Česká republika - Vlivem pandemie nového typu koronaviru nebude možnost vycestovat do určitých zemí možná i na dva roky, řekl na konci března epidemiolog Roman Prymula. Možnost neomezeného cestování, bude ještě na dlouhou dobu pouze velkým snem. Vše záleží na dalším vývoji situace kolem Covidu-19. V tuto chvíli ovšem probíhají příslušná jednání o možnosti vycestovat na Slovensko a do Chorvatska, uvedl to v sobotu 18. dubna ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. 

Česká republika - Dveře všech škol se pro žáky a studenty uzavřely ve středu 11. března. Od té doby probíhá online výuka a žáci i studenti se učí ze svých domovů. Podle aktuálního vládního plánu by se do konce školního roku ani neměli vrátit do běžného režimu. Přednost v tuto chvíli mají zejména žáci závěrečných ročníků středních škol a učilišť, prvního stupně a studenti absolventských ročníků vysokých škol.

česká republika - Bylo jen otázkou času, kdy si nový tip koronaviru začne vybírat své oběti i v tuzemsku. Tou druhou se stal muž z Havířova ročník 1975, který se dlouhodobě léčil s onkologickým onemocněním. Hospitalizovaný byl v havířovské nemocnici od minulé středy.

Na otázku „co studuješ?“ existuje v mém životě několik zaručených typů reakcí na moji odpověď. Ať už jsou pozitivní, nebo negativní, většinou má každý tento komentář něco do sebe, všechny se liší, ale zároveň mají přece jen něco společného. Nikdy nezůstane jen u krásně prosté otázky „aha a baví tě to?“

Zkouškové je podivná věc, dokáže totiž i z jinak silného a spořádaného člověka udělat na určitou dobu psychickou trosku, kterou dokáže rozhodit i zvuk hodinových ručiček. Ty se totiž v tuto dobu stávají největším nepřítelem. S časem vede každý student úporný boj, navíc mám podezření, že se v dobách zkouškového i jinak měří, asi podobně jako v matematice, všichni totiž víme, že je to hodina, kdy minuta má tři sta šedesát sekund, ve zkouškovém to funguje naopak, minuta má sekund maximálně patnáct a i když se snažíte sebevíc, den má pocitově přibližně pět hodin. To máte tak, probudím se, mám samosebou časový předstih. Je něco kolem sedmé, krátce se protáhnu a mířím pozdravit jediného kamaráda, který mi ve zkouškovém zbyl... tak tedy: “dobré ráno, kávovare.” Pak se krátce zamyslím nad svou studijní strategií a bum, je deset hodin, začínám si uvědomovat, že jsem se ještě nic nenaučila a v ten moment to přijde... vybavujete si, jak v každém pořádném filmu má každý záporák svůj ďábelský smích? Tak přesně toto nám v čase zkouškového simuluje tikot hodin... tik tak, tik, tak... fáze panikaření z toho, že nestíhám zabrala mnohem více času, než by se dalo čekat, takže je jedenáct hodin, a já se začínám učit. Přečtu si stránku něčeho, co absolutně nedává smysl, ale musím už za dva dny vypadat, jakože to vím a znám odnepaměti. Připadá mi, že během celé té doby se stihla Růženka snad dvakrát píchnout do prstu, usnout a zase se probudit, podívám se přímo do očí, pardon, ciferníku svého nepřítele a zjistím, že uběhlo sotva deset minut, které mě ovšem tak vyčerpaly, že si musím jít uvařit oběd. Člověk by nevěřil, ale zrovna během zkouškového se ze mě stává hotový šéfkuchař, nebo to tak v mé hlavě alespoň vypadá. Takže si pojídám svou rýži s mraženou zeleninou přímo z pánve (protože já se přece učím na zkoušky, nemám čas umývat nádobí), v mých představách ovšem pořád chutná jako z pětihvězdičkové restaurace, a v tom to přijde znovu, zlověstný smích, který se ozývá nad mou hlavou... tik tak, tik tak, jsou tři... bůh ví, co mi trvalo tak dlouho, ale čert to vem, teď už se vážně budu učit, hned co se podívám na další díl Ordinace v růžové zahradě (vždyť i z ní se v těžkých dobách zkouškového stává oscarový snímek). Potom si srovnám zvýrazňovače v penálu, uklidím rozházené oblečení ve skříni, zajdu uklidit sklep, vyvenčím psa, kterého nemám a vše zakončím tím, že rituálně obětuju všechny hodiny, které doma máme, příliš mě stresovaly. A učit se začnu hned zítra.

V dnešní době si můžeme na sociálních sítích, stránkách e-shopů s oblečením a dokonce i na přehlídkových molech všimnout, že se čím dál častěji objevují fotky modelek, které nemají zrovna míry 90-60-90. A doslova tím mění svět modelingu, jak ho známe.

Že jsou Vánoce svátky klidu a pohody? To nejspíš musel vyslovit nějaký tvor patřící k mužskému pokolení. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Jen když si představím, co všechno mě čeká. Vygruntovat celý byt, napéct patnáct druhů cukroví, přičemž tchyně bude mít stejně alespoň o deset druhů víc a podle jejích slov budou stejně mnohem lepší a poctivější. Takže hned po tom, co se opět smířím s tím, že ani letos nebudou mé vanilkové rohlíčky dost vanilkové a rohlíčkové. Že moje vosí hnízda jsou prostě spíš včelí úly a můj bramborový salát bez celeru prostě není bramborový salát, začnu s vymýšlením dárků. Tchyni koupím novou kuchařku, aby mi stejně jako každý rok s úsměvem řekla, že jsem si nemusela dělat škodu, že by jí stačilo, abych se naučila pro jejího milovaného synka (kterého si samosebou nezasloužím) péct dobré cukroví a dělat správný bramborový salát. Při nákupech div nepřijdu k úrazu. Před Vánoci se totiž v každém probudí takový ten skrytý reflex zděděný ještě po lovcích mamutů a sice, urvat si pro sebe co nejvíc a nebrat ohled na ostatní. A tak se po pěti hodinách proderu z nákupního centra ven na vzduch, s nohama přejetýma od nákupních vozíků, s bolavou hlavou, ale se třemi igelitkami vánočních zbytečností, které ale byly ve výhodné padesátiprocentní slevě. Vše se ale začíná chýlit ke zdárnému konci, jakmile se mi oddychne, že ani letos nezaskočila nikomu z mé rodiny (mimo tchyni) rybí kost, přesuneme se ke stromečku, kde se mé několika hodinové úsilí zabalit dárky rozplyne během dvou minut ve vrchovatou hordu zmačkaného papíru. Takže jako každý rok připíjím sklenicí vody, polykám Lexaurin na uklidnění a těším se konečně na ten klid, který přijde po svátcích klidu a míru. Tydlidom. 

Česká televize před nedávnou dobou zveřejnila program na vánoční svátky. Kromě starých známých klasik, při nichž se může každý naladit na nostalgickou vlnu, uvede tradičně i několik novinek v čele se štědrovečerní pohádkou, která začíná tam, kde všechny ostatní končí… aneb co to vlastně znamená, žili šťastně až do smrti?

Během posledních asi pěti měsíců jsme mohli na internetu zaznamenat spoustu nových podcastů, které si stále více a více nacházejí své publikum různých věkových generací a cílových skupin. Záleží jen na posluchači, jestli si přeje poslouchat témata politická, o školství, life stylu, nebo rozhovory se zajímavými lidmi. K dostání je téměř všechno.

VAROVÁNÍ: Nápad na napsání tohoto článku vznikl v moment, kdy jsem odkládala napsání jiného aneb vítejte v začarovaném kruhu jménem prokrastinace. Pozor, Nakažlivé!