Přes rozmanitost a osobitou krásu kraje, i ten nejabsurdnější stereotyp někde schovává aspoň jedno zrnko pravdy. Život v kraji nikdy nebyl růžový. Lidé zde sice nejsou zabedněnými horníky prodírajícími se ulicemi pohřbených pod nánosy popílku ve smogu, konkurující mlze kolem Brčálníku, nicméně se dlouhodobě potýkají s ekologickými důsledky dvou století těžby černého uhlí a krizí identity spojenou s jejím útlumem. Kraj stárne, stagnuje a vymírá. V roce 2021 šlo o jediné místo v republice, které mělo záporné migrační saldo. Odcházejí hlavně mladí lidé, a to buď za prací, nebo studiem, po němž se málokdy rozhodnou vrátit zpět.