Martin Gába 
Co se vlastně stalo? Píše se 84. minuta a Slavia dotahuje nepříznivé skóre. Je sice povětšinu času na polovině Olomouce, přesto se marně snaží podruhé překonat vynikajícího Tadeáše Stoppena v brance Sigmy.
Po trase Van Buren – Bořil – Schranz – Chytil však přichází srovnání a Eden je na nohou. Po chvilce euforie následuje pocit nejistoty, neboť hlavní rozhodčí Marek Radina gestem naznačuje, že se celá situace zkoumá, respektive moment, kdy Mick Van Buren posílal přihrávku na Jana Bořila. Jde o strašně složitou situaci pro rozhodčí, protože záběry nabídnuté televizním divákům rozhodně nebyly průkazné a můžeme se jen domnívat, zda náhodou videorozhodčí třeba neměli ještě jeden lepší pohled na tuto situaci.
Pojďme na to mrknout podrobněji. Na ukazateli času a skóre svítí 83:21 a v tu chvíli Mick Van Buren přihrává Janu Bořilovi. Z hlavního pohledu může lehce pomoci střih trávníku, kde to vypadá, že se pravá noha kapitána Slavie skutečně nachází za Jakubem Pokorným. Druhý pohled, kdy kamera snímá hřiště z hlavní tribuny zase naznačuje, že nohy Jakuba Pokorného se nacházejí mezi nohama Bořila, tedy jde o ofsajd.
Selský rozum nám tak říká branku neuznat a jet dál za stavu 1:2. Na durhou stranu v tomto případě potřebujeme najít jasný důkaz, že se o ofsajd jednalo, protože asistent rozhodčího ihned po akci praporek nezvedl. Potřebovali bychom tedy pohled z druhé strany, doslova z očí AR2, který měl na celou situaci nejlepší výhled. Je tak zřejmě, že při nenalezení záběru říkajícího opak, nemohli sudí najednou otočit a branku neuznat. Ačkoliv v tomto případě jakékoliv rozhodnutí vyvolá diskuze.
Pojďme tedy od této situace a zaměřme se na samotnou kalibrovanou čáru, na niž se čeká jako na “spasitele“. Podobně jako s příchodem videa se ovšem i zde bojím, že by postupem času mohly přibývat stížnosti na využívání této technologie. Teď si možná říkáte: „Vždyť se přece najde záběr, kdy se míč odlepí od kopačky přihrávajícího hráče a hurá máme naprosto průkazný záběr.“
Příklad, jež si vypůjčím z Anglie tvrdí opak. V Premier League se u VAR využívají kamery s 50 snímky za vteřinu. Tedy každou vteřinu záběru lze ještě rozdělit na dalších 50 odlišných obrázků ukazujících vždy jinou skutečnost, protože se mezitím vše o kousek pohlo. Někteří hráči jsou schopni ve sprintu dosáhnout rychlosti až 35 km za hodinu. Při převodu se dostaneme na necelých 10 metrů za vteřinu. Tím jsme zjistili, že za každý jeden snímek urazí hráč 20 centimetrů. To je docela dost nemyslíte?
Možná si teď říkáte, k čemu nám bylo toto vzpomínání na hodiny matematiky a fyziky, kde jsme byli nuceni převádět jednotky, abychom se dozvěděli, zda se Honzík dostaví k babičce na oběd dříve než jeho bratr? Zjistili jsme, že bude extrémně záležet na videotechnikovi ve voze VAR, který v jeden moment akci zastaví a na základě tohoto záběru se budou kreslit čáry rozhodující o ofsajdu. Nezáviděníhodná práce že? Přibude tak nová technologie opět ovládaná člověkem, který bude mít v nabídce 50 snímků z niž bude vybrán jeden. Bude to snímek, kdy přihrávající hráč začíná kontakt s míčem? Může to být taky ten, na němž je vidět jak se balón pomalu odlepuje od hráčovy nohy. Pak už je “jen“ dalších 48 snímků, které může videotechnik vybrat.
Ve zkratce jsme se tedy dozvěděli, že sporné situace nevymizí ani s příchodem kalibrované čáry. Dokud fotbal nebudou posuzovat Čapkovi roboti diskuze zcela nevymýtíme.
