so., 9. květen 2015 21:57

Jak jsem se nenaučila poslouchat moderní vážnou hudbu

Nejsem křupan. Klasiku poslouchám ráda a bez odmlouvání, i když to tak nebylo vždycky. V osmi letech pro mě klavírní koncert znamenal trest. Tisíckrát radši bych tehdy sledovala v televizi Superstar. Obvykle jsem při takových příležitostech počítala mouchy na stropě, nebo jsem si představovala, jak klavíristovi padá na hlavu kovadlina. Tatínek však vždy argumentoval tím, že jako mladá dáma z lepší rodiny musím přece znát i jiné věci, než jen Ewu Farnou a Tokio hotel. Co přesně měla znamenat ta „lepší rodina“ nevím, ale asi tím myslel, že nejezdíme žebřiňákem, nejíme z korýtka a sláma z bot nám čouhá jenom občas. Teď už jsem ale dostala rozum. Dám přednost klavírnímu koncertu před počítáním much na stropě a radši počítám mouchy, než abych se dívala na Superstar.

Mám ráda i moderní umění, přestože pod tento pojem občas spadají i věci, které člověk jen těžko chápe. Nebo taky totální hnusy, jako například mrtvá kráva v lihu. A někde mezi věcmi, které člověk jen těžko chápe a mrtvou krávou v lihu, se nachází moderní vážná hudba. Nakolik se blíží mrtvé krávě, musí však každý posluchač posoudit sám. 

Já jsem k tomu také měla příležitost. Jelikož vše bizarní je mi blízké, nemohla jsem odmítnout pozvání na koncert umělce, jehož skladby nesou názvy jako „Květ vyškeblování se zhmotňuje na sněhu“ nebo „Když vážkobdění vychmyřuje svit“. Byla jsem velmi zvědavá. Za zvědavost se ovšem velmi často platí…

Jakmile zazněly první tóny, všichni jsme věděli, že je zle. Několik lidí dokonce leknutím nadskočilo ze židle. Po ostrém úvodu houslistka evidentně zapomněla, jak se na její nástroj hraje. Nebo to tak alespoň vypadalo. Podobný zvuk zpravidla vydává člověk, který drží housle poprvé v ruce, a to jen do chvíle, než mu je někdo sebere a pořádně vynadá. Když už jsme si zvykli, přišla další krutá rána. Houslistka znenadání přeskočila o pět oktáv výš. Jestli poslouchali i nějací komáři, tak toto stoprocentně prohlásili za svou hymnu.

Pak z toho houslistce zjevně ruply nervy, protože znenadání začala smyčcem zuřivě brousit struny a dupat u toho nohou. Vypadalo to, jako by jí housle provedly něco moc ošklivého a ona je za to chtěla spravedlivě ztrestat.

A to mělo to nejhorší teprve přijít. Poslední skladba se ukázala jako opravdová zkouška ohněm. Zvukově i vizuálně bych to přirovnala k samotnému dílu satana, a i ten nejtvrdší death metal byl proti tomuhle kousku ukolébavkou pro děti. Umělce popadl amok a třískali do nástrojů hlava nehlava, nejspíš už bylo jedno, kterou notu při tom trefí. Kdybych něco takového neviděla naživo, přísahala bych, že klavíristka používá ke hraní místo rukou lopatu. V horším případě buldozer.

Jelikož jsem neměla program (stál dvacet korun, pozn. aut.), mohla jsem si názvy skladeb jen domýšlet. Ale nejspíš hráli něco jako Ó zazni cirkulárko, Tahání kočky za ocas, Lokomotiva s uhlím brzdí a Sršni na drogách. Každopádně to byla pravá známka punku.

Zdroj fotografie zde.

Zobrazeno 2745 krát
Naposledy upraveno: po., 11. květen 2015 09:06
Pro psaní komentářů se přihlaste