Eliška Rysková 
Snímek je koncipován jako sbírka rozhovorů s významnými fotografy, kteří měli tu čest (navždy) zachytit její tvář a mohou se o toto setkání s námi podělit. U každého fotografa se dozvíme i trochu o jeho backgroundu a jak se k tomuto úkolu dostal. Kromě klasických fotografů dostal prostor i muž, který vytvořil královnin hologram, což bylo zajímavé ozvláštnění. Několikrát si můžeme poslechnout i názory „obyčejných" lidí vybraných z různých věkových a zájmových skupin. V dokumentu je opravdu vidět, jak si její osoby všichni vážili, ač třeba nepodporují monarchii jako takovou.
Projekt italského fotografa Fabrizia Ferriho mě zvládl zaujmout nejen svou formou, jež je stejně jako ústřední téma vcelku originální (to šlo pozorovat už při úvodních titulcích, kdy přes plátno „létaly“ fotoaparáty doprovázené zvukem foto spouště), což se u tohoto tématu moc často nevidí. Jelikož se o britskou královskou rodinu – a především o bývalou královnu Alžbětu II. - zajímám, velkou část těchto dokumentů jsem viděla. Celkem logicky se v nich zmiňují stejná fakta. Proto jsem byla mile překvapená tím, že většinu informací zde řečených jsem předtím nikde neslyšela. Už jen kvůli tomu je to dobrý dokument o Alžbětě II., pokud mohu něco takového ze své skromné pozice posuzovat.
Komentáře se ujal Charles Dance (známý především svou rolí Tywina Lannistera v seriálu Hra o trůny), u kterého mě zarazilo, že nemluví spatra, nýbrž věty čte. Uvítala bych také více samotných fotografií – zvláště v případech, kdy umělec mluvil o něčem konkrétním – mohlo to na nich být demonstrováno.
Název je doslovný, není metaforou, za kterou jsem ho považovala. Film se fotografií zabývá víc, než jsem čekala. To rozšiřuje řady potenciálního publika, což je dobře – dokument tak není pouze pro royalisty, kterých v Česku asi zase tolik není. V minulosti mi často přišlo, že mít tak silné pouto k hlavě jiného státu je možná zvláštní – ale já se opravdu cítila zčásti jako Britka. Stále se tak cítím. Ovšem za jejího života to bylo určitě silnější. Měla jsem ke komu vzhlížet a koho respektovat. U nás jsem zatím v žádné autoritě takový vzor nenašla.
Rok po její smrti zasáhnou všechna ta slova o lásce, úctě a respektu k ní mnohem víc. I přes to bude divákova emocionální reakce pravděpodobně záviset na jeho vztahu k osobě Alžběty II. Já jsem na konci k slzám neměla daleko.
