Na letišti ze zavazadlového pásu do rukou beru svůj velký cestovní kufr. Dává mi to zabrat, protože uzvednout dvacet pět kilo není jen tak. Na mou obranu, do těch dvaceti pěti kilo jsem zabalila tři měsíce mého života, jelikož na ostrov přilétám po skončení letní zahraniční brigády v USA. Před odletem jsem se ještě s těžkým srdcem zbavovala přebytečných věcí, jako nepotřebné kosmetiky, i přes to, že vyhazování věcí nesnáším. Po nekonečném čekání ke mně přijíždí i můj druhý, palubní kufr, jelikož jsem si ho nemohla vzít s sebou na palubu. „Tak můžeme?“ ptá se mě nervózně můj přítel Ondra, jelikož i ho čekání mírně rozladilo. Beru do rukou obě zavazadla, pod paži dávám cestovní polštář a deku, kterou jsem měla v letadle a společně se snažíme najít nejbližší východ z haly letiště v Kahului.