Po stopách předků až do zákopů Italské fronty.

Ohodnoťte tento článek
(6 hlasů)
Kleiner Pal
Kleiner Pal Zdroj: Jan Horejš
První světová válka byla druhým největším konfliktem světových dějin. Nesmazatelně poznamenala vojáky, jejich rodiny, tvář krajiny a další celkový vývoj 20. století. Velké války, jak je také 1. světová válka označována, se zúčastnily státy jako Velká Británie, Francie, Německo, Spojené státy, Indie, Jižní Afrika, ale hlavně Rakousko-Uhersko, pod jehož křídla patřily i České země. Čeští vojáci válčili v Rusku, Francii, Itálii. Bojovali jak v uniformách Rakousko-Uherské monarchie tak v řadách Československých legiích. V mnoha rodinách se doposud dochovaly vzpomínky, fotografie a dopisy po těchto hrdinech. Vyjímkou není ani ta moje. Můj tehdy dvacetiletý pradědeček po sobě zanechal sešit popsaný vzpomínkami na jeho válečná léta.

Můj pradědeček Josef Kolisko se narodil roku 1897 jako syn chalupníka ve vesnici Žernov nedaleko České Skalice. Jeho život poklidně plynul až do 28. července 1914, kdy císař František Josef I. vydal manifest „Mým národům“ a vyhlásil válku Srbsku. Na základě předchozích smluv následovala řetězová reakce a již během měsíce válčila takřka celá Evropa. Válka se vyhýbala mému pradědečkovi až do 15. října 1916, kdy byl nucen narukovat do Hradce Králové k 18 pluku, 3 kompanii. Po přeložení do České Lípy, odjezdu do rakouského Weißbriachu a tříměsíčním výcviku se vojín Josef Kolisko roku 1917 dostává na Italskou frontu. Roku 2017 se po nalezení pradědečkových zápisků o Velké válce stejnou cestou vydali syn, vnuk a pravnuk Josefa Koliska. Naše cesta byla o dost jednodušší než ta, kterou musel absolvovat pradědeček v zimě roku 1917. Do Italských Alp jsme jeli v létě a autem. Všechna těžká zavazadla ležela bezpečně v kufru. Bylo by pro mě nepředstavitelné nést na zádech to co nesl pradědeček Josef, který byl před sto lety stejně starý jako já v době naší cesty do Kárnských Alp. Vojáci si na záda museli pomáhat nandat náklad obsahující: 2 deky, 1 polní svítilnu, 1 kvér, 1 kožich, 1 celtu, 1 šálek, 1 brotsack, 1 lopatku, 1 bergstock, 2 prádla, 1 feldflasche, 3 konzervy, 2 boty, 1 opasek, 6 kávových konzerv, 10 sucharů a 160 ostrých nábojnic.

V době, kdy jsme na místa bojišť Italské fronty přijeli my, byl teplý červenec, všude byla zeleň, rozkvetlé květiny, ale hlavně klid a mír. Vojín Kolisko to měl trochu jinak. Cituji z jeho zápisků: „To jsme slyšeli houkat kanóny, bylo nám všelijak, jen dobře ne. Sněhu tam bylo ohromné spousty, takže jsme šli sněhovými tunely.“ Poté byl přeložen k 11 kompanii, kde se sešel s kamarádem z vesnice Antonínem Lokvencem. Bohužel se stala nehoda na vrcholku Hoher Trieb, kde Antonín sloužil. Neopatrností leutnanta Procházky vybuchl granát, který zabil 7 mužů včetně Antonína Lokvence. Nedovedu si představit, že by mi ve věku dvaceti let zemřel kamarád. I ze stránek nalezeného sešitu na nás dýchají emoce, které musel v těch chvílích prožívat: „Tím jsem ztratil nejmilejšího kamaráda z jedné vesnice. Tenkrát bylo mně dost divně.“

Následně se Josef Kolisko se svou jednotkou stěhuje na Kederhe, kde stráví nějaký čas. Poté už následuje Große Pal a Kleiner Pal, který jsme navštívili i my. Zde byla fronta živější a proto jsem očekával hmatatelné pozůstatky války. Při výstupu na vrcholek Kleiner Pal jsem byl ale zklamán. Šli jsme jen po dobře značené stezce. Moje zklamání trvalo do chvíle než jsem na okamžik značenou cestu opustil a již po pár metrech zakopl o ostnatý drát. Poté jsem se nestačil divit. Dostali jsme se do míst, kudy opravdu válečná fronta probíhala a aktivně se na ní válčilo. Samotná hora Kleiner Pal je vlastně jedno velké skalní město skládající se z postavených zákopů, zídek, střílen a kavern (místnosti vytesané do horniny) Byl to zvláštní pocit být na místě, kde můj pradědeček v zimě, špíně a tvrdých válečnych podmínkách přežíval. Myslel jsem na to, jak bych si počínal já v takové situaci. Na celou horu Kleiner Pal z výšky shlíží velký zelený kříž, který připomíná všechny vojáky, jak Italy tak Rakušany, Čechy, Maďary. Na frontě sice stáli proti sobě, ale na vojenském hřbitově, který jsme také navštívili, leži vedle sebe. Nebýt války mohli sedět doma, hospodařit, být s rodinou. Toto a mnohé další věci se mi honili hlavou a třeba na to myslel i můj pradědeček během svého pobytu na Kleiner Palu. My jsme vrcholek opustil po pár hodinách a zamířili jsme zpět do Čech. Voják Josef Kolisko se vydal do Itálie s postupující Rakousko-Uherskou armádou.

Prošel města Belluno, Vittorio, Feltre, Arten. K tomuto postupu se v zápiscích uvádí: „Brali jsme lidem co jsme potřebovali. Dobytek, víno, brambory, vůbec vše co bylo k jídlu. To se lidem moc nelíbilo. Setkali jsme se někde s odporem. Ale to nic neplatilo. Co mohli dělat proti vojákům.“ Italská armáda se zastavila až na pozici Monte Grapo, Monte Asolone a Monte Pertica. Zde byl Kolisko zraněn do ruky a opouští bojovou frontu. Ve vojenském lazaretu strávil jeden měsíc a po návratu ke svému batalionu je vyznamenán za udatnost. Tím ale válka pro pradědečka neskončila. Ve svých zápiscích popisuje příhodu s granátem. Opět za sebe nechám mluvit jeho deník: „To bylo tak, na Perticu jsme měli tři postavenou celtu, totiž chvojí na tom celty, aby na nás nepršelo. Byli jsme v ní já, můj kolega Kubeček a Dvořáček. Ve dne jsme nesměli ani vylézt, protože jak by nás zblikli, bylo by s námi zle. Ale Kubeček nemoh vydržet, tak si vylezl před boudu a hledal vši, ač jsme jich všichni měli dost. A v tom ho uviděli. Tak začali do naší boudy mazat z kanónů horských 7 ½. Jeden osudný granátek vlítnůl nám do boudy do noh. Ještě že to bylo malé, tak nás to nezabilo.“

Konec války zastihl Josefa Koliska na pozici Care Alto. Tam byl věčný sníh a ledovec až dvacet metrů vysoký. Ubytovací boudy vojáci měli pod sněhem ve vytvořených tunelech. Podzemní život zažíval pradědeček až do 28. října 1918, kdy vzniklo Československo. Bohužel ani po té neměli vojáci klid a mír. Dostali se do Italského zajetí, ve kterém s vojáky bylo nakládáno velice špatně. Až 15. května 1919 se zajatci oblékají do uniforem Československé domobrany a jsou propuštěni ze zajetí.

Tento článek nelze uzavřít jinak než pradědečkovým textem o opuštění Itálie: „To bylo něco co se nedá říct, jak nám bylo. Potom jsme naskákali do vozu a provolali nazdar, sláva Itálie. To bylo radosti, když se vlak hnul a my jeli. Po tak dlouhé době zase jednou do Čech.“

Naposledy upraveno:
Pro psaní komentářů se přihlašte

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Červen 2018 »
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace