Tobiáš Rončka Svět fanoušků je opředen předsudky, že jsou to lidé násilní, kteří si skrze sport hledají záminku k různým protizákonným aktivitám. Někteří naopak vidí fanoušky pouze jako muže. Ne vždy tomu tak ale je. Fanoušci nejsou jen násilníci a nejsou to pouze muži. Jedno tyto různé lidi ale spojuje, láska ke sportu. Tři muži a jedna žena mají rádi sport. Tři z nich hlavně nejrychlejší kolektivní hru, lední hokej. Jeden nepohrdne ani zimním sportem, ale preferuje fotbal.
Daniela Pientková, Josef Veverka a Kamil „Kamik“ Zvonek jsou lidé jako všichni ostatní. Na ulici by vypadali jako kdokoli jiný. Přesto se ale v něčem odlišují. Všichni zbožňují sport a dávají to najevo. Daniela v první polovině tohoto roku dokončuje bakalářské studium. Během střední školy však propadla hokeji a během tří let znovu a znovu sledovala svůj oblíbený tým Vítkovice z kotle ostravské arény. Pronikla tak do zdánlivě mužského prostředí, které ji bavilo a stalo se její součástí. Kamil Zvonek, kterému jeho přátelé říkají Kamik, je rovněž spojený s kotlem vítkovického celku. Není to ale „řadový“ fanoušek, je to speaker a předseda fanklubu. Jako předseda se od ostatních fanoušků v mnoha aspektech liší. Na zápasy přichází s tím, že musí dodat k výkonu hokejistů bouřlivou kulisu. Jako speaker diriguje kotel a publikum k tomu nejlepšímu a nejhlasitějšímu možnému výkonu. Kromě dovádění na tribunách se stará o finance fanklubu a další fanklubácké aktivity. Od ostatních se odlišuje i tím, že je pro něj hra na stadionu méně důležitá než atmosféra.
I důchodce může být fanouškem. Důkazem je sedmdesátník Josef Veverka. V důchodu je jednak co se povolání týče, ale i co se aktivního fandění a chození na stadiony týče. Josef je nevyčerpatelným rezervoárem hlavně fotbalových historek. Jeho příhody poskytují srovnání dnešní doby a doby minulé, kdy on sám vyrážel po Československu, České republice a celé Evropě za fotbalovými zážitky.
Daniela i Josef poukázali ve spojitosti s fanděním na sílu davu. Pro jednoho je to krásná ukázka síly domácích fanoušků, pro druhého neukázněný dav hulvátů. Gustav Le Bon ve své knize Psychologie davu vidí dav jako „shromáždění jakýchkoli jedinců bez ohledu na jejich národnost, povolání nebo pohlaví a bez ohledu na náhodu, která je svedla dohromady“. Přesně takhle je to i na hokejovém stadionu a v hokejovém kotli. Lidi sice nesvedla dohromady náhoda, ale určitá událost, kterou je sportovní utkání. Zbytek ale souhlasí. Vážně nezáleží na tom, jestli je člověk Čech, Slovák nebo třeba Nor. Na stadionu je proto, že má rád hokej. Právníci, dělníci, studenti nebo děti. Ti všichni jsou součástí davu, který na stadionu a v hokejovém kotli je. I psychologické hledisko davu Le Bona sedí na hokejové fanoušky: „[…] za jistých okolností, ale jenom v nich, má shromáždění lidí nové vlastnosti, které se značně liší od vlastností jedinců, kteří je skládají“. Dále podle něj mizí city a myšlenky jednotlivců a tvoří se kolektivní duše, která směřuje stejným směrem. Právě toto popisuje ze svého pohledu fanynka Daniela. Pan Veverka kvůli tomuto a negativním aspektům, které dav přináší, přestal na sporty chodit.
Ve fejetonu v souvislosti s chováním fanoušků a stereotypů je zmíněn pojem sebenaplňující se proroctví. To, jak společnost nahlíží na fanoušky a jejich činy na stadionech a mimo něj, dle mého názoru vystihuje právě tento pojem. Kromě toho fejeton obsahuje zamyšlení nad tím, jak fanouškovství vidí člověk, který byl součástí tohoto specifického světa a na tři roky mu zcela propadl.
