Jan Marek Téměř dvouhodinový dramatický válečný film nenechává prostor pro jiné myšlenky než ty, které by divák věnoval právě filmu. Základní motiv by se mohl zdát jako poněkud jednoduché a všem již známé klišé - otec hledá své tři syny ztracené ve válce. Tváří se to obyčejně, ale na plátně to vypadá a zní úplně jinak. Asi tak, jako když se Australan s přízvukem vmísí do istanbulského mumraje muslimů a jejich zvyků. V tomhle případě to ale není vtip.
Obecně příběh vtipem zrovna nehoří. Prostředí války tvůrci vykreslují s důrazem na antimilitarismus, a to si Crowe vystačil jenom s jedním flashbackem do bitevní vřavy. Bez nadsázky se tedy dá říct, že není třeba ukazovat ani tolik násilí, když má snímek patřičnou emoční hloubku, o níž se mimo chmurnou atmosféru stará právě Russell Crowe v hlavní roli. Ale není sám. Ve vedlejších rolích můžeme vidět bondgirl z Quantum of Solace Olgu Kurylenko v roli ovdovělé muslimské hoteliérky nebo Yilmaze Erdogana jako tureckého generála, který je jako herec pravděpodobně méně známý, ale v tomto snímku zazářil.
Veliká škoda je, že se premiéra tak "šikovně" vyhnula oscarům. Jediný prostor pro ocenění tím pádem našla Cesta naděje na Oceněních Australské filmové a kinematografické akademie – AACTA. Zde si vysloužila osm nominací, zahrnující i nejlepší mužský herecký výkon, scénář a režii. Z těchto osmi nominací ale snímek proměnil pouze dvě, a to Nejlepší film a Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli právě pro neznámého herce Yilmaze Erdogana.
Cesta naděje mohla sklidit i víc ocenění, dokonce i právě na poli režie. Možná, že za to jiný film stál víc. Anebo se možná porotci báli, že ocení-li film až příliš, Crowe na režisérské stoličce zůstane a svět tak přijde o oblíbeného herce. Kdoví, jak to bylo.
foto: http://screenrant.com/
