Proč lidé nevstupují do politických stran

Ohodnoťte tento článek
(0 hlasů)
Samostatný projekt politická/psaná žurnalistika

 


Profil Politika

Díky Bohu se to povedlo – a díky voličům

Ing. Josef Uhlík, to je manžel, otec dvou dětí, starosta Ratíškovic, věřící člověk, rekreační sportovec a od 26. října 2013 také jeden ze čtrnácti poslanců Parlamentu České republiky za KDU-ČSL. Po studiu pracoval v dolech, v komunální politice působí už dvacátým rokem a možná je jedním z nejdéle sloužících starostů v České republice.

 

Josef Uhlík se narodil 27. února 1963 v Ratíškovicích. Od svých čtrnácti let, kdy mu zemřel otec, žil převážně jen s maminkou, která byla pravověrná katolička, takže i on sám měl k římskokatolické církvi hodně blízko. „Za mlada jsem sice občas chodil za kostel, ale k víře jsem se vrátil, když mi bylo 32 let. Přišel jsem k tomu tak nějak sám. Možná k tomu pomohla i maminka, která se za mě modlila.“

 

Po Střední průmyslové škole stavební v Hodoníně se dostal na Vysokou školu báňskou v Ostravě, obor Výstavba dolů a hlubinné dobývání uhlí. Po čtyřech letech studia v Ostravě a vojně v Sabinově na Slovensku tento obor zužitkoval v praxi, když byl přijat do Moravských lignitových dolů.

 

Pracovat začal v dole 1. Máj v Dubňanech, kde po čase „štajgroval“ (štajgr = důlní dozorce) na třísměnný provoz. „Fyzicky jsem nepracoval moc, ale toho štajgrování v noci bylo dost. Už při nástupu do autobusu, když jsme jeli na noční, se mi občas dělalo zle“. Od roku 1986 do roku 1990 byl na dole 1. Máj vedoucím úseku, poté přešel do Mikulčic na důl Mír. Tam pracoval jako vedoucí úseku, poté jako vedoucí provozu.

 

Josefa Uhlíka oslovila v Ratíškovicích roce 1994 KDU-ČSL, za kterou kandidoval ve volbách do zastupitelstva na čtvrtém místě (bez politické příslušnosti). S výsledkem 988 hlasů se dostal do zastupitelstva a hned dostal nabídku dělat ve čtyřtisícových Ratíškovicích místostarostu. „To bylo stěžejní rozhodnutí, na šachtě jsem už měl dobrý post, rozhodně finančně zajímavější, než byla funkce místostarosty. Bylo to těžké rozhodnutí. Od manželky jsem tehdy dostal týden, dva, abych se nějak rozhodl.“

 

Za KDU-ČSL (opět bezPP) kandidoval i v roce 1998 a s výsledkem 1 074 hlasů (jako jediný tehdy překonal hranici 1000 hlasů) se následně stal starostou. V roce 2002 s výsledkem 1 183 hlasů post starosty obhájil (opět jako jediný nad hranicí 1000 hlasů, stále bezPP). Do KDU-ČSL vstoupil až v den svých dvaačtyřicátých narozenin, tedy 27. 2. 2005.

 

„Pro mě bylo tehdy důležité, že jsem v KDU-ČSL znal lidi, kteří pro obec něco dělají. Těch lidí jsem si vážil. Oslovila mě i ODS, ale vybral jsem si KDU-ČSL. Pro mě je důležité to slovo křesťanská, ale nejen to. Důležité také je, že ti lidé jsou věřící a praktikující.“ Voličskou základnu KDU-ČSL považuje za velice silnou a žádný výraznější nábor nových členů nevnímá.

 

KDU-ČSL pomohl svojí účastí ve volbách do Zastupitelstva Jihomoravského kraje v letech 2008 a 2012, kdy byl postupně na 59. a 29. místě kandidátky strany.

 

„Neměl jsem potřebu jít výš, v rámci okresu jsem pořád viděl lidi, kteří byli vhodní pro tu vyšší krajskou nebo celostátní politiku, takže jsem nějak neměl potřebu s nimi soupeřit. Ve volbách jsem prostě hájil barvy a snažil se pro stranu získat nějaké hlasy.“

 

Zlom nastal až v posledních parlamentních volbách v roce 2013, kdy od voličů obdržel 5 572 hlasů a ze třetího místa kandidátky KDU-ČSL v Jihomoravském kraji se ve věku 50 let dostal do Parlamentu České republiky.

 

„Pár lidí mě oslovilo, jestli bych do toho šel. Už dvacet let dělám komunální politiku, tak jsem si o tom promluvil se ženou a zkusil jsem to. Vsadili jsme vše na důvěryhodnost, že nás lidé znají a vědí, že co říkáme, to i děláme. Díky Bohu se to povedlo – a díky voličům. Nechtěl bych dělat velká ramena, že všechno vím a všechno znám. Jen chci moje zkušenosti z komunální politiky přetáhnout do té vrcholové. Na obci se nepolitikaří, ale řeší skutečné problémy obce. Ta vrcholová politika se dělá jinak a tak nějak doufám, že k tomu nějakým způsobem nesklouznu. Na obci je důležité, že vám jde vidět na prsty.“

 

Aktuálně se Josef Uhlík vymezuje především proti zrušení lustračního zákona. „Já chápu, že některé lidi StB zlomila, když jim šlo třeba o rodinu a jsem si vědom toho, že lustrační zákon určitě má chyby. Jsou tu ale lidé, kteří aktivně působili, a dnes je jim třeba pětapadesát let. Nikdy nebyli odsouzeni, můžou podnikat, jen nemůžou být na určitých funkcích. To není až taková perzekuce.“

 

Od 1. 1. 2014 starostuje Josef Uhlík jako neuvolněný, 13. prosince 2013 se na tom dohodl společně se zastupiteli Ratíškovic. „Pokud chce člověk poslaneckou práci dělat pořádně, starostování takto velké obce by se dělat nedalo. Netroufl bych si, abych bral plnou mzdu a říkal, že všechno je v pořádku. Člověk by potom některou z pozic šidil, to je můj názor.“

 

„Zakládám si na tom, že nemám žádný škraloup. Když je v médiích uveden politik, bývá to spojeno s nějakým průšvihem. Proto bych chtěl vrátit klasickou důvěru v politiku. V komunální už se mi to snad povedlo, teď je na řadě celostátní.“

 


Daniel Borecký, dlouholetý člen KSČM

Pro svůj rozhovor jsem vybral RNDr. Daniela Boreckého, CSc, vysokoškolského profesora na Masarykově Univerzitě v Brně, zastupitele Jihomoravského kraje a člena KSČM. Daniel Borecký se narodil 21. srpna 1953 v Chlumci nad Cidlinou a v současnosti je kromě člena Zastupitelstva Jihomoravského kraje také člen zastupitelstva města Brna, člen odborových komisí Rady města Brna a člen Zastupitelstva městské části Líšeň. Do roku 1989 byl vedoucím stranické skupiny na Geografickém ústavu ČSAV, v roce 1990 se stal zastupitelem v Líšni a od té doby byl zvolen ještě šestkrát. V rámci KSČM se propracoval z řadového člena na předsedu místní organizace a člena městského výboru.

 

Proč podle Vás lidé vstupují do politických stran, jaká je jejich motivace?

Z pohledu motivace jsou dva typy vstupujících: a) idealisté, přesvědčení o správnosti programu, b prospěcháři, sázející na vydobytí zisku z členství

 

Proč tedy lidé do politických stran vstupovat nechtějí?

Opět uvedu dvě možnosti – buď ztratili jakékoliv ideály o společenské prospěšnosti existence politických stran, anebo (ve většině) u nich převládl konzumentarismus a  naočkovaný pocit, že štěstí, to jsou peníze.

 

A co tedy vedlo vás ke vstupu do KSČM a do politiky vůbec?

Sám o sobě tvrdím, že jsem typický „homo sapiens politicus“, tedy člověk, jehož největším koníčkem je zapojení do věcí veřejných a činit ve prospěch těch obyčejných a který vlastním rozumem dospěl k poznání, že idea, myšlenka politické strany komunistického typu, strana proletářů, tj. lidí práce, směřuje k naplnění prospěchu pro tyto obyčejné lidi, mezi které se stále řadím.

 

Tvrdíte, že se řadíte mezi obyčejné lidi. Jak tedy podle vás vidí běžný občas náplň práce politika?

Jak z vyplývá již z mých předešlých odpovědí, to jako homo sapines politicus nemohu vědět. Subjektivně si ale myslím, že občané si hlavně nechtějí přiznat, že pozice politika v rozhodování a tedy v naplňování svých povinností je jiná, než pozice šéfa firmy. Ve firmě je slovo šéfa zákonem, v politice je zákon vůle většiny.

 

Politické strany nemají v České republice příliš velikou členskou základnu, lidé prostě do stran nevstupují. Čím si to vysvětlujete?

Existují sociologické výzkumy, potvrzující, že podíl „homo sapiens politicus“, tj. lidí se skutečným zájmem o věci veřejné, je ve společnosti jen cca 10%. A v naší dnešní individualistické a narcistické společnosti ještě méně.

 

Takže nezájem o politiku má podle vás podhoubí v celkovém nezájmu společnosti o druhé a jejich soustředění zájmu jen na sebe samotné?

Ano, tak jsem také již odpověděl.

 

Chodíte pravidelně k volbám?

Samozřejmě a volím i sám sebe.

 

Jak tedy podle vás politické strany usilují o nové členy? Dělají to špatně?

Teorii si přečtěte v učebnicích politologie, praxe je taková, že bez ohledu na politickou stranu se každá místní buňka, základní organizace té samé strany odlišuje způsobem, metodami získávání.

 

Máte přehled o tom, jak se mění členská základna KSČM? Rozrůstáte se, stagnujete? Má to podle Vás vliv i na voličskou základnu?

Jako dlouholetý člen Městského výboru KSČM v Brně ten přehled mám, takže vím, že počet členů nám dlouhodobě klesá.  Podle mého to až tak vliv na voličskou základnu nemá, což konec konců potvrzují i naše volební výsledky.

 

Jste pro větší seznámení veřejnosti s prací politiků jak na regionální, tak na celostátní úrovni, nebo Vám přijde současný stav dostačující?

Jsem pro větší, ale spíše poctivější seznamování veřejnosti s prací politiků, s tím, že s politikem to je jako se sportovcem s tím, že populistický politik se jako fotbalista rád před veřejností předvádí, zatímco skutečný politik se chová jako plavec či kriminalista - o jeho hodinách dřiny a mravenčí práce se veřejnost většinou nic nedozví.

 

Lidé se o politiku příliš nezajímají, což dokazují i poměrně nízké volební účasti. Čím to podle vás je?

Nízká volební účast pramení i z toho, jak je v masmédiích samotný politik a jeho práce zprofanována, znevažována a zesměšňována.

 

Několikrát jste neúspěšně kandidoval do Senátu, co vás k tomu vedlo?

Do Senátu jsem v rámci čtyř brněnských volebních obvodů během šesti let kandidoval celkem čtyřikrát. To, že jsem byl předsedy našich základních organizací tolikrát vybrán prezentovat KSČM, jsem vždy chápal jako poctu své práci zastupitele s tím, že to je prakticky jediná možnost jak se se svými názory a politickými výsledky dostat do masmédií a před širší veřejnost. Nic víc a nic míň.

 

Sledujete tedy dění v politice na celostátní úrovni (PČR, Senát PČR)?

Sleduji spíše okrajově a to zejména po té, co jsem znechucen tím, jak viditelně a výrazně se naše česká společnost polarizuje. To jen potvrzuje mé dlouhodobé přesvědčení, že žádná středová politika neexistuje, že je jen politika pravicová a levicová.

 


Bc. Matouš Vencálek se narodil, jak sám říká, v revolučním roce 1989 v Brně, po vystudování gymnázia nastoupil na Masarykovu univerzitu, obor religionistika a momentálně pokračuje v navazujícím magisterském studiu téhož oboru.

Co vás vedlo ke vstupu do Strany zelených a do politiky vůbec?

Nespokojenost s celkovým stavem společnosti a politickou situací. O politiku jsem se zajímal a zelená politika mi byla blízká, zelené jsem volil a některé brněnské zelené politiky jsem osobně znal a důvěřoval jim. Když mi v roce 2009 Kateřina Dubská, tehdejší brněnská zastupitelka a má rodinná známá, nabídla do strany vstoupit a aktivně se angažovat, neváhal jsem.

 

Politické strany nemají v České republice příliš velikou členskou základnu, lidé prostě do stran nevstupují. Čím si to vysvětlujete?

Lidé nemají o politiku zájem nebo mají pocit, že se jich výrazně netýká. To je podle mě špatně.

 

Jste pro větší seznámení veřejnosti s prací politiků jak na regionální, tak na celostátní úrovni, nebo Vám přijde současný stav dostačující?

Ve školních osnovách by měla být nějaké základní politické výchově věnována větší pozornost. Například učit, jaký je politický systém ČR, jak se volí, co politika ovlivňuje atd.

 

Máte přehled o tom, jak se mění vaše členská základna, rozrůstáte se, stagnujete? Má to podle Vás vliv i na voličskou základnu?

Členská základna SZ roste. Například po volbách do PS v roce 2010 jsme přijali 700 nových členů, velký počet nových členů přibyl také po volbách v roce 2013. To, že k nám lidé vstupují po prohraných volbách, však vnímám pozitivně – můžu si tak být celkem jist, že k nám jdou z přesvědčení, a ne proto, že by v nás viděli cestu „ke korytům“.

 

Jak politické strany usilují o nové členy?

Asi žádná strana nedělá široký nábor ve stylu „come to the dark side, we have cookies“ a domnívám se, že by něco takového mohlo být i kontraproduktivní. Myslím, že každá strana usiluje o takové lidi, kteří mají opravdu o politiku zájem a chtějí se na ní aktivně podílet. Lidé se nám se zájmem o členství ozývají většinou sami, protože nás podporují a chtějí se zapojit, občas ale sami také aktivně oslovujeme lidi například z neziskových organizací či z místních sdružení, která jsou nám názorově blízká.

 

Jak podle vás vidí běžný občas náplň práce politika?

Obraz politika v očích veřejnosti není příliš lichotivý. Lidé jsou všeobecně politikou znechuceni a být politikem znamená být nejspíš nejméně oblíbeným členem společnosti. To ale není jen výsadou dnešní doby, na politiky se nadávalo vždy a vždy se na ně asi nadávat bude. V současné době, kdy korupce prorůstá politikou od nejnižších komunálních pater po ta nejvyšší, se není čemu divit. Skutečnou náplň práce politika běžný občan také chápe poněkud zkresleně a mnoho lidí si nejspíš neuvědomuje, co taková práce opravdu obnáší.

 


Roubík vs. Roubíková

Jaký názor na vstup do politiky má manželský pár ve Straně zelených? Na stejné dotazy jsem se ptal Jiřího Roubíka, předsedy krajské organizace Strany zelených Olomouckého kraje a jeho ženy Blanky Roubíkové, která je řadovou členkou stejné strany. Vidí svoji stranu a celkově politiku stejně, nebo mají na věc odlišné názory?

 

Ing. Jiří Roubík, PhD vystudoval na ČVUT v Praze obor Ekonomika a řízení staveb a v roce 2006 obhájil disertační práci na fakultě architektury VUT v Brně.

 

Pane Roubíku, máte přehled o tom, jak se mění vaše členská základna, rozrůstáte se, stagnujete?

Ve Straně zelených jsem od roku 2002 a za tuto dobu se členská základna téměř kompletně obměnila zhruba třikrát. Alespoň já mám pocit, že jsem prošel minimálně třemi zcela odlišnými stranami s odlišným politickým programem a jinými členy. Jen pár věrných straníků mě provází po celou dobu mého členství. Strana bez členské základny nemůže být úspěšnou stranou. Krátkodobě jde samozřejmě zvýšit podporu vysokými finančními investicemi, jak jsme viděli u VV, Úsvitu nebo ANO. Dlouhodobě se ale jedná o neudržitelný koncept.

 

Má to podle vás vliv i na voličskou základnu?

Masivní členská základna je téměř zárukou stabilní pozice u voličů, tak jako v případě KDU-ČSL. Osobně se domnívám, že v kraji o velikosti Olomouckého kraje by měla SZ mít minimálně 300 aktivních členů. Skutečnost je bohužel 10x horší. Všech členů je samozřejmě o něco více.

 

Lze podle vás charakterizovat typického voliče SZ?

Každý, kdo chce v SZ prosadit nějaký ideový směr, definoval typického voliče způsobem, který se hodil nejlépe jeho vlastním záměrům. Pravicově orientovaní členové si typického voliče představují jako dobře postaveného liberálního intelektuála, který pro nadbytek finančních prostředků řeší ekologická témata, levicově orientovaní členové si představují typického voliče jako lesbickou feministku, či marihuanou opojeného bezdomovce. Osobně si myslím, že by měl naším voličem být každý, kdo je obecně nespokojený se stavem životního prostředí a v první řadě lidé, kteří se právě životním prostředím zabývají. Bohužel většina mých přátel mezi ekologickými aktivisty nejsou voliči SZ.

 

Politické strany nemají v České republice příliš velikou členskou základnu, lidé prostě do stran nevstupují. Čím si to vysvětlujete?

Úbytkem lidí a jejich přesunem do pohovek před televizní obrazovky netrpí jen politické strany, ale veškeré spolky a sdružení. Jedná se o sociologický jev, který nejspíš souvisí s důrazem společnosti na materiální vlastnictví, jednoduchou zábavu, konzum, než na duchovní rozměr lidské existence.

 

Co vás vedlo ke vstupu do Strany zelených a do politiky vůbec?

Osobní výzva Jana Kellera, což je paradox, protože Jan Keller na podporu SZ rezignoval už v roce 2005.

 

Jak politické strany usilují o nové členy?

Tak KSČ v minulosti slibovala členům kariérní postup, ODS zase kontakty a případný přístup k národnímu majetku a později veřejným zakázkám. Každá strana má svoje postupy, které nemůžu a ani nechci znát.

 

A Strana zelených?

My se snažíme dělat práci prospěšnou pro všechny, ale žádné plané sliby nedáváme. Chceme, aby za námi byl vidět kus odvedené práce.

 

Jak podle vás vidí běžný občas náplň práce politika?

Samozřejmě velmi zkresleně. V souvislosti s politickými funkcemi se často mluví o korytech. Přitom odměny například zastupitelů za výkon funkce jsou symbolické a platy poslanců nedosahují ani na platy středního managementu ve větších společnostech.  Skutečnými koryty jsou místa ve správních radách státních společnostech či jiná placená místa, v rámci kterých nemusí být podáván jakýkoliv výkon. Práce politika, který chce být trvale úspěšný, je velmi tvrdá a náročná a odměněná přichází obvykle až po mnoha letech pracovního vypětí na úkor vlastního zdraví, volného času a rodiny, a to bez jakékoliv odměny. Samozřejmě, existují zkratky, jako je například Hnutí ANO. Úspěšní politici SZ si ale vesměs svůj úspěch tvrdě odpracovali.

 

Ing. arch. Blanka Roubíková vystudovala VUT v Brně a absolvovala na katedře rekonstrukcí památek. Dlouhodobě se věnuje problematice venkovského prostředí a je členkou Spolku pro obnovu venkova.

Máte přehled o tom, jak se mění vaše členská základna, rozrůstáte se, stagnujete?

Členská základna, myslím, spíš klesá. Nesmíme ale zapomenout, že před pár lety došlo k odchodu „černých duší“ a to může zkreslovat výsledek. Tento trend bude všeobecný – tradiční masové strany postupně ztrácí členy s tím, jak jsou členové zklamáni volebními výsledky nebo směřováním strany. Strany nového typu si mezi sebe moc lidí nepustí – nikdy nebudou masové.

 

Má to podle vás vliv i na voličskou základnu?

Vliv na voličskou základnu to určitě má. Každý člen generuje několik, až několik desítek voličů ze svého okolí. V celkovém výsledku to ale asi výrazný vliv mít nebude, projeví se to spíše na lokální úrovni.

 

Jaké dáváte Zeleným šance do budoucna?

Mají šanci být znovu ve sněmovně, ale asi nikdy nebudou mít víc jak 10%.

 

Lze charakterizovat typického voliče SZ?

Bohužel nelze. Je to několik skupin, které jdou v některých názorech i proti sobě. A Strana zelených má šanci uspět, jen když vypíchne společná témata a na ostatní zapomene!

 

A ta jsou jaká?

Konkrétní témata, jaká se řeší například v lokální politice. Lidé, kteří za SZ vystupují, jsou občansky angažovaní a místní lidé je znají i z života mimo politiku. Musíme se však držet jednoho programu, a to Vize ekologické demokracie.

 

Co vás vedlo ke vstupu do Strany zelených a do politiky vůbec?

Do politiky zájem o věci veřejné, do SZ situace v SZ.

Politické strany nemají v České republice příliš velikou členskou základnu, lidé prostě do stran nevstupují. Vidím několik příčin neochoty vstupovat do stran. Lidi nemají čas. Dnes chybí vedoucí zájmových kroužků a cvičitelé v TJ, lidi se neangažují ve spolcích. Jeden člen navíc nemá vliv na směřování strany, na té nejnižší úrovni si připadají členové zbyteční. Zmizel fenomén členství kvůli pouhému demonstrování vlastní příslušnosti k určité skupině. V dobách masových politických stran se každý cítil být příslušníkem nějaké vrstvy, skupiny a z této skupiny přirozeně vyrůstali lídři těch stran. Dnes je společnost atomizovaná, málokdo se cítí jako příslušník konkrétní skupiny a lídři vyrůstají bůhví odkud.

 

Čím si to vysvětlujete?

Doba už je prostě taková.

 

Jak politické strany usilují o nové členy?

Strany nového typu se spíš bojí nárůstu členské základny. Lidi se bojí o své pozice. Když se objeví nějaký nový oponent, rychle je třeba ho vyhnat někam jinam. Tak se to bohužel dlouho dělo i ve SZ.

 

Jak podle vás vidí běžný občas náplň práce politika?

Část občanů se o toto už vůbec nezajímá, ostatní si myslí, že do politiky se chodí jen vydělávat peníze. Možná pár přemýšlivých řekne, že tam asi něco dělat musejí, ale asi se moc nepředřou. Je to škoda.

 


Lidé z ulice

Co si myslí o vstupu do politické strany lidé z Olomouce? Na názory na vstup lidí do politických stran jsem se ptal kromě výše uvedených straníků také náhodných lidí na Horním náměstí v Olomouci.

 

Paní Anna Šlounová, šedesátiletá důchodkyně z Olomouce není členkou žádné politické strany a nikdy jí ani nebyla. Celý svůj život pracovala jako pokladní na poště a podle svých slov politiku sleduje. K volbám však nechodí. Na dotaz na vstup do politické strany uvedla: „Já si myslím, že je úplně jedno, jestli v politické straně jsem, nebo nejsem. Stejně se rozhoduje někde jinde, na nějaké jiné bázi.“ Strany však podle ní rozhodně o nové voliče neusilují etickými způsoby. „Zrovna nedávno jsem zase četla nějakou pomlouvačnou zprávu od TOP 09, že chce vláda rozpoutat válku s Ruskem, ale oni jen jeden druhého pomlouvají a sami slibují nesplnitelné.“

 

Tomáš Hrbáček, který je majitelem nejmenované restaurace v Olomouci, dříve přemýšlel o vstupu do ODS, teď ho ale více láká ANO. „Oni měli ODS dobrý program pro živnostníky, ale za poslední roky jsem jim přestal věřit. Pro nás podnikatele to vypadá nadějně s ANO a Andrejem Babišem, tak uvidíme. Kdybych byl v ANO a bavil se s Babišem, to by mi asi hodně pomohlo,“ uvedl čtyřicetiletý Tomáš Hrbáček. Nízkou volební účast a neochotu lidí angažovat se si provozovatel restaurace vysvětluje poměrně jasně: „Já to vím nejlíp, oni raději jen lidi nadávají u piva, než aby sami něco udělali.“

 

Osmdesátiletá, avšak stále velice vitální paní Božena Hlaváčková z Olomouce politikům nevěří. „Lidi nechodí k volbám, protože se politikům nedá věřit. Dělají jen samé podvody a nereálné sliby. Tak lákají nové voliče.“ Náplň práce politika si představuje poměrně jasně: „No tak asi by měli dělat to, co před volbami naslibovali. Ale ve skutečnosti je to tak, že ze slíbeného nic neplní.“ K volbám paní Božena chodí pravidelně celý svůj život, vadí jí především docházka poslanců do Parlamentu. „Kdyby stejně chodili do práce dělníci, tak je na hodinu vyrazí. Proč to nejde i u poslanců?“

 

Osmnáctiletý student gymnázia Petr Toman rozhodně o vstupu do kterékoliv politické strany nepřemýšlí, s politikou už však nějaké zkušenosti má „Ve škole se ty systémy učíme, ale stejně se to vždy jen naučím na písemku a hned zapomenu. Je to zbytečně složité. U voleb jsem ještě nebyl, ale už se na to těším.“ Náplň práce politika by ho však bavila: „Za ty peníze, kdo by to nedělal. Jen je tam asi velká zodpovědnost, když jste neustále na očích. Ale nějak bych si s tím už poradil.“

 

Učitelka Jana Otčenášková „Já jsem volila ANO, ale když se na to teď dívám, asi bych ani volit nešla. Stejně se nic nezměnilo." O vstup do politické strany nemá paní Jana zájem. „S tím dejte pokoj, na to bych neměla vůbec čas. Starám se o tři děti a o manžela, víc už bych nezvládala.“ Agitace politických stran však pravidelně registruje a občas se i zajde podívat blíž. „Tady je toho pořád plno, ODS, ČSSD, ANO, to je skoro každý týden. Nedávno jsem se tu na chvilku zastavila a poslechla si nějakou kapelu.“

 

Sedmadvacetiletý IT technik Tadeáš Šťastný „Koho jsem volil, to vám samozřejmě neřeknu, ale volit jsem byl. Sice si vždy říkám, že je to zbytečné, ale volit stejně jdu.“ Do strany ho však prý nikdo nenaláká, nechce dopadnout jako jeho otec. „Taťka byl několik let v zastupitelstvu, ale se všemi se tam rozhádal a teď už je ani nepozdraví. To bych rozhodně nechtěl, takže se od politiky budu radši držet dál.“

 

Třiatřicetiletá prodavačka Leontýna Hurtiková se o politice dozvídá prostřednictvím rádia v práci, do žádné politické strany však vstupovat nehodlá. „Když to tam každý den poslouchám, divím se, že se do toho vůbec někdo pustí. Já bych na to neměla nervy.“ O náplni práce politika však nemá jasnou představu: „Je to nějaké schvalování zákonů, ekonomie, daně, dohadování. Moc tomu nerozumím, ale zatím mi to ještě nikdy nevadilo. Dokud se uživím obyčejnou prací v obchodě, tak budu spokojená.“

 

Dvaačtyřicetiletý řidič Martin Trojovský má o vstupu do politické strany také jasno: „Na mě to už zkoušeli několikrát, ale já se nenechám chytit do pasti. Vždyť je to pořád nějaký problém a je jedno, která je to strana. Ještě bych pak mohl mít problémy.“ K volbám však pan Trojovský chodí, vždy však volí podle aktuálního rozpoložení a programu jednotlivých stran. „No to je jasné, že chodím k volbám, aby ne. Nejvíc pak totiž nadávají ti, kteří se ani nezvednou ze židle a nejdou to tam vhodit.“

 

Bytová architektka Martina Lizánková je podle svých slov voličkou pravice, konkrétní stranu však uvést nechtěla. Způsob získávání hlasů a nových členů se jí nelíbí: „Slibují výhody, nebo nějaké dárky. Stačí si vzpomenout na Babiše, jak rozdával koblížky a salámy, aby si koupil lidi. Nechápu ty lidi, kteří ho za to volí. Nechají se tak snadno koupit.“ Sama byla několik let členkou Strany zelených, tu však po neshodách ve vrcholném vedení opustila a do žádné další strany v nejbližší době vstupovat nehodlá.

 

Jakub Dický student, 24 let nemá s vábením politických stran žádné zkušenosti a na vstup do politické strany si přijde ještě mladý, politika mu však není lhostejná: „O politiku se celkem zajímám, každou neděli se dívám na Otázky Václava Moravce, ale všechny ministry bych určitě nevyjmenoval.“ Lidi se podle něj o veřejné dění nezajímají především z časových důvodů. „Sledovat dění může být pro pracující lidi velice náročné. Dojdou z práce a chtějí si odpočinout, politika je nezajímá, i když se jich přímo dotýká.“

 


Souhrnný text

Při zpracování tématu Proč lidé nevstupují do politiky nemůžeme nezmínit jistou apatii ve společnosti a pokusit se ji objasnit.

 

Říká se, že všechny revoluce u nás dělali studenti a ty další pak jejich tehdy zplozené děti. Kdybychom za důležitá data považovali roky 1918, 1939, 1948, 1968 a 1989, mohlo by tomu tak skutečně být. Generace dnešních pětadvacátníků, tedy lidé narození v roce 1989 a později, tedy po sametové revoluci, se narodila do doby, která nabízí takové množství osobních svobod, jaké nezažila žádná generace před nimi. Není tedy proti čemu protestovat a máme se opravdu tak dobře, nebo se jen daří dnešním tzv. elitám sofistikovaně udržovat veřejné mínění na takové úrovni, která nevyžene lidi do ulic. Nejvíce lidí se v ulicích už několik let sejde jen v případě úspěchu některých našich sportovců, nejčastěji hokejistů a olympioniků.

 

Od roku 1989 proběhly dvě větší protivládní demonstrace. První v roce 1997 proti politice Václava Klause a druhá v roce 2012 při protestech odborů na Václavském náměstí proti vládě Petra Nečase. Na tyto akce mělo přijít zhruba sto dvacet tisíc lidí (v roce 1997 však udávala policie cca 60 tisíc, v roce 2012 pak cca 80 – 90 tisíc lidí). Přitom v jiných státech jsou nesouhlasné akce poměrně běžným jevem.

 

V období před sametovou revolucí bylo členství v Komunistické straně Československa mnohdy nutnou podmínkou pro dosažení studijních a pracovních úspěchů či vůbec v možnosti cestovat do zahraničí. Tehdy „správný“ kádrový posudek byl v té době důležitým prvkem a od něj se také odvíjely lidské možnosti. Dnes už jsou naše možnosti takřka neomezené a jsme tedy spokojeni. Nenecháváme se dobrovolně obírat o své rozhodovací právo. Předáváme toto právo několika vybraným?

 

Politolog Petr Drulák se ve své knize Politika nezájmu: Česko a Západ v krizi ptá, kam jako stát a společnost čtvrtstoletí po pádu komunismu vlastně směřujeme. Klíčová výzva spočívá podle Druláka v tom, že toto řešení nelze jednoduše převzít ze Západu, jak jsme si zvykli. Nejistotu a krizi – která zdaleka není jen ekonomická, ale jde o obecnější krizi pospolitosti – totiž se západními demokraciemi sdílíme.

 

Jsme tedy opravdu se vším tak spokojení, jsme líní, nebo se jednoduše o politické dění a situaci kolem nás nezajímáme? Na některé z těchto otázek jsem se pokusil zodpovědět nikoliv sám, ale za pomoci několika vybraných osob z různých skupin společnosti.

 

Členské základny politických stran v České republice jsou jen v řádu desetitisíců, největší KSČM jich má 49 000, druhá KDU-ČSL 27 357 a třetí ČSSD kolem 23 000. Není tedy moc velikou náhodou, že ani jeden z deseti náhodně dotazovaných respondentů v centru Olomouce nebyl členem žádné politické strany. Z vyjádření těchto lidí byl také zřejmý jejich pocit, že o nich rozhoduje někdo jiný, někde jinde a oni se situací stejně nic nezmůžou. Devět z deseti lidí o vstupu do některé z politických stran vůbec neuvažuje a jen jedna dotazovaná byla dříve členkou politické strany. Dotazovaní však politikům vesměs nevěří.

 

Výpovědi neangažovaných potvrzují odhady členů politických stran. Potvrdila se ztráta ideálů o prospěšnosti politických stran, kterou zmiňoval Daniel Borecký. Slova Matouše Vencálka o nezájmu lidí o politiku a pocit, že se jich to netýká, se také potvrdila. Blanka Roubíková upozornila na nedostatek času, který je podle ní příčinou lidského nezájmu o politiku. Pravdu měl svým způsobem i Jiří Roubík, který mluvil o přednosti materiálního vlastnictví před duchovním rozměrem lidské existence.

 


Záměr

Cíl práce

Cílem mého samostatného projektu bylo vytvoření několika psaných sdělení, která se budou svým tématem primárně zabývat vstupem lidí do politických stran. Tato sdělení měla vznikat na základě série osobních rozhovorů s přibližně patnácti respondenty. I přes zjevnou neprofesionalitu v tomto záměru pro mě byla důležitým kritériem rozhovorů také nepřipravenost dotazovaných na téma mnou pokládaných otázek. Šlo mi tedy o co největší míru autenticity a prezentaci předem nepřipravených odpovědí. Projekt vychází z mé politické a psané žurnalistické specializace.

 

Pro svoje rozhovory jsem si vybral poslance Parlamentu České republiky Josefa Uhlíka, člena Zastupitelstva Jihomoravského kraje Daniela Boreckého, předsedu krajské organizace SZ Olomouckého kraje Jiřího Roubíka, předsedu krajské organizace SZ Jihomoravského kraje Matěje Vencálka a deset náhodných lidí na Horním náměstí v Olomouci. Jedná se vesměs o lidi, které od sebe dělí rozmezí několika let, někdy dokonce generací a povedlo se mi tedy získat názory jak dlouholetých členů některé politické strany, tak členů poměrně nových.

 

Cílem této mojí práce tedy bylo přiblížit stanoviska lidí z různých společenských skupin a vrstev na téma vstupování lidí do politických stran a angažovanosti v nich. Chtěl jsem dát vedle sebe názory „lidí z ulice“, tedy lidí různého zaměstnání a sociálního postavení, kteří se v politice a v žádné politické straně neangažují a členů různých politických stran. Pomocí dotazů jsem se také snažil zjistit, jak vidí tito lidé náplň práce politika a jaké důvody pro vstup lidí do politiky vidí. U členů stran jsem se pak snažil zjistit jejich důvody, které je ke vstupu do té či oné politické strany vedly. Hlavním cílem tedy bylo zjistit, zda existují rozdíly ve vnímání práce politika ze strany několika rozdílných skupin lidí a určit důvody, které lidi vedou ke vstupu do některé ze stran.

 

Původním záměrem projektu bylo použít pro všechny členy stran standardizovaný rozhovor, nakonec jsem však musel od tohoto záměru ustoupit a použít také klasické publicistické interview. Můj projekt se tedy bude skládat z profilu politika, rozhovorů se čtyřmi členy politických stran a deseti odpovědí lidí z ulic Olomouce. Posledním bodem realizace bude zpravodajsko-publicistický text. Jeho cílem bude shrnout zjištěné poznatky. V textu budou využity poznatky získané při studiu odborné literatury k tématu.

 

Zdůvodnění volby tématu

Osobní rovina

Politika je dle mého názoru u velké části české veřejnosti chápána jako něco negativního, zkaženého a zbytečného. Lidé si však málo uvědomují důležitost prostředku politiky, tedy politické moci. Často o sobě nechají rozhodovat druhé a řízení věcí veřejných je nezajímá. Tuto neangažovanost dokazují i tradičně poměrně malé volební účasti. Jen málo lidí je v České republice členy některé z politických stran (oproti tzv. západním zemím). Chtěl jsem tedy přispět svým dílem při zkoumání příčin nezájmu české veřejnosti o vstup do politiky.

 

Téma vstupu lidí do politických stran jsem si zvolil také z toho důvodu, že mi bylo starostkou naší obce nabídnuto místo na devítičlenné kandidátní listině ve volbách do zastupitelstva naší obce v říjnu roku 2014. Její nabídku jsem přijal, a jakožto nejmladší člen naší kandidátní listiny jsem absolvoval svoje první volby „z druhé strany“. Vzhledem k tomu, že jen čtyři ze členů naší kandidátní listiny byli také členy Občanské demokratické strany (dále jen ODS), pod kterou jsme měli kandidovat, nastalo dlouhé rozmýšlení o případném vstupu do této strany. Nikdo z nás pěti nestraníků však do ODS nevstoupil a po shodě jsme kandidovali pod názvem „Sdružení ODS a nezávislých kandidátů“. Vstup do ODS jsem okamžitě zamítl například z důvodu jejich tehdejšímu přístupu k euru a české koruně, jejich změn politiky ve vztahu k živnostníkům a mnoha dalším důvodům. Začal jsem se zabývat otázkou, zda mi vůbec některá ze současných politických stran nabízí dostatečné množství řešení problematických situací, která se shodují i s mým soukromým postojem. Žádnou takovou jsem nenašel a přemýšlel jsem, jaký impuls vede lidi ke vstupu do té či oné politické strany. Téma tedy bylo zvoleno i na základě této mojí osobní zkušenosti.

 

Ještě důležitějším faktem při výběru tématu pro mě však bylo to, že nikdo z mojí rodiny nikdy nebyl členem KSČ a nevyužíval tak všech materiálních výhod, které by mu případné členství přineslo.

 

V tomto ohledu si velice vážím svého otce, který i přes tuto tehdejší nevýhodu dokázal úspěšně vystudovat vysokou školu a stát se inženýrem. Jak sám tvrdí, ostatním členům strany a členům dělnických profesí tehdy často jejich výhody velice záviděl, vždy však doufal, že se poměry jednou změní a vzdělání s chytrostí bude váženo více než svaly a kádrový posudek. O to cennější je pro mě jeho neochota vstoupit do KSČ a jeho několikanásobné odmítnutí nabídky ke vstupu. Vstup lidí do politických stran je pro mě tedy velice osobním tématem.

 

Profesní rovina

Téma bylo zvoleno také na základě mojí další zkušeností s politikou, a to s několikaletou prací na projektu Demagog.CZ, kdy se s několika kolegy snažíme analyzovat výpovědi politiků a podrobit je pravdivostní zkoušce. Faktické výroky z politických diskuzí hodnotíme na základě kategorií jako pravdivé, nepravdivé, zavádějící a neověřitelné. Ve velkém množství případů se jedná o pravdivé výroky a nelze tedy potvrdit časté stanovisko mnoha lidí, že politici lžou. Kde se bere jistota těchto ničím nepodložených prohlášení, mě také zajímalo.

 

Pro doložení praktických schopností získaných během studia žurnalistiky jsem si tedy vybral téma vstupu lidí do politických stran. Existence výše zmíněného projektu Demagog.CZ, projektu kohovolit.eu, Rekonstrukce státu a jiných jasně dokazuje, že o politiku je zájem, především pak mezi mladými lidmi. Z čeho tedy pramení neochota lidí vstupovat do politických stran? Z dat z dubna roku 2015 jde jasně znát prudký úbytek členů u většiny z velkých politických stran oproti minulému roku. KDU-ČSL ubylo 1 184 členů, KSČM 1 353 členů, TOP 09 271 členů a ODS 3 467 členů (ČSSD data neuvedla). Jen hnutí ANO ohlásilo nárůst své členské základny na téměř dvojnásobek oproti loňskému roku, tedy nárůst o 1 186 členů. Pro politické strany je členská základna důležitá hned z několika důvodů. Jedním je zisk financí z členských příspěvků, dalším je dostatečná personální kapacita pro případné rozdělování funkcí.

 

Naprostá většina zpravodajských sdělení týkajících se členů politických stran obsahuje pouze statistická data s komentářem vybrané autority na toto téma, tedy většinou politologa. Rozhodl jsem se tímto svým projektem dát prostor také „druhé straně“, tedy lidem v politice angažovaným a lidem, kteří o vstup do politické strany nemají zájem. Příkladem prospěšnosti vstupu do strany může být současný premiér Bohuslav Sobotka, který se stal členem a později předsedou Mladých Sociálních demokratů a hned poté nastoupil do ČSSD.

 

Vstup do některé politické strany bývá často démonizován tím, že se jedná o doživotní rozhodnutí a jde fakticky o upsání se ďáblu. Tento mýtus jsem se také pokusil vyvrátit. Podle šetření Centra pro výzkum veřejného mínění (dále jen CVVM) z únoru roku 2015 (více v kapitole Stav problematiky) si nejméně dotazovaných myslí, že touha pomoci řešit problémy ve společnosti je prvotním motivem pro vstup lidí do politiky. Jsme tedy jen individualisté a myslíme jen na sebe, nebo stále vstupují do politiky lidé, kteří chtějí změnit svět?

 

Stav problematiky

Pokud si člověk na internetovém vyhledávači Google.com vyhledá spojení „vstup do politiky“, na prvním místě se mu zobrazí odkaz na internetové stránky TOP 09 s nadpisem „Jak se stát členem“. Tento způsob stranické agitace je poměrně častou formou lákání nových členů. Problematikou členství se tradičně obšírněji zabývají média před volbami. K uchopení tématu většinou využívají různých statistických výzkumů.

 

CVVM provedlo ve dnech 2. – 9. 2. 2015 šetření o občanské angažovanosti a participaci na veřejném životě, které poté vydalo pod názvem „Mínění o motivech vstupu do politiky – únor 2015“. Z dotazníku, kterého se účastnilo 1 069 dotázaných, vyplynulo, že respondenti považují za nejdůležitější důvody pro zapojení se do politického života postupně získání moci a majetku, možnost osobně vyniknout, mít možnost ovlivňovat veřejné záležitosti, možnost prosadit zájmy své politické strany, možnost prosadit zájmy spřízněné skupiny, možnost prosadit svou představu o ideálním uspořádání společnosti a možnost pomoci řešit problémy ve společnosti. Tématu vstupu lidí do politického života se věnuje také například Michal Kubát a Tomáš Lebeda v jejich knize O komparativní politologii a současné české politice z roku 2014. Tématu členství v politických stranách se ve svém samostatném projektu s názvem Postoj ke členství v politických stranách na komunální úrovni věnovala moje spolužačka Markéta Holubová.

 

Ideový plán

V mém projektu jsem chtěl do konfrontace postavit názory dlouholetého člena KSČM, tedy pro mnohé lidi zkostnatělé strany starého typu, která těží jen ze své voličské základny z oblasti důchodců a člena Strany zelených, která je považována za stranu moderního typu. Dalšího zajímavého výsledku jsem chtěl dosáhnout přidáním vyjádření vrcholného politika, tedy poslance Parlamentu České republiky. Pro co největší rozmanitost názorů jsem přidal také výpovědi náhodných lidí z ulice, kterým jsem pokládal obdobné otázky, jako lidem, kteří by se v problematice vstupu do politických stran měli orientovat. Zajímavé je i porovnání názorů dvou manželů, kteří jsou zároveň členy Strany zelených. Malá angažovanost lidí ve veřejném prostoru a v politice je častým předmětem politologů, rozhodl jsem se tedy pojmout tuto problematiku z „nevědeckého“ hlediska. Tímto samostatným projektem jsem chtěl dát prostor odlišným stanoviskům na politiku a veřejné dění. Postavit vedle sebe názory „lidí z ulice“ a názory členů stran mi přišlo zajímavé.

 

Postup práce

Pro vypracování svého projektu jsem se rozhodl spoléhat jen na ta vyjádření, která mi dotazovaní sami sdělí a nečerpat jejich případné názory odjinud. Důležité pro mě také bylo pokládání téměř totožných otázek všem respondentům, a to z toho důvodu, aby nedošlo k jejich možnému ovlivnění na základě různě formulovaných dotazů. Nezacházel jsem také moc do podrobností a některé odpovědi nechával bez reakce z mojí strany. Cíle jednotlivých rozhovorů byly stručně zmíněny výše, nyní je třeba je shrnout a uvést na jednom místě.

 

Jako první jsem si domluvil setkání s poslancem Ing. Josefem Uhlíkem, členem Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové (dále jen KDU-ČSL). Po mnoha odpadnutých schůzkách se nám nakonec podařilo najít společný termín a rozhovor i díky jeho asistentovi uskutečnit. Po asi hodinovém rozhovoru jsem byl panem Uhlíkem požádán o přeposlání výsledného produktu, aby jej mohl případně poupravit. Moje výsledné sdělení se mu však zamlouvalo a v následujících úpravách se jednalo jen o drobnosti, které vůbec neměnily vyznění ani význam původního textu. Josefa Uhlíka jsem si vybral pro jeho poměrně dlouhou příslušnost k politické straně a zároveň pro jeho místo bydliště, které sousedí s mojí rodnou vesnicí.

 

Dalším dotazovaným na téma vstupu do politických stran byl člen Komunistické strany RNDr. Daniel Borecký, CSc., který je zároveň vysokoškolským profesorem na Masarykově Univerzitě v Brně a zastupitelem Jihomoravského kraje. Vybral jsem ho především z důvodu jeho dlouholeté působnosti v Komunistické straně a také, vzhledem k různorodosti dotazovaných, jeho vyššímu věku. K rozhovoru s ním mě přiměla také jedna z jeho studentek, která původně o jeho dlouholetém členství v politické straně nevěděla. Po složitých jednáním ohledně termínu rozhovoru si pan Borecký chvilku vyhradil a na moje otázky mi odpověděl.

 

Rozhovor s Ing. Jiřím Roubíkem, Ph.D., předsedou krajské organizace SZ Olomouckého kraje jsem zvolil na základě doporučení jednoho mého známého. Pan Roubík má čtyřicet let, zvolil jsem ho tedy i na základě věkové různorodosti, podobně jako pana Boreckého. Po skončení našeho rozhovoru a zodpovězení všech otázek jsem měl možnost vést rozhovor i s jeho ženou Blankou Roubíkovou, která je také členkou Strany zelených, ale nezastává žádnou z pozic. Jejich odpovědi jsem mohl následně porovnat.

 

Posledním ze strany politicky angažovaných osob byl bc. Matěj Vencálek, předseda krajské organizace SZ Jihomoravského kraje. Jde o mladého člena SZ, který je členem mojí generace a z mnou dotazovaných členů politických stran byl nejmladší. Vzhledem k politické příslušnosti dotazovaných jsem se jich neptal na to, jak oni sami vidí náplň práce politika, ale jak si podle nich náplň práce politika představuje běžný člověk, tedy nepolitik a nečlen strany. Před začátkem rozhovorů jsem musel nastudovat mnoho informací o dotazovaných členech stran. Vzhledem k tomu, že se celkově nejedná o příliš známé tváře na politické scéně a informace o nich se objevují jen zřídka, byla tato práce poměrně složitá. Pro politickou historii mi však byly velice užitečné stránky Českého statistického úřadu www.volby.cz. Na těchto stránkách jsem si podrobně vyhledal dosavadní účinkování dotazovaných ve volbách. Nejdůležitější se tato příprava politických kariér ukázala u prvních dvou dotazovaných tedy u poslance Uhlíka a zastupitele Boreckého. U zbylých dotazovaných se na toto téma nedostalo.

 

Olomouc a její Horní náměstí, kde jsem rozhovory s lidmi z ulice realizoval, bývá často místem, kde probíhají rozličné akce téměř všech větších politických stran v České republice. Pro svoje rozhovory jsem si tedy stanovil datum, kdy se zde žádná podobná akce konat nebude a lidé tak nebudou nijak ovlivněni. Tento záměr se ve výsledku ukázal být poměrně vhodný, protože velké množství dotazovaných ve svých odpovědích uvádělo nějakou svoji předchozí zkušenost s akcí politických stran. Pro dosažení cíle jsem užil žánru krátké ankety, kterou jsem předložil deseti náhodně vybraným lidem v Olomouci. Anketa obsahovala několik otázek.

 

Vzhledem k mojí absolutní neznalosti lidí dotazovaných na ulici jsem nemusel procházet žádnou jejich přípravou a mohl jsem se jich ptát přímo i na dotazy, které bych musel v běžném interview formulovat zcela jinak.

 

Ptal jsem se jich tedy hned z úvodu na jejich politickou příslušnost, jejich názor na to, že lidi nechtějí vstupovat do politických stran, jestli jim nevadí, že o nich de facto rozhodují druzí, jestli by měli na případné angažování se v politice čas, jejich názor na agitaci politických stran o nové členy, zda chodí k volbám, čím si vysvětlují pravidelně nízkou účast téměř ve všech volbách, zda má podle nich malá volební účast podhoubí v celkovém nezájmu a apatii lidí o všechno, nejen tedy o politiku a veřejné dění, zda sledují politiku a jak si oni sami představují náplň práce politika.

 

Dalším bodem, na který jsem se většiny dotazovaných ptal, byla možnost větší erudovanosti společnosti. Šlo by o hromadné vysvětlování základů politického dění (volební systémy, pravomoci politiků, vznik zákonů atd.) prostřednictvím veřejného média. Do svého samostatného projektu jsem chtěl také začlenit nárůst členské základny u hnutí ANO, bohužel se mi však nepodařilo pro rozhovor získat žádného z nových členů této strany.

 

Sebehodnocení

Hned v úvodu tohoto sebehodnocení bych chtěl uvést, že celý projekt je do jisté míry ovlivněn mým subjektivním přístupem, a proto jej nelze považovat za objektivní dokumentaci této problematiky. Subjektivním hlediskem je bezesporu výběr osob k rozhovorům. Bohužel mi mnoho dotazovaných respondentů neodpovědělo a nepodařilo se mi je tedy ohledně tématu vstupu lidí do politiky vyzpovídat. Celý projekt by byl určitě mnohem přínosnější a zajímavější.

 

Vzhledem ke skutečnosti, že současný poslanec KDU-ČSL Josef Uhlík je přítelem mého otce, byl pro mě rozhovor s ním z celé práce nejvíce zábavnou částí. Po předchozí vzájemné dohodě s panem Uhlíkem jsme však celý náš rozhovor pojali jako jeho profil, což je pro potřeby tohoto projektu jistým problémem. I k poměrně velkému odbočení od tématu se mi však snad podařilo uvést v tomto profilu také jasná stanoviska poslance Uhlíka ke vstupu lidí do politických stran, a jak tomu bylo u něj.

 

Největší (čistě osobní) problém jsem pak měl s vedením rozhovoru s Danielem Boreckým z KSČM, který se v jeho průběhu začal zmiňovat o proletářích, kritice konzumentarismu a během celého rozhovoru na mě působil velice povýšeným dojmem. Z důvodu časové indisponovanosti pana Boreckého navíc náš rozhovor trval o poznání méně, než by bylo pro dostatečné uchopení tématu zapotřebí. Pevně však věřím, že se mi podařilo získat dostačující odpovědi.

 

Některé odpovědi jsou také dost obecné, při vedení rozhovoru jsem se snažil o jejich rozvíjení a konkretizování, ne vždy se mi to ale povedlo.

 

V praxi jsem si ověřil, že domluva vyhovujícího termínu pro rozhovor může být mnohdy obrovským problémem a svoje cíle projektu jsem proto musel trochu upravit. Nepodařilo se mi například domluvit osobní rozhovor s vrcholnými představiteli mládežnických odnoží vrcholných stran, například Mladých sociálních demokratů nebo Mladých konzervativců, jak jsem to měl původně v plánu.

 

Také jsem si po nějakém čase opět zkusil dotazování lidí přímo na ulici, což jsem si prvně vyzkoušel při anketách na kurzu Psané žurnalistiky. Ochota všech dotazovaných mě velice překvapila, tak velkou míru vstřícnosti jsem nečekal.

 

Základním požadavkem při zpracování tohoto tématu bylo řemeslné ovládnutí tvorby jednotlivých žánrů. Ty jsem se měl možnost naučit a zdokonalit v Praktiku psané žurnalistiky a následném workshopu.

 

Problémem projektu může být poměrně široké vymezení jeho tématu a jeho nesnadné uchopení. Užší vymezení tématu, například zaměření se jen na jednu stranu, by práci usnadnilo a mohlo být pro některé lidi možná i zajímavější. Snažil jsem se však problém pojat obšírněji a dát prostor co nejvíce různorodým názorům.

 

Otázkou zůstává, kde bych mohl tento svůj projekt uveřejnit. Ze současných působících periodik by nejspíš takto nestrukturované a nesourodé texty žádný neotiskl. Jak už jsem ale výše uvedl, jedná se o dosti subjektivní výběr dotazovaných. Vhodným by byl nejspíš nějaký typ týdeníku nebo měsíčníku věnující se politice spíše na komunální úrovni s občasným přesahem na politiku celostátní se zaměřením na Moravu.

 

Literatura a zdroje

JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty: studijní text pro distanční studium. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. 125 s. Studijní texty pro distanční studium.ISBN 80-244-1246-2.

JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2009. 120 s. Učebnice.ISBN 978-80-244-2218-3.

KUBÁT, Michal - LEBEDA, Tomáš. O komparativní politologii a současné české politice : Miroslavu Novákovi k 60. narozeninám. Vyd. 1. Praha : Karolinum, 2014. 162 s. ISBN 978-80-246-2479-2.

Politické kampaně, volby a politický marketing. Vyd. 1. Olomouc : Periplum, 2007. 142 s. Studie a analýzy (Periplum); sv. 6. ISBN 9788086624365.

HOLUBOVÁ, Markéta, Postoj ke členství v politických stranách na komunální úrovni

 

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a7363/f3/pd150325.pdf

http://cvvm.soc.cas.cz/media/com_form2content/documents/c1/a3563/f3/100839s_pv81113.pdf

http://zpravy.idnes.cz/pocet-clenu-cxz-/domaci.aspx?c=A150401_183007_domaci_hv#utm_source=sph.idnes&utm_medium=richtext&utm_content=top6

www.google.com

www.volby.cz

 

Zkratky:

CVVM - Centrum pro výzkum veřejného mínění - Sociologický ústavu AV ČR.

ČSSD – Česká strana sociálně demokratická

KDU-ČSL - Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová

KSČ – Komunistická strana Československa

KSČM – Komunistická strana Čech a Moravy

ODS – Občanská demokratická strana

SZ – Strana zelených

Naposledy upraveno:
Pro psaní komentářů se přihlašte

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Únor 2019 »
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28      

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace