Janhuba Štěpán Znáte Ho? Delší šedivé vlasy, huňatý „bíbr“ (rozuměj vousy), kalhoty vytažené až po hrudník a s permanentně rozeplým poklopcem. Jeho poznávacím znamením je malé přenosné rádio zavěšené na krku. Nejčastěji ho potkáte na území od Dómu směrem do centra, stojícího před výlohou při jeho nejoblíbenější činnosti, ze které by mohla vzniknout jeho přezdívka. Pojďme mu říkat „rozhlas“. „Stav nebezpečí, Amerika zbrojí. Irán má zbraně hromadného ničení.
Pozor, Al-Kájda překračuje hranice Afghanistánu!“ Při téměř každodenním setkávání s ním mi vyvstává myšlenka zda-li nepracoval v Českém rozhlase v Květnu 45. Moderování jeho vlastního vysílání je tak přesvědčivé, že snad i já bych tehdy přišel pomoct se stavbou barikád. Tenhle pobuda sem prostě patří.
Lidé na ulici se dají řadit do různých skupin. Ti, kteří jsou tam zaslouženě a srovnali se s tím takovým způsobem, že návrat do normálního života je pro ně nepředstavitelný. Zkrátka a dobře být chodícím „krabičákem“ se jim líbí. Po vyžebrání pár drobných si koupí nejlevnější víno, které ve skutečnosti nevidělo víno ani z rozjetého rychlíku, zalezou si do nejbližšího parku, když je léto, nebo k nejbližšímu kanálu, když je zima. Ať se nám to líbí nebo ne, dají se přirovnat k pijavicím dnešní společnosti aneb ať žije svoboda.
Každý bezďák není žebrák, každý pobuda nemusí být bezďák. Stačí zajít na cigáro do parku před Zbrojnici a nepotrvá dlouho co přijde. Šedé vlasy po pás, hustý vous stejné délky a legendární vajíčkové okuláry. Něco jako albínský John Lenon po rozchodu s Joko Ono. Napadá mě ještě srovnání se Santa Clausem, ale to se teď před Vánoci úplně nehodí. Bohémský typ, kterému je dle vzhledu 60, ale realita může být úplně jiná. „Hele, kámo, nemáš cigáro?“ Dostal. „A nemáš oheň?“ Taky dostal. „No a něco do šlukovky (rozuměj pomůcka pro kouření marihuany)?“ „No to už je moc, jedině když nám řekneš nějakou historku.“ A on bez přemlouvání začíná. „Hoši, je to práce. Život je nespravedlivej. Je možný, aby celostátně hledanej člověk spal ve stanu přímo naproti policejní stanici? A aby nechybělo, dělaj si tam po nocích ohně jak při čarodějnických procesech. Není to divný?“ „Mě spíš zajímáš ty,“ odvětil jsem. „Já jsem takovej úleťák, ale starej. Když mi bylo deset zemřeli mi rodiče. Oba. A teď se tady tak flákám. Na charitě mi už nechtěj dát ani čaj, šmejdi. Rozkopl jsem jim tam ty jejich blbý várnice s polívkou.“ Nemůžu se nezeptat proč. „ Proč? Protože mě nasrali“! A to já zase chápu.
Můžeme si lehkomyslně říct, nás se to netýká. Máme kde bydlet, co jíst, něco na sebe a když není do čeho píchnout, zavoláme kamarádovi s typicky českou otázkou:“Jdeš na jedno?“ Je potřeba brát na vědomí, že lusknutím prstu může být všechno jinak. Existuje totiž skupina lidí žijících na ulici, kteří, není to ani tak dlouho, užívali si rodinného života v teple domácího krbu. Jenomže život je pes a my jsme jeho patník. Znenadání stojí zmrzlý inženýr před vchodem hlavního nádraží a žmoulá v ruce vydání Nového prostoru. Takový člověk se jen těžko srovná s tím, že na večeři bude mít nedopalek startky z popelníku. Prodejem časopisu si přivydělá na ubytovnu a veškerá jeho činnost směřuje k návratu do normálního života. Musí a chce protože ten „pes“ zvednul nohu zatraceně rychle. Já osobně se nechci nechat počůrat. Vy snad ano?
„Pane, pane, odkud jste? Taky z Čech?“ ptá se mě dědek podobný horníkovi ve výslužbě, když čekám na vlak směr Praha. „Ne, proč se ptáte?“ „Neměl byste nějaký drobný, abych se mohl dostat domů za rodinou. Jsem z Prahy a ztratil jsem peněženku.“ A v tu chvíli já ztratil nervy a veškerou duchapřítomnost. Tento den to byl nejmíň pátý „horník“, co nešťastnou náhodou něco ztratil a potkal mě. Z následujících pěti minut si pamatuji jen hodně sprostých slov z mých úst a zklamaný výraz teatrálního umělce, který si spletl perón s prkny, která znamenají svět. Přijel vlak a já se vydal skutečně na cestu za mojí rodinou, chodící „krabičák“ nejspíš šel dál trénovat jeho herecké vlohy a já si v duchu opakoval: „Necháš-li si za pětník koleno vrtat, jsi lakomec, ale zůstane ti na žvanec!“
