Jejím hlavním cílem je nabídnout informace o existenčních problémech posledního klasického kina v Olomouci, záchranné akci okolo něj a především o jeho nově zařazeném filmovému programu, kterým se Metropol snaží zaujmout své návštěvníky. Neméně důležitá bude i polemika nad vzrůstajícím zájmem diváků o multiplexy na úkor klasických kin. Autorka nechce působit neskromně, ovšem ráda by apelovala na výhody klasických kin ve snaze prosadit jejich kvality oproti rozlehlým multikinům v nákupních střediscích. Méně idealistickým cílem pak bude představení Metropolu a předložení možných snímků určených pro budoucí projekci.
Vzhledem k zvolené profilaci a technice zpracování – kulturní zaměření a online žurnalistika, bude z převážné části na celou problematiku nahlíženo z pohledu určenému specifické cílové skupině (filmoví fanoušci sdružující se díky mizení tištěných filmových periodik na specializovaných webových stránkách). Nabídnuta bude i alternativa pro klasický zpravodajský web, kdy bude téma zpracováno s ohledem na požadavky tohoto internetového média a bude se rovněž snažit přizpůsobit svým vyzněním a obsahem běžnému příjemci, který se poněkud liší od zasvěcených filmových „fajnšmekrů“.
Jako další možnost využití tohoto tématu pro online žurnalistiku byla zvolena ještě publicistická forma, a to komentář o (ne)oblibě multikin, neboť lidé na Internetu si pro jeho zdánlivou anonymitu a prvky Net Democracy (každý má na Internetu stejnou šanci na sebeprosazení bez ohledu na barvu pleti, náboženství, pohlaví či sexuální orientaci apod.) neskutečně libují v předávání (často rádoby) mouder druhým. Pohádat se s někým na ploché obrazovce počítače už snad patří k celospolečenské psychické terapii či k vybití zakořeněných nižších pudů získaných od evolučně starších předků.
Kvalitní komentář se díky svému charakteru a možnosti „vyvolávat emoce“ stává poměrně oblíbeným a přináší i ryze publicistický pohled na celou problematiku.
Poslední forma vztahující se k tématu bude představení určitých filmových směrů, kterými by se mohla ještě více obohatit programová skladba Metropolu. Snahou je zajistit promítání moderních tendencí ve světě kinematografie i olomouckému divákovi.
2) Zdůvodnění volby tématu
Zdůvodnění k volbě tématu se nabízí hned několik. Předně objasněme příčinu zvolení si kulturního tématu, konkrétně pak filmového, a způsobu jeho zpracování „online cestou“.
Pro ostřílené novináře především z tištěných médií představuje kultura „popelku“ ve vleku „velkých ryb“, jakými jsou politická a ekonomická témata. Tento způsob vnímání je podmíněn i reakcí čtenářů, z nichž se o kulturní tématiku zajímá menšinový podíl. Kulturní redaktor, chce-li zaplatit složenky díky udržení si stálé práce, pak má jedinou šanci na úspěšné prosazení se v tomto nevýdělečném a přehlíženém oboru, a to vytvořit si na specifické umělecké odvětví monopol.
Z filmu se poštěstilo zřídit si podivnou formu „trafiky“ Mirce Spáčilové, která představuje asi jedno z mála jmen filmových recenzentů známých širšímu okruhu čtenářů. Výtky k jejím recenzím z řad odborníků filmových věd, se jeví jako závistivé plivance nepřizpůsobivých intelektuálů, ovšem předlistopadového stylu psaní a univerzálních 70%, které Spáčilová dává všem snímkům napříč filmovým spektrem, si začíná všímat i širší veřejnost.
Alternativu k masovější formě filmové tématiky na stránkách celorepublikově vydávaných novin, pak tvořila specializovaná periodika. Bohužel i toto tvrzení už v dnešních dnech přestalo platit. Filmové časopisy byly v České republice vydávány čtyři: Premiere, Film a doba, Cinepur a Cinema.
Premiere kvůli odlivu zadavatelů reklamy ukončila svou činnost už před dvěmi lety. Cinema se díky změně redakce stala předraženým shlukem špatně vytištěných obrázků doplněných ne příliš zdařilými texty, které se s kvalitou recenzí, kdy Cinema začínala či zažívala největší příliv čtenářů, těžko poměřují.
Film a doba a Cinepur naopak představují odborná periodika, která z existenčních důvodů (díky obsahovému zaměření těchto titulů je okruh platících čtenářů zúžen na ty, kteří projevují opravdu hluboký zájem o film, či na studenty a další angažované osoby v oboru filmových studií) nestíhají reagovat na nově nastavené podmínky s příchodem online médií.
Cinepur vychází jako dvouměsíčník, Film a doba jako čtvrtletník. Běžný filmový fanoušek chce být zásobován recenzemi a novinkami z jeho oblíbeného prostředí častěji než jednou za dva měsíce nebo čtvrt roku. Navíc forma zpracování tištěné podoby Cinepuru a Filmu a doby není příliš „uživatelsky příjemná“. Tvrdý pevný papír, font připomínající strojopis a černobílá vydání jsou pro křídovým papírem zmlsané čtenáře nepříliš příjemná podoba.
Proto není divu, že se filmoví fanoušci přesunuli na webové stránky. Zájem o filmy navíc stoupá i díky dalším možnostem, které Internet nabízí. Je to především společné sdílení dat na serveru youtube.com, kde si můžete pustit ukázku ázerbajdžánského dokumentu ze sedmdesátých let a rozšířit si tak své obzory během dvou tří kliknutí. Internet tedy spojuje veškeré požadavky moderní doby, poskytovat cokoli, kdykoli a komukoli. Samozřejmě nejlépe bezplatně.
Tyto aspekty nejvíce vyhovují mladé generaci, v jejíž kruzích je záliba o svět filmu jakýmsi „povinným zájmem“. Předříkávání hlášek z Pulp Fiction nad sklenicí piva se stává kulturní tradicí dnešní mládeže, která si na svůj život ve vleku online médií uvykla rychleji než generace jejích rodičů. Přemisťování kulturních témat na weby, tak souvisí i s tím, že uživatelé mající zájem o příspěvky z těchto oblastí, jsou lidé spadající do mladé generace či do populační kategorie osob středního věku, kteří v „online éře“ vyrostli a nemají problém s orientací na webu.
Příkladem těchto tvrzení budiž zřízení česko-slovenské filmové databáze (zkráceně čsfd), která nabízí okamžitý přehled filmů i s jejich recenzemi, možnost hodnocení a přidávání komentářů.
Dalším příkladem je kulturní sekce serveru aktualne.cz. Kamil Fila v ní nepůsobí pouze coby recenzent, ale komentuje a hodnotí i různé události z filmového prostředí, polemizuje nad udílením filmových cen či se zamýšlí nad směřováním ideového vyznění (nejen) českého filmu.
Důležitá je i možnost diskuze, v níž uživatelé mohou Filův názor zhodnotit, vyzdvihnout jej či spolu s autorem odeslat do patřičných mezí. Výhodou je i to, že sám Fila se diskuzí pod svými články účastní a komunikace odesílatel-příjemce. tak není pouze jednosměrná jako tomu bývá u klasických tištěných médií.
Ačkoli s Kamilem Filou ne vždy souhlasím, schéma fungování kulturní sekce na aktualne.cz hodnotím velmi kladně a předložené příspěvky v rámci tohoto samostatného projektu bych konkrétně směřovala právě k podobně zaměřeným webovým stránkám.
Samotné zvolení si hlavního tématu znázorňujícího konkurenční boj klasických kin s jejich supermarketovou mutací, pak představuje zajímavý fenomén dnešní postmoderní doby.
Multikina nejsou ani lepší, ani levnější, ani dostupnější než kina klasická. Díky jejich strategickému umístění v hájeném „svatostánku“ dnešní doby, rozumějme v obřím nákupním středisku, se dostávají do širšího povědomí více, než trochu zašedlé budovy klasických kin, často odstrčené v zadních ulicích. Navíc současný životní styl, efektivněji a časopisecky zmiňovaný jako „life-style“, udává zálibu v nedělní rodinné vycházce do obchodního domu spojenou s návštěvou kina.
Šikanu vůči klasickým kinům ilustruje i ten fakt, že filmové kopie určené k distribuci a promítání na plátně jsou přednostně zasílány multikinům. Zvláště pak menší okresní kina mohou uvádět premiéry s několika týdenním až měsíčním zpožděním, což vede opět ke ztrátě části potenciálních diváků, kteří raději spojí návštěvu kina s nákupy a během „víkendového výletu“ si zajedou na daný film.
Dalším handicapem je i protěžování 3D projekcí na úkor klasickému 2D. Zvláště u animovaných filmů je pak obtížné najít nějaký titul, který by byl vyroben čistě jen ve 2D produkci a k jeho sledování nebyla zapotřebí specializovaná technika. Projekce 3D představuje jednoznačně současný trend, který by nemusel vzbuzovat negativní konotace, kdyby ovšem vstupenka na 3D film nebyla podstatně dražší než na jeho dvourozměrnou verzi. Přehršel filmů, k jejichž sledování musíte mít erární brýle se šmouhami, jelikož často jedou několik kol, znamená i výhodný byznys. Díky rozšíření 3D stouply tržby kin, ačkoli návštěvnost byla díky světové finanční krizi a rozšíření nelegálního stahování menší.
Co tedy může nabídnout klasické kino? Odpovědí je hned několik. Paradoxně je to oproti multikinům často lepší zvukový i vizuální zážitek. Klasická kina byla stavěná především funkčně, to znamená s ohledem na diváka a vyniknutí obrazu na plátně. Multikina často dělají chybu v tom, že striktně rozdělují prostor na několik menších sálů, čímž se naruší akustická složka.
Nesmyslným krokem multikin je zřizování uliček přímo uprostřed řad sedaček Jistě, návštěvník se před začátkem filmu dostane pohodlněji na své místo, ovšem nebylo by lepší nechat pouze boční přístupové uličky za cenu zachování nejlepších míst uprostřed?
Zcela nepochopitelné je i nevypínání osvětlení na přístupových schodech, které ruší filmový zážitek. Roztěkaná lidská soustředěnost se pak nevěnuje titulkům na plátně, ale pokukuje po světle zeleném, bludičkovském osvětlení.
Multikina často podžhavují žárovky v projektorech, aby ušetřila na jejich životnosti. To má za následek příšerně šedivý obraz. Platící divák tak nedostane kvalitu, se kterou film natočili jeho tvůrci, ale rozplizlý paskvil určený k rychlé spotřebě.
Jako poslední argument házející trochu té špíny na multikina uveďme ještě i jejich needukativní charakter. Klasická kina dodnes promítají představení určená základním a středním školám a hostí nejrůznější nezávislé festivaly. Multikina neumí nakládat s nemainstreamovými žánry jako dokument a alternativní filmová tvorba. Jistě, musí je uvést, protože distribuce jim vychází vstříc, ovšem lidé, kteří na tyto snímky chodí, povětšinou nevyhledávají masovost multikin a filmy zhlédnou buď na specializovaných festivalech či v klasickém kině.
Přece jen, pokud k zakoupenému lístku na promítání surrealistického tvůrce Jana Švankmajera Přežít svůj život, dávají v multiplexu jako bonus poukázku na slevu v nedalekém rychlém občerstvení a před vchodem se vás snaží postříkat prodavačka v kostýmku nabízenou „francouzskou“ voňavkou, je něco nastaveno špatně...
Klasická kina se tak stávají útočištěm především lidí se zájmem o kvalitní film a kvalitní promítání. Tato zájmová skupina je taktéž tvořena mladými lidmi, často studenty, kteří mají vyšší nároky na hodnotu samotného díla i prostředí, v němž je uváděno.
Klasická kina se dají přirovnat k vinylu, který postupně vytlačilo „cédéčko“. Ovšem díky nelegálnímu stahování hudby už i CD přestává být aktuálním nosičem a jeho prodeje pokulhávají. Naopak staromilci znovuobjevili kouzlo vinylu a jeho prodej se v současnosti opět obnovuje. Takto by tomu mohlo být i u multikin, jež i přes tržby z 3D, které zatím „stáhnout z netu“ nejde, rovněž trpí odlivem návštěvníků. Například premiéru Sherlocka Holmese od oblíbeného režiséra Guye Ritchieho vidělo v olomouckém multikině jedenáct diváků rozesetých mezi několika desítkami neobsazených sedaček...
Speciální poukázání na problematiku mizení klasických kin je vztaženo právě na příklad záchranné akce olomouckého kina Metropol, které se snaží konkurovat multikinům mimo jiné především nápaditou programovou skladbou. Filmové kluby, a tedy reprízy starších filmů jsou zpestřením pro divákův výběr, který je jinak zúžen pouze na premiérové filmy uváděné v multikinech.
Významným faktem u olomouckého Metropolu je i to, že se jedná o poslední klasické kino ve více než stotisícové metropoli na Hané. Metropol má svůj vlastní příběh. Jakmile se začaly šíři zvěsti o jeho uzavření či předělání na parkoviště, rozjela se záchranná akce. Vedení nemohlo vybírat z mnoha řešení. S návštěvou většinového diváka, kterého přetáhla multikina, může Metropol počítat jen stěží. Proto došlo k rozhodnutí zaměřit se na filmové nadšence, kteří od kina neočekávají jen nejnovější premiéry.
Vznikla tak možnost nápaditého programu, který se zabývá dokumentem, projekcemi pro děti, československou novou vlnou, festivalovou produkcí či promítáním ucelených blokových pásem, jež sjednocuje určité téma.
I tak je však ještě pořád co zlepšovat. Programovou skladbu by oživily současné tendence ve filmových směrech a žánrech uvedené v smysluplných blocích. Dále by se mělo rozvinout promítání starších snímků, a to klidně i hollywoodské klasiky třicátých a čtyřicátých let, z níž je běžně uváděna jen Casablanca. V návaznosti na zkušenosti z ciziny by se dalo uvažovat i filmových maratónech, tedy několikahodinovým cyklům promítání různých filmů, které může, a nemusí, spojovat konkrétní téma.
Výše uvedené poznatky týkající se možného rozšíření programu Metropolu pak jsou zpracovány v jednom z přiložených článků.
3) Zdroje/stav problematiky
Nejdůležitější zdroje pro toto téma představují zprávy olomouckého Metropolu a vyjádření jeho pracovníků. Neméně důležitá je i orientace v prostředí fanouškovské komunity. Dalším inspirativním zdrojem je srovnání se zahraničními projekcemi, tedy na jaké strategie sází při obhajobě klasických kin jiné země.
Samotnou obhajobu Metropolu a vyzdvihnutí jeho programové skladby se zabývaly nejrůznější internetové servery zaměřené na film. Jmenujme zmíněné aktualne.cz, kfilmu.net, film.movie.cz, nepropasnito.cz apod.
Do záchranné akce se zapojily i dnes stále více používané sociální sítě jako facebook a twitter, které dovolily vzniku jednotných komunit, které díky svým statusům dávaly ostatním nezainteresovaným osobám najevo svůj nesouhlas s možným zavřením kina.
Majitel společnosti Olomoucká kina Jan Koukal společně s podporou statutárního města Olomouc a Pastische Filmz odstartovali kampaň Zachraňme Metropol. Nechybělo nalákání na promítání zdarma v Smetanových sadech, ani uvedení žánrových filmů v samotném Metropolu. Ojedinělým počinem bylo i zavedení akce „adoptuj si sedačku“, kdy po zaplacení poplatku získal majitel vyšití svého jména na sedadlo a přednostní právo na toto místo v kině. Akce skončila úspěšně a 11. 2. 2011 se Metropol slavnostně znovuotevřel.
Případné komentáře k programové skladbě jsou silně subjektivní a záleží, nakolik si je schopen autor svá doporučení vyargumentovat. Je jasné, že každý má specifický okruh zájmů a rád by na plátně viděl něco jiného. Konkrétní podložený článek zaměřující se na doporučení snímků, jež by měly být uvedeny, se mi nikde nepodařilo najít, čímž netvrdím, že nemůže existovat.
Ubývání klasických kin se čas od času objeví ve webové i tištěné formě různých médií, většinou je laděno do nostalgicky-romantických stylizací, které sice hýří hezkými vzpomínkami na klasickou promítačku, ale rozumný závěr nepodávají.
Za velmi podařený považuji článek Šimona Šafránka z Instinku, který s profesionálním promítačem hodnotil kvalitu pražských multikin, jež v jejich testu povětšinou propadla, na rozdíl od tradičních kin, která ve zvukovém i vizuálním testu dopadla velmi dobře
Rozmach multikin je samozřejmě hojně probírán i ve specificky zamřených filmových komunitách, které se snaží vyvíjet maximální podporu tradičních kin.
4) Ideový plán
Hlavním záměrem je využití online prostředí pro potřeby specifické komunity filmových fanoušků. Jak již bylo naznačeno výše, web je ideální prostředí pro milovníky filmové pásky. Na čtyřech předložených verzích chci poukázat nejen na získání adekvátního prostoru, kteréhož se filmu nedostává v tištěných médiích, ale i na možnost vyvolání nějaké odezvy, která je pro ucelení si názorů na konkrétní dílo velmi důležitá.
Jistě, články věnované filmovým fanouškům se mohou vedle politicky/ekonomicky/sexuálně/... či jinak orientovaných článků jevit jako bezvýznamné a nedůležité. Ovšem stále stoupající počet zájemců o kvalitní kinematografii ukazuje, že je zde prostor pro seriózně zpracované články s filmovou tématikou
Film navíc není jen možností odpočinku, ale i cestou vedoucí k utváření životních názorů a postojů. Zaslouží si tak adekvátní zázemí, které bude věnovat pozornost české i zahraniční tvorbě a konfrontovat v sobě nejrůznější filmové vlivy.
Jako protipól oborovým příspěvků chci uvést i klasický zpravodajský článek pro web, který splňuje jeho požadavky a je určen primárně jeho běžnému uživateli, jenž není nijak výrazně vzdělán ve filmové terminologii.
Za prokázání erudovanosti v kulturní specializaci, jež jsem si zvolila, pak předkládám možnosti obohacení programu kina Metropol. Shrnuji zde současné „trendy“ na festivalových projekcích (queer film, východoasijská produkce, rumunská škola,...), ale i oblíbené žánry ve fanouškovské komunitě (béčkové horory, japonské anime,...).
Pochopení divácké poptávky pak jen může navýšit počet zájemců o poslední přeživší klasické kino v Olomouci.
5) Postup práce
Vzhledem k náplni hodin online žurnalistiky během zimního semestru jsem nevolila přímo založení konkrétní webové stránky, ale chtěla jsem využít výhody internetového prostředí pro specifické zájmové komunity, kterým není v „klasických médiích“ vyhrazen dostatečný prostor.
Ráda bych verzemi čtyř článků poukázala na možnost nahlížení na dané téma a jeho využití. Komentář, článek pro specializovaný web a doporučení k programové skladbě jsou uzpůsobeny konkrétním příjemcům. Jedná se především o mladé lidi využívající Internet jako místo pro zveřejnění svých názorů a zájmů. Volená forma psaní byla doplněna hravými a živými výrazovými prostředky, které bych si v tištěné verzi jen stěží mohla dovolit.
Jako protikladný princip možnosti ztvárnění uvádím i klasický zpravodajský článek, na něhož jsou kladeny úplně jiné nároky.
Samotný postup práce sestával z „mapování terénu“. Šlo o zjištění situace na poli klasických kin a multikin. Čerpala jsem i ze svérázných zážitků ze života, kterých se mi při návštěvě kin dostává ve větší míře, než by se mi líbilo.
Důležitá je i znalost internetového prostředí filmových nadšenců. Znát jejich požadavky na znalosti ze světa filmu, míru vkusu a orientaci v současných filmových tendencích.
S tím souviselo i nastudování uváděných premiér na festivalech jako Berlinale či Sundance, které přináší nové podněty pro distribitory. Na novinkách, které vyvolaly nějakou odezvu jsem chtěla stavět doporučení pro rozšíření programové skladby Metropolu, čímž by se mohl přiblížit celosvětovým standardům kladených na složení filmové projekce.
Všechny filmy, které doporučuji, jsem rovněž i viděla a necituji načtené fráze. Konkrétně snímky nové rumunské vlny jsou v České republice téměř neznámé.
6) „Sebehodnocení“
Určitě by se dala více propracovat „psychologie návštěvníků multikin“. Uznávám, že práce je jednostranně zaměřená proti multikinům a z pravověrně žurnalistického a učebnicového pohledu se může zdát nevyvážená.
Problém bude určitě v občasném moralizování, které může příjemce rozpoznat mezi řádky a dá se tak polemizovat nad vyzněním celého díla. Ráz většiny příspěvků je publicistický, a proto se nemohu ubránit subjektivnímu pohledu.
Tato subjektivizace přináší i další problémy. Konkrétně doporučená skladba filmů a jejich výběr je podmíněn osobními preferencemi jednoho milovníka filmu. Hodnota filmového díla se nedá změřit, zvážit ani vydestilovat, proto je jeho rozbor vždy autentický a závislý na uživateli.
Rovněž v práci převládl obsah nad formou a profilace nad provedením.
7) Použité zdroje
www.csfd.cz
www.instinkt.tyden.cz
www.olomouc.zachranme-metropol.cz
www.sundance.org
www.berlinale.de
www.kinometropol.cz
www.kinoart.cz
www.media-democracy.net
Mají Olomoučané koule na experimenty s repertoárem Metropolu?
(Polemika nad programovou skladbou)
Ano, Metropol jde s dobou a uvádí filmy nové a svěží a nebrání se ani starší klasice. Jenže, pořád je to jen jakási varianta českého čajíčku, několikrát vylouhovat pytlík, aby síla čaje jeho pijáka neporazila. Diváka musíme hlavně nešokovat, nezneklidňovat a odreagovat. Do kina se chodí za relaxem, no ne?
Naše národní nátura má ve zvyku bát se změny, experimentu či jakkoli riskantního počinu. I přesto, že Metropol uvádí kvalitní snímky, mapovat i okrajové žánry a zahraniční filmové tendence se zatím bojí. Nereaguje na poptávku filmového fanouška a snaží se zavděčit všem. Přitom právě Olomouc jakožto otevřené studentské město přímo vybízí k speciální filmové nabídce, která by se zde mohla uchytit.
Nacákej to do zombíků
Jednou z cest k pokusu o úspěch je totiž snažit se dělat věci jinak. Značnou popularitu si třeba získal pražský Festival otrlého diváka, neboli každoroční přehlídka obskurních a standardům se vymykajících snímků. Na struny dobrého vkusu běžného diváka se tady rozhodně podbízivě nehraje. Ale nechtějme prvoplánově nabádat Metropol k přehlídce. homosexuálních zombie nebo polonahých holek s mačetami.
Úplně by stačilo uvedení nějakého pěkného béčkového hororu, který chytí za srdce a bez infarktu způsobeného salvami smíchu je nepustí. Třeba takové Černé ovce, v nichž jsou hlavní hrdinové ohrožováni – ano nečekaně ovcemi, ovšem ty se po genetických pokusech neváhají rozpoutat světovou katastrofu. Klasické béčko z devadesátých let pak představuje úlet jménem Frankensteinův hrad, kde se monstra vraždí zásahy svěcené vody ze stříkacích pistolí.
Proč tyhle podivnosti vůbec uvádět? Za prvé, film není moralizující médium snažící se být společnosti ku prospěchu a zmravňovat ji. Za druhé, současné filmové záměry se až moc vyžívají v překombinovaných snímcích, které často nechápou ani jejich tvůrci. Pseudoumění doplněné rádoby surrealistickými vjemy a zamlženou clonou kamery je plýtváním pásky. Film se nesmí brát zas až tak vážně a jeho odlehčení stylizovaným kýčem, který opravdu baví, je příjemné osvěžení netradičním filmovým zážitkem.
Queer nejsou jen hoši od Zkrocené hory
A teď něco pro intelektuálně vybavené diváky. Filmy z queer prostředí se zabývají nejen gay a lesbickou tématikou, ale čímkoli podivným a jiným. Nejde o převedení stereotypů čtyřprocentní menšiny pro „heteráky“. Queer filmy jsou určeny každému, bez ohledu na jeho orientaci, ale přinášejí nový úhel pohledu na životní situace kolem nás.
Stejně tak jako divák Trainspottingu nemusí být závislý na heroinu, aby pochopil polemiku nad hodnotou životních cílů, nemusí být ani publikum filmů s queer tématikou tvořeno jen homosexuály. Jde o poupravení formy filmového jazyka, který však poukazuje na stejné problémy jako jiné žánry. Hlavním tématem je hodnota života, tvořená směsicí našich ideálů, snů a pochybení. Jedním z nejprogresivněších počinů queer scény je Mysterious skin zabývající se homosexuální prostitucí a pedofílií. Film nechce vyvolávat kontroverzním tématem lacinou senzaci, ale zabývá se mírou zodpovědnosti za jednotlivá osobní rozhodnutí.
Emoční nášup z východu
Asiaté točit dobré filmy prostě umí. Díky vlivu svých kulturních tradic se jejich tvorba zcela vymyká té naší. Jejich snímky si potrpí na vnímání detailu a pro nás běžné, nezajímavé či otravné činnosti dokáží povýšit až na jakýsi mýtický rituál. Někomu se může zdát jejich „rýpání v detailu“ zdlouhavé, ale pokud dáte produkci z Jižní Korey či Japonska šanci a přijmete její hru s divákem, riskujete, že zažijete opravdu silný filmový zážitek, který jen tak nevyprchá.
Bylo by skvělé uvést v Metropolu filmy jako Průvodce, který dokonce dostal Oscara za nejlepší cizojazyčný film roku 2008. Film se dotýká tématu smrti a specializovaného japonského povolání „průvodce“, který má pomocí obřadu uvést mrtvé do jiného světa. Tato práce s sebou dodnes přináší v Japonsku řadu tabu a hlavní hrdina se se svým novým životním posláním musí teprve sám vnitřně smířit. I přes zdánlivou závažnost tématu je jeho uchopení bráno s nadhledem a humorem, leckdy dokonce až černým. Zajímavou alternativou asijské produkce je i psychologické drama Příběh dvou sester, které je jihokorejskou variací na téma hororu i pohádky doplněné o nádherné horské scenérie.
Okaté holky umí dojmout a hezky se na ně dívá
A v Asii, konkrétně Japonsku najdeme i další dnes už fenomenálně rozšířený žánr - anime. Většina filmů tvořených specifickým druhem japonské animace však nemá kromě stylu kresby s Pokémony téměř nic společného. Pryč jsou doby, kdy čeští fandové sledovali anime na zrnící obrazovce s italským dabingem, poštěstilo-li se pak s německými či anglickými titulkami. Jeho obliba neustále roste a Japonci těchto filmů chrlí opravdu nepřeberné množství, v němž si každý přijde na své. Dokonce i perverzní milovník obřích robotických chapadel, která svírají nahé vnadné slečny... Japonci jsou zkrátka šílenci, což není nic moc překvapujícího nebo nového.
I přesto však vznikly v Japonsku opravdu unikátní snímky, které si vydobyly celosvětový respekt a dokázaly, že animovaný snímek není jen pro děti. V Hrobu světlušek je například zachyceno putování bratra a sestry napříč válkou a nálety zmítaným Japonskem. Netradiční verzi vánočního příběhu nabízí motivy snímku Tokijští bratři, kde se parta zkrachovalých bezdomovců musí postarat o nalezené mimino.
Zájem o anime snímky by určitě čerpal i z řad studentů východoasijských jazyků na Univerzitě Palackého, kteří by se rozhodně nebránili ani pořádání celodenních maratónů, kdy divák sleduje jeden film za druhým. Na sedací část trochu náročná zábava si však za hranicemi získala ohromnou oblibu a Olomouc by tak mohla zkusit i tuhle inspiraci.
Surfování na rumunské nové vlně
Nikdo z nás by si to netipl, ale v Rumunsku se v dnešní době točí jedny z nejlepších filmů. Rumuni totiž dokázali, že nízkorozpočtový film není ani nadávka ani prostor pro ukájení ega mladých začínajících režisérů. S problémem natočit dobrý film ze současnosti a nečerpat neustále z už doznívající vlny retro komedií se potýká i česká tvorba. Stejně jako si české snímky zařídily světový ohlas v šedesátých letech, zažívá nyní svou novou filmovou vlnu i Rumunsko. Rumunské filmy uspokojí i ty největší nároky na estetiku a hloubku filmového díla a jsou unikátní svým zachycením atmosféry země po rozpadu východního bloku. České mentalitě je tato tvorba opravdu blízká, neboť šedé paneláky a v nich se utápějící lidé jsou tolik podobné prostředí, v němž se snažíme přežívat.
Na mnoha zahraničních festivalech se s velkým ohlasem setkal snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny zabývající se přátelstvím dvou kamarádek, z nichž jedna udělá vše proto, aby své spolužačce zajistila potrat. Naopak Výtah zkoumá mezilidské vztahy, kdy dva mladí lidé zoufale touží být spolu o samotě, ale jejich uvíznutí ve výtahu jen vystupňuje skryté napětí mezi nimi.
A co teď s tím?
Jak je vidět, kvalitních, originálních či prostě jen úplně jiných filmů je celkem dost. Ve srovnání s běžně dostupnou produkcí nabízí alternativu a jiný pohled. Zda dostanou prostor k projekci a líní diváci risknou na ně zajít, se neví. Co se ale ví, je to, že český divák by si do toho svého vylouhovaného čajíčku zasloužil pořádného panáku rumu, aby se už konečně probral.
Kultůra v nás
(Komentář)
Pět minut před promítáním bylo osazenstvo promrzlého sálu lehce znepokojující. Čítalo paní se špatně udělanou trvalou a jejího manžela, který se rychle snažil dočíst jakýsi leták, ještě předtím než zhasnou. Dále zde byla o kus dál zamilovaná dvojice na dvojsedačce, která se zajímala jen sama o sebe a občas věnovala pozornost i popcornu střední velikosti. V rohu sedmé řady pospával muž, jehož identita mohla být jakákoli, ale můj soukromý tip padl na zaměstnance úklidové čety. A konečně, nahoře tu malebnou scenerii sledovali studenti, mezi nimiž i slečna hrající si na intelektuálku, tedy já.
Tolik k realitě premiéry českého filmu Pouta v jihlavském multikině. Snímek o estébákovi za dob normalizace přilákal v den premiéry sedm platících diváků. Pouta kiny prosvištěla bez větší odezvy, teprve díky mediálnímu ohlasu po posbírání pár (desítek) cen, se distributor rozhodl je znovuuvést do kin, aby si na sebe vydělala ještě nějakou tu kačku.
Takže jsme v paradoxní situaci, kdy právo na uvedení klubového snímku získá přednostně multikino v obchodní hale, ačkoli si s ním neví rady. Nezapadá totiž do jeho ideologie „nakup ve slevách a akcích a za odměnu jdi do kina“. Běžný návštěvník multikin nechce vidět něco nezávislého a jiného, ale sází na jistotu klasické premiérové projekce. Tedy něco z romantické komedie, něco z akčňáku a milý animovaný snímek pro celou rodinu navrch. 3D brýle jsou samozřejmostí.
Klasická kina si tak musela povětšinou počkat, až multikina kotouč s Pouty benevolentně odhodí a s několika týdenním až měsíčním zpožděním je dovolí promítat i na tradičním plátně. Tím se jejich aktuálnost ještě více odsunula a diváci na ně nechodili ani tam.
Zatímco klasická kina zanikají, multikina se rozrůstají. Žně díky oblibě 3D (které si zatím nestáhnete) rozpoutané modrými obyvateli planety Pandora však pomalu končí. I multikina se nemohou chlubit kdovíjakou návštěvností a potýkají se s finančními problémy. Konkurence si našla i je. Prohlásíme tak zanedlouho největší řetězec provozující promítání server uložto.cz?
Nad některými věcmi se toho moc nadumat nedá. Komu se neférové jednání vůči klasickým kinům nelíbí, může jim vyjádřit svou podporu. To tak hezky zní! A jít si do nich koupit lístek. Třeba už zítra. Ech... Jo, vím, blbej nápad, zvednout se a něco dělat. Tak zase příště ve frontě na popcorn.
Jak zachránit kino aneb resuscitace Metropol
(Článek pro webovou kulturní rubriku)
Klasická olomoucká kina Lípa a Central neustála stejně jako několik desítek dalších kin nápor multiplexů. Poslední přeživší Metropol ztratil 70% ze svých tržeb a mluvilo se o jeho zavření. Rozjela se však unikátní akce, která může být vzorem i pro jiná ohrožená kina. Olomoučané se rozhodli nechat film v centru Olomouce a neodsouvat jej na pole za město.
Společný projekt statutárního města Olomouc, Olomouckých kin a Pastische Filmz za vydatné podpory nadšenců uhájil poslední olomoucký biograf. Finanční injekce do krachujících kin ale nestačí, důležité je obhájit jejich existenci u diváků. Projekt Zachraňme Metropol zapojil fanoušky filmu přes vyhledávané sociální sítě a nabídl projekci české klasiky ve Smetanových sadech za dobrovolné vstupné. Šanci dostaly artové filmy a přes dopoledne se Metropol otevřel matkám s dětmi a školním představením. Provoz zahájila i kavárna a vznikla možnost adoptovat si vlastní sedačku. Ta pak nese vyšité jméno uvědomělého majitele, který na ni má výsostné právo. Proč přesně ale tohle zmrtvýchvstání Metropolu nastalo?
Tradice versus popcorn
Je to stále jedna a ta samá písnička. Ano, multikina jsou dražší, nekvalitnější a programově méně rozmanitá. Lidé se do nich však z pohodlnosti a distribučnímu privilegiu na premiéry houfně stahují. V současné době se tak snaha klasických kin konkurovat multiplexům podobnou programovou skladbou stává nefunkční hloupostí.
To si uvědomili i v Metropolu. „Co do uvádění premiér se s CineStarem nemůžeme měřit, k nám se nové všeobecně známé filmy dostanou i s tříměsíčním zpožděním. A na počtu diváků je to znát," přiznala nová programová ředitelka kina Metropol Veronika Klusáková.
A to je si jediná cesta jak se z marasmu supermarketového promítání dostat. Snaha zacílit na studenty, filmové fajnšmekry a milovníky retra je dobrá volba. Spolu s pořádáním nezávislých projekcí Metropol nevytvořil konkurenci multikinům, ale jasně vymezil své žánrové zaměření. Dal divákovi možnost volby.
Alternativa v režii Metropolu
Svěžím počinem bylo přichystání festivalu Film ve znamení ryby zabývající se duchovními hodnotami. Nejednalo se o žádný moralizující výplach, ale uvedeny byly i značně kontroverzní snímky jako Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem. Příběh fanatické bývalé jeptišky, která se dostane do islámské atentátnické skupiny, zaplnil celé kino. Zájem u lidí tedy evidentně je.
Prostor je dán i jiným okrajovým tématům. Dokument Nebe, peklo, který bez senzacechtivosti přibližuje českou sadomasochistickou scénu, v multikině rozhodně neuvidíte. Sympatické je i uvádění české klasiky. Kdo z mladší generace může říct, že viděl Cestu do hlubin študákovi duše na plátně? Cítit se aspoň chvilku stylově v pohodlné sedačce kina, které má smysl, je bonus ke koupenému lístku.
Olomouc má tu výhodu, že může čerpat ze statusu studentského města, v němž je navíc i katedra filmových studií. Alternativní snímky se tak přímo hlásí o své diváky. Lidé v Metropolu zareagovali na známá jména, která se těší oblibě u mladých lidí a hláškuje se z nich v hospodě. Uváděny tak jsou filmy bratří Coenů, Darrena Aronofského, Tomáše Sedláčka nebo Woodyho Allena. Vytváří se tak fungující opozice vůči mainstreamové tvorbě preferované multikiny. Troškův opus Doktor od jezera hrochů nebo Vejdělkovy Ženy v pokušení na programu Metropolu nenajdete.
Konec dobrý, všechno dobré?
Tak to ani omylem. Dosavadními řádky až doposud prosakoval idealismus a víra, že kvalitní filmy přilákají platící návštěvníky. Apelovat na kulturnost v každém z nás je ale směsice prázdných blábolů. Neexistuje přesvědčivý důvod, který by donutil lidi zvednout se od počítačů a zajít do kina. No jo, ještě že jsme tu my nadšenci... Které kino dostane umělé dýchání příště?
Klasická kina konkurují multikinům alternativními snímky
(Článek pro zpravodajský web)
Několik desítek klasických už kin ukončilo svoji činnost. Nezvládly totiž konkurovat multikinům. Ta mají od distributora výsadní právo na premiérové filmy, které se do tradičních kin dostanou až s tříměsíčním zpožděním. Problém má vyřešit nabídka alternativních filmů. Ta je určená jiné cílové skupině než program multikin.
S možným krachem se potýkalo i olomoucké kino Metropol „Je třeba uznat, že pro Metropol již není únosné dublovat program olomouckého multiplexu CineStar," přiznala nová programová ředitelka kina Metropol Veronika Klusáková.
Vedení kina proto přišlo s řadou nápadů, jak situaci řešit. Došlo ke zřízení kavárny či promítání programů pro seniory, matky s dětmi a školy. Ojedinělá je i možnost adopce sedačky, na kterou bude vyšito majitelovo jméno. Hlavní reakcí na rozmach multikin však má být změna programové skladby.
Metropol se rozhodl nekonkurovat multiplexu podobným programem, ale alternativní filmovou tvorbou. Prostor tak dostanou dokumenty, festivalové snímky a nezávislé počiny. Tedy přesný opak toho, co nabízí multikina. Žánrová tvorba má nabídnout jiné možnosti než běžně uváděné filmy.
"Kromě artových filmů budou mít v našem programu prostor také české filmy. K dnes již zavedeným přímým přenosům z Metropolitní opery přidáme také baletní představení ze špičkových scén v Paříži a Moskvě," upřesnila Klusáková plán Metropolu, který má nalákat diváky zpět do klasického kina.