Tereza Janečková 
Co je podle vás nejdůležitější, když chcete založit kapelu?
David: Sehnat lidi a a místo, kde budeme zkoušet. Hlavně basáka a bubeníka.
Martin: Taky se shodnout na nějakém žánru, ale na tom jsme se my neshodli stále. K tomu si musíme nějak sednout, hlavně hudebně, když se začne zkoušet a tak.
Matěj: Ale i lidsky.
Martin: Lidsky, ale to většinou přichází až časem, když se lidi navzájem neznají. Tam jde o to mít nějakou společnou hudbu, která všechny baví. To my jsme měli, Radiohead a Fixu.
Jak jste se dali dohromady vy? Byl, tuším, rok 2020, takže těžká karanténa.
Šimon: Ještě před, to hráli jen David s Matějem.
David: My jsme se prvně znali ze skautu a pak jsme si řekli, že když hrajeme každý na nějaký nástroj, tak zkusíme něco zahrát spolu. Hráli jsme u mě v pokoji asi dva, tři měsíce. A teprve pak jsme našli nějakou zkušebnu, kde jsme mohli hrát s více lidmi, víc nahlas a déle. A pak začala karanténa.
Matěj: A to byl ideální čas něco založit. Protože prvně se musí hrát společně bez publika, sehrát se a tak. Ono je to ještě víc zamotané, my jsme prvně hráli ve třech s Vítkem, ale pak za něj zaskočil Martin, když byl v nemocnici. A pak s námi zůstal, na zkoušku, kvůli vysoké a Ostychu. No a nedlouho potom přišel i Simon.
David: Úplně první koncert v takovém nasazení jsme hráli v Artu. Online, protože byla ta karanténa a mohlo se hrát jen online. Nesměly být žádné akce.
S tím hned navážu, byla to pro vás spíše výhoda nebo nevýhoda, že jste poprvé hráli online a ne před publikem?
Šimon: Spíš nevýhoda, protože jsme neviděli ty reakce lidí hned. Pak jsme jeli domů a já jsem si to ve dvanáct večer pouštěl zpětně, abych viděl, co psali lidé do chatu.
Matěj: Zase tam nikdo nebyl, to bylo takové hezké.
Šimon: To byla taky nevýhoda, bylo to prostě divné. Já už jsem byl před lidmi docela zvyklý ze ZUŠky. Takže to pro mě bylo horší než normálně hrát před lidmi.
Pamatujete si váš první společný koncert, který jste pak hráli přímo face-to-face?
Šimon: Bylo to v Brance, na BrankaFestu před kulturákem. Po nás hráli Places. Dostali jsme guláš a pivo. Bylo to fajn, ale nějak extra živě si to nepamatujeme.
David: Jenom to, že tam bylo strašné horko. Já jsem neměl koberec pod bicíma, takže jsem si je každou písničku přitahoval až k sobě, protože mi všechno jezdilo úplně dopředu.
Matěj: Já si ještě pamatuju, že ta stage byla tak neprakticky postavená. Uprostřed byla tyčka, která mi zavazela, protože jsem tam měl i mikrofon.
Máte nějaké oblíbené místo, kam se rádi vracíte hrát?
Martin: My jsme hlavně rádi za každý koncert.
Matěj: Ale hodně dobře se nám hraje v ostravském RockHillu, ideální poměr stoka a zvuk.
David: Můžete tam kouřit, je tam dobrá atmosféra a vejde se tam ideální počet lidí. Když tam nepřijde hodně lidí, tak to nevypadá prázdně, ale nikdy jich ani nepřijde tolik, že by se to vyprodalo. I zvuk je tam dobrý.
Co byl váš takový wow moment, kdy jste si řekli, „Wow, lidi nás opravdu poslouchají, opravdu už znají?“
Matěj: Ještě nebyl!
David: Mně třeba hrozně zůstal v hlavě náš první Odboj.
Matěj: To byl totiž největší skok v lidech, vždycky přišlo tak 5, 10, 15 lidí a najednou v Odboji jich bylo třeba 115. To bylo asi nejvíc wow.
David: Já si pamatuju, jak jsme tam seděli, měli už všechno nachystáno a začali chodit lidi. A chodili pořád a pořád a všichni nás zdravili, že přišli na nás.
Matěj: Nejlepší bylo, že přicházeli po jednom a my jsme si stále říkali „Wow další a ještě jeden a zase další!“
David: Já si zase pamatuju, jak jsme měli koncert ve 13. Začali jsme hrát Melouny a lidi začali zpívat to, co v tom opravdu je. A Matěj se na mě otočil a měl úplně vytřeštěné oči. Nebo když jsem si zlomil ruku a pak jsem v Artu hrál jen jednou rukou. Martin pak říkal, že to byl snad nejlepší koncert.
Martin: Protože jsi nehrál, co jsi neměl, a o to víc ses soustředil.
Matěj: Tak to mně zase utkvívá v paměti ta vykloubená noha.
Takže David měl zraněnou ruku a Matěj nohu?
Matěj: Ale v tom je obrovský rozdíl. Jemu se to stalo někde na svahu a mně u třetí písničky na koncertě. Měl jsem sólo, zapínal jsem si tu krabičku ať mám dobrý zvuk a spadnul jsem a vyhodil si koleno.
Šimon: A my pak ještě dohrávali asi další 3 písničky. Zpíval jsem místo tebe Mám jet, to jsme to hráli úplně poprvé.
Je pro vás těžké zkoordinovat se dohromady? Každý jste na jiné škole, v jiném městě, Martin hraje ještě v Žádném Ostychu.
Martin: Je to těžké a teď už pro všechny. David se Simonem letos maturují, Matěj je v Olomouci, já jsem v Brně. Takže teďka je to docela problém.
Matěj: Ale skončí zkouškové a bude to zase v klidu.
Šimon: Navíc se pořád scházíme. Další kapely mají sice každý týden zkoušku, ale z té kapely se sedmi členy se třeba sejdou jen čtyři. Takže to vlastně celkem jde. Mohlo by to být lepší, ale jde to.
Matěj: Hlavně byste si mohli pamatovat termíny. Dneska jsem jim psal, ať se nachystají na ten rozhovor psychicky a všichni za sebou napsali jen „Co, co, co?“ Jako bych jim to nepsal.
Šimon: Ale tak to je v klidu.
Matěj: Ne, to je jen špička ledovce.
Martin: Nejlepší je Simon, navrhne nějaký termín a pak se sám zeptá, na kdy že jsme to dali.
Matěj: Poví, že za týden jdeme nahrávat, a za dva dny se nás zeptá, kdy nahráváme, když vymyslel ten termín on sám. A pak je ještě schopný se zeptat, jaký chytrák to vybral.
Šimon: Ale to bylo tak, že vy jste napsali to datum, které jsem navrhl a mně přišlo logické, že to asi nebude přes týden dopoledne. Jsme přece ve škole, kdo by kývl na týden dopoledne, já jsem myslel, že bude víkend. Jenže to nebyl víkend ale pátek nebo dokonce čtvrtek dopoledne, tak proto jsem reagoval takhle. Ale je to pravda, že zapomínáme na zkoušky. Všichni. Občas.
Přesuňme se teď k vaší tvorbě. Jak byste vlastně definovali žánr, který hrajete? Ve Spotify máte napsáno, že je to jako dort pejska a kočičky.
Matěj: Jojo, to tam dal Simon a mně se to hrozně líbí. „Z kombinací žánrů vám možná bude zle, ale nic takového jste ještě nežrali.“
Šimon: Je to dost složité, ze začátku jsme hráli prostě punk, takový fixa punk. Teď je to takový trochu grunge, trochu indie, nejjednodušeji je to alternativní rock, ale to je moc široký pojem.
Matěj: Podle mě je to trošku složitější punk, takový symfonický punk, protože tam je o dva tóny víc.
Šimon: Když se člověk zeptá, co hrají Radiohead, tak Radiohead hrají prostě Radiohead, je složité to zaškatulkovat. Takže my jsme prostě my.
Matěj: Vymyslíme nový žánr, už na plakátu nebude Dobrý pokus a pod tím grunge, místo toho tam bude zase dobrý pokus. Ale aby to bylo světové, tak tam napíšeme nice try.
Tvoříte tedy vlastní písničky. Víte přesně, kolik jich máte?
Šimon: Patnáct hotových. Pořád jsou nějaké v procesu, ale momentálně patnáct.
A jaká je vaše nejoblíbenější?
David: Já jich mám asi více, můžeme top tři?
Martin: To jako že jich máme tolik jo?
Matěj: Top tři z patnácti.
David: Já mám nejradši asi Zpověď komika, to mě strašně baví v refrénu, mám tam dobré vyhrávky. Pak mě moc baví Krčma, kvůli tomu breakdownu, a asi Zbabělci, to mě baví kvůli té atmosféře. Je to prostě rychlý punk, někdy se ani neshodneme a najednou hrajeme.
Martin: Já asi řeknu jen tu jednu. Tekuté štěstí, mně se líbí, jak je to funky a je to úplně něco jiného než naše ostatní písničky. Přijde mi, že se od těch ostatních nějak liší, že zbytek má nějaký společný jmenovatel, ale tahle má v sobě nějaké tajemství.
Šimon: U mě momentálně vede Epocha, a to jsem ji ze začátku moc nemusel. Potom asi Vakuové dítě. Ony jsou takové podobné, obě celkem pomalé a ponuré. No a pak mám rád Krčmu a Zpověď komika.
Matěj: Nejradši mám určitě Mám jet. Hezky jsi to napsal, Martine, jenom to jedno slovo jsem musel změnit. Tam bylo něco jako zvrhlé nápady a mně to přišlo hrozně perverzní. A pak asi Tekuté štěstí, to jsou moje top dvě písničky.
Šimon: No a ještě S song, ale tu ještě nemáme sehranou, to je jen pracovní název.
Martin: Složil ji Simon, takže tomu říkáme SS jako Simon song.
A jaká myslíte, že je nejoblíbenější mezi fanoušky?
Šimon: Melouny a Mám jet.
David: No a teď v poslední době ještě Esťa.
Šimon: To je pravda, Estetický penis vždycky chtějí slyšet.
Matěj: Ten text jsem jim ukázal, když jsme byli u mě na zahradě jen tak ze srandy. Ani jsem to neměl hotové, byl to takový sranda song do šuplíku, a někdo už byl silně v náladě a řekl, že je to taková blbost, že to musíme udělat.
Jak probíhá váš tvůrčí proces?
David: Ten je pokaždé jiný, hodně záleží na tom, kdo co napíše a kdo s čím přijde, kdo písničku iniciuje.
Šimon: Většinou někdo přijde že má základ a dál to pak vede.
Martin: S texty teda většinou přichází Matěj, ale i Simon je hodně plodný, co se týče nápadů.
Matěj: Co jsme ale ještě nedělali je, že bychom zkusili složit hudbu a pak na ni napasovat nějaký text, který už je hotový.
Co vás udržuje v inspiraci? Hlavně teda Matěje, když tvoří ty texty.
Matěj: Musí se mě to nějak dotknout, jako osobně. Moc mi nejde psát text o tom, že se někomu něco stalo, když se mě ta událost nijak nedotkla. Je to takové egocentrické, jak se teď poslouchám. Ale zajímalo by mě, jak to má Martin, ten taky hodně píše.
Martin: Já to mám docela zvláštně. Většinou mě napadá melodie nebo nějaké akordy a pak do toho různě zkouším slova a rýmy, co se mi líbí. Příběh mě napadá až zpětně, různé souvislosti a o čem by to mohlo být.
Několikrát jste zmínili Vypsanou fixu, myslíte že vás ve tvorbě taky nějak ovlivňuje?
Šimon: My jsme tam spíše začínali, byla to taková společná věc, která se nám líbila. Hráli jsme jejich covery a byl to takový kompromis mezi všemi. Teď už v tom žádná inspirace není.
Takže spíš vás to dalo více dohromady?
Šimon: Spíš tak.
V létě jste si zahráli a popovídali i v Českém rozhlase Ostrava. Tam jste se zmínili o videoklipech, že zatím nemáte nikoho, kdo by vám je udělal. Pokročili jste už nějak dál?
Šimon: Nevím, jestli se to zrealizuje, ale moje sestra teď dělá přijímačky na umělku a chce dělat animace. Už vymodelovala, asi znáte tu pohádku Coraline, tak tu panenku, vyrobila jí kytaru s celým aparátem a ona pak hrála. Bylo to opravdu dobré, a tak jsem se zeptal, jestli by něco takového neudělala i pro nás. Říkala, že by to nejspíš šlo a měla by to jako projekt do školy, ale trvalo by to asi dlouho, takže by záleželo na čase.
Matěj: Ale přímo natáčení klipu zatím ne, to stále visí ve vzduchu.
Martin: Nikoho profesionálního nemáme. Maximálně Jakuba Vlčka, ale toho se trošku bojíme. On je to střela a má zvláštní nápady. Jeho největší dílo se jmenuje Konečník, což vypovídá za vše.
Jaké máte plány na rok 2024?
Matěj: 17. února hrajeme ve Stonavě na Karvinsku, 24. pak ve 13 v Opavě, společně se Sorry Holka a The Complication. Taky domlouváme Prahu v Rock Café, v Brně jsme na čekačce v Melodce a určitě chceme zamířit zase do Olomouce. Pak různě po Opavě a Ostravě, to je jednoduchá domluva, něco už dokonce naplánované je, ale to zatím nemůžeme prozradit.
Šimon: My většinou sháníme věci tak dva měsíce dopředu, "z ruky do huby.“
Taky chystáte album, jak to vypadá s ním?
Matěj: Bude, nedokážeme říct kdy, snad letos. Různě to protahujeme, dost toho ještě chybí, ale v otázce nahrávání jsme už za půlkou. Co je ale zajímavé, budeme tam mít housle, klavír a snad i dechy.
Martin: Taky musíme zmínit našeho pana producenta, Tomáše Košťálka, který má hodně trpělivosti, poctivě z našich nepovedených tapů skládá střípky a je pro každou (hudební) špatnost.
Děkuji moc za rozhovor, teď máte poslední šanci něco říct a vzkázat, cokoliv byste chtěli.
Matěj: Může to být inzertní okénko? Hledáme někoho, kdo tiskne cédéčka, natáčí videoklipy, a samozřejmě veškeré umělecké akce, kde by potřebovali zahrát! Jinak nás nic nenapadá.
Šimon: Mějte se rádi a buďte v klidu!
