Dominik Boček 
Tomio Okamura to znovu dokázal. Může mít sebevětší malér, ale vždycky se z toho dokáže vylízat a vytěžit maximální prospěch. Sice má o pět poslanců méně a z celkových 15 je jen 9 členy SPD, ale zato má paletu známých osobností. Otázkou zůstává, jestli měl Tomio až doposud štěstí, nebo je za vším jeho geniální strategie. Jen si to představte: popelář a prodavač popcornu s vystudovanou průmyslovkou šikanovaný za svůj vzhled se vypracoval do pozice populistického demagoga a vůdce českých nacionalistů. Nyní má po 13 letech politické kariéry našlápnuto stanout v Babišově vládě nebo alespoň výrazně ovlivňovat její hodnotové směřování.
Dá se říct, že měl velké štěstí, což je u politických zlořádů nehledě na stranickou uniformu obvyklé. Ale jeden geniální tah mu nelze upřít: jeho slavné chirurgy z dovozu. Obrovský rasistický billboard hnul žlučí nejen místním, ale i turistům, kteří se oprávněně ptali, co se to v Česku děje. Nikdo neví, jak ten plakát propašoval, ale zřejmě pracoval s myšlenkou dvou možných scénářů, z nichž pokaždé vyjde jako vítěz. První předpokládá, že mu plán projde bez povšimnutí. Lidé projeví tichý souhlas s formou kampaně a uznají, že je v pořádku. Okamura tak bude moci přitvrdit a přijít s něčím ještě kontroverznějším. Z toho vyplývá možnost číslo dvě: strhne se mela, Okamura se dostane do centra dění a bude mít daleko větší kampaň a navíc zadarmo. V tomto případě se skvěle chytl příležitosti a stylizoval se do role mučedníka, jehož chce vláda umlčet, přestože sám věděl, že mu nic nehrozí, protože vydat ho trestnímu stíhání po volbách, kdy opět získá imunitu, bude při přeskupení sil nemožné.
Z tohoto zamotaného kruhu Tomiovy pasti se nelze vyvléct. Stejně nakonec vyhraje. Obdivuhodné je, že z té kampaně dokázal ždímat celý rok, přestože začala před krajskými volbami. Možná pro ně ani nebyla určená.
Spiknutí krajní pravice
Od předloňského soudu SPD s týdeníkem Respekt lze Okamurovo hnutí označit jako „parlamentně fašistické“. Tento motiv se ze strany jeho odpůrců při letošní kampani často objevoval jako nadávka. Když jsem někdy uprostřed léta začal pátrat, co je na tom pravdy, objevil jsem materiály, které tuto myšlenku podporují.
V SPD, podobně jako v ANO, vládne podivná názorová schizofrenie. Nejsme rasisté, ale boj proti rasismu je rasismus naruby. Nemáme nic proti Romům, dokonce je máme mezi svými členy, až na to, že ne tak docela. Nejsme homofobové, ale říkáme, že LGBT+ komunita patří do pekla. Nesnášíme komunismus, ale se STAČILO! jsme jedna ruka. Nejsme fašisté ani nacisté, ale skandály partnerské AfD přehlížíme a s jejich členy podnikáme společné akce. Prosazujeme přímou demokracii a odvolatelnost politiků, ale jenom pokud se to netýká našeho věčného předsedy. Takto by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho. SPD se oficiálně distancovala od jakýchkoliv totalitních ideologií. Což jsou u extremistů samozřejmě jenom PR povinnosti a nic to neznamená, realita vypadá jinak. Která strana by dobrovolně udělala opak?
Někteří se ovšem nenápadně hlásí prostřednictvím skryté symboliky. Například Marian Kotleba a jeho šeky na 1488 euro. Často se náznaky objevují také na stranických lozích. Francouzské Národní sdružení a italská vládnoucí strana Bratři Itálie používají ve znaku plamen v národních barvách jako odkaz na Italské sociální hnutí založené po konci druhé světové války stoupenci Benita Mussoliniho. U Národního sdružení už dnes inspirace není tolik patrná, protože pod novým vedením dcery otce zakladatele se logo přepracovalo. Nicméně plamen zůstal.
A teď trocha konspirování. Najdeme „plamen věčného fašismu“ i u SPD? Podívejte se na českou vlajku v logu SPD a otočte ji o 90 stupňů doleva. Ďábel skrytý v detailu. Podobně jako u spřáteleného spolek Svatopluk, jehož svázané pruty připomínají fasces. Tady ovšem spojitosti nekončí. Okamurova koalice Jo! evokuje souvislost s předvolební kampaní Mussoliniho Národní fašistické strany, během níž bylo průčelí sídla vyzdobeno tváří duceho a všudypřítomným SI (česky ano, jo). Samosebou, že je to jen teorie hodně přitažená za vlasy a neexistuje k ní jediný důkaz. Až na to, že existuje. V několika příspěvcích píše Okamura o bývalé předsedkyni Národního sdružení Marine Le Penové jako o kamarádce. V roce 2022, kdy Le Penová kandidovala na prezidentku, se na předvolebních setkáních pouštěla Okamurova zdravice. A dokonce byl Okamura spolu s Le Penovou a Geertem Widersem, další klíčovou postavou evropské krajní pravice, u Jaromíra Soukupa na Barrandově. Až příliš mnoho náhod.
Pak jsou tu i další podezřelé souvislosti, o nichž je dobré vědět. Na YouTube existuje video od tvůrce Adam Something o propojení pravicových libertariánů s fašismem. Dalo by se oponovat, že je to nesmysl, protože mezi nimi neexistuje jakákoliv souvislost, a jedná se tak o výplod choré mysli paranoidního levičáka. Rád bych tomu věřil, ale po spojení Svobodných s SPD si tím přestávám být jistý. A čím více jsem hledal, tím více jsem nacházel.
Jak je možné, že se zakladatel Svobodných Petr Mach přidal před pár lety k SPD a jeho bývalá strana se loni domluvila s Okamurou na společné kandidatuře do sněmovních voleb? Proč byli v minulosti na kandidátkách Svobodných neonacisté Ladislav Bátora a Michal Kretschmer? Kretschmer na svém blogu tvrdil, že „homosexualismus“ je horší než nacismus a komunismus a měl by se trestat smrtí, čímž zašel jen o kus dál než Tomio Okamura, který přitakával obdobnému výroku bývalého polského prezidenta Andrzeje Dudy. A nejen to. Kretschmer se dokonce pokoušel relativizovat rasismus. Je náhoda, že zástupce Svobodných do prvních přímých voleb prezidenta měl názory nápadně podobné SPD, která čekala ještě tři roky na svůj vznik, a zároveň se spekulovalo o Okamurovi jakožto potenciálním kandidátovi? Je rovněž náhoda, že tentýž člověk o několik let později neúspěšně kandidoval do senátu za SPD a poté dostal stranickou nominaci do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání? Bylo důvodem pro společnou spolupráci členství Svobodných v bývalé evropské straně Aliance za přímou demokracii? Proč je Markéta Šichtařová laureátkou Krameriovy ceny, kterou udílí Asociace nezávislých médií sdružující dezinformační weby všeho druhu? Zajímavé je, že navrhovatelem byl Miroslav Ševčík. Dlouhá léta byl jedním z porotců zesnulý poslanec SPD Jaroslav Bašta. ANM zaštiťuje projekt Zachraňme náš stát, v němž figuruje mimo jiné předsedkyně Trikolory Zuzana Majerová. A nakonec to nejzásadnější: jak je možné, že původ Okamurovy nekoalice sahá hluboko do minulosti až k Václavu Klausovi, stejně jako v případě Motoristů?
Svět krajní pravice je malý a o náhody tu není nouze. Názornou ukázkou je například katolický publicista Michal Semín. Začínal jako zakladatel konzervativních náboženských institutů, později se přidal ke Svobodným, spoluzakládal akci D.O.S.T., byl kandidátem SPD na post člena rady ČTK, řečnil o české státnosti na semináři Okamurovy neziskovky a představuje jednu ze tří hlavních tváří spolku Svatopluk usilujícího o změnu režimu.
Volby i přes slabý výsledek opět dokázaly, že extremismus je v Česku tolerován. Už tady byly pokusy o zákaz SPD a KSČM, ale nikdy se neuskutečnily. Zrádnost extremismu spočívá v jeho tváři a síle. Může růst pomalu a bez povšimnutí. Jakmile dá o sobě vědět, už bývá často pozdě. Neexistuje proti němu snadná obrana. Jak se posouvá Overtonovo okno, tak se mění i jeho strategie. Působí v utajení, ale zároveň se snaží poutat pozornost. Když ho člověk ignoruje, tiše ho přijímá jako standard. Když na něj zareaguje, dává mu propagaci. Zaobalený extremismus navíc účinně obchází paradox tolerance. Ten říká, že nelze tolerovat ty, kteří toleranci odmítají.
