Tereza Bartusková 
Samotná cesta do Dolních Vítkovic je zážitek. Ač jsem tady už poněkolikáté, vždy mě dokáže uchvátit, jak se na místě zachovala atmosféra tohoto historického areálu. Mohutné železné věže, které mě obklopují, atmosféra všech těch let, která se v nich dodnes jaksi uchovává, opuštěný vagon, který byl asi kdysi důležitou součástí výroby železa, dnes je ale jen nadbytečným kusem šrotu. S kamarádkou, která na výstavu míří se mnou, poznamenáváme, že to je, jako by člověk cítil tíhu tohoto místa i po tolika letech.
Letošní krutá zima se ten den ukazuje v plném nasazení. Je mínus pět stupňů a já jen stihnu rychlý celostní pohled na aulu Gong, kde se výstava nachází, a pak už boříme hlavu do huňaté šály a utíkáme z toho mrazu dovnitř. Jakožto rodilý Ostravák pro mě Dolní oblast Vítkovic není nic nového. Návštěvu těch nejznámějších částí jsem už v minulosti absolvovala nejčastěji v rámci školní exkurze. Tehdy jsem ale ani náhodou neocenila inovace tohoto místa, proto výpravu absolvuji podruhé, tentokrát s plně otevřenou myslí. Výstava předního architekta Dolních Vítkovic, Josefa Pleskota o tom, jak navrhnul nejdůležitější části komplexu, a jak o architektuře ve městě smýšlí, se mi zdá jako ideální příležitost.
Gong je velkolepá prostorná hala, která hned na první pohled uchvátí. Když se zaměříte na detaily, žasnete nad tím, jak chytře je postavená. Prostor je neuvěřitelně vzdušný, ale přesto útulný, zařízený velmi prostě a vysoké stropy dodávají místu dojem mohutnosti. Míříme přímo do části galerie a kupujeme lístek na výstavu. Za skleněnými dveřmi už vidím první obrazy, ale než vejdeme dovnitř, paní na recepci nás upozorní: „Tady na stolech máte knihy o architektuře a komentář k výstavě, kdybyste se chtěly podívat.“ Neváháme a jdeme tedy nejdříve prozkoumat několik knih. Knihy o architektuře mám neskutečně ráda, jsou většinou plné obrázků a fotografií, jednoduše taková pastva pro oči. Pak už bereme do ruky komentář k výstavě a míříme do prosklených dveří.
Pozornost okamžitě upírám na vedlejší stěnu, která je celá posetá články, fotografiemi a výstřižky z různých novin, časopisů a internetových serverů o Pleskotových projektech. Hned se začítám do prvního textu, který pojednává o tom, jak se z Pleskota stal architekt, což byla, jak sám říká, velká náhoda. „Myslel jsem si, že bych mohl být malíř, ale do toho mi zasáhli rodiče. Známý mi poradil, abych zkusil architekturu,“ říká v jednom výstřižku. V dalším textu si čtu o pěti nejvýznamnějších stavbách Pleskotova ateliéru, kde je kromě Gongu i Jelení příkop na Pražském hradě, který je nyní pro veřejnost nepřístupný. „Doufám, že se příkop a prostory Pražského hradu otevřou s novým prezidentem,“ říkám. „Pokud ano, měly bychom se tam jít určitě podívat,“ navrhuje kamarádka. Dozvídám se, že Josef Pleskot má na svědomí také vilu Petra Kellnera a v článku o kousek dál popisuje, jaké měl štěstí, že se dostal k takovým výjimečným projektům jako je například tato vila.
Od čtení si jdu na chvíli odpočinout pohledem na samotné obrazy. V této části výstavy jsou vidět jednotlivé části auly Gong. Nejdříve jak stavba vypadala z návrhů Pleskota a následně současná podoba auly. Je to až neuvěřitelné, když si vzpomenu, že Gong je bývalý plynojem a ve své podstatě byl jeho původní válcový tvar zcela zachován. Dnes se však v Gongu nachází nádherný koncertní sál s kupolí. Inovativnost toho místa je neuvěřitelná, přesně jak popisoval pan Kupka. Na další fotce je vidět pohled na „náměstí“ před aulou Gongu, které jak zjišťuji nese název architekta – náměstí Josefa Pleskota. Uprostřed místnosti je vystaven úplně první model Gongu a nad ním visí menší model představující reálný střed celé budovy. Detaily modelů jsou naprosto úchvatné. Malé keříky a postavičky před budovou jsou třešničkou na dortu.
Výstava také ukazuje nerealizované projekty ateliéru Pleskota. Mezi nimi například možná přestavba prostoru kolem řeky Ostravice. To může návštěvník vidět v dalším detailním modelu v prostoru výstavy. Na dalších obrazech je známá Jantarová lávka, která dnes spojuje Důl Hlubinu s územím koksovny a vysokých pecí Vítkovických železáren. Dále Bolt Tower, jedna z nejkurióznějších staveb Dolních Vítkovic. Bolt Tower je bývalá vysoká pec, která je dnes doplněná o futuristickou nástavbu s kavárnou a lávkou okolo. Do kavárny je skoro nemožné se dostat, jelikož je rezervovaná na měsíce dopředu. Vracím se k jednomu článků, ve kterém se o Bolt Tower píše a čtu, že Josef Pleskot byl při její realizaci inspirován Věží třetí internacionály. Jedná se o nerealizovaný projekt architekta Vladimíra Tatlina, který symbolizoval konstruktivismus. Posledních několik obrazů ukazují Dolní Vítkovice ze všech možných úhlů, takže návštěvník může vidět, jak se areál postupně proměňoval od dob, kdy produkoval železo.
Nakonec míříme do poslední části výstavy, kde je vytvořena časová osa, což mi přijde jako perfektní způsob shrnutí celé historie DOV. „Dolní Vítkovice a Josef Pleskot jsou finalisty české ceny za architekturu,“ píše se u roku 2017. Na tváři se mi vykouzlí úsměv. Poslední fotografie naproti už jen zachycují slavnostní otevření areálu v roce 2014. Tím výstava končí a my se navlíkáme zpátky do kruté zimy. Cestou z Gongu mi v hlavě zůstává jeden Pleskotův citát, který jsem si přečetla: „Architektura je velkou služebnicí společnosti, na to nezapomínejme.“
