Neznámá hrdinka Květoslava Bartoňová - záměr samostatného projektu

Ohodnoťte tento článek
(0 hlasů)
Samostatný projekt politická/psaná žurnalistika.

Realizace

Medailon

Neznámá hrdinka

 

Záměr projektu

Cíl Práce

Můj samostatný projekt jsem nazval Neznámá hrdinka Květoslava Bartoňová. Hlavním cílem této práce je rozhovorem s paní Bartoňovou získat informace o akci na pomoc dětem z okresu Svidník, kterou v roce 1946 uskutečnila, a tyto informace poté zpracovat do série textů. Těmito texty by mohly být rozhovor s paní Bartoňovou, reportáž ze setkání s ní, medailon o jejím životě a reportáž z pátrání po některém ze sirotků, k jehož adopci paní Bartoňová dopomohla.

Zdůvodnění volby tématu

Pocházím z Olomouce a vždy mi byla blízká historie tohoto města. Domnívám se, že to odkud pocházíme, nás do velké míry ovlivňuje a historie místa kde žijeme je i naší historií. Proto je určitě dobré ji poznávat. Jako historický pramen pro toto poznávání rád studuji výpovědi pamětníků, tak jak je zaznamenali novináři a historici. Také rád vedu rozhovory s pamětníky sám. Proto jsem chtěl zvolit takové téma samostatného projektu, které by mi umožnilo zkoumat místní historii skrze rozhovor s pamětníkem.

Pro nalezení tématu jsem vyhledával svědectví olomouckých pamětníků na webu pametnaroda.cz. Obzvlášť mě zaujal příběh Květoslavy Bartoňové, rozená Axmanové, který zaznamenal Vít Lucuk. Byl zde stručný záznam o jejím životě. Je to pamětnice Protektorátu Čechy a Morava a také osvobozovacích bojů v Olomouci. Co mě ale zaujalo nejvíc bylo, že pomohla v roce 1946, když jí bylo teprve osmnáct let, najít domov čtyřiceti pěti dětem z okresu Svidník, který byl těžce zasažený válkou.

Rok 1946 považuji za smutnou část historie Československé republiky. Obyvatelstvo se vzpamatovávalo z německé okupace a ze škod napáchaných válkou a zároveň sílil politický boj o uchopení moci. Také je to období násilného odsunu obyvatelstva německé národnosti. Oblast Olomoucka byla pohraničním územím se Sudetami. Podle sčítání lidu z roku 1930 žilo v Olomouci 15 tisíc obyvatel německé národnosti z celkového počtu 66,5 tisíce obyvatel. Podle dalšího sčítání v roce 1950 jich zde zůstalo jen 655[1].

Tyto smutné události jsou jedním z důvodů, proč mě tolik zaujal příběh paní Bartoňové. Ve smutném roce 1946 jí bylo pouhých 18 let, a přesto dokázala zorganizovat záchranou akci pro 45 dětí z okresu Svidník, který leží na severovýchodním Slovensku.

Snažil jsem se o paní Bartoňové najít na internetu více informací, ale žádné, kromě těch na webu pametnaroda.cz, tam nebyly. Vít Lucuk se zajímal zejména o vzpomínky paní Bartoňové na období okupace a osvobozovací boje v Olomouci. Proto jsem došel k názoru, že by příběh o pomoci dětem z okresu Svidník mohl být zajímavým a dosud nezpracovaným tématem, které by se mohlo stát inspirací pro další lidi a obohacujícím tématem.

Domnívám se, že jedním z hlavních úkolů žurnalistiky je předkládání pozitivních vzorů, kterým paní Bartoňová bezesporu je. Proto zpracování projektu na toto téma považuji za prospěšné pro jeho budoucí čtenáře, ale také by mohlo být jistým zadostiučiněním pro paní Bartoňovou, jejíž hrdinský čin si zaslouží mediální pozornost.

Zdroje/stav problematiky

Tento projekt navazuje na rozhovor Víta Lucuka s Květoslavou Bartoňovou, který zaznamenal a vložil na web pametnaroda.cz. Kromě krátkého biografického textu je zde i dvouhodinový zvukový záznam jejich rozhovoru a fotografie dobových dokumentů. Tyto materiály mi posloužily pro podrobné seznámení s životem Květoslavy Bartoňové a pro přípravu na rozhovor s ní.

Skrze zvukový záznam, který byl pořízen před půl rokem, jsem se mohl aspoň omezeně seznámit s osobností paní Bartoňové. Zjistil jsem, do jaké míry je sdílná, jak jí slouží paměť, jak je schopná držet se tématu a jakým způsobem s ní pracoval pan Lucuk. Ten se s ní setkal nejspíše dvakrát, přičemž druhé setkání byl již zmíněný zaznamenaný rozhovor. Paní Bartoňová v něm byla nejdříve zdrženlivá, zvláště ve chvílích, kdy jí pan Lucuk seznámil s tím, že rozhovor zaznamenává. Jinak byla schopná barvitě a bez ostychu vyprávět o událostech svého života a života svých blízkých. Nedokázala se však držet jednoho tématu. Také bylo zjevné, že se jí pletou některé detaily událostí, místní názvy, jména apod.

Paní Bartoňová ochotně dala panu Lucukovi všechny písemné dokumenty a fotografie, které se týkaly projektu pomoci dětem z okresu Svidník. Proto mohu předpokládat, že je dá k dispozici i mně. Dalším zdrojem mi byl přímo pan Lucuk, kterému jsem volal, abych získal kontakt na paní Bartoňovou. Obeznámil mě se svou osobní zkušeností, kterou získal při setkáních s ní. Na rozhovor se také mohu připravit získáním přehledu o historickém kontextu událostí, o kterých paní Bartoňová vyprávěla. To znamená získání přehledu o Karpatsko-dukelské operaci, která zničila oblast severovýchodního Slovenska, kterou paní Bartoňová navštívila v roce 1946 a dětem z této oblasti pomohla. Dále mohu nastudovat události roku 1946, které se staly v Olomouci.

Tato problematika je dále neprozkoumaná. Dalším a hlavním zdrojem pro mou práci bude Květoslava Bartoňová jako pamětnice a aktérka událostí, o kterých chci psát, případně další osoby, na které mě odkáže.

Ideový plán

Hlavním cílem této práce je získat informace o akci na pomoc dětem z okresu Svidník, kterou v roce 1946 uskutečnila Květoslave Bartoňová. Tato historická událost byla již zpracována Vítem Lucukem a vložena na web pametnaroda.cz, ale ne příliš podrobně. Pro získání dalších informací budu tedy muset sám oslovit přímo paní Bartoňovou.

Z předchozí zkušenosti s rozhovory s pamětníky pokročilého věku vím, že nestačí jedno setkání. Je potřeba setkat se s pamětníkem opakovaně, aby se mezi mnou (tazatelem) a pamětnicí (paní Bartoňovou) mohl vytvořit určitý vztah důvěry a vzájemného porozumění. Mezi takovými setkáními je potřeba nechat dostatečný časový odstup, abychom oba mohli předchozí zkušenost reflektovat. Pro získání výsledného rozhovoru tedy potřebuji získat důvěru pamětnice, ale také dílčí informace, které mě povedou ke správnému kladení otázek.

Paní Bartoňová se narodila roku 1928. Akci na pomoc dětem z okresu Svidník organizovala v roce 1946, když jí bylo 18 let. Má tedy od oněch událostí značný časový odstup, což může mít za důsledek to, že si události nebude pamatovat přesně, nebo vůbec. Vzhledem k jejímu pokročilému věku to je více než pochopitelné. Proto pro dosažení hlavního cíle práce bude mým dílčím cílem pokusit se oživit její paměť tak, aby si události dokázala rozpomenout do co nejpřesnějších detailů. Toho se pokusím dosáhnout opakovaným setkáváním se s ní a snahou přimět ji k rozpomínání se. K tomu by mi mohlo pomoci i to, že ji budu konfrontovat s písemnými materiály o akci na pomoc dětem z okresu Svidník, které paní Bartoňová má. Těmito materiály jsou novinové články, seznamy dětí, dopisy, telegramy a další úřední dokumenty související s akcí. Získáním opakovaných výpovědí o této akci budu moci ověřit pravdivost a přesnost událostí porovnáním jednotlivých výpovědí.

Výsledná práce a její publikování by mohla být odměnou a zadostiučiněním pro paní Bartoňovou, která se o akci na pomoc dětem z okresu Svidník sama styděla mluvit. Tento čin si bezesporu zaslouží mediální pozornost. Jedním z cílů práce je i pokusit se vypátrat některého ze sirotků, jehož adoptování na Moravě paní Bartoňová pomohla zprostředkovat. Pokud by se mi to podařilo, pokusil bych se i realizovat jejich setkání. Takovéto setkáni by jí mohlo být zaslouženou odměnou za nezištnou pomoc dětem.

Dalším dílčím cílem práce je i předkládání pozitivních vzorů, informování o hrdinském činu, který by jinak nejspíše zůstal zapomenutým. Touto prací bych chtěl dokázat, že kde vládne utrpení, je i příležitost pro milosrdenství. Jedním z neopomenutelných cílů práce je i rozvíjení mých žurnalistických dovedností v praxi a získání životních zkušeností.

Postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování, volby jednotlivých řešení

Po první návštěvě paní Bartoňové jsem zjistil, že práci bude možné udělat jen v delším časovém horizontu. Vyskytlo se hned několik překážek. Paní Bartoňová je v nemocnici na dobu neurčitou z důvodu zranění kyčelní kosti. V prostředí nemocnice, kde je na pokoji s dalšími pacientkami, jí dělá problém se uvolnit a bez ostychu vyprávět. Také přede mnou cítí jistý ostych. Bude tedy potřeba setkání opakovat. Paní Bartoňová se zjevně necítí dobře pokud si nějaké informace zapisuji, nebo pokud rozhovor zaznamenávám. Bude tedy potřeba postupně budovat její důvěru ve mně. Záměrem je zaznamenat rozhovor s ní, což bude vyžadovat značné úsilí, abych ji přiměl souvisle vyprávět a odpovídat na položené otázky. Také se zjevně necítí pohodlně, když pokládám konkrétnější otázky na její život a profesní minulost, abych získal informace nezbytné pro vypracování medailonu o ní.

První setkání se uskutečnilo v listopadu 2017.  Po něm mi je jasné, že bude potřeba setkání opakovat, což mi bylo jasné už před ním. Proto jsem se ani nesnažil rozhovor zaznamenat, nebo zbytečně vyvíjet tlak na paní Bartoňovou, abych u ní zbytečně nevyvolal nedůvěru. Zdravotní stav paní Bartoňové není dobrý a její návrat domů není v dohledné době. Rozhovor s ní by se mi mnohem lépe realizoval u ní doma. Při přípravě na druhé setkání jsem se rozhodl, že realizuji rozhovor, protože z informací od paní Bartoňové jsem se dozvěděl, že její propuštění z nemocnice se stále oddaluje. Nemá tedy smysl upínat se ke dni, kdy s ní budu moci rozhovor u ní doma.

Druhé setkání se uskutečnilo v prosinci 2017. Požádal jsem paní Bartoňovou, jestli si mohu rozhovor zaznamenat. Ta souhlasila, ale značně jí to bránilo vyprávět souvisle a bez ostychu. Později na to ale přestala myslet a vyprávěla souvisle. Během setkání jsem dospěl k rozhodnutí, že autentičtější než rozhovor bude její souvislé vyprávění. To jsem se snažil usměrňovat jen příležitostnými dotazy a ujištěními. Paní Bartoňová mě také dala k dispozici všechny písemné a fotografické materiály, které k událostem měla, abych si je ofotil.

Výsledkem prvního setkání bylo zaznamenané souvislé vyprávění paní Bartoňové o akci na pomoc dětem z okresu Svidník se vším, co jí předcházelo a následovalo a také ofocené písemné a fotografické dokumenty související s akcí. Po přepsání audiozáznamu vyprávění a zpracování písemných dokumentů se mi začala rýsovat výsledná podoba mé práce. Jejím výstupem by měla být reportáž ze setkání s paní Bartoňovou do které bude vloženo její vyprávění. Rozhodl jsem se tak proto, že vyprávění paní Bartoňové bylo souvislé, úplné, a po stylistické stránce velice zdařilé. Jeho největší hodnotu jsem shledával v autenticitě.

Nicméně mi bylo jasné, že se s paní Bartoňovou budu muset setkat znovu. Jednak bylo potřeba se doptat na některé údaje z jejího života, abych mohl zpracovat medailon, a také bylo potřeba upřesnit některé detaily z jejího vyprávění. Nejdůležitějším důvodem třetího setkání bylo, že se paní Bartoňová při druhém setkání zmínila o tom, že v současné době slyšela o jednom z adoptovaných sirotků. Od roku 1946 se nesetkala s žádným z dětí, kterým pomohla, ani o nich nevěděla. Nedávno ale vyprávěla svému bratranci o akci na pomoc dětem z okresu Svidník a on jí zase sdělil, že se zná s pánem, který je adoptovaným sirotkem z této oblasti. Byla to stopa, které jsem se chtěl chytit. Potřeboval jsem tedy od paní Bartoňové získat kontakt na jejího bratrance, abych se od něj mohl dozvědět víc. Při našem druhém setkání jsem na ni ale nechtěl zbytečně tlačit, proto jsem to odložil na naše třetí setkání.

Třetí setkání jsme uskutečnili v únoru. Paní Bartoňová byla stále v nemocnici. Doptal jsem se na potřebné detaily a podařilo se mi od ní získat i kontakt na jejího bratrance. Jedním z dalších důvodů tohoto setkání bylo, abych ji informoval o postupu mojí práce. Kontaktoval jsem tedy jejího bratrance a ten mi sdělil, že skutečně zná pána, který je adoptovaným sirotkem z okresu Svidník. Řekl mi, že se jmenuje Jan Izák, žije ve Skrbeni a popsal mi, kde bydlí.

Začal jsem se tedy připravovat na setkání s panem Izákem. Nepodařilo se mi na internetu dohledat telefonní kontakt na něj, ale podařilo se mi ověřit adresu jeho bydliště přes web nahlizenidokn.cuzk.cz (nahlížení do katastru nemovitostí) a rzp.cz (registr živnostenského podnikání). Nezbyla mi tedy jiná možnost než na pana Izáka zazvonit u něj doma. Zajel jsem za ním v březnu 2017. Otevřela mi jeho manželka a poslala mě do hospody, kde pana Izáka skutečně našel. Byl překvapený informacemi o jeho minulosti, které jsem mu sdělil. Vysvětlil jsem mu, že bych se s ním rád setkal a doptal se ho na podrobnosti o jeho dětství a tom, jak se dostal na Moravu pro účely mé práce. Domluvili jsme si tedy schůzku na další týden.

Výsledkem tohoto setkání bylo několik pro mě velice důležitých informací. Pan Izák mi řekl, že jeho rodné příjmení je Vanát. Mohl jsem si tedy ověřit, jestli je z těch dětí, k jejichž adopci dopomohla paní Bartoňová, protože jsem od ní měl seznamy dětí, kterým pomohla. Skutečně jsem zde jeho jméno našel, a i ročník odpovídal. Další důležité zjištění bylo, že je ročník narození 1940. To znamená, že mu bylo pouhých 6 let, když přijel do Olomouce a na dřívější události si nevzpomíná. Přesto věděl pár pro mne zajímavých informací o svém původu. Dalším zjištěním bylo, že mluví velice silným hanáckým akcentem. Nebyl pro mě problém porozumět mu, protože sám pocházím z hanácké rodiny, ale byl jsem přesvědčený, že bude téměř nemožné dostat od něj nějaké vyprávění, které bude pro mou práci použitelné ve formě přímé řeči. Jeho svébytný styl mluveného projevu nedodržoval žádná syntaktická pravidla, nevyjadřoval podmět, pokud věděl, že vím, o čem mluví, a také často nedokončoval věty.

Paní Bartoňová v té době byla už krátce z nemocnice doma. Navštívil jsem ji tedy, abych zjistil, jak se jí dařil a seznámil ji s výsledky mojí práce, především s tím, že jsem se setkal s pane Izákem a připravil tak půdu pro budoucí společné setkání. Paní Bartoňová byla už sice propuštěná z nemocnice, ale stále chodila jen s velkými obtížemi. Žije sama a dělá jí problém starat se o domácnost.

Naše druhé setkání s panem Izákem se uskutečnilo o týden později, na konci března 2017. Když jsem se ho zeptal, jestli mohu rozhovor zaznamenat, dovolil mi to, ale poté mu dělalo vyprávění značné potíže. Proto jsem se snažil do jeho povídání co nejméně zasahovat. Přesto mi sdělil řadu významných informací pro moji práci, na jejichž základě jsem se rozhodl zpracovat je do formy reportáže pátrání po Sirotkovi, setkání s ním a převyprávění informací, které mi sdělil. Jen velice málo toho, co mi řekl, bylo použitelné jako přímá řeč.

Velice důležitým vyústěním našeho druhého setkání, ve které jsem doufal, bylo, že pan Izák vyslovil přání setkat se s paní Bartoňovou. Začal jsem tedy setkání domlouvat. Paní Bartoňová se setkáním vyslovila souhlas, ale zároveň obavu, že nebude fyzicky schopná pana Izáka u sebe doma přijmout. Samozřejmě jsem se chtěl tohoto setkání zúčastnit. Nabídl jsem se tedy paní Bartoňové, že k ní přijdu dřív a pomůžu jí se na setkání připravit.

Společné setkání mě, pana Izáka, jeho ženy a paní Bartoňové se uskutečnilo v dubnu 2017 v jejím domě v Neředíně. Bylo to symbolické zakončení mé práce v terénu, jehož výstupem byla zejména společná fotografie. Poté už jsem měl přesnou představu o tom, jaké texty budou výstupem celé práce. Jednak krátký medailon o životě paní Bartoňové, dále reportáž ze setkání s ní, do které bude vloženo její vyprávěný a mnou komentované písemné a fotografické dokumenty, které mi dala k dispozici. A poslední výstupem bude reportáž z pátrání po sirotkovi a ze společného setkání, do kterého budou vloženy historický kontext zničení okresu Svidník, kvůli kterému paní Bartoňová uskutečnila akci na pomoc místním dětem.

„Sebehodnocení“

Hlavním cílem práce bylo rozhovorem s paní Bartoňovou získat informace o akci na pomoc dětem z okresu Svidník, kterou v roce 1946 uskutečnila, a tyto informace poté zpracovat do série textů. Tento hlavní cíl se podařilo naplnit a výstupem jsou tak tři texty, medailon, reportáž s vloženým vyprávěním a reportáž s vloženým historickým kontextem. Podařilo se naplnit i vedlejší cíle. Pro vypracování projektu bylo třeba získat si důvěru paní Bartoňové. Během práce se u nás vybudoval přátelský vztah, a tak předpokládám, že se s ní i nadále budu setkávat. Dalším cílem bylo oživit paměť paní Bartoňové a přimět ji k souvislému vyprávění. Důkazem splnění tohoto cíle je podle mého soudu její velice zdařilé vyprávění vložené do reportáže.

Částečně jsem naplnil i cíl, kterým bylo odměnit paní Bartoňovou za její nezištnou pomoc dětem z okresu Svidník mediální pozorností. Domnívám se, že pozornost, kterou jsem jí projektem věnoval, pro ni byla jistým zadostiučiněním. Chtěl bych od ní získat souhlas k publikování textů. Nechci na ni však zbytečně tlačit, proto si chci dát delší časový odstup k získání souhlasu.

Problémem při mé práci byla potřeba získat důvěru u lidí, se kterými jsem pracoval. K získání důvěry jsem potřeboval delší časové období. Dalším obtížnou částí bylo přimět tyto lidi k souvislému vypravování, které bude použitelné v mé práci jako přímá řeč. Po vynaložení značného úsilí se mi k tomu podařilo dovést paní Bartoňovou. U pana Izáka jsem to shledal nemožným. Překážkou mi byl jeho svébytný projev a strach z publicity. Další velkou překážkou bylo, že události, kterým jsem se v práci věnoval, se odehráli před více než sedmdesáti lety. Nebylo tedy možné některé informace ověřit vzhledem k zániku většiny institucí, které se na pomoci dětem z okresu Svidník podílely. Nebylo také možné dohledat další pamětníky událostí a další sirotky.

V mém projektu by ses jistě dalo ještě pokračovat dále. Pan Izák se zmínil o dalších sirotcích, o kterých někdy slyšel. Bylo by tedy možné pátrat dál, ale toto pátrání by se potýkalo s velkými obtížemi. Také by se možná dali dohledat další detaily o akci na pomoc dětem z okresu Svidník, a to pátráním v archivech po písemných dokumentech organizací, které se na akci podílely (Československá společnost, Červený kříž). Také by bylo možné navštívit klášter řádových sester Voršilek v Olomouci, kde byly děti celý rok ubytovány. Je možné, že bych se zde dopátral nějakých dalších informací. Se získáním dostatečného množství informací by tak celý projekt mohl nakonec mít podobu knižní publikace.

Projekt byl pro mě velkým přínosem ve zdokonalení mých žurnalistických schopností. Dále byl jistě přínosem pro paní Bartoňovou, které se dostalo jistého zadostiučinění ve formě mediální pozornosti a poděkování od jednoho z adoptovaných sirotků. Práce byla přínosem i pro pana Izáka, který díky ní mohl lépe poznat svou minulost a setkat se s ženou, která tolik ovlivnila jeho životní cestu. Pevně věřím, že se mi od nich dostane svolení k publikaci práce a dalším přínosem tedy bude obohacení čtenářů o zajímavý příběh, který je může pozitivním způsobem formovat.

Jsem přesvědčený, že se mi podařilo naplnit cíle práce a její výstup je kvalitní žurnalistickou prací.

 

Literatura

SEDLÁKOVÁ, R.: Výzkum médií. Praha: Grada 2016, s. 207-213.

HÁJEK, Martin. Odsun Němců z Olomouce. Vrahovice: M. Hájek, 2013, s. 26 a 123.

HROCH, Miroslav. Úvod do studia dějepisu: určeno pro posl. fakulty filozof. a pedagog. Praha: SPN, 1983.

LUCZK, Vít. Květoslava Bartoňová, roz. Axmanová (1928). Post Bellum 2016, Dostupné z: http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/6019


[1] HÁJEK, Martin. Odsun Němců z Olomouce. Vrahovice: M. Hájek, 2013, s. 26 a 123.

Naposledy upraveno:
Pro psaní komentářů se přihlašte

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Srpen 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31      

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace