po., 27. duben 2015 06:16

Novela zákona o registrovaném partnerství

Tisk

Samostatný projekt politická/psaná žurnalistika.

Češi nejsou homofobní, jsou spíše ignoranti

Martin L. je úplně normální třiadvacetiletý kluk. Studuje, chodí do práce a zrovna teď je šťastně zadaný. S přítelem Lukášem rádi cestují, fotí a věnují se umění. Společnost by jej označila nálepkou gay, ale jak sám Martin říká, on se jako jiný než ostatní nevnímá. „Já o sobě neuvažuju, jako že bych byl gay. Já jsem prostě takovej jakej jsem a mám přítele, máme se rádi a tím to končí,“ dodává s úsměvem. Sám také říká, že když jdou s Lukášem po ulici, nesetkávají se s ze strany kolemjdoucích s negativními projevy na jejich adresu. Najdou se ovšem výjimky. „Jednou nějakej ožralej chlap na autobusáku za náma řval: ‚Ty vole, to je jako buchta?' ,“ popisuje jednu z mála negativních zkušeností Martin. I přesto, že se jako gay nevnímá, lidé na ulicích na dva muže vedoucí se za ruce, reagují různě. Podle těchto reakcí dělí Martin lidi do čtyř skupin. Prvním skupinu tvoří ti, co odvrátí zrak a dělají, že dva zamilované muže nevidí. Druhým typem lidí jsou pozorovatelé. „Zmlknou a jenom tě sledujou. Úplně fascinovaně, jako kdyby tady přistáli mimozemšťani,“ glosuje Martin. Třetím typem jsou lidi nevykazující zvláštních reakcí. Pro ně jsou Martin s Lukášem obyčejným párem. Zvláštním typem kolemjdoucích je poslední typ. „Ti se úplně rozzáří, když nás na ulici potkají. Jsou jako děti, který poprvé měly Vánoce,“ směje se Martin a dodává, že podle něj lidé zkrátka neví, jak reagovat. „Nebo spíše předpokládají, že by měli nějak reagovat, ale přitom se od nich žádná reakce neočekává,“ dodává třiadvacetiletý student. Sám si myslí, že Češi jako národ nejsou homofobní, dle něj jsou spíše ignoranti. „Lidi ti řeknou, že jim gayové a lesby nevadí, pokud to není jejich soused, příbuznej, kamarád a pokud jim nelezou na oči,“ míní Martin a dodává: „Tohle je náš, českej přístup.“

Zdeněk Sloboda: Gay a lesbické páry si nepořizují dítě jako kabelku

Zdeněk Sloboda, jedna z hlavních osobností občanského sdružení PROUD, je rodákem z Prahy a absolventem Fakulty sociálních věd UK v oborech Mediální studia a Žurnalistika. V současné době působí jako pedagog na olomoucké katedře žurnalistiky. Kromě akademické a aktivistické činnosti se již devatenáctým rokem věnuje loutkovému divadlu a působí v pražském Tradičním loutkovém divadle Zvoneček. O tradici, ale spíše té rodinné jsme si povídali i v následujícím rozhovoru.

Co pro vás znamená pojem rodina?

Dobrý pocit. Také lidi, které mám rád, ke kterým mám důvěru a se kterými mě pojí nějaká historie. Čímž tedy zároveň definuji rodinu nejen jako biologické příbuzenstvo, ale také jako kamarády, přátele, kteří jsou mi hodně blízcí, se kterýma se znám dlouho a můžu jim říci vlastně cokoli.

Často v diskusích hovoříte o tom, že rodina tak, jak ji známe dnes, tedy model otec-matka-dítě, není rodinou tradiční. Jak to tedy s konceptem nukleární rodiny je?

Koncept nukleární rodiny vzniká s industrializací, tedy v období, kdy se lidé začínají stěhovat do měst. Dříve, ve feudální, prostředí byli rodiče a jejich děti součástí širokých rodin, respektive komunit, ve kterých byly děti vychovávány. Výchova potomků ovšem neprobíhala po biologické linii. Důvodem byla obrovská úmrtnost dětí, matek mužů bojujicích ve válkách, na nemoci. Takže čistě biologické příbuzenstvo, tedy čistě biologická linie, není tak jednoznačný pojem, jak se nám z našeho současného pohledu zdá. Tohle poznání mě tedy vede k tomu, že hovořím o tom, že koncept nukleární rodiny není tak starý a přesto je vnímán jako tradiční. Navíc, když se podíváme do historie naší euro-americké kultury, zjistíme, že feudální rodiny vypadaly přesně tak, že ženy měly děti z různých předchozích partnerských vztahů. To, že by tedy děti žily se svými biologickými rodiči od narození až po jejich smrt, rozhodně nebylo většinovým konceptem. Tím v té době byla právě různorodost a rozmanitost.

Jak nahlížíte na problematiku rodičovství gayů a leseb?

Já si dovolím tvrdit, že snaha gayů a leseb mít děti je oslavou konceptů, které s sebou přináší manželství a rodina. Pokud chtějí vstupovat do svazků, které jsou zavazující a ve kterých vůči sobě mají práva a povinnosti, deklarují tím, že spolu chtějí být dlouhodobě. Tímto též deklarují, že nechtějí být promiskuitní. Vstupem do partnerství zároveň chtějí plnit jednu z funkci manželství, což je právě výchova dětí. Rodičovstvím říkají, že takzvané tradiční společenské hodnoty jsou pro ně důležitě. Gay a lesbické páry si nepořizují dítě jako kabelku, nebo protože mají zrovna náladu a je to v módě, ale protože mít dítě je pro ně důležité stejně jako pro páry heterosexuální. Jelikož je to ale pro ně složitější proces, musí stejnopohlavní páry více plánovat a tudíž si své budoucí rodičovství pořádně promyslet.

PROUD vyslal do Poslanecké sněmovny novelu zákona o registrovaném partnerství. Jakou si myslíte, že má návrh šanci na přijetí?

U politiky nikdy přesně nevíte, ale já jsem optimista. Stále doufám, že těch lidí, kteří si uvědomují, že se tím nic nerozbíjí, nikomu se tím neubližuje a někomu se pomůže, je dost. A doufám, že ti, co jsou nerozhodnutí, si uvědomí, že tento požadavek, tedy legalizace existujících stejnopohlavních rodin je naprosto lidsky pochopitelný a že není čeho se bát. Myslím si, že je reálné, aby to prošlo prvním čtením v parlamentu, nikdy nevíte, co se může stát. Bude hlavně záležet na rozhodnutí ANO, ČSSD a KSČM, tedy těch největších stran. Postoje KDU-ČSL jsou víceméně čitelné, TOP09 a ODS tvrdí, že jsou konzervativní, ale i tam jsou jedinci naklonění návrhu.

Kdy vznikla Platforma pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu a co byl hlavní motiv jejího založení?

Hlavní motiv byl, že jsme zjistili na Výboru pro sexuální menšiny, že je potřeba vytvořit nějakou neziskovou organizaci nezávislou na státní struktuře, která by mohla být partnerem politikům, stranám a která by jednala se zákonodárnou mocí a případně i s nějakými úřady a realizovala nejrůznější školení. Tato organizace by zároveň byla zastřešující pro další organizace. Proto ta platforma v názvu. PROUD vznikl v březnu 2013, ale oficiálně vyplul dne 17. května 2013 v Mezinárodní den proti homofobii a transfobii

Myslíte si, že u dětí, které pochází z rodin, které jejich vrstevníci vnímají jako jiné, je vyšší riziko, že budou šikanovány?

Děti dokáží šikanovat druhé pro různé věci. Ano, asi mohou být takovéto děti šikanované spíše než děti, které pocházejí z nukleární rodiny. Toto ovšem není principielně problém stejnopohlavních rodin, ale okolí, které by mělo svou homofobii řešit. vlastně říká, že by homosexuální páry neměly mít děti, protože jim je bude šikanovat. Tenhle argument vlastně zodpovědnost okolí, pachatelů diskriminace, přenáší na stejnopohlavní rodiny, tedy oběti. V podstatě jim říká: „Vy buďte někde schovaní, nelezte nám s tím na oči a nemějte podobný život jako my, protože my s tím potom budeme mít problém. Když s tím budeme mít problém, vy to budete mít horší. Odnesou to vaše děti.“

Jak jsou podle vás českou společností vnímáni gayové a lesby?

Z různých sociologických analýz a interpretací dat vyplývá, že pro Čechy je typické to, že nejsou tolik tolerantní, jako že jsou spíše ignoranti. Že je jim to do jisté míry jedno. V určité chvíli jim ale začínají některé věci vadit. Hlavně v momentě, kdy by jim to začalo zasahovat do jejich života, nebo by se tím museli intelektuálně zabývat, například měnit své stereotypy. Jedná se tedy o takzvanou podmínečnou toleranci, což znamená: „My vás tolerujeme,ale…“

Stejnopohlavní páry jsou pro dítě nedobrým morálním vzorem

Ignác Pospíšil je vydavatelem internetového křesťanského magazínu Duše a hvězdy, který se zaměřuje na katolickou komunitu a obhajobu základních lidských práv, především práva na život a rodinných hodnot. V dřívějších letech byl členem Mladých křesťanských demokratů a působil též jako jejich zástupce ve Zdravotní komisi KDU-ČSL. Ve svém volném čase rád čte a setkává se s přáteli na tradičně-katolických akcích. O tom, co pro něj znamená pojem rodina a také o tom, jak vnímá novelu zákona o registrovaném partnerství, pojednává níže uvedený rozhovor.

1. Co pro Vás znamená pojem rodina?

V základním (nejužším) slova smyslu manželé, plus jejich děti. V širším slova smyslu širší společenský útvar zahrnující i vzdálenější příbuzné. Je to základní společenská jednotka, prostředí, v němž se rodí a vychovávají děti.

2. Je dle Vás rodina, kterou tvoří rodiče stejného pohlaví, plnohodnotná?

Není to rodina. Tu tvoří manželé a jejich děti, jak jsem již uvedl. Manželi mohou být jen muž a žena. Ze sodomie žádné děti nevznikají.

3. Myslíte si, že rodina složená z leseb či gayů, může dát dítěti to stejné, co model otec-matka?

Opět musím protestovat proti užití pojmu rodina, protože o rodinu nejde. Ale k podstatě otázky: Ne, rodina složená z gayů, nebo leseb nemůže dát dítěti to stejné, co model otec-matka. Jednak homosexuální pár evidentně není otcem a matkou, což i tomu nejmenšímu dítěti rychle dojde a těžko se to přehlíží. Jednak musím konstatovat, že pár homosexuálů nejenže nemůže poskytnout dítěti ty správné rodinné vzory (otec-matka), ale žijí-li spolu sexuálně, pak to znamená, že se poddali své sexuání poruše a vedou morálně hluboce nezřízený život, což je pro děti hodně špatný příklad.

4. Mluvíte u homosexualitě jako o poruše, kde má dle Vás kořeny a proč si myslíte, že se jedná o poruchu?

Pokud vím, otázka původu homosexuality není ani zdaleka považována za vyřešenou a patrně bude vícero cest, kterými může vznikat. Některé typy budou asi vrozené a trvalé, některé snad léčitelné. O poruchu jde, protože se jedná o závažnou poruchu sexuálního vnímání a chování, která svému nositeli působí významné problémy, neboť mu zásadně komplikuje založení rodiny a zplození potomků, což je jistě významný nedostatek. Vím, že LGBT ideologové a aktivisté se zásadně vyslovují proti označování homosexulity za nemoc a argumentují tím, že je vrozená a neměnná, neléčitelná. Je to ale samozřejmě nesmysl. Nemoc může být vrozená i neléčitelná. Obojí platí pro většinu genetických chorob, jakými jsou například Downův syndrom, srpkovitá anémie či fenylketonurie. Toto nepochybně jsou vrozené stavy, pro které neexistuje žádná léčba, přesto by nikoho ani nenapadlo tvrdit, že kvůli tomu nejde o poruchy či choroby. Další věcí je, že tvrzení o neléčitelnosti a trvalosti homosexuality nejsou ničím podložená.

5. Myslíte si, že výchova páry stejného pohlaví má vliv na vývoj dítěte?

To nepochybně. Jakákoliv rodina či, v případě její neexistence či selhání, její náhrada má na dítě obrovský vliv. Koneckonců, nepřehlédnutelný společenský úpadek kolem nás má nepochybně své kořeny v rozkladu a selhávání rodin a jejich nahrazování neplnohodnotnými a nefunkčními náhražkami a karikaturami. Už jen prostý selský rozum říká, že když dítě vychovává pár homosexuálů, nějaký vliv to mít musí.

6. Jaký vliv podle Vás může na dítě mít výchova gay či lesbickými páry?

Krom toho, že stejnopohlavní páry nemůžou dítěti poskytnout plnohodnotný vzor rodinného života, minimálně budou, jak jsem již uvedl, nedobrým morálním vzorem.

7. A co děti z dětských domovů, či nefungujících rodin? Nemyslíte si, že by pro ně bylo lepší, kdyby byly vychovávány v rodině, kde rodiče jsou stejného pohlaví, ale schopni je milovat a pečovat o ně?

Opět musím protestovat proti použití pojmů rodina a rodič. Tato otázka by měla smysl jen tehdy, pokud by dětské domovy přetékaly dětmi čekajícími na adopci. Tak tomu ale přece není. Na adopci ve skutečnosti čekají, mnohdy měsíce až roky, rodiče. V domovech jsou v podstatě jen děti, které buď z nějakého právního důvodu nelze adoptovat, nebo které jsou z hlediska žadatelů o adopci neatraktivní (postižené, nezvladatelné, už odrostlé). Homosexuální páry by o ně nestály o nic víc než klasičtí manželé. Dětem v dětských domovech by tato změna nepomohla, zatímco dětem, které by nakonec byly adoptovány do těchto pseudorodin, by uškodila. Škody by tedy rozhodně převýšily přínos.

8. Souhlasíte s novelou zákona o registrovaném partnerství? Tedy, že partner svého partnera- rodiče bude moci adoptovat jeho dítě, a tak se právně stát jeho rodičem.

Ne. Považuji přijetí takového zákona za vysoce nežádoucí.

9. Proč dle Vás Poslanecká sněmovna stále nevyjádřila konečné stanovisko ve schválení či neshválení novely zákona o registrovaném partnerství a stále váhá?

Chtělo by se mi věřit, že hlavním důvodem je, že v Poslanecké sněmovně je pořád ještě dostatek lidí, co ještě mají alespoň špetku zravého rozumu a nějaké svědomí.

10. Jaký máte názor na registrované partnerství?

Je to vysoce nežádoucí a cizorodý element, který postrádá smysl a podrývá morální a hodnotové základy společnosti a klíčové rodinné hodnoty jen proto, aby se část nositelů určité poruchy sexuality cítila lépe díky možnosti uzavřít jakési kvazimanželství. Ti to ale stejně považují jen za jakýsi mezikrok k plnoprávnému sodomitskému manželství. Cena tedy mnohonásobně převyšuje přínos. Registrované partnerství nikdy nemělo být zavedeno a mělo by být zrušeno.

Od bájí až k registrovanému partnerství aneb Homosexualita napříč dějinami

Být gayem, nebo lesbou byl v historii mnohdy těžký úděl, zvláště pokud člověku za jeho orientaci hrozila kastrace, či v tom horším případě trest smrti. Nalezneme ovšem i období, které homosexuálním svazkům přálo. Které to bylo a jak vlastně byla homosexualita vnímána napříč staletími?

Mýtické Řecko

Nejtolerantnější bylo k homosexualitě patrně Řecko. Náznaky homosexuálních vztahů se objevují již ve starých řeckých bájích. Nejznámějším případem je příběh o Ganymédovi, nejkrásnějším chlapci na světě, do kterého se zamiloval samotný Zeus. Nejvyšší bůh byl do něj zamilován natolik, že se rozhodl na chvíli ztratit svou pravou podobu, proměnit se v orla a chlapce unést. Tento příběh byl inspirací pro řadu uměleckých i literárních děl. Mezi ně patří například dílo řeckého sochaře Leocharda Ganymédés unášený orlem z poloviny 4 století př. n. l., jejíž kopie se nachází ve Vatikánském muzeu.

V životě Řeků dle historiků došlo k rozšíření homosexuality až se vznikem městských států (polis). Do té doby byly vztahy mezi jedinci stejného pohlaví pouze u chrámových kněží maloasijské bohyně Kybelé.

Součástí řecké kultury byla i pederastie, která byla hojně rozšířená. Řecká pederastie znamenala vztah staršího muže s nezletilým chlapcem ve věku 14–25 let. Starší muž se nazýval milovník (erastés) a jeho mladší milenec milovaný (erómenos). Starší muž byl většinou vzdělaný, veřejně známý a zámý. Pro chlapce a jeho rodinu nebylo hanbou, ale ctí mít staršího přítele, patrona, protože chlapci mohl zajistit dobré společenské postavení. V dochovalých pramenech je uváděno, že starším mužům nešlo pouze o chtíč, ale mladíků si cenili pro jejich intelekt a krásného ducha. Můžeme říci, že pederastie byla výchovným aktem, který sice byl spojen s tělesnou láskou, ta se však neměla omezovat jen na sexualitu. Na prvním místě tedy nebyl sexuální styk, ale výchovně-vzdělávací (zasvěcovací) aspekt, kterému se vše podřizovalo. Starší muž tedy předával dvému mladšímu milenci své znalosti a zkušenosti. Při tomto druhu vztahu byl velký důraz kladen na to, aby při pohlavním styku muž nehrál pasivní roli. Pokud byl muž pasivní, byl mezi ostatními muži zdrojem posměchu. Za jeden se slavných příkladů pederastie je považován vztah řeckého filosofa Sókrata s athénským mladíkem Alkibiadem. Dalším příkladem může být vztah Platóna s o asi osmnáct let mladším Dionem. Pederastie byla pevně institucializovaným prvkem. Této institiuce si Řekové velmi cenili a byla určena jen plnoprávným občanům.

O tom, že v antice byla více upřednostňována krása muže svědčí i antické umění. Nalézáme v něm sochy a malby především mladíků s vyrýsovaným svalstvem v souladu s tehdejším ideálem krásy, kalokagathií, která dbala na jednotu a krásu ducha i těla...stejně jako si patroni cenili krásy ducha i těla svých erómenos.

Tohle je Sparta

Homosexuální vztahy nebyly nic výjimečného ani ve věhlasné spartské armádě. Řekové měli homosexuální vztahy podložené i filozoficky. Na homosexualitu vojáků a její smysl pro soudržnost bojové jednotky upozornil poprvé už Platón v rozpravě Symposion. Slovy Faidra zde tvrdí, že žádný bojovník neuteče z boje, pokud se na něj přitom dívá jeho milenec, který by se za něj styděl. Homosexuální svazky tedy byly v armádě žádoucí, protože upevňovaly důvěru mezi muži, kteží poté lépe bojovali. Spartské vojsko totiž bojovalo v útvaru zvaném falanga. V něm bojovníci vůči nepříteli postupovali v uzavřeném obdelníkovém útvaru. Falanga byla závislá na všech částech. Pokud by se jeden člen v ní rozhodl z boje uprchnout, mohla by se celá rozpadnout. Záleželo tedy na tom, aby si muži stojící vedle sebe stoprocentně věřili. Proto bylo důležité, aby všichni bojovali nejen za sebe, ale i za muže vedle sebe. A čím hlubší byly vztahy mezi válečníky, a čím lépe se mezi sebou znali, tím pevněji při sobě v boji drželi.

Někde jemný, jinde temný středověk

Pohled na homosexualitu byl v tomto období značně ovlivněn křesťanskou ideologií. Ve středověku byla homosexualita považována za sodomii. Tento termín označujíce společensky neakceptovatelné sexuální chování, mezi které patřil právě stejnopohlavní sexuální styk mezi muži, ale také třeba pohlavní styk se zvířaty, později nazývaný bestialitou. Objevuje se argument, že homosexualita je proti lidské přirozenosti

Až do třináctého století byla většina zákonů proti gayům zřízena světskou mocí. Jeden z důkazů prokazující platnost tohoto tvrzení byl rok 533, kdy byzantský císař Justinián ve svém zákoníku zařadil homosexuální styk do stejné kategorie jako cizoložství, za které byl cizoložníkovi či cizoložnici často udělen trest smrti. Justinián navazoval na Theodosiův kodex z roku 429, který již v té době stavěl stejnopohlavní svazky mimo zákon.

Jiří Fanel ve své knize Gay historie uvádí, že nahlížení na gaye či lesby nebylo v po celé Evropě jednotné. V těch radikálnějších zemích byli homosexuálové byli za svou orientaci perzekuováni, mučeni, často zmrzačováni a odsouzeni k trestu smrti, nejčastěji upálením na hranici. Ve Španělsku zase od roku 650 platil zákon o kastraci gayů. Pro církevní hodnostáře, kteří byli odhaleni provádějíc těchto pochybných aktivit, platil trest smrti také, jen nebyli upalováni na hranicích. Jejich trest spočíval v tom, že měli být zavěšeni v kleci, dokud neumřeli hladem. Trest i pro církevní hodnostáře naznačuje, že homosexuální vztahy se objevovaly i mezi kněžími. V letech 1243 až 1328 narostlo množství nejen církevních, ale i světských zákonů proti homosexualitě. Dokonce v tomto období homosexualita byla definována jako nejtěžší hrdelní zločin. Důvodem zvýšení produkce zákonů zaměřených proti homosexuálům byla domnělá spojitost homosexuality se zločiny, anarchií a nonkonformností. Láska ke stejnému pohlaví byla tedy společností zavrhována a trestána, to však nebránilo především aristokracii, aby se jí věnovala. Například, anglický král Eduard II. byl svou homosexualitou znám a na rozdíl od presidenta Gooswyna de Wilda, který byl v roce 1446 popraven za „hřích proti přírodě“, za svou orientace trestán nebyl. Záleželo i na konkrétních světských či církevních představitelích. Například za Papeže Řehoře III. bylo v 8. století pokání po 160 dní za lesbický kontakt a rok za homosexuální styk mezi muži, což byly tresty na tehdejší středověké poměry nikterak přísné.

I někteří myslitelé vnímali vtah jedinců stejého pohlaví umírněněji. Příkladem může být konstantinopolský biskup Jan Zlatoústý. Ten dělil lidi chovající náklonnost ke stejnému pohlaví na dvě skupiny. Jedni provozovali homosexuální styky pouze za účelem dosažení slasti, ty Jan Zlatoústý kritizoval a jejich chování zavrhoval. Druhá skupina byli homosexuálové, kteří svého partnera opravdu milovali. Tyto vztahy přijímal jako morálně čisté a společensky přijatelné.

Osvícenské zákony a třetí pohlaví

Toto období se v mnoha zemích neslo v duchu uvolnění napětí mezi světskou mocí a homosexuály. Například ve Francii po Velké francouzské revoluci Napoleon homosexualitu veřejně dekriminalizoval. Další milník v postoji státu vůči homosexualitě nastal až s příchodem Josefa II., který roku 1787 vydal zákon Constitutio Criminalis Josephina, který ruší trest smrti za homosexuální styk. Za vlády jeho matky, císařovny Marie Terezie, byl homosexuální akt trestán stětím mečem. Josef II. se rozhodl trest zmírnit-za pohlavní akt mužů, či žen se stejným pohlaví již nehrozil trest smrti, ale žalář či galeje. Rakousko tak zřejmě bylo první evropskou zemí, která zrušila trest smrti pro homosexuální chování.

V 60. letech 19. století přichází Karl Heinrich Ulrichs s teorií třetího pohlaví. Do této kategorie řadí právě muže, které přitahuje stejné pohlaví . Tyto muže popisuje jako muže s ženskou duší uvězněné v mužském těle.

Homosexualita jako nemoc

O změnu v chápání homosexuality se velmi zasadil německý lékař Magnus Hirschfeld (1896-1897), který usiloval o tom o to, aby homosexuální styk byl dekriminalizovaný. Svůj požadavek na zrušení trestní represe zakládal na vrozenosti homosexuality. Přirovnával ji k postižením, která mají být se soucitem tolerována.

Na bádání Hirschfelda navázal německý psychiatr Emil Kraepelin. Ten homosexualitu uvedl v klasifikaci duševních nemocí mezi „stavy psychické oslabenosti“. Od této chvíle se homosexualita objevovala v různých odborných klasifikacích jako nemoc či porucha.

Podrobnou klasifikaci zavedl svým spisem Psychopathia sexualis Richard von Kraft-Ebing. V prvním vydání této publikace homosexualitu označil za úchylku, s dalšími revidovanými vydáními se ale začal přiklánět k Urlichsově teorii třetího pohlaví. Ve své vlastní teorii vzniku homosexuality při embryonálním vývoji mozku již v roce 1901 sám místo slova „anomálie“, tedy odchylky, úchylky od normálu, začal používat slovo „diferenciace“, odlišení.

Homosexualita byla dokonce po několik let řazena Světovou zdravotnickou organizací do Mezinárodní klasifikace nemocí. V předposledním platném vydání Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN 9) byla homosexualita definována jako nemoc - jako "deviace v objektu". Od roku 1992 již v MKN své místo nemá, protože neexistuje žádný důkaz, že by homosexuální orientace byla spojena s jakoukoli psychickou nemocí, současně však její zařazení mezi poruchy umožňovalo v minulosti společenskou a právní diskriminaci gayů a leseb.

Česká republika: Přes diskriminaci ke zrovnoprávnění

Gayové a lesby to neměli lehké ani v Československu. Vláda si vedla kartotéky, které evidovaly gay a lesbické jedince, jejichž vedení zdůvodňovala argumentem, že jsou pouze pro statistické účely a povedou k novelizaci § 129 trestního zákona, který homosexualitu považoval za trestní čin (smilstvo proti přírodě). Kartotéky především sloužily StB k vyšetřování homosexuálně orientovaných lidí a jejich vydírání. V případě, že člověk byl obviněn z porušení tohoto paragrafu, musel projít lékařským vyšetřením, které diagnostikovalo, zdali je homosexuál, či ne. V Československu, stejně jako v ostatních zemích, byla homosexualita považována za nemoc. Pokud tedy byla obviňenému stanovena diagnóza homosexuality, musel se podrobit povinnému léčení.

V době poválečného Československa se začal názor na homosexualitu pomalu měnit k lepšímu. V roce 1950 byl § 129 nahrazen § 241, podle kterého byla homosexualita definována: jako trestný čin proti lidské důstojnosti. Ke zrušení § 241došlo až v roce 1961. Přesto nebylo na homosexualitu z hlediska práva pohlíženo stejně jako na heterosexualitu. Nový trestní zákoník z roku 1961 a s ním § 241 sice zrušil trestnost souhlasného homosexuálního chování mezi dospělými osobami staršími osmnácti let, ale přetrvávala trestnost homosexuálního chování, pokud partner byl mladší než 18 let. Tento paragraf za trestný považoval i homosexuální styk poskytnutý za úplatu, či pokud páry stejného pohlaví svým chování budily veřejné pohoršení. Problémem tohoto paragrafu byla jeho univerzálnost. Homosexualita tedy již nebyla trestným činem, ale nově se trestným činem stala veřejná obscénnost. Pokud tedy kdokoli z okolí považoval chování gayů za obscénní a nahlásil to, už byli tito jedinci vyšetřováni za porušení zákona.

Poslední právní úprava ve vztahu k homosexuálnímu chování se uskutečnila v roce 1990. Byl zrušen § 244 a homosexualita byla zrovnoprávněna s heterosexualitou. Věková hranice pro zákonem povolený sexuální styk se sjednotila pro homosexuály i heterosexuály na patnáct let.

Se zrovnoprávněním homosexuality se také objevují snahy gayů a leseb o to, aby měli možnost, stejně jako heterosexuální páry, uzavřít sňatek, což by byl další krok v procesu zrovnoprávnění. Od 90. let tedy docházelo k projednávání této možnosti, až nakonec 15. března 2006 je přijat zákon číslo 115/2006 Sb. o registrovaném partnerství. Vznikla tedy nová instituce, které umožňuje gayům a lesbám uzavřít sňatek.

V současné době je Poslaneckou sněmovnou projednávána novela zákona o registrovaném partnerství, jejíž schválení by gayům a lesbám umožnilo adoptovat dítě partnera, zapsat jej na svůj rodný list, a tím se ze zákona stát jeho druhým rodičem.

Záměr:

Cíl práce

Cílem tohoto samostatného projektu je rozšířit povědomí společnosti o tématu homosexuality a problematice novely zákona o registrovaném partnerství, zároveň také prezentovat názory k tomuto tématu se vážící. Dosáhnout mnou vytyčeného cíle se pokusím sérií mnou vypracovaných žurnalistických textů, a to dvou rozhovorů, žurnalistického textu informativně-edukativního a story.

Zdůvodnění volby tématu

Impulsem, proč jsem se rozhodla napsat tento samostatný projekt byla novela zákona o registrovaném partnerství, která se jak v politických, tak akademických vodách stala jednu dobu hojně diskutovaným tématem. Dalším důvodem, proč jsem si vybrala zrovna toto téma, je má specializace, tedy politická žurnalistika. Téma novely zákona o registrovaném partnerství s politikou má mnoho společného a je to téma, které mě zajímá. Také jsem na podzim minulého roku dělala rozhovor se Zdeňkem Slobodou do studentského magazínu Helena v krabici. Z rozhovoru jsem si odnesla nejen spoustu zajímavého materiálu pro můj článek, ale též nápad pro můj samostatný projekt. Zajímalo mě, jak gayové a lesby byli vnímáni v historii a jaké protiargumenty by měl člověk, který je odpůrcem registrovaného partnerství a jeho novely. Toto vše byly důvody, proč jsem se rozhodla tomuto tématu věnovat a zasvětit mu můj samostatný projekt.

Zároveň je to téma, které je mi bližší, než záležitosti typu volby, politické strany, i když, přiznávám, i zde by bylo možné najít něco, o čem by se dalo zajímavě psát. Navíc, je to téma, o kterém se v poslední době mluvilo hodně, bylo mediálně prezentované a hojně diskutované, ale o kterém až do této chvíle nebyl vyhotoven samostatný projekt.

Co se vyhotovení projektu týče, jsem měla na výběr ze dvou možností. V průběhu mého studia na ktedře žurnalistiky jsem absolvovala dvě specializace, a to psanou a televizní specializaci. Zvažovala jsem tedy, kterou z těchto dvou možností pro zpracování mého projektu zvolit. Napřed jsem uvažovala o zpracování tohoto tématu právě formou sírií reportáží, ale vzhledem k tomu, že je psaní mému srdci bližší, jsem si zvolila psanou formu, tedy zpracování projektu v sérii. Nakolik bylo toto rozhodnutí úspěšné se dozvím při obhajobě projektu, která je součástí Státní závěrečné zkoušky.

Zdroje/stav problematiky

Jak jsem zmínila výše, tento projekt nenavazuje na žádný z projektů realizovaných v minulých letech, zatím je tedy unikátem, který dalším ročníkům může sloužit jako informační základ k jejich samostatným projektům zaobírající se podobnou problematikou. Autoři dalších podobných projektů mohou hlouběji rozpracovávat témata či otázky z tohoto projektu plynoucí.

Jediný samostatný projekt, který se skutečně pouze okrajově zmiňuje o homosexuální menšině je práce z roku 2014 Radikalizace společnosti - Čechům jsou nejsympatičtější Češi. Kdo se odlišuje, toho nemají rádi Michaely Němečkové. Ve své práci se autorka projektu zmiňuje o tom, že výzkum Centra pro výzkum veřejného mínění při svém výzkumu zjistil, že čtvrtina Čechů odmítá sousedit s homosexuály.

Co se časopisů pro LGBT komunitu týče, na českém trhu se v tištěné podobě vyskytují pouze dva. Prvním je časopis LUI, který je prvním českým časopisem oficiálně zaměřeným na gay komunitu a jehož šéfredaktorem je Jakub Starý. Lui má i svou webovou podobu. V rámci mého průzkumu zabývajícím se vydáváním tištěných periodik pro sexuální menšiny jsem také narazila na erotický magazín pro gaye Princ. O tomto magazínu jsem do dnešních dnů neměla ani ponětí.

Dalším médiem, které je zaměřeno na sexuální menšiny je zpravodajský portál Colour Planet, který poskytuje aktuální informace z gay a lesbické komunity. Tento portál vede Janis Sidovský a získal podporu organizace IDAHO, která pod záštitou Evropského parlamentu vede mezinárodní kampaň proti homofobii.

Jak byla tištěná periodika pro sexuální minority poměrně vzácná, internet nabízí nepřeberné množství blogů a webových stránek nabízajících členství v komunitách, lifestylové články, či příběhy zaměřené na gaye a lesby.

Rádio Wave se ve svém queer magazínu Kvér též zabývá otázkam vztahujícími se k LGBT komunitě.

Na českém trhu také existuje nakladatelství LePress specializující se na vydávání knih pro lesby.

Ideový plán

Projekt se skládá ze dvou částí. Tou první je záměr, který si klade za cíl přiblížit důvod volby tématu, cíl celého projektu a také čtenáře informovat o tom, jak jsem při zpracování projektu postupovala a jak v závěru svůj postup i mou práci hodnotím.

Druhou částí je realizace projektu, to znamená texty o problematice pojednávající. Součástí této části jsou čtyři texty sloužící k seznámení čtenáře s názory na problematiku registrovaného partnerství a jeho novely, tedy, že partner gay či lesbického páru může adoptovat dítě svého partnera a zapsáním do rodného listu se ze zákona stát jeho rodičem.

Prvním textem je žurnalistický text informativně-edukativního charakteru s názvem Od bájí až k registrovanému partnerství aneb Homosexualita napříč dějinami. Tento text je nejrozsáhlejším žurnalistickým útvarem (12 000 znaků) a pojednává o historii homosexuality. Text, jak již název napovídá, mapuje vývoj ve vnímání homosexuálů a homosexuality vůbec. Cílem tohoto textu je poukázat, že pohled na homosexualitu se v dějinách měnil. Čtenář se dozví, že v antice byla láska ke stejnému pohlaví běžná. V Řecku se totiž ujala myšlenka pederastie, kdy starší muž se zamiloval do muže mladšího, kterému za jeho lásku a (sexuální) náklonnost následně předával své zkušenosti a moudrost. I ve spartském vojsku, které patřilo mezi nejobávanější, byly vztahy muží stejného pohlaví žádoucí, protože pak lépe bojovali. Změny pohledu na homosexualitu přišly až s gotikou a rozšířením křesťanské filosofie. Zajímavé na tomto období je, že mnohdy více než církev vztahy jedinců stejného pohlaví více trestal stát. Cílem tohoto textu také bylo poukázat na fakt, že téma homosexuální orientace má s politikou společného více, než si lidé myslí. O tom také svědčí část textu věnovaná osvícenství, či komunistickému režimu. Byli to právě panovníci a nejvyšší úředníci, kteří vydávali zákony a nařízení o trestání sexuálních styků osob stejného pohlaví.

Dalším útvarem je interview, které se v projektu vyskytuje celkem dvakrát. Jedná se o prezentaci dvou odlišných názorů na tuto problematiku. Prvním rozhovorem je rozhovor se Zdeňkem Slobodou Gay a lesbické páry si nepořizují dítě jako kabelku (5606 znaků), který je zastáncem novely zákona o registrovaném partnerství a také jedním z hlavních členů Platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu, jejímž základním východiskem je přesvědčení, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech bez jakýchkoli rozdílů. Vizí tohoto uskupení je společnost, ve které nejsou sexuální orientace a genderová identita rozhodující pro kvalitu života. Druhým člověkem, se kterým jsem se rozhodla rozhovor udělat, je Ignác Pospíšil, který je odpůrcem novely zákona o registrovaném partnerství i registrovaného partnerství samotného. V rozhovoru Stejnopohlavní páry jsou pro děti nedobrým morálním vzorem, míní Ignác Pospíšil (5492 znaků), je prezentován jeho postoj k této problematice. Na těchto dvou rozhovorech chci prezentovat dva odlišné názory na homosexualitu, registrované partnerství, rodinu, či rodičovství gayů a leseb.

Posledním žánrem je story Češi nejsou homofobní, jsou spíše ignoranti (1885 znaků) prezentující pohled na problematiku očima člověka, který k sexuální minoritě patří. Tento text je zaměřen na to, zdali se tento člověk vnímá jako odlišný a jak vnímá reakce okolí. Zkrátka prezentuje pohled na homosexualitu a společnost očima gaye.

Postup práce

Napřed jsem musela zvolit téma mého projektu. Jelikož prvním impulsem mi byla novela zákona o registrovaném partnerství, rozhodla jsem se věnovat tématu rodin složených z osob stejného pohlaví, registrovanému partnerství a samotné lásce k osobám stejného pohlaví. Poté jsem již začínala přemýšlet, jak můj výsledný projekt bude vypadat a jaké žánry bude obsahovat. Nakonec jsem se rozhodla pro žánry tři-interview, story a text informačně-edukativního charakteru. Následovala podrobná rešerše literatury, kterou bych k vypracování mého projektu mohla využít.

Interview

Tento žurnalistický útvar je dialogický a primárně mluvené povahy. Rozhovor lze rozlišit do dvou typů-zpravodajské a publicistické interview. Rozdíl mezi jmenovanými spočívá v tom, že otázky pro zpravodajské interview jsou předem připraveny, stanoveny a dotazující jich užívá k získání odpovědí. Jedná se o tzv. standardizovaný rozhovor, který nalézá své uplatnění i v publicistice v užším smyslu. Otázky, které jsou ve zpravodajském interview užívány jsou převážně dichotomické, alternativní a doplňující.

Publicistické interview se od zpravodajského liší v tom, že tazatel navazuje a reaguje na odpovědi dotazovaného. Užívá všech typů již výše uvedených otázek a k nim navíc ještě otevřených a kontrolních otázek.

Publicistické interview se také vyskytuje ve čtyřech podobách. První podobou je interview zjišťující názory dotazovaného. Přesně tento typ rozhovoru jsem se rozhodla aplikovat na oba rozhovory, které jsem pro můj samostatný projekt vytvořila.

Dalším typem je biografický rozhovor zaměřující se na činy, vlastnosti folosofii dotazovaného. Jedná se vlastně o medailon v podobě dialogu. Třetím typem interview je osobní rozhovor. U něj je kladen důraz na věcnost, má tedy výraznou informativná hodnotu. Takové rozhovory jsou často vedeny o soukromém i profesním životě, politických názorech, či významných skutcích dotazovaného. V tomto případě se jedná o dialogickou podobu portrétu. Posledním typem je skupinový rozhovor založený na konfrontaci řady osob na daný jev, skutečnost, atd. Na rozdíl od debaty či diskuse dotazovaní na příspěvky ostatních neragují. (Jílek, 2005: 124-125)

Právě interview bylo prvním žurnalistickým útvarem, který jsem pro můj samostatný projekt tvořila. Prvním dotazovaným byl Zdenek Sloboda. Jak jsem již psala, byla jsem pověřena vyzpovídat jej pro studentský magazín Helena v krabici a jelikož jsem měla spoustu materiálu, rozhodla jsem se z materiálu sestavit rozhovor i k mému samostatnému projektu. Rozhovor s panem Slobodou jsem vedla v jeho kabinetě ve volném čase mezi přednáškami, které vedl. Přiznám se, že jsem zpočátku nevěděla, zdali mnou nachystané otázky budou stačit, ale pan Sloboda se tolik rozpovídal, že jsem odcházela s hodinovým materiálem, který jsem nejen pro rozhovor pro Helenu v krabici, ale i pro můj samostatný projekt využila.

Druhým dotazovaným byl Ignác Pospíšil. Jelikož dotazovaný bydlí v Českých Budějovicích, byla pro rozhovor zvolena e-mailová komunikace, která díky jeho vstřícnosti a ochotě na mé otázky poskytnout odpovědi, proběhla úspěšně. Důvodem, proč jsem si pro druhý rozhovor zvolila právě pana Pospíšila je již definován v cíli mého samostatného projektu, kterým je představit odlišné názory na rodičovství gayů a leseb. Zajímalo mě tedy, jaký člověk s odlišnými hodnotami bude mít na tuto problematiku názor. V zájmu zachování nestrannosti jsem se snažila o to, aby oba rozhovory měly přibližně stejnou délku, tedy, aby oboum dotazovaným byl dán stejný prostor.

Story

Jako druhý útvar jsem zvolila story, který bývá zařazován na pomezí zpravodajství a publicistiky. Můžeme říci, že story je příběh, který je zaměřen na konkrétního člověka, kterého se aktuální událost, či problém týká. Základem story je slohový postup vyprávěcí. Jak již bylo řečeno, jedná se o příběh pojednávající o skutečné osobě, jehož cílem může být představení zajímavé osobnosti, či na příběhu tohoto člověka doložit nějaký společenský jev, problém. (Jílek, 2005: 144-145)

Pro mou story jsem tedy musela sehnat někoho, s kým bylo možno udělat interview, které jsem dále pro psaní tohoto žurnalistického útvaru použila. Abych to měla akčnější, rozhodla jsem se pro svépomoc a hledala gay či lesbický pár snažící se či vychovávající dítě na vlastní pěst. Obepsala jsem několik lesbických a gay fór, seznamek, dokonce i facebookovou stránku věnovanou lesbám s tím, zdali by s nějakým párem nebylo možné udělat rozhovor. Psala jsem i na stránky, kde stejnopohlavní páry hledaly dárce semene, či ženy ochotné nechat se oplodnit a porodit jim dítě. Na tyto inzeráty jsem odpovídala větou ve stylu „Možná vás mou odpovědí nepotěšim, protože nejsem vhodný dárce...“ a dále seznámila příjemce, doufajíc, že snad i budoucí hlavní hrdiny mého projektu, s plánem mého projektu. V závěru jsem vždy připojila dotaz, zdali by mi s mým projektem nechtěli pomoci a poskytnout mi rozhovor. Odpověď jsem dostala jednu, odepsala mi třicetiletá Pavla, která se svou partnerkou hledala vhodného dárce pro početí potomka. V mailu stálo, že mi rády pomohou a že je mám blíže seznámit s mým projektem a záměrem, který s ním mám. Pavle jsem tedy odeslala mail s podrobnými informacemi o mé práci. Za pár minut jsem obdržela odpověď od seznamu.cz, že email nebylo možné odeslat, protože příjemce buď neexistuje, nebo má plnou schránku. Nejsem člověkem, který se snadno vzdává, a tak jsem se po dni snažila Pavlu kontaktovat znovu...marně. Nutno podotknouti, že tento proces se v časovém horizontu sedmi dní zopakoval několikrát.

Po pár týdnech mi ovšem přišla ještě jedna odpověď od Martina L., který sice nehledal dárkyni dělohy pro svého potomka, ale zkrátka byl zvědavý na můj projekt. Vyměnili jsme si pár mailů a domluvili jsme se na srazu v olomoucké kavárně Café Sant' Angelo. Přišla jsem první a chvilku jsem na Martina čekala. Začínala jsem mít pocit, že si dám čaj, porozjímám, a pak se vrátím domů s tím, že budu bít hlavou o zeď, že jsem skočila na špek šprýmařovi, který pouze využil mé prekérní situace a rozhodl se vydávat za homosexuále ochotného poskytnout mi rozhovor. Nakonec (a naštěstí) se ale má katastrofická vize nesplnila a sice později, ale přesto, se k mému stolu posadil vysoký, tmavovlasý muž s úsměvem na tváři a omluvou, že mu ujela tramvaj.

Přiznám se, že jsem si rozhovor s Martinem nejvíce užila. Je to spontánní, mladý člověk se zajímavými názory a pohledem na svět i společnost. Pobavila jsem se nad tím, když mluvil o tom, že reakce lidí jdou rozdělit do několika kategorií a zaujalo mě, když mi vykládal, že sám sebe nevnímá jako jiného a odlišného od ostatních. Byl to zajímavý rozhovor s velmi zajímavým člověkem.

Žurnalistický text informativně-edukativního charakteru (rozbor)

Jako poslední jsem začala tvořit žurnalistický text informativně-edukativního charakteru, který také s 12 000 znaky je nejdelším útvarem mého samostatného projektu. Byť téma mého projektu je novela zákona o registrovaném partnerství, rozhodla jsem se věnovat tento žurnalistický text právě dějinám homosexuality. Důvodem je, že text mapuje vývoj ve vnímání stejnopohlavních párů a dokazuje úzkou provázanost s politickou scénou.

Rozbor je žánrem majícím své kořeny v odborné oblasti, který stojí na pomezí zpravodajství a publicistiky. Užívá informačního a výkladového slohového postupu. „Normativní kompoziční zásadou je absence jakéhokoli závěru, obecně je vyloučena uváhová linie, neboť cílem není vyjádřit vlastní názory ani analyzovaný problém uzavřít, ale poskytmnout intelektuálně vyspělému čitateli dostatek podkladů k tomu, aby si sám utvořil závěry,“ uvádí ve sví knize Lexikologie a stylistika Viktor Jílek (2005: 136)

Rozbor se skládá z úvodu, který podává nezbytné informace o předmětu zájmu. Dále se skládá ze stati rozebírající daný problém, který je analyzován a ve které jsou čtenáři prezentována fakta. V podstatě plní rozbor funkci resumé stavu problému. Nenahlíží totiž na danou problematiku jen z pohledu nejnovějších fakt, ale vychází i ze skutečností starších. Čtenář se tedy seznamuje i s historickými souvislostmi aktuální problematiky.

Právě proto jsem si vybrala jako téma tohoto textu dějiny homosexuality. Pokud chceme mluvit o novele zákona o registrovaném partnerství, je nutné pochopit historický vývoj a souvislosti ve vnímání homosexuality.

Aby mohl být tento text napsán, byla nutná důkladná rešerše a nastudování dané problematiky. Přiznám se, že psaní této části mého projektu mi zabralo nejvíce času. Jednak jsem musela přečíst publikace o tomto problému pojednávající a samozřejmě napsat článek. Samotný článek mi trvalo napsat asi tři dny, přičemž se jednalo o skutečně intenzivní práci. O čemž svědčí i fakt, že při čtení jedné z kapitol knihy Jiřího Fanela Gay historie jsem místo „Zeus byl přeci hromovládce....“ četla „Zeus byl přeci homovládce.“ Když člověk na něčem intenzivně pracuje, občas se to na mysli projeví.

Přiznám se, že jak jsem si nejvíce užila rozhovory s lidmi, nejvíce mě zase bavilo vytváření právě tohoto textu. Historie mě vždy bavila a tedy skloubení historie a homosexuality, o jejíž dějinách jsem moc nevěděla, bylo pro mě velmi zajímavé a atraktivní. Pár věcí jsem se dozvěděla i v rozhovoru s panem Slobodou, především, jak to s homosexuály bylo v komunistickém Československu, ale třeba informace, že homosexualita ve spartském vojsku byla žádoucí, či že někteří křesťanští myslitelé středověku homosexualitu neviděli tak černě, pro mě byly novými a vskutku zajímavými.

Sebehodnocení

Spíše než zhodnotila sebe samu, bych ráda shrnula mou práci a podala návrhy pro případné pokračování v tomto tématu.

Cílem mého samostatného projektu s názvem Novela zákona o registrovaném partnerství, je rozšířit povědomí společnosti o tématu homosexuality a též prezentovat názory na problematiku nejen homosexuality, ale i registrovaného partnerství a rodičovství gayů a leseb.

K dosáhnutí těchto cílů slouží čtyři žurnalistické texty zabývající se již rozebranou tématikou. Nejdelším útvarem mého projektu je žurnalistický text informativně-edukativního charakteru. Hlavním cílem tohoto textu bylo seznámení čtenáře s historickým vývojem ve vnímání homosexuality od antiky až do současnosti. Dalším žurnalistickým útvarem užitým v mém projektu je publicistický rozhovor, který se v práci vyskytuje celkem dvakrát. Rozhovory slouží k prezentaci odlišných pohledů na danou problematiku. Jeden je veden se Zdeňkem, Slobodou, jedním z hlavních členů Platformy pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu. Druhý rozhovor je veden s Ignácem Pospíšilem, vydavatel internetového křesťanského magazínu Duše a hvězdy a bývalým členem Mladých křesťanských demokratů.

Posledním žurnalistickým útvarem je story s Martinem L., která ukazuje pohled na homosexualitu očima mladého člověka. Důraz je zde kladen na jeho vnímání společnosti. Story v podstatě pro můj projekt byl spíše doplňkovým, oddechovým, textem. Podstatné pro splnění stanoveného cíle mého projektu byly především rozhovory a analýza.

Jedinečnost projektu tkví v jeho jedinečnosti mezi vypracovanými samostatnými projekty na katedře žurnalistiky. Tématu novely zákona o registrovaném partnerství či homosexuality se zatím nevěnoval žádný projekt. Má práce tedy může sloužit jako inspirace a zdroj témat pro projekty dalších ročníků. Projekt, který by mohl na tuto práci navázat, by mohl pojednávat o párech, které dítě vychovávají a potýkají se právě s problémem rodičovství. Autor by tedy mohl navázat na to, co se mé autorské maličkosti bohužel nepovedlo, tedy napsat story, či udělat rozhovor se stejnopohlavním párem vychovávajícím dítě a řešícím problém rodičovství. Zajímavá by také mohla být reportáž z nějaké setkání členů gay-lesbický rodin.

Také bych navrhovala zaměřit se na fenomén transgenderu, který by také mohl být zajímavým tématem práce.

Domnívám se, že přínos mého samostatného projektu tkví v informacích a pohledech, které čtenáři v textech předkládá. Nabízí přehled dějin homosexuality, na nichž deklaruje, nakolik bylo vnímání homosexuálů ve společnosti ovlivněno politickou mocí, také představuje tehdejší názor lékařů na lásku k osobám stejného pohlaví a popisuje nelehkou situaci párů stejného pohlaví za komunismu. Práce zároveň předkládá dva pohledy na problematiku gay-lesbických rodin. Čtenář si tedy může na základě informací mu předložených udělat základní obraz na toto téma, přičemž story mu může nabídnout zcela jiný pohled, či podněty k zamyšlení.

V rámci mých možností jsem pro projekt udělala maximum. Mrzí mě, že mi nevyšel rozhovor s gay či lesbickým párem buď již vychovávajícím, či snažícím se počít dítě. Ten mohl být zajímavý. I tak jsem se ovšem snažila vytvořit pro čtenáře přitažlivou sérii textů, která by je mohla zaujmout, nabídnout zajímavé informace, názory či podněty k zamyšlení. Pokud se mi toto s mou prací podařilo, bylo dosáhnuto mého tajného projektového cíle, tedy zaujmout čtenáře a podnítit jej k zamyšlení, touze diskutovat, vlastně jakékoli reakce, při které je vykazovýna zvýšený mozková aktivita....a o tom žurnalistika je.

Literatura, zdroje

BARTOŠEK, Jaroslav. Základy žurnalistiky. Vyd. 1. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2002. 108 s. ISBN 80-731-8059-6.

FANEL, Jiří. Gay historie. Praha: Dauphin, 2000. 527 s. ISBN 80-7272-010-4

HIML, Pavel, SEIDL, Jan, SCHINDLER, Franz. Miluji tvory svého pohlaví. Praha: Argo, 2013. 649 s. 978-80-257-0876-7

JÍLEK, Viktor: Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. 150 s. ISBN 80-244-1246-2.

JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. 120 s. Učebnice. ISBN 978-80-244-2218-3.

SEIDL, Jan. Od žaláře k oltáři: emancipace homosexuality v českých zemích od roku 1867 do současnosti. Brno: Host, 2012. 582 s. ISBN 978-80-7294-585-6

Internetové zdroje

Zobrazeno 1969 krát

Naposledy upraveno: út., 28. duben 2015 15:03