Filip Wohák 
Díky za přijetí pozvání k rozhovoru. Téma, o kterém se budeme bavit, se týká psychické nepohody studentů medicíny. Vzal bych to více zeširoka. Proč zmiňujete zrovna studenty medicíny, máte s tím něco společného?
Také děkuji za pozvání. Ano, po střední škole jsem nevěděla, kam jít, neměla jsem jasný obor, kterým se chci zabývat. Jelikož jsem byla takový třídní šprt, tak se čekalo, že půjdu na nějakou těžší školu. V té době mi to ani nepřišlo, ale hodně lidí, hlavně moji přátelé a rodina, mi začalo, když to tak řeknu, podsouvat medicínu. Tak jsem si řekla, proč ne. Je to prestižní a těžká škola a myslela jsem si, že by to mohlo být něco, kde bych se mohla najít a cítit se potřebná. Nakonec jsem byla přijata a stala jsem se studentkou 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Tak to všechno začalo.
Předpokládám, když jste teď na žurnalistice v Olomouci, že jste na škole nebyla spokojená a že se psychické problémy týkaly i vás. Jak vznikaly a jaký byl důvod jejich vzniku?
Každý ročník na fakultě je rozdělený do kruhů, což jsou takové podskupiny studentů v rámci jednoho ročníku. Často se stává, že ne všechny kruhy mají stejného vyučujícího, a tím pádem vznikají rozdíly. Rozdíly byly nejen ve stylu přednášení, ale i v nárocích na znalosti. Jednomu přednášejícímu stačily při testech lehké otázky a jiný jich dával do každého průběžného testu patnáct a vyžadoval znalost i těch nejmenších detailů.
Takže pokud to chápu správně, byly rozdíly mezi kruhy a byly na vás kladené moc přísné nároky?
Je to tak. Ono tím, jak se nás na ten obor hlásilo hodně, nám už v prvních týdnech řekli, že jsme pro ně postradatelní. To člověka hodně demotivuje. Je těžké to vydržet, když vám tohle opakují pořád dokola. A takhle je to celou dobu. Byly tam přehnané nároky. Když nevíte odpověď na nějakou otázku nebo odpovíte špatně, tak se na vás vyučující podívá a velmi zřetelně vám naznačí, že jste pitomec, že tu nemáte co dělat a že na to nemáte. A to se dělo celou dobu – na anatomii, fyziologii, v pitevně… Chyby se tu prostě neuznávají, přestože jste student, který se ty věci teprve učí.
To, že to není úplně ideální, jste si začala uvědomovat kdy?
Určité signály byly už na seznamováku, když jsme měly přednášky podle rozvrhu o nervovém systému, základech anatomie a histologie místo seznamovacích her. Už tohle jsem vnímala negativně.
Takže jste už do prvního týdne školy nastupovala demotivovaná a cítila jste, že to zkrátka není ono?
Asi ano. Další faktor, který hrál roli, bylo i to, že jsem v Praze nikoho neznala a celkově se pode mnou začala lámat větev mého osobního života. Stávalo se mi, že když jsem jela po eskalátorech v metru, začala jsem zničehonic brečet. Vlastně bylo výjimečné, když mi přes den ani jednou neukápla slza. Kolikrát jsem neměla ani důvod k pláči. Prostě to bylo všechno špatně.
Posuneme se dál. Proč jste jako „plán B“ zvolila žurnalistiku a proč zrovna v Olomouci? Chtěla jste pryč z Prahy?
Podávala jsem přihlášku i na obor fyzioterapie, který je trochu blíže lékařství, ale tam to nevyšlo. Zbyla tedy žurnalistika, chtěla jsem zkusit něco nového. Pokud jde o změnu města, tak ano, chtěla jsem odtamtud vypadnout. Nemám s Prahou spojené dobré vzpomínky a necítila jsem se tam dobře. Praha se pro mě stala místem, kde nechci žít. Nedělá mi ale problém tam jet a potkat se s přáteli. V Olomouci se mi líbilo, znala jsem tady už pár lidí a celkově jsem z toho měla dobrý pocit. Zvažovala jsem i Hradec Králové, kde jsem udělala přijímačky na pedagogickou fakultu, ale Olomouc mě oslovila víc.
Poslední otázku bych věnoval reflexi posledního roku a půl. Jak ho celkově hodnotíte? Je případně něco, o čem víte, že byla hloupost, co byste řešila a zachovala se jinak?
To je dobrá otázka! Dlouho mi trvalo si připustit, že odejít je v pořádku, že to není selhání ani chyba. Nenechala bych to už dojít do stavu, kdy mi to zasahuje do zdraví. Určitě bych ukončila studium dříve, nebo bych se kvůli tomu minimálně tolik nestresovala. Spíš bych poslouchala sebe a své tělo, co se mi snaží říct. Nevěřila bych lidem, kteří tvrdí, že to je jen fáze a že to bude v pohodě. Nebude. Ten člověk neví, čím si procházíte. Jen já tam jsem a jen já vím nejlíp, jak to cítím.
Je ještě něco, co byste chtěla dodat na úplný závěr?
Jeden vzkaz bych měla: Běžte na Druhou lékařskou, a ne na První. (smích)
