Jak se dnes v Česku daří ping-pongu?

Ohodnoťte tento článek
(0 hlasů)
1.Problematika současného stolního tenisu (Analýza)Český stolní tenis trápí nedostatek financi, spory ve vedení České asociace stolního tenisu (ČAST), hromadné odchody hráčů do zahraničí. Z hráčů české top 10 hrají naši extraligu pouze dva: Tomáš Konečný a Ukrajinec Dmitrij Prokopcov, který získal před pěti lety české občanství. Oba nastupují za stejný klub, který nemá v lize konkurenci. Ostatní hráči nejlepší české desítky působí v zahraničí, především v Německu.

Tento fenomén je způsoben v první řadě trvalým nedostatkem financí. Stolní tenis není divácky příliš atraktivní, což má za následek nezájem médií. Z toho důvodu nejsou investice do stolního tenisu příliš lákavé pro sponzorské firmy. Finanční situaci českého ping-pongu samozřejmě příliš nepřispívá ani situace ve společnosti Sazka, která podle nového předsedy ČAST Zbyňka Špačka v příštích letech připraví asociaci o miliony korun. V českém prostředí tak mají šanci uživit se stolním tenisem pouze hráči nastupující v extralize, navíc pouze ti nejlepší z nich. V dohledu zatím není žádné řešení, vrcholoví funkcionáři nabízejí pouze nekonkrétní léky, například zlepšení komunikace a získávání většího množství sponzorů.  Příští rok pak bude Česká republika pořádat v Liberci mistrovství Evropy veteránů, které je ještě více prodělečné než mistrovství mládeže či dospělých.

Nejlepší hráči se buď soustředí v bohatém pražském klubu El Niňo, který je díky tomu prakticky neporazitelný, nebo odcházejí do zahraničí, kde většinou hrají pouze v nižších soutěžích. Trenér reprezentace kadetů Kamil Koutný k exodu hráčů říká: „Devětadevadesát procent hráčů, kteří jdou hrát kamkoliv do zahraničí, tam jde kvůli penězům. A samozřejmě se to všem vyplatí. U nás dostanete nějaké peníze v podstatě jen v extralize. Samozřejmě existuje pár klubů i v nižších soutěžích, kde vám něco dají, ale je jich velmi málo. Kdežto například v Německu vám dají peníze i v sedmé lize.“

Kvůli tomu je tak pro českého diváka stolního tenisu například prakticky nemožné spatřit na vlastní oči Petra Korbela, legendu českého stolního tenisu a semifinalistu z olympiády v Atlantě. Ten se totiž neúčastní mistrovství české republiky a většinu své kariéry strávil v německé Borussii Düsseldorf, poslední roky pak nastupuje za belgický Charleroi. Přestože je mu již čtyřicet let, jeho návrat do vlasti se nedá očekávat ani v následujících sezónách právě proto, že v zahraničí se bude ping-pongem schopný živit pravděpodobně i v době, kdy jeho výkonnost poklesne. Kvůli tomuto trendu pak vzniká jakýsi začarovaný kruh. Nejlepší čeští hráči a trenéři působí v zahraničí a v České republice je nedostatek kvalifikovaných trenérů, kteří by pomáhali vychovávat mladé hráče. V mužích je tedy stále jedničkou čtyřicetiletý Korbel. V ženách kralovala suverénně dnes sedmačtyřicetiletá Marie Hrachová, která však před několika lety svoji aktivní hráčskou kariéru ukončila. Nejlepší hráčkou letošního ročníku ženské extraligy se naprosto suverénně stala Xiao Zhou, která pochází z Číny.

Tím se dostáváme k dalšímu problému, který trápí evropský stolní tenis ještě významněji než český. Evropské kluby totiž zaplavují asijští hráči, pro které je těžké prosadit se v obrovské konkurenci v jejich vlastech, proto odcházejí za prací do Evropy. Mnoho z nich si pořizuje nové občanství a evropští hráči tak mají problémy prosadit se i na šampionátech evropských, o těch světových nemluvě. Zbyněk Špaček nabízí k řešení tohoto problému pouze obecné a nekonkrétní rady jako zvýšení popularizace sportu a větší finanční základnu. Dodává však, že česká republika je jednou z mála, která ve své reprezentaci služeb naturalizovaných Asiatů nevyužívá.

Jak jsme již naznačili, nedostatek financí je jedním z důvodů, proč se stále daří starší generaci českých stolních tenistů lépe než mladým hráčům. Kamil Koutný tento problém pojmenovává velice otevřeně: „Je samozřejmé, že převážná většina rodičů chce, aby jejich děti dělaly sporty, kde se vydělávají velké peníze. Do stolního tenisu jdou potom většinou ti, kteří se nedokážou prosadit v těchto progresivnějších sportech, protože jsou většinou málo sportovně nadaní. Takže si myslím, že je v podstatě takový malý zázrak, že se nám občas podaří vychovat někoho, kdo je konkurenceschopný v Evropě nebo dokonce ve světě.“

Za zmínku stojí i to, že mnoho bývalých vynikajících hráčů, jejichž potomci se jeví jako potencionální budoucí naděje, své děti ke stolnímu tenisu nevede. Jednak kvůli zmíněným problémům s penězi, ale také proto, že ping-pong je velice nebezpečný pro zdraví. Jde totiž o jednostranný sport, který nadměrně zatěžuje záda, takže jakákoliv nedůslednost při fyzické přípravě a při rozcvičkách může mít fatální následky. Těm jsou však schopni předcházet pouze zkušení kondiční trenéři, které si drtivá většina českých klubů nemůže dovolit. Naprostá většina dětských hráčů není dost disciplinovaná na to, aby nepopulární cviky provozovala bez donucení. Mnoho mladých hráčů pak musí předčasně ukončit kariéru, následky je navíc často pronásledují celý zbytek života. S lehkou dávkou černého humoru popisuje svůj zdravotní stav bývalá naděje českého ping-pongu Jakub Merta: „Dá se říct, že zdraví zničené mám, ale na rozdíl od ostatních kolegů ne úplně.“

Českému stolnímu tenisu se navíc nevyhýbá neřest, která je problémem všech sportů, či spíše celé České republiky. Korupce. Prodávání zápasů je zcela běžnou záležitostí i v soutěžích na okresní úrovni. Je naprosto běžné nechat vyhrát soupeře třeba jen za láhev alkoholu. Mladí hráči samozřejmě začínají v těchto nižších soutěžích, když pak postupují výše, zbaveni veškerých iluzí považují korupci za běžnou součást sportovní politiky.

Naděje českého ping-pongu Jakub Crha: „Stolním tenisem bych se chtěl živit, ale do zahraničí se nechystám.“

Ve svých jednadvaceti letech patří k nejmladším hráčům české extraligy. První utkání v nejvyšší soutěži odehrál již v sedmnácti letech, od té doby nastupuje pravidelně za Baník Havířov a svému týmu letos pomohl ke čtvrtému místu. Stolní tenis ho přesto zatím uživit nedokáže. Největších úspěchů zatím dosáhl v mládežnických kategoriích, především ve čtyřhrách a v týmových soutěžích, v současnosti je jeho největším cílem dostat se do základní sestavy národního družstva.

 

Extraligu dnes hrajete za Havířov, pokud se nepletu, z Havířova i pocházíte a hrál jste za něj vždycky. To je docela neobvyklé. Jak jste to měl s nabídkami na přestup?

 

To je pravda, v Havířově hraji téměř odmalička a dosud jsem do žádného jiného klubu nepřestoupil, i když nabídky samozřejmě byly. Nehrál jsem nikdy ani na hostování.

 

Co vás tedy v Havířově vlastně udrželo?

 

V Havířově chodím stále ještě do školy, navíc studuji prezenčně, takže je pro mne výhodnější za Havířov také hrát.. Dále mě tu také drží vysoká tréninková úroveň, která mi pomohla dostat se až na moji dnešní výkonnostní úroveň. Navíc zde můžu hrát nejlepší možnou soutěž v České republice, tedy extraligu.

 

Jak je to vlastně ve vrcholovém stolním tenise se zázemím v klubech. Máte v Havířově třeba maséra, kondičního trenéra atd.?

 

V Havířově je zázemí velice dobré, troufl bych si tvrdit, že dokonce nejlepší v Česku. Máme zde k dispozici jak maséra, tak i kondičního trenéra.Co se potahů či jiných potřeb týče, nejsou žádné problémy. Podporují nás různé firmy, ale výrazně nám pomáhá i Moravskoslezský kraj. Je ale pravda, že v jiných klubech to tak růžové není.

 

Letos jste konečně vypadl z juniorských kategorií a hrajete jen dospělé. Jaká je to změna?

 

Skok z juniorské kategorie do mužské bývá většinou složitý. Turnajů sice ubylo, zato je však daleko složitější se v této mužské kategorii uplatnit. Má to ale i své kladné stránky. Mám více času, jak na extraligovou přípravu,tak i na školu, či jiné každodenní činnosti. Kdybych to měl shrnout, je mi teď v mužské kategorii lépe.

 

Od září jste začal studovat na vysoké škole, jak se to dá skloubit s ping-pongem?

 

Studovat vysokou školu a hrát na vyšší úrovni stolní tenis je složité, ale s trochou píle se to dá docela lehce zvládnout. Snažím se trénovat podle pokynů trenéra a do školy chodit tak,abych to nějak zvládnul. Mimo to se snažím chodit alespoň čtyřikrát do týdne do posilovny a udržovat si postavu.

 

To zní náročně. Najdete si v týdnu čas třeba na to zajít si na pivo nebo se poohlédnout po děvčatech?

 

Samozřejmě je čas i na kamarády, se kterými se občas zajdu pobavit, a jelikož jsem už přes rok šťastně zadaný,věnuji se také své přítelkyni. Ta je na tom podobně jako já. Studuje a zároveň stíhá pracovat, takže si nestěžuje.

 

Jakou školu vlastně studujete? A jak dopadlo první zkouškové období?

Studuji na škole sociálně-správní tady v Havířově, obor management. První semestr mám úspěšně za sebou. Bez ztráty kytičky, jak se říká.

 

Jak jste se vůbec ke stolnímu tenisu dostal? Vedli vás k tomu rodiče?

Ke stolnímu tenisu jsem se dostal kvůli ping-pongovému stolu, který domů dovezl můj otec. Když zjistil,že mi to jde a mohl bych k tomu mít dobrý vztah a špetku talentu,okamžitě mě přihlásil.

 

Dělal jste rovnou ping-pong, nebo jste zkoušel i jiné sporty a hledal na co máte talent?

 

Závodně jsem nikdy nic jiného nehrál. Stolní tenis je dost specifický v tom, že jej můžou hrát na vrcholové úrovni i nepříliš fyzicky zdatní hráči. Jde spíše o postřeh a dynamický pohyb. Většina z nás by například v atletice nebo ve fotbale neměla šanci. Ostatně, vy jste toho nejlepším příkladem.

 

To je pravda. V kolika letech jste se začal věnovat ping-pongu skutečně naplno?

 

Stolní tenis jsem začal hrát zhruba od sedmi let. První můj turnaj jsem absolvoval v Ostravě – Vítkovicích v roku 1998. Pamatuji si, jako by to bylo dnes.

 

Když jste začínal, řekněme v mladších žácích, kolik času týdně jste ping-pongu věnoval? Je mi jasné, že to bylo proměnlivé, ale zkuste nějak zprůměrňovat, kolik času jste strávil na tréninku, kolik na turnajích…

 

Hned po zaregistrování v ping-pongovém klubu v Havířově jsem se snažil řídit stanoveným řádem klubu.  Kdybych to měl zprůměrňovat v hodinách týdně, odhadoval bych to na 8 hodin týdně plus nějaký ten turnaj. Turnajů bylo mnoho. Okresní, krajské, později také republikové, dá se říct, že ob týden byl vždycky nějaký turnaj.

 

Vzpomínám si, že když dospívala vaše generace, byla tak trochu móda odcházet do tzv. středisek, například ve Vlašimi, Hodoníně atd. Byl jste někdy v nějakém středisku, nebo vám stačilo zázemí ve vlastním klubu.

 

Jak už jsem řekl, jsem věrným členem svého klubu a jelikož zde v Havířově vždy takové středisko bylo, nebylo nikdy třeba směřovat do střediska jiného. Snad přes nějaké maličkosti se mi v Havířově všeho dostávalo a jsem zde stále spokojen. Spíše si myslím, že se spousta hráčů vystřídala právě v našem středisku.

 

Hrajete extraligu, což je nejvyšší česká soutěž, nevím, jestli o tom můžete mluvit, ale jak zhruba vycházíte s penězi?

 

Konkrétně to tom mluvit nemůžu, ale s penězi vycházím podle toho,jak s nimi v určitou dobu hospodařím a nakládám, je to proměnlivé.

 

Máte v Havířově nějaké stálé platy, nebo se odvíjí podle výsledků?

 

Mám tu stálou smlouvu se stálým platem na rok, navíc dostávám prémie za vyhraná utkání. Jsem s tím spokojený.

 

Chtěl byste se jednou ping-pongem živit „na plný úvazek,“ nebo ho chcete mít vždycky jen jako zábavu a přivýdělek?

 

Abych řekl pravdu, stolní tenis mě z větší části živí už teď. A myslím si, že pokud nenastanou vážné problémy se zraněními, mohl by mě živit i nadále.

 

Uvažoval jste někdy o tom, jak se vlastně živý ping-pongoví veteráni.

 

Samozřejmě,že se stolní tenis nedá hrát věčně, proto se snažím studovat, abych si jím mohl v případě vážnějšího zranění později alespoň přivydělávat. Především to záleží na zdraví. Pokud budu zdravý a půjde vše podle plánu, budu hrát stolní tenis a přitom se snažit studovat. Po vystudování se uvidí, zdali bude výhodnější se pong-pongem živit, nebo si jím jen přivydělávat. Pak už to záleží opět na dalších okolnostech.

 

Na jakých třeba?

 

Například na tom, jestli si po dokončení školy najdu nějaké solidní zaměstnání.

 

Mluvil jste hodně o zdraví, jak jste na tom? Mnoho hráčů mívá vážné problémy se zády, vám se zatím vyhýbají?

 

Já osobně se zdravím problémy zatím nemám. Snažím se ve volných chvílích chodit do fitcenter a posiloven, abych posílil celé svalstvo a zraněním pokud možno předcházel. Ale je mi jasné, že ani to stačit nemusí. Měl jsem štěstí, že když jsem byl mladší, trenéři mě nutili do posilování, i když jsem ho tenkrát nesnášel. Samozřejmě mě občas někde zabolí nebo v něčem píchne, ale nemyslím si, že za to může ping-pong.

 

Nechce se mi věřit, že byste do svých 21 let neutrpěl při ping-pongu nějaké zranění, to by se dalo nazvat snad jen výjimkou potvrzující pravidlo.

 

No, jednou jsem se vlastně zranil, ale není to nic, co by stálo za řeč. Špatně jsem se postavil na forhendový úder, přeskočilo mi v rameni a k tomu jsem na něj v letu spadnul, protože jsem dostal míček do protipohybu a neudržel balanc. Podle doktora musím počítat s tím, že se mi jednou za čas bolest v rameni ozve. Ale jak říkám, není to nic, s čím bych si musel dělat starosti.

 

Myslíte si, že se vůbec dá v České republice stolním tenisem uživit? Znáte nějaké lidi, kteří nemají žádné jiné „klasické povolání“ a dělají jen ping-pong.

 

V Česku se určitě dá uživit pouze stolním tenisem. Záleží na tom, jak je konkrétní sportovec náročný na finance. Pokud vím, nejlepší hráči vydělávají zhruba dvojnásobek průměrné české mzdy. Znám mnoho hráčů, kteří se ping-pongem v Česku živí a částečně jsem jedním z nich.

 

Právě kvůli problémům s penězi se mnoho českých hráčů stěhuje za prací do Německa. O tom už jste někdy uvažoval?

 

Jak už jsem řekl, záleží na každém jednotlivci, jak se rozhodne se svou kariérou nakládat. Existuje mnoho možností. Jeden si může najít práci v ČR a k tomu si ping-pongem slušně přivydělávat, druhý si s ping-pongovou raketou vystačí i u nás. Kdo chce hrát v zahraničí, musí počítat s určitými problémy. S riziky spojenými s cestováním, s problémy s vyplácením peněz manažerovi. Bývá složité se s někým takovým soudit a peníze vymáhat. Hráči nemají v Německu moc dobré postavení. Záleží ale především na dobře zvoleném klubu a na smluvních podmínkách.

 

Čemu byste dal přednost vy sám, hrát za menší peníze českou extraligu, nebo za lepší peníze nějakou nižší soutěž v Německu. Nebo myslíte, že byste se dokázal prosadit do nejvyšší soutěže i tam?

 

Co se mě týče, letos jsem dostal nabídku od jednoho z německých klubů, ale nakonec jsem ji odmítnul, protože  pro mne nebyla dost lukrativní. Záleží také na tom, z jaké části republiky člověk pochází. Přeci jen to mají s cestou do zahraničí o něco jednodušší hráči, kteří bydlí v Čechách, nejlépe západních, odtud je to do Německa relativně kousek. Z Havířovo je to ale moc daleko.

 

Mluvíte evidentně o dojíždění. Není lepší se do Německa rovnou přestěhovat?

 

To není zrovna běžné, většina hráčů jen dojíždí.

 

Na závěr bych se rád zeptal, jak vnímáte ping-pongovou „politiku.“ Zajímáte se o to, kdo je ve vedení svazu? Sledujete aféru se Sazkou a následky, které má na český stolní tenis?

 

Úplně základní přehled určitě mám, ale na politiku českého stolního tenisu vážně odborník nejsem.


V mládežnických soutěžích patřil k nejlepším, dnes má ping-pong pouze jako zálibu.

Jakub Merta pochází z Pardubic, je několikanásobným žákovským i juniorským krajským přeborníkem, úspěchů dosáhl i na celostátních turnajích. Po přechodu do kategorie dospělých se mu však nepovedlo prosadit se v záplavě vynikajících hráčů a stolní tenis pro něj dnes představuje pouze volnočasovou aktivitu. Ping-pong mu částečně poničil zdraví a zabral velkou část dětství, přesto však nelituje času, který mu věnoval.

 

Pokud se nepletu, ačkoliv pocházíte z Pardubic, hrajete teď třetí ligu za Ústí nad Orlicí. Jak jste to měl v kariéře s přestupy. Bylo jich hodně?

 

Pletete se. Vloni jsem hrál třetí ligu za Ústí, letos hraji druhou ligu v Holicích. Od doby co jsem skončil v žákovských kategoriích, dostávám zhruba jednu nabídku na přestup ročně. Ovšem na úrovni, na které hraji ping-pong já si člověk většinou musí všechno zajistit sám, ptát se, kde je volno a kde je o něj zájem.

 

Takže předpokládám, že žádného manažera nemáte.

 

Samozřejmě že ne. Myslím, že manažera nikdy neměl dokonce ani Petr Korbel. V klubech se o tyhle záležitosti stará obvykle jenom jeden člověk, který má kromě toho na starosti tisíc dalších záležitostí. Když jsem byl mladší, dělal mi něco jako manažera táta, ale dnes už jsem dost starý na to, abych to zvládnul sám.

 

Jak je možné, že jste se začal naplno věnovat právě stolnímu tenisu? Vaši rodiče jsou profesionální muzikanti, takže předpokládám, že oni vás k ping-pongu nepřivedli.

 

Ke stolnímu tenisu jsem se dostal přes sousedku a dá se říct, že to byl můj první i poslední sport, který mi šel. Chodil jsem sice pět let do hudebky na klavír, naši mě k tomu vedli, ale jako jediný v rodině jsem nezdědil hudební talent, takže mi to nešlo a zákonitě mě to nebavilo. Ping-pong jsem začal hrát v osmi letech, ale skutečně naplno jsem se mu začal věnovat až v patnácti.

 

 

Před pár lety jste přešel do kategorie dospělých, takže vám výrazně ubylo turnajů jednotlivců a naopak přibylo méně frekventovaných utkání družstev. Co vám vyhovuje víc?

 

V téhle otázce mám úplně jasno. Pro mě je určitě výhodnější hrát ve čtrnáctidenních cyklech. Druholigové zápasy mi dávají dost zabrat a další týden je potřeba odpočinek. Jedinou výhodou turnajů, které byly každý týden, byla možnost ihned zapomenout na prohru a další víkend si spravit chuť.

 

To je pravda. Ale přeci jen, na turnajích juniorů bylo běžné, že člověk odehrál někdy i deset patnáct utkání za den, vyspal se a druhý den absolvoval to samé na druhém konci republiky. Vážně vám přijdou ligová utkání družstev tak náročná?

 

No, já už taky nejsem nejmladší…Dělám si samozřejmě srandu, i když ne tak úplně. Tenkrát jsem vážně vydržel víc než dnes. Navíc jsem neměl moc co jiného na práci. Příprava do školy moc času nezabrala a nechci být sentimentální, ale ten čas vážně utíkal tak nějak pomaleji než dnes.

 

Říkáte, že škola tenkrát moc času nezabrala. Jak je to dnes? Předpokládám, že druholigový ping-pong se se studiem skloubit dá, ale přeci jen, máte dojem, že občas máte kvůli stolnímu tenisu ve škole problémy?  

 

Vlastně je docela komplikované ping-pong a školu skloubit. Studuji totiž v Hradci králové na pedagogické fakultě angličtinu a tělocvik, takže denně trávím spoustu času na různých jiných sportech a večer mi už na trénink stolního tenisu nezbývá mnoho sil. Kdybych to měl shrnout, veškerý čas dělím mezi školu, ping-pong a přítelkyni. Bohužel už mi pak nezbývá moc času na kamarády, do hospody si stihnu zajít tak jednou za čtrnáct dní. Ale škola, přítelkyně i ping-pong mě baví, takže si vlastně na nic nemůžu stěžovat.

 

Vraťme se na chvíli zpátky k začátkům kariéry. Když jste s ping-pongem začínal, kolik času jste mu věnoval? Byl pro vás hlavní náplní běžného týdne?

 

No, rozhodně jsem ho prožíval víc než školu. Ale je pravda, že jsem mu nevěnoval tolik času, jako ostatní kluci z republikové špičky. To je taky možná důvod, proč se mi nakonec vzdálili. Když jsem úplně začínal, tenkrát jsem chodil hrát v Ohrazenicích, tréninky byly vždycky dvakrát týdně po hodině a půl. Na turnajích jsem ale trávil celé víkendy, většinou se hrály oba dva dny. Turnajů bylo dost, stačilo si vybrat. Když se zrovna nehráli nikde žáci, mohl jsem jet na juniory. Nebo když se nehrály republikové turnaje, jezdili jsme na krajské.

 

Dříve bylo běžné, že mladí talentovaní hráči odcházet středisek vrcholového sportu. Byl jste někdy v takovém středisku, nebo jste si vystačil s tréninkem u vás v Pardubicích?

 

Jasně že to bylo běžné, ale tam chodili jen ti nejlepší, to se mě netýkalo.

 

To si nemyslím, vím jistě, že i daleko horší hráči chodili do středisek. Vzpomeňte třeba Radka Plevu, který strávil po různých střediscích celé mládí a nikdy se neprobojoval ani do nejlepší třicítky.

 

Nechci pomlouvat, ale Pleva byl trošku speciální případ. Hráči na mé úrovni do středisek opravdu moc nechodili. Zázemí v klubu mi většinou stačilo, dá se říct. Pravda ale je, že jsme neměli takové příležitosti zahrát si s kvalitními sparingy.

 

Takže o profesionální kariéře jste nepřemýšlel ani v žákovských kategoriích? Nebo jste prostě tenkrát myslel, že ji dosáhnete i bez odchodu do střediska?

 

Vždycky jsem věděl, že se tím živit nebudu. Bavilo mě to a baví mě to dodnes, ale pořád je to jenom můj koníček a když občas něco málo dostanu, tak to potěší, ale nijak mě to nevytrhne.

 

Možná jste se tenkrát jenom podceňoval, když se dnes podíváte do tabulek, hráči, které jste v žácích porážel, dnes hrají extraligu, odcházejí do zahraničí…

 

Možná. To je tak všechno, co k tomu můžu říct. K čemu jsou spekulace?

 

Zmínil jste, že nějaké peníze ve druhé lize dostáváte. Je pro vás stolní tenis alespoň částečně výdělečný, nebo jsou náklady na potahy a podobné propriety vyšší, než výplata v klubu?

 

Ve druhé lize si něco málo vyděláme. Výplaty se odvíjí podle výsledků, podle bodů, které uděláme v zápase, stabilní plat ale nemáme. Věci jako potahy, oblečení a cesťáky se platí a potom dostává každý peníze za body, které získal. Ale není to žádné terno, dejme tomu pět tisíc korun za rok.

 

Myslíte, že se vůbec dá v Česku stolním tenisem plnohodnotně živit?

 

Jsem si jistý, že se dá velice slušně uživit v extralize, ale nevím, jestli ti hráči jsou vedení jako zaměstnanci klubu, nebo musí mít jinou práci jakoby naoko, kterou pak ve skutečnosti nedělají.

 

Takhle to snad fungovalo jen za minulého režimu.

 

 To je asi pravda. Každopádně, co já vím, tak ti skutečně dobří hráči si přijdou třeba i na padesát tisíc měsíčně, což na uživení opravdu je.

 

Jak jste na tom dnes se zdravím? Pamatuji si, že dříve jste býval zraněný často. Pozorujete na sobě nějaké trvalé následky?

 

Dá se říct, že zdraví zničené mám, ale narozdíl od ostatních kolegů ne úplně. Naštěstí se mi nějaká velká zranění vyhýbají obloukem. Koneckonců, jinak bych mohl těžko studovat tělocvik.

 

Zajímáte se nějak o dění na České asociaci stolního tenisu? Sledoval jste třeba nedávnou volbu nového předsedy?

 

Ping-pongovou politiku sleduju jen okrajově. Znám ta jména, vím kdo je u koryta, ale dá se říct, že mě to moc nebaví ani nezajímá.

 

 


 

Lepší Špaček v hrsti než Korbel na střeše (Glosa)

Upadající český stolní tenis má z bláta dostat Zbyněk Špaček, manažer a trenér proslulý svou manažerskou schopností a trenérskou neschopností. Svým předsedou ho na příští čtyři roky zvolili delegáti konference České asociace stolního tenisu. Odborníci i laici jásají, že po době temna pod Zdeňkem Botkem a jeho suitou se začíná blýskat na lepší časy. Novinář Vladimír Slobodzian si je dokonce jistý, že Špaček „dostane stolní tenis na sportovní výsluní, tedy tam, kam patří.“ Špačkovy první kroky ve funkci a jeho první vyjádření tomu však příliš nenasvědčují a zdá se, že nás čeká známý přechod z louže do bláta.

Úroveň českého ping-pongu je podle něj totiž v naprostém pořádku, vždyť přece Širůček byl minulý rok druhý na juniorském mistrovství Evropy! Organizace mistrovství Evropy v Praze byla také velice úspěšná, neboť napomohla zvýšení zájmu české mládeže o stolní tenis. Co na tom, že po mistrovství zůstaly svazu dluhy, přestože ve  většině případů jde o výdělečnou akci? Těžko říct, z jakých údajů nebo průzkumů nový předseda vychází, ale o tom, že se zvedl zájem o ping-pong mezi mládeží právě kvůli mistrovství, by šlo úspěšně polemizovat. Tak nějak si neumím představit sedmiletého caparta, který si v televizi místo pohádky pustí stolní tenis, dva dny ho fascinovaně sleduje, mezi hráči si vybere svůj nový idol a začne prosit rodiče, aby mu koupili pálku.

Pravda je, že Špaček, předseda klubu El Niňo Praha, peníze sehnat umí. Většina dobrých hráčů kteří zůstali v Česku, nastupuje právě za jeho družstvo a rozhodně to nedělají pro nic za nic. Na druhou stranu existuje jedno v poslední době velice oblíbené sousloví. Střet zájmů. Netřeba zmiňovat to, že nezávislí nejsou ani ostatní členové výkonného výboru, zejména havířovský Nikolas Endal si nevysloužil příliš dobrou pověst. V českém ping-pongu však platí nepsané pravidlo, že všichni táhnou za jeden provaz a proti svým nadřízeným se vyjadřují až ve chvíli, kdy jsou odvoláni z funkce.

Bylo by však hloupé dělat unáhlené závěry, vždyť Špaček není ještě ve funkci ani pověstných sto dní. Třeba vážně dojde na jeho slova. Češi uspějí na olympiádě v Londýně, stát začne díky promyšlené kampani posílat do stolního tenisu více peněz, televize se začnou přetahovat o práva na vysílání extraligy a sponzoři se jen pohrnou. Asiati se vrátí do Asie, Němce přestane ping-pong bavit a Češi se vrátí na výsluní. Nevím jak čtenář, ale já mám radši tu o Smolíčkovi.

 

Záměr (cíl, zdůvodnění volby tématu, stav problematiky)

Jak již napovídá název, cílem tohoto projektu je co možná nejpodrobněji popsat situaci, v níž se v současné době nachází český stolní tenis. Zvláštní důraz bude přitom kladen na možnosti mladých stolních tenistů věnovat se tomuto sportu v dospělosti profesionálně. Všímat si budeme i toho, jak jsou hráči finančně hodnoceni v jednotlivých soutěžích, jak velké procento odchází do zahraničí a v neposlední řadě toho, jak jsou tréninkové procesy profesionálních stolních tenisů časově náročné v porovnání s jinými sporty.  Upozorníme také na úskalí, s nimiž se musí nedospělí sportovci na cestě za profesionální kariérou potýkat, a popíšeme, jak v České republice probíhá proces přerodu hráče žákovských kategorií do vydělávajícího profesionála. Bez povšimnutí nezůstanou ani ti hráči, kteří sice věnovali stolnímu tenisu velkou část svého dospívání, přesto pro ně tento sport zůstal pouze zábavou, nebo dokonce svoji kariéru vzdali a věnují se progresivnějším činnostem.
Téma jsem si zvolil zejména z toho důvodu, že ačkoliv stolní tenis má v České republice ze všech sportů třetí největší počet registrovaných hráčů, zůstává diváky přehlížen jako naprosto neatraktivní sport. Z toho důvodu se o něj příliš nezajímají ani masová média, do sportu tedy plynou minimální příjmy z reklam. Návštěvnost samotných turnajů či ligových zápasů je také mizivá a v součtu s nejistou situací kolem společnosti Sazka, hlavním zdrojem financí méně divácky atraktivních sportů, se tak český stolní tenis pohybuje na hranici úplného krachu.
Například na serveru Idnes.cz vyšlo za celý rok 2010 o stolním tenisu pouhých šestadvacet článků, tedy zhruba dva články měsíčně. Právě na serveru Idnes.cz je velice dobře vypozorovatelný pokles zájmu o stolní tenis, neboť například v roce 2008 bylo na stránkách tohoto serveru stolnímu tenisu věnováno více než čtyřicet článků. Na dalších serverech největších českých deníků se pak stolnímu tenisu věnují redaktoři ještě méně. Server Ihned.cz nemá pro stolní tenis ani samostatnou kolonku a v posledních třech letech mu věnoval méně než 10 článků, Na serveru Novinky.cz se tento sport nevešel ani do kolonky „ostatní sporty,“ stejná situace je i na serveru Lidovky.cz. Stolnímu tenisu není navíc v současné době věnován jediný tištěný časopis. Donedávna existoval dvoutýdenník Stolní tenis, ten se však byl v průběhu roku 2010 z finančních důvodů nucen omezit pouze na svoji internetovou mutaci.  Dokonce i v jediném českém sportovním deníku Sport bylo v roce 2010 věnováno ping-pongu pouhých 16 článků, tedy ještě méně než ve všeobecně zpravodajském Idnes.cz.
Projevuje se také nedostatek erudovaných novinářů zaměřených na stolní tenis. Například na programu ČT4, který vysílá přenosy z extraligových utkání, jsou znalosti komentátorů tristní a každý, kdo tyto přenosy sleduje a ve stolním tenisu se alespoň částečně orientuje, pozná, že tito komentátoři mají možná pečlivě prostudovaná pravidla stolního tenisu, nicméně tomuto sportu ve skutečnosti nerozumí, používají zastaralou terminologii a naprosto postrádají cit pro tuto hru. Problémem stolního tenisu v rámci současné české sportovní žurnalistiky je také fakt, že de facto všechny zprávy a články jemu věnované jsou čistě zpravodajského charakteru. Nejčastěji se objevují informace o výsledcích turnajů či ligových utkání. Články publicistického charakteru dnes téměř neexistují ani na specializovaných serverech. Neexistují ani internetové blogy zaměřené na stolní tenis, stejně tak na diskusních fórech žádná skutečná diskuze neprobíhá.
Vzhledem k malé divácké atraktivnosti stolního tenisu je tedy zřejmé, že ani tento projekt není určen pro většinového čtenáře, ale spíše pro čtenáře, který se zabývá buď přímo stolním tenisem, nebo alespoň jinými příbuznými sporty, případně se zajímá o výchovu mladých potencionálních profesionálních sportovců. Nicméně přímo pro čtenáře, kteří se o stolní tenis zajímají, jde o téma velice zajímavé, v posledních letech navíc v souvislosti s úpadkem tohoto sportu často diskutované. Vzhledem k tomu, že se tímto tématem přede mnou nikdo nezabýval, půjde o práci zcela novou a v rámci možností také objevnou. Pro práci budou jistě cenné také moje vlastní zkušenosti, neboť jsem si sám prošel procesem naprosto typickým pro mnoho mladých sportovců: Od raného dětství desítky hodin týdně strávené na trénincích a na turnajích, následné menší či větší úspěchy v mládežnických kategoriích a vyhlídka profesionální kariéry, poté vážné zranění, po návratu z rehabilitace rapidní pokles výkonnosti a nakonec předčasné ukončení kariéry.
Na podobné téma sice bylo napsáno několik článků zejména v souvislosti s masovými (respektive divácky atraktivními) sporty jako fotbal či hokej, ovšem ty nám mohou jen těžko sloužit jako nějaký vzor nebo inspirace, neboť v těchto sportech je situace diametrálně odlišná a rozpočty, kterými fotbalové či hokejové kluby disponují, jsou v rámci např. jednoho města několikanásobně větší než rozpočty klubů stolního tenisu. A to i v případech, kdy například ping-pongový klub mužů hraje nejvyšší českou soutěž, tedy extraligu, zatímco fotbalisté hrají třetí ligu. Z tohoto důvodu jsou mechaniky přípravy budoucích profesionálů v těchto sportech naprosto odlišné a fotbaloví a hokejoví trenéři a manažeři se potýkají se zcela jinými starostmi.
Naopak v rámci stolního tenisu toto téma v Česku nikdy zpracováno nebylo, jak potvrdil šéfredaktor zpravodajského serveru Pinces.cz  František Zálewský. V Ústí nad Labem sice v roce 2008 studentka Hana Vítková věnovala svoji diplomovou práci problematice sportovních tříd zaměřených na stolní tenis, nicméně tato práce je samozřejmě odborného charakteru a všímá si více didaktiky stolního tenisu a tréninkových metod než samotného aktu vývoje kariéry mladých stolních tenistů. Ondřej Buba pak v roce 2010 vypracoval bakalářskou práci pod názvem Management klubu stolního tenisu, nicméně tato práce byla obhájena na ekonomické fakultě a s tématem, které zpracovávám v této práci, nemá prakticky nic společného.
Nabízí se také otázka, pro jaké médium je výsledek projektu určen, případně pro jaké médium by mohl být zajímavý či užitečný. Jak jsem uvedl výše, pro jediný existující internetový časopis zabývající se stolním tenisem se tento projekt jako použitelný nejeví, neboť server Pinces.cz je čistě zpravodajského charakteru. Stejně tak není projekt vhodný pro sportovní přílohy současných českých deníků, neboť se nezabývá dosti masovým sportem, téma dnes navíc není aktuální. Aktuálním a pro deníky zajímavým by se zřejmě mohlo stát pouze v případě, že by se konala v České republice nějaká významnější pingpongová akce (např. Mistrovství světa, Mistrovství Evropy…), případně by došlo k nějaké nečekané události související s tématem (smrt mladého stolního tenisty následkem příliš tvrdého tréninku, oslabení organismu apod.). Téma by se také stalo pro čtenáře a tedy i novináře zajímavým v případě, že by nějaký český stolní tenista dosáhl úspěchu např. na Olympijských hrách v Londýně. Takovýto posun nepříliš atraktivního sportu do centra diváckého zájmu jsme mohli pozorovat například v případě rychlobruslení, kdy rapidně narostl divácký zájem o tento sport po úspěších Martiny Sáblíkové na Olympijských hrách ve Vancouveru v roce 2010. V případě, že by zůstal stolní tenis ve stejné pozici jako dnes i v následujících letech, některé části projektu (např. story + rozhovor) by se mohly objevit například jako jedno z témat v některém z magazínů vydávaných jako přílohy deníků (např. čtvrteční příloha MD Dnes).

Ideový plán

Neexistence odborných materiálů může tedy tento projekt znesnadnit, ovšem na druhou stranu je třeba říct, že konkrétně pro toto téma není nijak závažnou překážkou, protože je možné pracovat se širokou škálou lidských zdrojů. Hlavním zdrojem informací by v tomto projektu měly být především rozhovory s různými hráči, trenéry a teoretiky stolního tenisu. Cílem práce by tedy měl být dosti podrobný popis přechodu talentovaných a úspěšných dorostenců do kategorií dospělých. Všímat si zde budeme toho, kolik času stráví nejlepší z českých dorostenců na trénincích, kolik zhruba odehrají ročně turnajů a soutěžních utkání, jak závažně se sport projevuje na jejich zdravotním stavu. Pozornost bude samozřejmě věnována pouze profesionálům, případně hráčům s profesionálními ambicemi, nikoliv amatérům či hráčům provozující sport pouze rekreačně.
Všímat si budeme také vlivu sportu na jejich volný čas, případně postavení ve společnosti, provedeme srovnání s několika jinými sporty, ať už s takovými, které jsou v rámci zájmu médií na podobné úrovni (např. sporty jako florbal, sportovní střelba atp.), nebo se sporty masovými (fotbal, tenis, hokej). Stejnou pozornost budeme věnovat sportovcům i sportovkyním a srovnání jejich situace, neboť, podobně jako u ostatních sportů, jejich situace není ve stolním tenise stejná a pro hráčky tohoto sportu je celkově mnohem komplikovanější se prosadit než pro jejich mužské kolegy. Všímat si budeme také fenoménu odcházení sportovců za prací do zahraniční, v případě stolního tenisu především do Německa. Tento fenomén je samozřejmě v současné době v České republice typický pro většinu sportů, dokonce i dobře sponzorovaných a divácky atraktivních.

Postup práce

Vzhledem k tomu, že, jak jsem již uvedl výše, tématu se dosud nikdo podrobně nevěnoval, jsem v práci téměř úplně odkázán na získávání informací pomocí rešerší a především rozhovorů se skutečnými i potencionálními pingpongovými profesionály. Pomocí informací získaných z rozhovorů bych chtěl napsat několik článků zaměřených na jednotlivá odvětví výše popsaných témat, součástí projektu by měly být také alespoň dva publicistické rozhovory. Jeden rozhovor s hráčem, který se skutečně stal úspěšným a vydělávajícím profesionále, druhý rozhovor s jeho vrstevníkem, který byl sice v žákovských kategoriích na podobné výkonnostní úrovni, nicméně stolního tenisu nakonec zanechal, případně dnes hraje pouze nějakou z amatérských soutěží.  Tyto dva rozhovory se samozřejmě nabízejí ke vzájemné komparaci, ze které bude možno vyvodit alespoň sporadické závěry ohledně výše zmiňovaných témat. Nabízí se také možnost zpracovat analýzu. V případě tohoto tématu se také jeví jako vhodné zpracovat jeden článek jako story (příběh).
Cenným zdrojem informací pak budou také rozhovory s pingpongovými rozhodčími, trenéry  a funkcionáři, kteří se tímto sportem zabývají již řadu let, mají s tématem zkušenosti, případně sami vedou některé ze středisek zaměřených právě na přípravu budoucích profesionálů.
V případě zmíněných dvou (či více) rozhovorů  se pokusím výběrem otázek co nejkomplexněji postihnout výše nastíněnou problematiku tématu, to znamená zjistit, jak se dotazovaný ke stolnímu tenisu vůbec dostal, kdy začal uvažovat o profesionální kariéře, co udělal pro to, aby ji skutečně zahájil. Dotazy budou směřovat i na dopady sportovní kariéry na společenské postavení, osobní život, vzdělání a další sociální faktory. Zajímat se budeme i o to, jak si zpovídaný představuje svoji budoucnost, která je pro profesionální sportovce vždy nejistá. V případě hráčů stolního tenisu to platí dvojnásob, protože pokud tvrdíme, že je těžké uživit se v tomto sportu jako profesionální hráč, je třeba dodat, že jako profesionální trenér je to téměř nemožné.  Pokusím se také postihnout téma loajality sportovců ke klubům, kde s kariérou začínali, která je ve stolním tenise velice proměnlivá, v porovnání s masovějšími sporty však spíše vysoká, ovšem v posledních letech taktéž upadá. Ještě před deseti lety bylo naprosto běžné, že sportovci zůstávali věrni svému domovskému klubu, ovšem v poslední době zejména v souvislosti s fenoménem středisek pro výchovu hráčů stolního tenisu narůstá počet přestupů. Vrchol tohoto jevu představoval v prvních pěti letech jednadvacátého století klub El Niňo Praha, kterému se podařilo získat velké množství nejlepších hráčů z mládežnických kategorií. Přestože se klubu dlouho nepodařilo hráče udržet, těží z této akce dodnes. Jeho A tým v současné době vede extraligu a klub je navíc jediný, který má v nejvyšší soutěži postavená dvě družstva, přestože B tým bude letos hrát o záchranu.
Po zpracování obou rozhovorů (případně po jejich komparaci) rozhodnu, jak budu postupovat u dalších článků, zvolím jejich žánr, případně určím rozsah. Pokud se z rozhovorů dozvím nějaké zajímavější informace o dopadu sportu na osobní život, případně zdraví, pokusím se příběh hráče zpracovat v žánru story. Pokud budou informace pouze faktického charakteru, napíšu zřejmě rozbor (analýzu), který se v případě tohoto tématu jeví jako ideální žánr pro výstižný popis dané problematiky.
V případě, že se rozhodnu zpracovat žánr analýzy, zůstanou pro mě důležitým zdrojem informací právě rozhovory, ovšem v tomto případě spíše rozhovory s funkcionáři České asociace stolního tenisu a trenéry než se samotnými hráči. Rád bych získal vyjádření od některého z trenérů mládežnických reprezentací, například Kamila Koutného, či ještě lépe Marie Hrachové, která kromě toho, že je úspěšnou trenérkou, byla sama velice úspěšnou hráčkou. Můžeme říct, že v historii českého stolního tenisu nejúspěšnější. Užitečný by byl i kratší rozhovor s Petrem Korbelem, stále aktivním hráčem a zároveň i funkcionářem České asociace stolního tenisu. Kromě toho bude nutné provést důkladnou rešerši jak v internetových časopisech Stopbal a Magazín o Stolním tenisu,  tak i v internetových stránkách České asociace stolního tenisu, které jsou po zmíněných časopisech třetím nejobsáhlejším zdrojem informací o českém stolním tenise, ačkoliv i zde je problém, že zprávy na těchto stránkách jsou čistě zpravodajského charakteru.


„Sebehodnocení“

Práci jsme začal zpracováním dvou rozhovorů s aktivními hráči. Jako respondenty jsem vybral Jakuba Crhu a Jakuba Mertu. Oba hráči jsou stejně staří (ročník 1989), v žákovských kategoriích byli na podobné úrovni a jejich bilance vzájemných zápasů byla téměř vyrovnaná. V kategorii dorostenců se však začal Jakub Crha Mertovi výkonnostně vzdalovat a v současné době jsou již jejich kvality nesrovnatelné. Jakub Crha hraje úspěšně extraligu, Jakub Merta hraje pouze druhou ligu, tedy již ryze amatérskou soutěž. Tyto dva hráče jsem vybral také proto, že letos přešli z juniorské kategorie do kategorie dospělých, což bývá u mnoha hráčů zlomový bod. Dokud jsou totiž hráči v mládežnických kategoriích, není s dostatečným talentem a pílí problém udržet se v republikové špičce, ovšem po odchodu z těchto kategorií je možnost prosadit se minimální, což je pro mnoho hráčů důvodem k ukončení kariéry, případně k posunu stolního tenisu v hodnotovém žebříčku směrem dolů, což má přirozeně za následek i pokles výkonnosti.
Respondenty rozhovorů jsem vybral také z ryze praktických důvodů, neboť oba dobře znám, takže nebylo nutné dlouhé přemlouvání, dodržování odstupu atp. Technicky problematičtější byla realizace rozhovoru s Jakubem Crhou, který byl v době vedení rozhovoru pracovně velmi vytížený, takže jsme byli nuceni vést rozhovor prostřednictvím internetu, což samozřejmě přinášelo mnohá úskalí. Realizace rozhovoru byla časově náročnější, neboť jsem u některých otázek čekal na odpověď i několik dní, některé odpovědi navíc postrádají jistou bezprostřednost, které není problém dosáhnout při rozhovorech vedených osobně.
Právě větší bezprostřednost je výhodou rozhovoru s Jakubem Mertou, protože s ním se mi povedlo sjednat osobní setkání. Připravil jsem si několik základních otázek, které byly pro oba zpovídané společné, dále jsem však pokoušel co nejlépe reagovat na jejich odpovědi otázkami doplňujícími a kontrolními. Při rozhovoru s méně úspěšným Mertou jsem se více soustředil na popis jeho kariéry v žákovských kategoriích, abych co nejlépe vystihl důvod, proč nakonec není tak úspěšný jako Crha. Jakuba Crhy jsem se kromě otázek ohledně dospívání dotazoval i na jeho současnou kariéru a na to, jak si představuje svoji budoucnost.
Při zpracovávání rozhovoru jsem se rozhodoval, zda ve výsledné verzi zachovat tykání, nebo zda jej přepsat na vykání. V poslední době je totiž v publicistických rozhovorech jistým trendem přepisovat rozhovor přesně tak jak proběhl. V některých případech s tímto postupem souhlasím, ovšem většinou na mě tento postup působí dojmem, že novinář se snaží zviditelnit sám sebe, povýšit se v očích čtenáře na úroveň zpovídané osobnosti. Někteří novináři se snaží pasovat sami sebe do role jakési celebrity. 
V tomto případě jsem se tedy rozhodl pro vykání, které mi připadalo serioznější a pro publicistické rozhovory vhodnější. Do spisovné formy jsem přepsal i nespisovné odpovědi, slangové a odborné výrazy jsem naopak zachoval. Sám jsem se však nakonec neubránil tomu, být do rozhovoru částečně vtažen a nezůstat tak pouze v roli novináře pokládajícího otázky. Považoval jsem však za nutné, ponechat v textu pasáže, kde zpovídaný mluví o mě, neboť jejich vypuštěním bych změnil význam výpovědi. Podobný problém jako s tykáním jsem řešil v případě otázky položené Jakubovi Crhovi, ve které jsem původně použil výraz „naše generace,“ protože já a Crha jsme stejně staří.  V tomto případě jsem se rozhodl výslednou podobu přepsat na „vaše generace,“ protože slovo „naše“ není pro význam textu podstatné a jelikož běžný čtenář samozřejmě nezná můj věk ani můj vztah ke zpovídanému, fráze by pro něj v tomto znění mohla být matoucí. V rozhovoru s Jakubem Mertou jsem kvůli chybě v přípravě uvedl špatnou informaci o klubu, ve kterém působí. Vzhledem k tomu, že mě zpovídaný opravil, otázku jsem ponechal ve stejné formulaci, jako jsem ji položil, abych nepoškodil autenticitu odpovědi.
Jelikož rozhovor s Jakubem Crhou byl ohledně získaných informací zajímavější, rozhodl jsem se mu věnovat větší část projektu a zařadit do výsledné práce téměř všechny jeho odpovědi. Naopak při rozhovoru s Jakubem Mertou zaznělo mnoho nezajímavých banalit, takže jsem ho zkrátil a věnoval mu spíše menší prostor. Pro můj původní záměr bylo poněkud problematické to, když jsem po kratších rozhovorech se staršími trenéry a funkcionáři zjistil, že Crha ani Merta jsou zřejmě dosud příliš mladí a situaci v českém stolním tenise příliš dobře nechápou, mají ji zkreslenou.
Záměr zpracovat příběh jednoho ze dvou zpovídaných formou story jsem zavrhl, protože by jednoduše nebyla dost atraktivní. Rozhodl jsem se tedy pro rozsáhlejší analýzu. Jako hlavní zdroj informací mi sloužily především rešerše na internetových portálech a ve starších číslech dnes zaniklého časopisu Stolní tenis. Dále pak kratší rozhovory se staršími hráči a trenéry, užitečný byl zejména rozhovor s trenérem reprezentace Kamilem Koutným, který má o problematice rozsáhlé znalosti. Uvažoval jsem, že bych zpracoval i rozhovor s ním, nicméně dva rozhovory mi v projektu připadají jako dostačující. V případě analýzy jsem se pokoušel dodržet postupy dané její odbornou charakteristiku, tedy využití informativního a výkladového postupu a absenci vlastního závěru. Snahou bylo také poskytnout dostatek informací k tomu, aby si mohl udělat závěr vlastní i laický čtenář. Přestože jsem tedy v „záměru“ tvrdil, že články budou určeny primárně odborné veřejnosti, rozhodl jsem se alespoň jeden z nich napsat tak, aby byl přístupný i laikovi.
Naopak poslední článek je určený pouze odborníkům. Navzdory svým původním plánům jsem se rozhodl pro glosu. V průběhu psaní projektu (2.dubna) totiž došlo k události, se kterou jsem původně nepočítal. Novým předsedou České asociace stolního tenisu byl zvolen dosti kontroverzní funkcionář Zbyněk Špaček. Žánr glosy jsem zvolil proto, že mi poskytuje možnost vyjádřit můj vlastní názor na věc, který je dosti vyhraněný. Glosa poskytuje možnost využít postupy, jakými jsou ironie či nadsázka, které v případě tohoto celkem choulostivého tématu považuji za vhodné a užitečné. Jak jsem již zmínil, článek je určen spíše odborné veřejnosti a laik se v něm bude orientovat stěží. Myšleno to tak bylo od začátku a o přiblížení tématu náhodnému čtenáři jsem se ani nepokoušel. Například titulek Lepší Špaček v hrsti než Korbel na střeše odkazuje k tomu, že o kandidatuře uvažoval jeden čas i nejlepší český hráč Petr Korbel, když však zjistil, že Špaček bude mít při volbě nového výkonného výboru podporu většiny delegátů, svoji kandidaturu nakonec neoznámil. Rozhodl jsem se tak proto, že pro laika by toto téma nebylo zajímavé, ať bych udělal cokoliv, protože jména jako Špaček mu zkrátka nemohou nic říct.
Vzhledem k tomu, že cílem této práce bylo především důkladně popsat situaci v současném stolním tenise a problematiku výchovy mladých hráčů, musím konstatovat, že tento cíl se nepovedlo naplnit úplně. Zřejmě nejužitečnější částí práce je podle mého názoru analýza, která vysvětluje problematiku obtíží současného stolního tenisu podrobně, zároveň však i dosti srozumitelně. Lehkým zklamáním pro mě naopak byl výsledek obou rozhovorů. Ty byly sice celkem rozsáhlé, ovšem k problematice, kterou jsem se chtěl zabývat, mi mnoho informací neposkytly. Oba zpovídaní hovořili spíše o sobě a svých zkušenostech i v otázkách, kdy jsem se ptal na stolní tenis obecně. Je třeba uznat, že to bylo způsobeno také mojí místy nevhodnou formulací otázek, která je k takovýmto odpovědím tlačila. Bylo to způsobeno tím, že jsem v době, kdy vznikaly rozhovory, počítal s tím, že příběhy hráčů zpracuji jako story.
Z pouhých dvou rozhovorů pak samozřejmě nelze vyvozovat nějaké obecné závěry, k tomu by bylo potřeba uspořádat spíše stručnou anketu mezi větším množstvím hráčům. Na druhou stranu se domnívám, že vzniknul heterogenní celek, který danou problematiku popisuje z několika úhlů pohledu. Vznikla více či méně objektivní analýza, dva rozhovory, které ukazují subjektivní pohledy na věc hráčů, kteří sice problematice českého stolního tenisu příliš nerozumí, ovšem jsou její součástí, takže jejich názory mají svoji váhu. Poslední článek, glosa, je již čistě publicistického (respektive syžetového) žánru. Můj názor je sice zaujatý, ovšem troufám si tvrdit, že odborný. Proto se domnívám, že ve výsledné podobě práce má také své místo a spolu s analýzou a rozhovory s hráči tvoří komplexní celek.
Projekt je samozřejmě možné v budoucnu rozšířit. Nabízí se možnost udělat rozhovory s větším množstvím hráčů, ale zejména funkcionářů, protože se mi nepodařilo domluvit ani kratší rozhovory s Petrem Korbelem a Marií Hrachovou, na které jsem spoléhal a které by byly pro pochopení celé problematiky velice cenné. Za několik měsíců již také bude možné s odstupem zhodnotit činnost Zbyňka Špačka ve vedení České asociace stolního tenisu, vhodné by bylo také udělat rozhovor i s ním. Již jsem naznačil, že prospěšné by bylo uspořádat mezi hráči i trenéry anketu, která by pomohla pochopit, jaké názory na problematiku jsou dnes většinové.
Jak jsem již zmínil výše, nemohl jsem vycházet z jiných projektů ani ze sekundární literatury, byl jsem proto odkázaný pouze na vlastní aktivitu, tedy rešerše, rozhovory a vlastní znalosti, které také nejsou zanedbatelné, vzhledem k tomu, že se v tomto prostředí pohybuji již od dětství.







 

Naposledy upraveno:
Pro psaní komentářů se přihlašte

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Červen 2017 »
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace