Vytisknout tuto stránku
so., 4. červen 2022 18:02

Do zahraničí se většinou jezdí na dovolenou. Tentokrát je to jiné, vypráví mladá Ukrajinka Alina

Ukrajinka Alina Ukrajinka Alina Zdroj: Alina
Alina žila na Ukrajině celý svůj život. Válka ji ale donutila svůj domov opustit a se svou rodinou se tak přesunula do Česka. Ve svých dvaceti šesti letech čelí situacím, které se ji nezdály ani v těch nejděsivějších snech. Ačkoliv se aktuálně nachází v bezpečí, její mysl naplňují obavy a strach o životy svých blízkých. Neví co dál se svým životem, protože budoucnost je pro ni teď jeden velký otazník. Věří však, že spravedlnost dosáhne svého a bude se moct vrátit domů.

Nacházíte se daleko od svého domova. Jak to zvládáte?
Je to pro mě a mou rodinu velmi náročné. Když se člověk nachází v zahraničí, většinou se jedná o dovolenou nebo výlet, ale tentokrát je to jiné. Místy je to opravdu výzva, ať už se jedná o jazykovou bariéru nebo jiné věci. Jsem ale ráda, že se můžeme navzájem s mojí rodinou podporovat, ať už s těmi, kteří jsou tady s námi, nebo s těmi, kteří na Ukrajině zůstali. Dostala jsem možnost zde učit jógu, jelikož jsem certifikovanou instruktorkou, za to jsem moc vděčná. Snažím se mít nějakou denní rutinu, aby moje mysl a tělo bylo v nějaké psychické rovnováze. I přesto je to ale opravdu těžké, protože nevíme, co bude dál, co nás čeká a nemůžeme mít žádné plány do budoucna.

Co se vám honilo hlavou, když jste se nacházela na Ukrajině, kde probíhala válka?
Bylo to děsivé, nebylo zde jediného bezpečného místa. Zvuky letadel vzbuzovaly strach, neustále jsme kontrolovali nebe, dnem i nocí. Nejtěžší byl první týden, skoro v každém městě jsme cítili něco jako zemětřesení. Moje mamka mi ráno 24. února volala, že začala válka. Nemohli jsme spát ani jíst, pořád jsme četli zprávy a psali našim blízkým, zda jsou v pořádku. Naše psychická stránka byla úplně rozhozená, naše myšlenky byly prázdné, pohybovali jsme se v kruhu.

Opustila jste Ukrajinu koncem března. Jaké to pro vás bylo?
Ocitla jsem se v jiném státě, kde jsem nikdy před tím nebyla, nevím, jak dělat některé věci, nevím, jak komunikovat s lidmi, kteří zde žijí. Opustit Ukrajinu bylo opravdu obtížné, protože celý můj život se nachází právě tam. Většina mé rodiny a přátel zůstala na Ukrajině a všechno co miluji taky. Nemám zde domov. Ano, máme se tady dobře, je o nás postaráno, ale chybí mi moje práce, můj rodný jazyk, moji blízcí, láme mi to srdce.

Velká část vašich blízkých je stále na Ukrajině. Jak jsou na tom?
Mnoho členů mé rodiny zůstalo, nechtěli odejít. Nachází se například v Záporoží, nebo Dnipru. Můj strejda je chirurg a pomáhá na frontě. Moje blízká kamarádka zůstala mezi Mariupolem a okupovaným Berďanskem s její rodinou, protože neměli příležitost použít evakuační autobusy. Poslední tři týdny jsme spolu neměly žádný kontakt, ale pak se nám naštěstí podařilo spojit. Bála jsem se, že je to jejich konec, ale jsem ráda, že jsou stále na živu. Také se na Ukrajině nachází můj manžel. Je vojenským důstojníkem mezi bodyguardy a jeho divize byla první, která se setkala s nepřáteli poblíž Kyjeva. On a jeho divize zde byli od prvního dne války až po osvobození Kyjeva. Na tomto místě se odehrávaly těžké boje, které trvaly asi tři týdny bez přestávky. Ukrajinská divize měla pouze 25 zástupců oproti ruské, která měla převahu v podobě 75 vojáku. Mrzí mě, že se o bodyguardech nemluví tolik, kolik by mělo, asi především z toho důvodu, že jejich počet není až tak vysoký.

Jak vaše manželství prochází toto situací?
Je to velmi složité, být vojákem není zcela obvyklé i za situace, kdy válka není. Když ale je, je to mnohem, mnohem horší. Je to poprvé, co ho nemůžu vidět a setkat se s ním takhle dlouho dobu, neviděli jsme se už téměř tří měsíce. Každý den cítím nervozitu, přemýšlím, zda je na živu, zda je v pořádku, kde se nachází. Nedovedu si ani představit čím vším si musel projít. Jednou mi řekl, že byl znovuzrozen, že prožil své druhé narozeniny a není nic, co by mohlo přiblížit to, co zažil, co viděl a co cítil. Moc se bojím o jeho psychiku, nevím, jaké to bude po válce, ale teďka je nejdůležitější, že je naživu. Věřím, že tohle všechno zvládneme spolu, a uděláme všechno pro to, abychom si byli vzájemně oporou.

Co je na tom všem pro vás nejobtížnější?
Asi hlavně to, že nemám kontakt s lidmi, kteří jsou pro mě důležití a také neschopnost žít dál normální život. Nevím kde žít, co dělat, co je pro mě správné, tohle je pro mě opravdu psychicky velmi náročné.

Aktuálně se nacházíte v České republice. Jaké bylo zapojit se zde do života?
Jsem velmi vděčná Česku za to, že nás takhle vřele přivítali a pomohli nám se vším, dáli nám podporu. Nejedná se pouze o lidi z České republiky, pomohli nám také třeba Němci, Mexičané, spousta různých lidí i z jiných států, všichni nás chtěli podpořit. Pořád je to ale těžké, není to moje země, mojí lidé, můj mateřský jazyk. Jsem ale ráda, že máme podobnou kulturu a mentalitu, tímto je pobyt tady jednodušší. Moc doufáme, že českým občanům nevadí, že jsme tady v České republice, a že jim nejsme na obtíž.

Do České republiky jste přijela s mladším bratrem a matkou. Proč jste se vydali právě sem?
Rodina mého přítele žije v Česku zhruba dvacet let. Velmi nás podpořili a zeptali se nás, zda nechceme přijet za nimi do České republiky, protože situace na Ukrajině se stále zhoršovala. Pomohli nám jak s finanční stránkou, tak s cestou. A hlavně poskytli psychickou podporou. Setkáváme se dvakrát týdně, abychom se vzájemně podpořili. Myslím si, že díky tomu všemu a taky proto, že jsem v Česku už kdysi byla, jsme se rozhodli najít útočiště právě tady, v České republice.

Jaký moment byl pro vás nejtěžším?
Jeden z nejhorších momentů bylo, když jsem neměla spojení se svým manželem a jeho velitel mi napsal, že pár lidí z jejich divize bylo zraněných, ale že můj manžel je na živu. Nicméně hned na to jsme zase ztratili na nějakou dobu spojení a musela jsem pořád čekat a čekat, dokud se neozve, bylo to pro mě velmi stresující.

Máte nějaké známe z Ruska? Pokud ano, mluvila jste s nimi o současné situaci?
Měla jsem přátele v Rusku a také se tam nachází pár mých příbuzných. Nebyli jsme spolu moc v kontaktu ani před válkou, vždycky jsem měla pocit, že jsou agresivní a sobečtí, nevím proč, možná kvůli propagandě, nebo jiným věcem. Nikdo z Ruska koho znám nepatří mezi pohodové lidi, jsou nároční v komunikaci a v mnoha dalších aspektech. Snažila jsem se s nimi spojit, posílala jsem jim videa z Buči, Mariupolu, to, co se na Ukrajině děje, ale nedočkala jsem se z jejich strany žádné reakce.

Situace na Ukrajině změnila život nejen ukrajinskému národu, ale celému světu. Co myslíte, že se skrze válku změnilo, co si celý svět uvědomil?
Dle mého názoru každý člověk přehodnotil význam svého života. Myslím, že se každý pozastavil nad významem svých vztahů, zda je spokojený se svou prací, s tím, kde se aktuálně v životě nachází, zda může něco změnit, jestli je jeho život takový, jak si ho představoval.

Ukrajina se stala symbolem odvahy. Jak to vnímáte?
Ukrajina vždy byla symbolem statečnosti a odvahy. Nevím proč si náš národ musí tímhle tím procházet, ale naše literatura, folklor, filmy, rodinné příběhy, historie, to všechno poukazuje na vytrvalost Ukrajiny. Vždycky jsme bojovali za náš národ, za naši svobodu, nezávislost. Věřím, že tohle je nová éra ukrajinské prosperity, a že lepší časy se blíží.

 

Zobrazeno 743 krát
Naposledy upraveno: út., 7. červen 2022 10:35
Izabela Adámková

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste