Dobrovolníkem v izraelské armádě aneb když tři týdny nemusíš řešit, co si vezmeš na sebe

Ohodnoťte tento článek
(0 hlasů)
Synagoga českého architekta na IDF základně v Izraeli
Synagoga českého architekta na IDF základně v Izraeli Zdroj: Lada Herudková
„Mami, já opravdu nikde bojovat nebudu!“ opakuju své nejbližší asi po desáté. Přihlásila jsem se totiž do dobrovolnického programu Sar-el v Izraeli, kam smí kdokoliv, kdo projeví zájem a vyplní všechny potřebné dokumenty. Připouštím, to je trochu otravné. A zařizování letenek a pojištění vlastně taky není čistě zábava, jenže já přece nejedu za zábavou.

Do programu jsem se chtěla zapojit hlavně ze dvou důvodů. Miluju Izrael a mám blízko k armádnímu stylu života. To je pro mě hlavně disciplína, jednota, pokora, stání si za přesvědčením a nevadí mi když na mě něko řve. Tak proč nestrávit nějaký ten čas pomaturitního volna v teple (dobře, spíš horku) mezi stejně starými lidmi, kterým po střední nezačíná volno, nýbrž dvou až tříletá vojna a tudíž zažívají úplně jinou realitu.

Byl konec července a já „klepala kosu“. Klimatizace v autobuse, který nás vezl na naší IDF (Israel Defense Forces - Israelské obranné síly) základnu, byla nastavena tak na 15 °C, foukalo ze všech stran, kolem mě se ozývalo nespočet cizích jazyků a za oknem se táhl nekončící písek. To bylo poprvé a naposledy, co jsem zapochybovala o tom, zda to byl dobrý nápad. Dlouhá cesta nakonec celkem utekla a náš autobus zastavil v rozlehlém betonovém komplexu, kdesi vprostřed Negevské pouště. Nemohli jsme se vynadívat, připomínalo to něco z fiktivního světa „hladových her“ i něco z neutěšenosti postapokalyptického světa McCarthyho Cesty. Možná to zní přehnaně, ale takové první dojmy bývají ne?

Ubytovali nás na patro (na vrzací železné palandy, o kterých se mi po návratu ještě asi týden zdálo), jak s ostatními dobrovolníky, tak s vojačkami. Zároveň to bylo jediné místo, kde jsme s místními mohli přijít do přímého kontaktu. Přes den měli svůj program, takže společné pozdní večery byly jedinou možností, jak se sblížit. Pochopit, že i když jsou v armádě, nemají problém strávit v koupelně půl hodiny. I když  umývárny nebyly plně komfortní. A taky u nás není tak docela standardní, že vedle mě v koupelně před zrcadlem stojí holka v kalhotkaách a M16 přes rameno.

Druhý den jsme vyfasovali uniformy. Pro nás to znamenalo, že už tolik nevypadáme jako turisti, kteří si přijeli nafotit sexy vojáky. Spíš jsme se jevili jako někdo, kdo se snaží zapadnout, ale moc mu to nejde.

Každý násleující den nám začínal nástupem v osm hodin při „flag raising“. Pro dokreslení situace: betonové náměstí o rozloze zhruba 50m x 50m, nespočet vojáků v trojstupech, slunce nad hlavou a na teploměru teplota neklesající pod 33 °C.

Samotnou práci nelze definovat jen jednou činností. Pomáhali jsme různými způsoby od vytírání podlahy přes rovnání uniforem do úhledných komínků až po celodenní stání na sluníčku a přidělování fasovaných věcí novým vojákům, protože v době, kdy jsme tam byli my zrovna končilo jedno období a začínalo nové, takže se nám párkrát stalo, že se nás noví vojáci ptali na cestu tam a tam a pak byli zklamaní, když jsme jim říkali, že jsme tam jen  týden dýl než oni.

Naše dvacetičlenná mezinárodní „jednotka“ dobrovolníků byla vždy rozdělena do menších skupin a přivedena ke své denní šichtě. Tam nám byl přidělen vedoucí Boris (chlap jak hora s roztomilou světle modrou jarmulkou), který se nám snažil svou verzí angličtiny vysvětlit, co je naším úkolem. A i kvůli tomu se pak stávalo, že jsme třikrát přenášeli ty samé krabice tam a zpátky, protože jsme nebyli s to pochopit co a jak.

Abych se vyjádřila ke všemu podstatnému, neměla bych opomenout stravování. Nebojte, nedostávali jsme tam jen luštěninové kaše nebo „lančmít“, právě naopak. Jídla byla tolik rozmanitá. Samozřejmě košer. A přesto můžu říct, že tak kvalitní jídelníček jsem u nás nikdy neměla. Možná je to tím, že se stravuji ve školních jídelnách. Jediná věc, co by tamním vojákům uvědomělý Evropan mohl vytknout je, že absolutně nejsou „ecofrendly“. Ke každému jídlu jsme dostávali plastové nádobí, které se posléze vyhazovalo do stejných nádob jako zbytky.

Ještě bych ráda vyzdvihla práci naší matrichy (slečna, která nás měla na starost). Byla skvělá. Starala se o nás jako o vlastní a zařizovala nám program, který v jiných základnách nebyl samozřejmostí, jak by vám mohla potvrdit jedna má kamarádka, která si tři týdny "odsloužila" jinde. Například jsme měli trénink Krav Maga, zdravovědu, povídali jsme si s vojáky z povolání, chodili plavat, zkusili si krátký výcvik nebo se učili hebrejské názvosloví (ne to chemické, ale vojenské).

Prostě parádní čas s parádníma lidma, ať už vojákama nebo partou dobrovolníků ze všech koutů světa, se kterými jsme si vyloženě sedli. Za což jsem moc vděčná, protože to také tak nemusí být vždy. Takže díky všem, kdo se podíleli na tomto šťastném čase.

Shalom a zase někdy příště.

Naposledy upraveno:

Nejnovější od Lada Herudková

Pro psaní komentářů se přihlašte

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Listopad 2019 »
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace