Pravděpodobně každý z nás v dětství alespoň na malou chvíli zatoužil po slavné hudební kariéře. Tajně jsme si trénovali autogramy do deníčků ječících fanoušků, před zrcadlem zkoušeli ten správný výraz na plakáty a se sluchátky v uších si představovali, že jsme hrdiny videoklipů. Co když se ale dětský sen začíná pomalu plnit, postupujeme malými kroky vstříc vysněné hudební kariéře, když najednou celé úsilí začne brzdit pandemie neznámé nemoci? Obdobnou situaci důvěrně zná čtyřiadvacetiletý zpěvák Štěpán Urban.

Byl březen roku 2020 a svět se z ničeho nic, téměř bez jakéhokoliv varování, zdrcnul do výdejních okýnek, skrze která jsme trochu nevěřícně pozorovali, co obnáší život v době pandemie. Staré pořádky byly najednou fuč. Každé školou povinné dítě si do té doby myslelo, že není větší jistoty, než že ráno uslyší ten otravný zvuk budíku, který signalizuje, že škola volá. Hola, hola, jak jsme se mýlili.

Je jasné, že kapitola o společenském dění v době pandemie Covidu-19 se do učebnic dějepisu rozhodně nezapíše žádnými veselými barvami. Vládní restrikce se už téměř dva roky významně dotýkají také prken, která neznamenají pouze svět, ale také způsob obživy pro mnoho lidí. Herec Roman Vencl pověděl, jakým způsobem se celé situaci přizpůsobilo Moravské divadlo, kde zároveň působí jako umělecký šéf činohry.

Kultura prochází už téměř dva roky náročnou zkouškou, která je paradoxně velmi často zapříčiněná tím, že se zkoušet nemůže. Umělci a s nimi i organizátoři kulturních akcí stále prožívají nejisté období pramenící z těžko předvídatelného vývoje pandemické situace. Nutno však podotknout že mnohdy větší vliv než samotné počty nově nakažených, mají na kulturu nejasná a zmatečně formulovaná vládní nařízení. Mnozí by mohli mít v paměti například zákaz oper a muzikálů, zatímco činoherní umělci se mohli dál zvesela činit na jevištích. Nicméně ať už se nám to líbí nebo ne, zdraví nás všech aktuálně nejdůležitější. Organizátoři kulturních akcí nebo samotní umělci jsou tedy často nuceni kvůli jeho ochraně dělat zásadní změny v plánovaných programech, na poslední chvíli akce rušit, nebo je přesouvat do online prostředí. Dovedou ale projekty zprostředkované počítačovou obrazovkou nahradit alespoň v určité míře skutečný umělecký zážitek? Nebo už dva roky konzumujeme pouhé kulturní záplaty?

Záměr samostatného projektu. Psaná žurnalistika. Kulturní specializace. Název: Zda a do jaké míry může online kultura nahradit kulturu živou. Texty (4): oŽÍVÁ kultura i na obrazovkách, nebo jde jen o záplatu? Jak neuvadla divadla během pandemie, Dokud se zpívá, ještě se neumřelo, Během pandemie vzniklo víc nové hudby než kdy dřív, říká zpěvák Štěpán Urban

Karanténa, slovo, které v posledních týdnech skloňujeme všichni několikrát denně. A ve většinové míře negativně, vždyť se není čemu divit. Jsme zavření doma, odřízlí od přátel, rodin a blízkých. Donutila nás ke studiu i práci z domova. Znemožnila nám navštěvovat kulturní akce, sportovní utkání a mnohé další. Abychom jí ale nekřivdili, ona karanténa není sice to nejšťastnější, co nás mohlo potkat, ale už od dětství přece všichni slýcháme, že je důležité hledat na věcech i to dobré. A věřte, že nějaká pozitiva se dají najít i tady. Kdybych měl čas…Tahle věta je kouzelná a zároveň tvoří takovou ultimátní a vždycky fungující výmluvu na to, proč se nevěnujeme svým starým zájmům, aktivitám, které jsme chtěli vždycky vyzkoušet a tajným snům. Jenomže zrovna teď nám všem život hraje do karet. Je jasné, že ani v tuto chvíli nemáme takové volno, abychom vylezli na Mount Everest a objeli celý svět za osmdesát dní, ale na určitou dobu můžeme být pány svého času. Povinnosti si můžeme (ve většině případů) rozplánovat na dobu, kdy sami chceme a snažit se využít každé vteřiny naplno. Člověk má najednou tendence víc si organizovat život. Vždyť i ten největší lenoch by ze sebe musel mít špatný pocit, kdyby si promítl dva měsíce svého života a zjistil, že nebyl schopný udělat absolutně nic a má za sebou jen vstávání v čase oběda a rozlámaná záda ze střídání poloh na gauči a v posteli. Tohle období je ideální například pro změnu životního stylu, a tak každoroční ženské předsevzetí „musím zhubnout“ nabírá úplně jiný rozměr. Vždyť není důležité, aby se z člověka stal sportovní maniak během měsíce, ale je důležité najít nějakou kompenzační aktivitu, která dovede vyvážit veškerý stres, který v tuto dobu může vznikat, a ta nám třeba přinese do života příjemnou zálibu, kterou si zamilujeme a budeme se jí věnovat. A tak si slibme, že na celé tohle období přestaneme nahlížet jen negativně, nebudeme si pořád opakovat to, jaké příšerné záležitosti nás čekají po návratu do normálních kolejí a snažme se využít svěřený čas efektivně. Teď se nemusíme vymlouvat. A naučme se trávit čas sami se sebou. Člověk je sám sobě přece tím nejdůležitějším parťákem. Není nic hezčího, než mít po boku milující a milovanou, ale i tak jsou chvíle, kdy vás a vaše činy nebude chápat nikdo jiný líp než vy sami.

Minulý týden vydala vláda plán o postupném otevírání ochodů, které jsou kvůli pandemii koronaviru zavřené již přes měsíc. Jejich znovuotevření mělo původně postupovat v několika vlnách do června, především podle metrů čtverečních a také na základě toho, jestli se prodejna nachází v obchodním centru. Díky příznivě vypadající situaci kolem pandemie to ale vypadá, že by se všechny obchody mohly otevřít asi o dva týdny dříve.

Pandemie nového typu koronaviru se dotkla snad všech a všeho, ekonomiky, školství, obchodu, ale také kultury. Kromě uzavření divadel, muzeí a galerií, byla uzavřena také všechna kina, což se dotklo premiérového uvedení mnoha českých i zahraničních filmů. Při zavedení prvních opatření, kdy byly kapacity sálů omezeny na sto lidí, si většina kin vymyslela alternativní řešení a filmy promítala jen pro omezené publikum čítající devadesát devět lidí. V dalších dnech ovšem došlo k úplnému uzavření všech kin, divadel a dalšího kulturního vyžití. Zatímco většina divadel přešla na online přenosy. Kina se takto zařídit nemohou a spousta filmových produkcí byla nucena své premiéry přesunout třeba i o celý rok.

Pandemie nového koronaviru sice poslala svět do karantény, zavřela školy a potrápí ekonomiku, ale odvětví kultury jejímu řádění do jisté míry odolává, nejen že spousta divadelních představení, koncertů a hudebních vystoupení probíhá přes živé vysílání na sociálních sítích, dalším důkazem je i to, že proběhne tradiční událost na poli klasické hudby – Smetanova Litomyšl, byť jinak, než je tomu obvyklé.

Letošní léto nejspíše strávíme v České republice, to ale rozhodně není důvod ke smutku. Aniž bychom si to uvědomovali, naše domovina nabízí tolik míst k vidění, že bychom se až divili. Co si budeme povídat, každý má ve svém okolí někoho, kdo viděl Velkou čínskou zeď, deštný prales, ale když mu řeknete, ať ukáže na mapě Chrudim (dosaďte si dle libosti a znalostí), bude jen kroutit hlavou. V Česku se přitom nachází tolik pozoruhodných míst, na která jinde nenarazíte. A pokud máte strach o svůj instagramový účet, nebojte se, i tam jim to bude slušet. A vám taky!