Komentář: Za komunismu bylo... líp?!

Více než čtyřicetileté žití v komunistickém režimu nepřineslo českým občanům věru moc dobrého. Vyvolávání strachu, násilí, zabíjení, nesvoboda projevu, uzurpování soukromého majetku. Ale sport? Ten by klidně mohl vykročit z řady. Pro totalitní státy byl jedním z mála nástrojů, jak mohly fingovat svou prosperitu, a to před zraky milionů fanoušků z celého světa.
Dokonale vymyšlenému obrázku odpovídala náležitá péče. Zatímco tenhle pejsek žral nejkvalitnější granule, měl dostatek pohybu a vyhrával prestižní soutěže, dalších dvacet zubožených majitel držel pod zámkem, aby je zvědaví sousedi demokratického smýšlení náhodou nezahlédli. V případě ledního hokeje péče spočívala v zásadní finanční podpoře klubů, výchově těch nejlepších trenérů a potažmo hráčů, centralizovaném systému, který na rozdíl od všeho ostatního fungoval.
Shoduje se na tom většina hokejistů, co si tento způsob práce s mládeží prožili do morku kostí, na vlastní kůži, jako malí caparti učící se své první krůčky na bruslích. Dalo by se namítnout, že největší tuzemské hokejové úspěchy, mezi něž patří vítězství na olympijských hrách v Naganu nebo tři tituly mistrů světa, které následovaly mezi lety 1999 až 2001, přišly až po revoluci. Zařídily je ovšem právě Husákovy děti ze 70. let minulého století. Jaromír Jágr, Milan Hejduk, Václav Prospal nebo Tomáš Kaberle, ti všichni do této generace patřili. Stejně jako Michal Broš, světový šampion, čtyřnásobný držitel českého titulu, dvakrát mistr z finské ligy.
„Komunistický sport si dal záležet na tom, aby vychovával reprezentanty. Systém se orientoval na výsledek, takže byl svým způsobem geniální, podporovaný, financovaný, centralizovaný a normalizovaný. Výchova probíhala po celé republice stejně a byli jsme špička,“ přibližuje Broš tehdejší stav českého hokeje.
A tak se stalo, že se od soudruhů jezdili učit trénovat zástupci těch nejvyspělejších zemí. Jednou z dílčích součástí systému byl také klub ze Sokolova. Tehdy zažíval svůj zlatý věk. „Mám čest říct, že jsme patřili dlouhá léta k absolutnímu československému vrcholu,“ chlubí se Rostislav Králík, který u týmu působil po revoluci dlouhých 15 let. „Komunistický“ zájem malých hokejistů už Baník asi nikdy neprožije znovu.
Když se Michal Broš ve svých vzpomínkách vrací do dětských let, použije dokonce výraz štěstí. „Jo, štěstí to bylo. Trefili jsme dobu, kdy se rodili kluci, kteří měli úspěšné kariéry a byly kvalitními produkty české výchovy.“
Pokud by měl český občan zvolit návrat hokejového blahobytu před tím životním, stroj času rozbije pěti dobře mířenými ranami kladivem. A udělal by správné rozhodnutí. I tato mince má ovšem druhou stranu. Dokud ji někdo neotočí, nový Jágr už v Česku asi nikdy nevyroste.