Theo Mariánek 
Syndrom vyhoření byl dříve spojován hlavně s lidmi pracujících na pozicích s vyšší mírou zodpovědnosti, například manažery, lékaři a zdravotními sestrami. Nicméně se stále častěji objevuje i mezi studenty. Takzvaný „akademický syndrom vyhoření“ je v Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) a Světové zdravotnické organizaci stále chápán jako důsledek přepracování, stále více výzkumů nicméně ukazuje, že jeho příčiny jsou o něco komplikovanější.
Akademické prostředí typicky přetéká ambiciózními soutěživými lidmi a vysokými nároky, které na ně kladou jak učitelé, tak studenti samotní. Akademie je také specifická hlubokým provázáním studia s osobním i pracovním životem. Případný neúspěch v jedné oblasti studentova života se tak velice snadno promítne i do všech ostatních složek, kvůli čemuž má student jen omezenou možnost úniku.
Výzkum provedený na Univerzitě Palackého v Olomouci z roku 2023 oslovil sedm set devět studentů napříč českými univerzitami. Výsledky odhalily, že pouze dvacet šest procent účastníků nevykazovalo známky vyhoření.
Ve stejném roce čínští výzkumníci provedli studii napříč čínskými univerzitami, kdy z téměř třiadvaceti tisíc sledovaných studentů šedesát procent trpělo akademickým syndromem vyhoření.
Studenti často bojují s organizací času. Mnoho z nich opouští studium ne kvůli jeho náročnosti, ale přehlcení povinnostmi, které neumí efektivně rozvrhnout, což vyústí v prokrastinaci, narušení spánkového režimu a neustálý pocit nedostatku času. Řada studentů musí studium kombinovat s prací. Pokud pracují přes třicet hodin týdně, samostudium musí provádět ve svém volném čase, odpočinek se tak stává vzácně dostupným luxusem.
Vysoká očekávání, ať už ze strany rodiny, univerzity, nebo studentů samotných také hrají významnou roli. Podle studie v International Journal of Environmental Research and Public Health z roku 2019 jsou perfekcionismus, touha po bezchybném výkonu a strach ze selhání nejdůležitějšími faktory v tvorbě nadměrného stresu, jelikož studenti upřednostní výkon před vlastními limity.
Nedostatek péče o sebe sama, neefektivní zvládání stresu a přechod do nové životní etapy, včetně stěhování, přizpůsobení novému prostředí a navazování nových kontaktů, představují další stresory, typické hlavně pro nižší ročníky. Akademické stresory, jako jsou zkoušky, nejasně zadané úkoly, pozdní odezva nebo příliš obecná zpětná vazba, vedou k pocitům nejistoty a bezmoci.
Vyhořelí studenti také často pociťují úzkost spojenou se sociálním kontaktem. Mají tendenci se izolovat a ztrácí schopnost se motivovat. Často je trápí pocit odcizení, nízké sebevědomí a nespokojenost se sebou samými, jelikož svou hodnotu vidí ve své práci.
Svou roli hraje i nedostatek kontroly nad okolnostmi a obavy z budoucnosti. V kombinaci s vnějšími okolnosti, například ekonomickou krizí, politickou situací, problémy v osobním a pracovním životě nebo právě příchodem zkouškového se vyhoření jeví jako prakticky nevyhnutelné.
Jak se burnout projevuje?
Mezi fyzické projevy patří nedostatek energie a problémy se spánkem. Časté jsou i bolesti hlavy nebo svalové napětí. Po psychické stránce vyhořelí lidé ztrácí motivaci, v kontrastu s vysokou mírou frustrace, která vede k cynismu, pocitům beznaděje a izolaci nejen od rodiny a přátel, ale také od vlastních emocí. Celkové vyčerpání má za následek sníženou schopnost soustředění, zhoršenou paměť i horší úsudek, což dále prohlubuje smyčku frustrace a pocitu selhání.
V pokročilých stádií mohou studenti pociťovat nevolnost, bolesti hrudi, neschopnost seřídit myšlenky a celkovou emocionální paralýzu vedoucí k chronické prokrastinaci vedoucí k navýšení pracovního návalu a dalšímu stresu.
Kvůli stále přetrvávajícímu stigmatu kolem duševního zdraví a již zmíněným vysokým nárokům akademie mnoho studentů ignoruje projevy vyhoření dlouho poté, co se začnou projevovat i na jejich fyzickém zdraví.
Dá se vyhoření předejít?
Ano, dá – klíčové je věnovat pozornost vlastním potřebám. Vyhoření nevzniká přes noc. Je výsledkem dlouhodobého zanedbávání psychiky, nevyváženého životního stylu a nerealistických očekávání. Prevence proto začíná u plánování času, pravidelného odpočinku a budování zdravých návyků.
S organizací času mohou pomoci technika „Pomodoro“ nebo „Eisenhowerova matice“.
Ve chvíli, kdy si student uvědomí, že pociťuje příznaky vyhoření, měl by zvolnit tempo a ustoupit od svých nároků na výkon. Dále by si měl dovolit dopřávat pauzy, odměňovat se za odvedenou práci, spát alespoň sedm hodin denně, zařadit do svého týdne fyzickou aktivitu a zároveň činnost mimo studium a univerzitní prostředí. Pomoci může i vedení krátkých deníkových zápisků, jelikož umožní lépe rozpoznat vlastní limity a respektovat je.
Kdy vyhledat pomoc?
Za prvé je důležité si přiznat, že se člověk potýká s problémem a vyhledání pomoci není projevem slabosti, naopak se jedná o projev snahy problém napravit, seberozvoje a zachování sebeúcty. Na pomoc by zároveň nemělo být pohlíženo jako na poslední možnost, ale běžnou součást každodenního života.
Pokud i přes prevenci a snížení ze svých nároků student stále vnímá vysokou míru úzkosti a potíže s motivací a organizací, prvním krokem je svěřit se blízkým přátelům, rodině nebo důvěryhodnému pedagogovi. Student také může požádat o bezplatnou konzultaci u akademické psychologické poradny, kariérním centru nebo využít služby linky bezpečí, která nabízí také možnost chatu namísto telefonátu.
Syndrom vyhoření není selháním jednotlivce, ale důsledkem prostředí a dlouhodobého tlaku, který na sebe jako lidé klademe – často bez dostatečné opory nebo prostoru k odpočinku. Včasná prevence, upřímnost k sobě samému a ochota přijmout pomoc jsou klíčové pro jeho překonání obzvláště během období vyznačujícím se výrazným vzrůstem stresu. Hodnota člověka se neměří počtem odškrtnutých úkolů a splněných kreditů, ale schopností pečovat o sebe a nalezením rovnováhy.
