundu o to zajímavější, že dvouapsidové provedení není u rotund běžné. Apsida je podkovovitý přístavek, v němž je umístěn oltář,“ vysvětluje Synek. Kousek od této rotundy bylo objeveno torzo říčního mostu, pod hladinou spodní vody se u něj našly sekery i s původními násadami, které jsou dodnes ve stálé muzejní expozici.   Do roku 1964 bylo odkryto všech deset průkazných kostelních staveb v Mikulčicích spolu s velkým počtem pohřebišť v jejich blízkosti. Terénní výzkum se po tomto roce zaměřil především na zkoumání vnitřní struktury hradiště. Roku 1990 ustoupila práce v terénu potřebě zpracování nezměrného množství materiálu a dat, které nashromáždil čtyřicetiletý výzkum. Vědečtí pracovníci se také více věnovali publikaci dosavadních zjištění a probíhaly i záchranné výzkumy. „V posledních se letech se především snažíme vzpamatovat z rozsáhlého požáru, který na hradišti vypukl v roce 2007 a poničil část sbírek. Myslím, že se nám to daří dobře a že tyto ztráty již nejsou na běžném provozu znát,“ popisuje nedávnou událost, která zasáhla do chodu vykopávek, Synek.   Dnes už jsou archeologové opět venku na nalezištích, aby se vraceli na místa starých nálezů svých předchůdců, neboť na vykopávkách právě probíhá program „pramenného zpracování a verifikace starých výzkumů“. Návštěvníci, kteří na vykopávky zavítají právě tento víkend, se tedy nemusí bát, že by jim byla odepřena možnost, spatřit výzkumníka přímo při jeho terénní práci, která historii bádání na slovanském hradišti započala.   Oprava keramiky jako návod na život   Restaurátorství je pro většinu lidí synonymem pro navracení rozbitým a poškozeným věcem jejich původní neporušenou podobu. Má se za to, že po restaurátorském zákroku by nemělo být lehké rozeznat opravenou část od té, která vylepšit nepotřebovala. Pro laika to samozřejmě platí vždy, kolegové restaurátoři naopak potřebují vždy přesně vědět, kde opravy a vylepšení začínají a kde končí. To však nyní není tak důležité, jako sama myšlenka, že poškozené věci je třeba opravit co nejšetrněji, aby si náhodou někdo nevšiml, že s nimi kdysi něco bylo.   Přesně naopak s rozbitými věcmi zachází japonský způsob opravy keramiky Kintsugi. Nejenže se nesnaží zamlčet rozsah poškození věci, on jej dokonce vyzdvihuje. Při lepení keramických nádob se na jejich spárování používá zlato. Jde tedy naprosto přesně vidět, které části jsou opravené. V okamžiku, kdy na keramiku pohlédnete, její nedokonalost, jež se tím stala předností, na vás přímo křičí.   Pokud člověk potřebuje dodat svému životu směr, nebo se psychicky povzbudit po náročném životním období, není pro něj těžké upnout se k prakticky jakékoli filozofii. Inspiraci lze nalézt skutečně kdekoli a někteří lidé ji spatřili právě ve způsobu opravy keramiky Kintsugi. Životní styl jde na tom vystavět poměrně snadno. Oblíbené citáty dávající lidem naději se obvykle nesou v duchu „když nás něco zlomí, staneme se silnějšími“. Pro zlomené a pro budoucí vítězné projevy je to krásná myšlenka. Ale upozorňovat na své vlastní nedostatky a nosit je jako svou zástavu hrdě do boje?   Všichni děláme chyby, ať už jde o nevyhnutelné banality, kterým můžeme v budoucnu zabránit pouze tím, že jsme je v prvé řadě učinili, nebo o skutečně závažné omyly určující další podobu našeho života. Pokud se už dopustíme těch druhých, je zlomyslným pravidlem, že nám je naše podvědomí bude ještě dlouho připomínat, nejlépe zákeřnou rétorikou „co by bylo, kdyby k tomu tenkrát nedošlo“. Takové uvažování obvykle vede k malování nerealizovaných lepších zítřků. Tady však Život podle Kintsugi prosazuje jinou perspektivu – bez chyb, kterých jsme se dopustili, bychom neměli lepší budoucnost. Je to naopak, tu lepší budoucnost právě teď prožíváme pouze díky našim vlastním omylům a díky odhodlání veškeré své bolesti lepit zlatem. Což nám zaručí, že tyto naše bolesti potom budou krásnější, elegantnější a jednou by se snad mohlo zapomenout, že to původně byly chyby a ne přesně plánované životní zvraty, které nám hrají do noty.   Obhájci vedení života inspirovaného Kintsugi trvají na tom, že dobrovolně ukázat svou slabost je síla. Zapomínají však dodat, že věčně ukazovaná slabost je oloupena o možnost se někdy vytratit z dohledu. Celek už nikdy nebude působit sebevědomě a sevřeně, pokud bude neustále zdůrazňovat, že ho kdysi kus chyběl. Stejně tak člověk, jenž si neustále bude připomínat všechny své chyby, ztráty a prohry se z jejich vlivu jen těžko vymaní. Kintsugi je krásná a zajímavá umělecká disciplína, ale pokud se už nechat vést ve svých rozhodnutích opravou keramiky, klasické konzervování a restaurování nám ukazuje, že je možné přijmout své nedostatky a zapracovat je nenásilně do naší osobnosti bez toho, abychom nechali každého se na nich popást pohledem. Záměr   Cíl práce   Hlavním cílem samostatného projektu z vědecké psané žurnalistiky na téma „Konzervátorství“ je především představit samotné povolání konzervátorů, jejichž práce a pracovní zaměření je až příliš často ztotožňováno s restaurátorstvím. Tento cíl bude zrealizován několika způsoby. Nejprve reportáží ze samotného konzervátorského zásahu, který byl proveden na keramické misce ze střední doby bronzové, jež byla vyzvednuta ze země během archeologických prací na nalezišti slovanského hradiště ve Znojmě objeveného v základech rodinného domu v roce 2001, na němž terénní výzkumné práce dosud pokračují. Zmiňovaná miska byla rozbita na sedm částí a mně bylo dovoleno zúčastnit se procesu jejího lepení. Během pozorování tohoto procesu jsem se konzervátorky dotazovala na průběh celého konzervátorského zásahu, který byl na misce proveden, abych tak byla schopna dosáhnout komplexního cíle této práce a tedy přiblížit čtenáři v čem práce konzervátora spočívá a co obnáší.   Se stejnou konzervátorkou, která mi dovolila přihlížet jejímu profesionálnímu zásahu na pravěké keramické misce, jsem později vedla samostatný rozhovor. Ten obsahuje témata, na která při psaní reportáže nezbýval čas, ale pro představení konzervátorské práce jsou velmi důležitá, neboť bez nich by obraz o tomto povolání nebyl kompletní. V rozhovoru se tak objevuje například právě vysvětlení rozdílu mezi konzervátorem a restaurátorem, jaké způsoby konzervace existují, s jakými nástroji konzervátoři pracují, jaké uplatnění mají konzervátoři mimo práce v muzeu nebo co všechno lze označit za archeologický nález. Do rozhovoru jsem také zařadila otázky, které nebyly čistě odborně profesní, ale týkaly se názorů dotazované konzervátorky například na zákon, který platí na území České republiky a určuje, že veškeré nálezy, které jsou učiněny pod zemí, nepatří nálezci samotnému, ale automaticky patří do vlastnictví státu.   Vzhledem k tomu, že cíl samostatného projektu je především popularizační, tedy představit práci konzervátora široké veřejnosti, zařadila jsem do svého samostatného projektu rozšířenou zprávu, která informuje o možnosti shlédnout práci konzervátora na vlastní oči i v případě, že jste pouze návštěvníkem a ne novinářem, který o konzervátorství píše reportáž a má tedy větší šanci jednotlivým zásahům po domluvě přihlížet. Rozšířená zpráva informuje o dni otevřených dveří na vykopávkách na slovanském hradišti v Mikulčicích a popisuje, co všechno si budou návštěvníci moci ten víkend prohlédnout a čeho všeho mohou být svědky. Jedná se tedy svým způsobem o pozvánku, ale do textu jsem zařadila i rozšiřující prvky pojednávající o historii a významu hradiště, aby text mohl být publikován i v jiném než jen úzce profilovaném regionálním periodiku. Právě kvůli svému zpracování, za použití kónickému způsobu psaní zpráv, je text zařazen jako rozšířená zpráva a ne jako pozvánka.   Poslední text navazuje na téma volněji než texty předchozí. Jedná se o poznámku, která reflektuje skutečnost, že na dávném japonském způsobu opravy keramiky jsou někteří lidé schopni vystavět životní filozofii. Jde tedy na jednu stranu o účelové seznámení čtenáře s touto technikou, která v naší zemi není příliš v povědomí, a tedy rozvíjení jeho vědomostí, na druhou stranu mi šlo o stvoření publicistického textu na téma právě opravy keramiky. Cíle této práce jsou čistě popularizační, proto považuji zařazení textu, který sleduje odborné téma v souvislosti s každodenním životem za vhodné.   Zdůvodnění volby tématu   Téma bylo zvoleno na základě snahy přiblížit širší veřejnosti práci konzervátorů, bez kterých by se naše muzejní kultura neobešla, ale většina návštěvníků zmíněných muzeí nemá o jejich existenci ani tušení. Především pak zvolené téma dobře umožňuje pro čtenáře rozlišit právě tato dvě povolání, tedy konzervátory a restaurátory, a ukázat, jaký je mezi nimi a jejich prací přesně rozdíl.   Troufnu si tvrdit, že mediální obraz konzervátorů prakticky neexistuje. Pokud média informují o událostech spjatých s muzei, archeologickým výzkumem či s pracemi na záchraně starobylých kultur, pak jde obvykle pouze o zprávy týkající se nejstaršího nálezu, nejzachovalejšího nálezu, nejdražšího nálezu, nejvíce šokujícího nálezu, nejhůře zpracovaného nálezu či nejlépe opraveného nálezu, u kterého je snadné přiložit fotografie před a po. Jde tedy ve velké většině o bulvárně pojaté informace, ve kterých nesmí chybět právě předpona "nej".   Samostatný projekt na téma „Konzervátorství“ naproti tomu nahlíží toto povolání beze snahy jej zjednodušit jen na heslovité informování o jednotlivých, předem vybraných konzervátorských zásazích, které jsou obvykle považované za líbivé. Cílem projektu je představit toto povolání v jeho komplexnosti, proto v něm dostala hlavní slovo odbornice z oboru, která srozumitelným způsobem dokáže i laikovi vysvětlit, v čem spočívá její práce. Ta je ve skutečnosti mnohem složitější, než jak se ze zařazeného rozhovoru může zdát. Práce však není určena pro odborné čtenáře, jejím cílem je především popularizace, proto je rozhovor veden v jednoduché a pro laika snadno srozumitelné rovině.   Téma bylo tedy vybíráno s ohledem na předchozí nedostatečnou mediální pozornost, velmi malou a mnohdy zavádějící informovanost, již se mu dosud z médií dostávalo. Zde je myšleno především věčné zaměňování či rovnou splynutí dvou úzce souvisejících a spolupracujících oborů. Hlavním důvodem výběru tématu tedy bylo doplnění této informační roviny v povědomí čtenářů a zájemců o historická i technická témata.   Ideový plán   Primárním cílem samostatného projektu je představení práce konzervátora se vším, co k ní patří jak z hlediska technického, tak uměleckého. Jeho záměry jsou čistě popularizační a bylo by chybou se soustředit čistě jen na problematiku technického rázu, proto se v něm ve velké míře odráží osobnost odbornice, skrze niž je daný obor představován. V samostatném projektu jsou zmíněny její vlastní názory, které mohou pomoci se čtenáři zorientovat v problematice, která ke konzervátorství patří, i když si to čtenář nemusí prvotně uvědomovat. Příkladem může být existence zákona, který ukládá, že veškeré nálezy provedené na a v půdě České republiky, patří automaticky státu.   Sekundárním cílem samostatného projektu se pak stává snaha přiblížit čtenáři konkrétní možnost, jak se s popisovaným oborem může seznámit on sám na vlastní oči. Těch příležitostí není mnoho, muzea si obvykle do svého „zákulisí“ nahlédnout nenechají, ale jednou za čas k tomu některá přistoupí pro nalákání návštěvníků a text zařazený do samostatného projektu informuje právě o takové příležitosti.   Obecně vzato jde tedy snaha tohoto samostatného projektu shrnout do ideje představit nejprve samotný obor a poté nabídnout čtenářům možnost, kde jeho odborníky mohou sami sledovat při práci na vlastní oči a pokládat techničtější otázky, které jim třeba v popularizačně pojatém rozhovoru chyběly.   Postup práce a zdůvodnění způsobu zpracování   K realizaci tématu „Konzervátorství“ bylo klíčové kontaktovat především odborníka z oboru, který by byl ochotný mi svou práci srozumitelně vysvětlit a pokud možno mě nechal jej sledovat přímo při práci. Měla jsem velké štěstí, že jsem dostala tip na mladou konzervátorku, která byla přístupná spolupráci a měla pro mě a pro potřeby mé práce pochopení. Cíl tématu jsem nemusela nijak upravovat, všechny texty i tematické rámce mohly zůstat tak, jak jsem si původně naplánovala.   Prvním krokem tedy bylo zkontaktování konzervátorky a domluvení si termínu pro rozhovor. Dohoda nakonec zněla tak, že se nejprve sejdeme na jejím pracovišti na archeologickém nalezišti ve Znojmě, kde mi dovolí se zúčastnit přímo její konzervátorské práce a napsat z ní reportáž, která tak vznikla dříve než samotný rozhovor. Setkání za účelem vypracování reportáže proběhlo na konci února tohoto roku. Přijela jsem do Znojma do konzervátorské dílny, ve které Mgr. Pospíšilová pracovala, ale protože šlo o odloučené pracoviště, prostor samotných vykopávek jsem neviděla. To však nebylo pro reportáž relevantní, proto touto absencí práce nijak neutrpěla.   Po setkání jsem byla zavedena do konzervátorské laboratoře, kde kromě Mgr. Pospíšilové pracovala ještě jedna konzervátorka, ale byly jsme ujištěny, že ji náš hovor v práci nebude ani v nejmenším rušit. Předmět, tedy pravěká keramická miska, který měl být ten den slepen, už čekal na stole, a proto jsem se zajímala i o to, jaké zásahy má již za sebou. Kromě konkrétních dotazů na zmíněnou misku, jsem pokládala i obecné otázky týkající se pravěké keramiky. Jak byla pravěkými keramiky vybírána hlína pro zpracování, nebo jakým způsobem se dnes analyzují keramické nálezy. Konzervátorka, kterou jsem zpovídala, však často předjímala mé dotazy a rovnou mi některé reálie vysvětlovala bez toho, že bych se na ně konkrétně musela ptát.   Lepení misky jsem nahrávala na diktafon, abych nemusela konzervátorku příliš zdržovat v práci tím, že bych si její vysvětlování nechávala diktovat, abych si je zvládla zapsat bez faktických chyb. Ukázalo se to jako výhoda například při vysvětlování termínu disperzní lepidlo. Samotný text reportáže jsem sepsala druhý den po návratu ze Znojma, kdy byly mé dojmy ještě velmi čerstvé, a proto se při snaze zachytit danou událost realisticky mohlo ztratit jen velmi málo zažitých vjemů.   Přepis reportáže ze zvukového záznamu nebyl tak obtížný, jak jsem si prve myslela. Již při prvním poslechu jsem si zapsala pojmy a vysvětlení, které mi konzervátorka podala a ty jsem posléze začala kombinovat s vlastními zážitky, které samozřejmě nemohly být na pásce zaznamenány. V rámci čtivosti a zajímavosti reportáže jsem nezařadila všechny své otázky, které jsem během skutečného lepení konzervátorce pokládala. Vzhledem k tomu, že ne všechny byly zajímavé a některé vedly k odpovědím, které by řeč spojenou s popisem událostí zavedly jinam, než bylo v rámci snahy o udržení koherence a koheze textu žádoucí, rozhodla jsem po pečlivém uvážení některé informace z výsledné podoby reportáže vypustit. Nedomnívám se však, že by jí tím bylo po kvalitativní stránce ublíženo.   K rozhovoru se nám podařilo se sejít zhruba o tři měsíce později, tedy na konci května tohoto roku. Nesešly jsme se v žádné konzervátorské laboratoři, ale v kavárně, která patřila kamarádce zpovídané konzervátorky. Tuto skutečnost zmiňuji především proto, že jsme se sešly ke konci otevírací doby, kterou jsme mohly díky známosti přetáhnout a tak jsem byla při pozdějším přepisu rozhovoru zvýhodněna prakticky nulovým kavárenským ruchem na záznamu.   Otázky pro rozhovor jsem si připravovala s přihlédnutím k celkovému rozvrhnutí tématu samostatného projektu, tedy představení konzervátorské práce skrze vybraného odborníka. Rozdělila jsem si otázky do základních tematických bloků jako: „vymezení konzervátorské práce“, „popis procesů, materiálů a používaných nástrojů“, „vymezení archeologického nálezu“, „zajímavosti z její konzervátorské kariéry“, „názory konzervátorky na konkrétní problematiky dotýkající se její práce“. Na rozhovor jsem se vydala s poznámkami v bloku, aby se rozhovor ubíral směrem, který potřebuji. Nepovedlo se mi jej zcela ovládat podle mých představ v bloku „popis procesů, materiálů a používaných nástrojů“, protože zde se konzervátorka rozmluvila velmi odborně a já si poměrně dlouho nechávala jednotlivé chemické termíny a procesy vysvětlovat, než mi došlo, že jsou tyto informace pro popularizační rozhovor nepotřebné. Tím se však ukázalo, že je konzervátorství mnohem složitější, než se na první pohled zdá. Koneckonců je složitější, než se zdá ze samotného rozhovoru, ze kterého jsou tyhle vysoce odborné chemické informace vypuštěny, ale dospěla jsem k závěru, že pro čtenáře, který netuší, že práce konzervátora vůbec existuje, bude snesitelnější, pokud mu bude předložena ve formě, již bude zcela rozumět. Pokud bych do konečné verze rozhovoru zařadila i chemické názvosloví a terminologii, domnívám se, že by tato skutečnost čtenáře od pokračování ve čtení spíše odradila a šla bych tím zcela proti hlavní myšlence svého samostatného projektu.   Nechala jsem tedy tematický blok „popis procesů, materiálů a používaných nástrojů“ v co nejjednodušším rovině a posunula jsem se dál k tematickému bloku „vymezení archeologického nálezu“, který mě osobně velmi zajímal. Ukázalo se však, že odpověď na tuto jednu zastřešující otázku je poněkud lakonická: „Archeologický nález je jakýkoli doklad o životě člověka a jeho činnosti bez ohledu na dataci.“ Snažila jsem se to uvést na praktickém příkladu, který mi přišel jen velmi málo pravděpodobný, proto jsem se dotázala: „Takže když najdu něco po dědečkovi, už je to archeologický nález?“. Vzhledem k tomu, že se mi dostalo odpovědi: „Je-li to předmět, který dokumentuje lidskou činnost, tak ano.“, jsem pochopila, že je toto téma vyčerpáno a posunula jsem se dál k vděčnějšímu tematickému bloku „zajímavosti z její konzervátorské kariéry“.   V tomto bloku jsem měla přichystány poněkud klasické otázky, které se dotazují za použití oblíbené předpony „nej“. Tedy „ Jak nejvíce poškozenou věc jste dávala dohromady?“ nebo „Jak nejstarší věc jste držela v ruce?“. Otázky byly zařazeny zcela účelově, neboť odpovědi na ně vyvolávají ve čtenáři žádoucí pocit plasticity oboru, který si pak mohou mnohem snadněji představit. Především jsem je chtěla nechat odpočinout po technicky zaměřeném tematickém bloku „popis procesů, materiálů a používaných nástrojů“.   Poslední tematický blok, který jsem si před samotným rozhovorem připravila, byly „názory konzervátorky na konkrétní problematiky dotýkající se její práce“. Cílem tohoto bloku bylo přiblížit čtenáři konzervátorskou práci za pomoci skutečností a situací, do kterých se může dostat každý čtenář tohoto rozhovoru, jako je například nález archeologického předmětu na vlastním pozemku. Do toho bloku jsem si tedy připravila otázku „Chodí za vámi lidé, že něco našli v zemi a chtějí o tom zjistit víc, nebo své nálezy spíše zatajují?“, která byla poté konzervátorkou uvedena na pravou míru tím, že čtenářům sdělila, že přímo pod ni toto nahlašování nespadá, že jde o kompetenci Památkového ústavu nebo Archeologického ústavu. Otázka tedy splnila svůj účel a informovala čtenáře o tom, kam se má vydat, pokud sám učiní archeologický objev. V odpovědi byly zmíněny problémy, které někdy nastávají po přiznání archeologického nálezu, což přesně korespondovalo s mojí další připravenou otázkou.   Ta totiž zněla: „Co přesně to znamená pro stavbu domu, pokud se během ní najde archeologický nález?“, aby se čtenáři dozvěděli, co je po případném nahlášení nálezu na příslušné úřady čeká. Existuje možnost, že by se mezi čtenářstvem našel někdo, kdo by se domníval, že pokud na své zahradě učiní objev z dob Velkomoravské říše, může si jej vystavit u sebe doma a stává se jeho vlastnictvím. To by se ale velmi a dost zásadně mýlil, proto jsem v rámci edukace čtenářů zařadila otázku: „Co si myslíte o existenci zákonu, který určuje, že cokoli je nalezeno v zemi, patří státu?“.   Jak jsem již zmínila, na konečné verzi rozhovoru se to nemusí zdát, ale v tuto chvíli jsme se povídaly již poměrně dlouho a nebyla jsem si jistá, kolik odborných výrazů nakonec na nepřipravené čtenáře vychrlím, proto jsem je chtěla nechat na konci rozhovoru odpočinout a přešla jsem na poněkud osobnější otázky týkající se konkrétně zpovídané konzervátorky. Zeptala jsem se jí, co jí na oboru konzervátorství ze začátku vůbec přitahovalo, že se pro něj rozhodla. Také jsem zařadila připravenou otázku: „Můžete se uplatnit i jinde než v muzeu?“, aby čtenář získal o konzervátorech trochu jinou představu, než která odpovídá klasické představě muzejníka, který je schopen vyčíst z malého střípku keramiky nepřeberné množství informací o jeho majiteli, ale pro „skutečný svět“ je takřka nepoužitelný. Nerada bych čtenářům podsouvala nějaké představy, ovšem pro případ, že by podobné měli, podařilo se mi je v rozhovoru vyvrátit, neboť mi bylo řečeno, že konzervátoři nalézají své uplatnění i v soukromých firmách a že podmínkou ukončení jejich oboru je i státní zkouška z chemie, proto mají poměrně dobrou možnost se v tomto odvětví uplatnit. Upřímně však přiznává, že v některých specializovaných odvětvích chemie šanci nemají, protože na ni nejsou vyškoleni.   Na úplný závěr rozhovoru jsem si nechala otázku: „Myslíte, že vaši práci jsou lidé schopni dostatečně ocenit, nebo jste spíš neviditelnou rukou, jejíž práci nikdo moc nevnímá?“, na kterou se mi dostalo upřímné odpovědi, že práce konzervátorů je převážně neviditelná. Což je jeden z hlavních důvodů, proč byl tento samostatný projekt vypracován a jedna z jeho ambicí je právě tuto skutečnost změnit.   Další součástí samostatného projektu je pozvánka v podobě rozšířené zprávy informující o události na vykopávkách v Mikulčicích, která úzce souvisí s tématem projektu. Mikulčické vykopávky totiž pořádají den otevřených dveří, ve kterém návštěvníkům nabízejí pohled do zákulisí vykopávek a tedy i šanci prohlédnout si práci archeologů, restaurátorů a právě i konzervátorů na vlastní oči. Konkrétně z konzervátorského oddělní jsou do zprávy zařazeny pododdělení práce s keramikou, dřevem a kovy. To z toho důvodu, aby si čtenáři, ze kterých se snad díky tomu stanou návštěvníci, mohli udělat jasnější představu o komplexnosti konzervátorské práce.   Tento text měl být původně čistou pozvánkou bez doplňujících informací, ale v průběhu práce jsem se rozhodla dodat do textu background pojednávající o samotném slovanském hradišti v Mikulčicích, tedy o jeho historii a celorepublikovém významu. Rozhodla jsem se pro tuto variantu proto, aby měl text šanci vyjít i v jiném periodiku než jen v ryze lokálním. A nemohu předpokládat, že je většina čtenářů s existencí a významem těchto vykopávek dostatečně obeznámena. Kromě toho jsem přesvědčena, že pokud je v textu dostatečně vystižen význam, důležitost a jedinečnost vykopávek slovanského hradiště, které má divák možnost navštívit, že o to horlivěji se této příležitosti chopí.   Text, který celý samostatný projekt na téma „Konzervátorství“ uzavírá je poznámka. Tu jsem se rozhodla udělat zcela popularizační, nechtěla jsem v ní v rámci žánru polemizovat o vědecké tezi týkající se konzervátorství, keramiky či archeologie. Vzhledem k tomu, že reportáž se ze všech možných materiálů, se kterými může konzervátor pracovat, zaměřuje jen na keramiku, rozhodla jsem se, že texty projektu pomocí keramiky tematicky propojím. Proto je poznámka postavena na zajímavosti týkající se opravy rozbité a poškozené keramiky. Jsem přesvědčena, že jde o informaci, o níž většina čtenářů neví a tak poznámka, i přes svou spíše oddechovou povahu, splňuje, stejně jako všechny předchozí texty, edukační podmínku, která by neměla ve vědecky popularizačních textech chybět.   V poznámce se čtenář dozví, že v Japonsku existuje technika zvaná Kintsugi, jejíž mistři opravují rozbitou keramiku zlatem. Pokud je nádoba rozbita na několik kusů a je třeba ji slepit, nesnaží se provozovatelé techniky Kintsugi zamaskovat případné rýhy po lepení tak, aby nešlo poznat, že byla nádoba kdy rozbitá. Právě naopak. Oni nádobu slepí a vyspárují ji zlatem. Nejenže jde tedy přesně vidět, že je keramická nádoba opravovaná, jedná se dokonce o tu první věc, která vás při pohledu na ni zaujme. Mě zase zaujalo, že na této umělecké, či možná jen řemeslné technice, někdo dokázal vystavět životní filozofii, podle které je třeba se řídit, aby měl člověk šťastnější život než dosud. Ve zkratce jde o to, že bychom neměli své chyby a omyly zakrývat a maskovat. Jde přece o zkušenosti, které nás posílily a díky nimž jsme ti, kdož jsme. Což je zajisté pravda, každopádně můj vlastní názor uvedený v poznámce není beze zbytku s tímto myšlenkovým směrem souhlasný.   Sebereflexe   Práce na samostatném projektu vyžadovala v prvé řadě znalosti a zkušenosti, kterých se mi dostalo v kurzech „Praktikum psané žurnalistiky“ a „Workshop psané žurnalistiky“, ve kterých nás vedla paní Vaculová. S ní jsem také projekt v jeho začátcích konzultovala a rozvíjela. Shodly jsme se spolu na vybraném tématu, jeho uchopení, textových útvarech i na celkovém námětu práce. Některé aspekty projektu, jako například otázky do rozhovoru, jsme spolu již neprobíraly.   Nejnáročnější část projektu byla reportáž a nejen proto, že bylo nutné za ní vycestovat. Obávala jsem se, zda budu schopna podat čtenáři dostatečně čtivě zážitek z lepení keramické misky, které nepůsobí právě jako nejzajímavější téma. Také to bylo naše první setkání s paní Pospíšilovou a já si musela dávat pozor, abych se rovnou nezačala ptát na věci, které jsem později plánovala zařadit do rozhovoru a aby nedošlo mezi texty k překrytí. Domnívám se však, že jsem nakonec reportáž zvládla velmi dobře. Držela jsem otázek, které jsem chtěla do tohoto textu zařadit a podařilo se mi zprostředkovat čtenáři konkrétní vjemy a pocity.   Pokud jde o dosažení cíle samostatného projektu, pak jsem odvedla dobrou práci, neboť jeho cílem bylo představit profesi konzervátorství širší veřejnosti, podat jí informace o tom, co tahle práce obnáší, kdo a jak ji vykonává, jak se může dotýkat třeba i našich životů a to se mi povedlo. Přínos svého projektu vidím právě v představení nenápadného oboru, který je nesmírně důležitý a bez kterého by se muzejní a výstavní činnost neobešla. Za velmi přínosné považuji i to, že si čtenář mého projektu už nikdy nesplete konzervátora s restaurátorem.   Jediné úskalí svého projektu vidím v rozhovoru, který mohl být veden na odbornější úrovni a měl k tomu všechny předpoklady stejně jako možnosti. Může se tak někomu zdát málo poučný, a že se v něm příliš zobrazuje postava odbornice na úkor oboru. Mým cílem však bylo, aby texty mohly být uveřejněny například v tematické víkendové příloze. V takovém případě by podle mého názoru byly chemické termíny víc na škodu než ku prospěchu popularizačnímu záměru. Neměla jsem ambice vytvořit příspěvek do odborného časopisu, proto jsem s mírou odbornosti pracovala podle svého uvážení. Popularizační cíl byl díky tomu, dle mého názoru, naplněn.   Literatura   BAUMAN, Milan - ŠTORKÁN, Karel. Umění interviewu. 2. přeprac. vyd. Praha : Novinář, 1983. 315 s. Knihovnička Novináře; sv. 32.   LOTKO, Edvard. Kapitoly ze současné rétoriky. 3. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého, 2009. 202 s. Monografie. ISBN 9788024423098.   MIKULÁŠTÍK, Milan. Komunikační dovednosti v praxi. 2., dopl. a přeprac. vyd. Praha : Grada, 2010. 325 s. Manažer. Komunikace. Dostupné z: ISBN 978-80-247-2339-6.   OSVALDOVÁ, Barbora - HALADA, Jan. Encyklopedie praktické žurnalistiky. 1. vyd. Praha : Libri, 1999. 256 s. ISBN 8085983761.   ŠTORKÁN, Karel. Publicistické žánry. 1. vyd. [Praha] : Vydavatelství a nakladatelství Novinář, 1980. 349 s. Knihovnička Novináře ; sv. 22. ISBN (Brož.).