Krevní transfuze: Rizika, pozitiva, alternativy a odmítání krve

Ohodnoťte tento článek
(2 hlasů)
Samostatný projekt psaná/politická žurnalistika

 

Záměr

1.Cíl projektu
Cílem samostatného projektu Krev a krevní transfuze: Rizika, pozitiva, alternativy a odmítání krve je poskytnout zejména prostřednictvím publicistických rozhovorů se špičkovými odborníky a zainteresovanými osobami zajímavý pohled na mediálně opomíjenou  problematiku krevních transfuzí, nemocí krve s nimi spojených, pozici hematologie jako zcela zásadní disciplíny moderního lékařství v kontrastu ke vzrůstající tendenci pracovat při značné části lékařských zákroků, s ohledem na technologickou a metodickou inovaci, zcela bez krve, respektive s minimálními krevními ztrátami a hlavně, bez použití krevních transfuzí. Věnuji se vztahu pacientů  ke krvi, jejich možnostem klást určité specifické nároky na svou léčbu a ochotu lékařů vycházet jejich (zejména náboženským) požadavkům vstříc. Dále též pozici dárců jako zcela nezištné  armády lidí zásobujících kliniky prozatím zcela nezbytnou krví, a to za výjimečných okolností.
Středobodem projektu je pozice krve v moderní lékařské vědě, problematika krevních transfuzí a přenosu krve jako tělní tekutiny obecně. Jaká jsou pozitiva a negativa krevních transfuzí, jaká jsou rizika s nimi spjatá, hrozí i v moderní medicíně přenos závažných infekčních a jiných onemocnění? Jaké možnosti modifikace  léčby má pacient, a jak je na jeho postoje nahlíženo lékaři? Projekt zdůrazňuje specifický náboženský náhled církve Svědků Jehovových a možné konsekvence jak pro lékaře, tak pro pacienty.  Z toho pak vyplývá, poněkud překvapivě, sekundární fokus na bezkrevní medicínu, její perspektivy, možné aplikace v dané problematice (zda je skutečně bezpečnější, kde ji lze použít, a kde ne, apod.) Projekt  se pokusí syntetizovat získané poznatky a nabídnout kritický  pohled na tuto přehlíženou problematiku, konfrontovat „lidovou slovesnost“ a mýty s vědeckými poznatky a dát prostor k vyjádření skupině, která je za svůj vztah ke krvi dlouhodobě kritizována z různých důvodů, byť měla zcela zásadní vliv na popularizaci bezkrevní chirurgie a její pozdější aplikace, které se v některých případech ukázaly být inovacemi revolučního charakteru, zatímco u některých zatím zůstávají neprozkoumaná rizika.
Oslovenými odborníky jsou uznávaný hematolog a přednosta špičkové hemato-onkologické kliniky při Fakultní nemocnici Olomouc a zakladatel transplantačního centra v Olomouci profesor Karel Indrák, primářka transfuzního oddělení olomoucké fakultní nemocnice  doktorka Dana Galuszková a dlouholetá členka náboženské společnosti Svědkové Jehovovi Šárka Drábová, která vysvětlí náboženské, ale i osobní pozice k problematice krve a krevních transfuzí v kontextu k získaným poznatkům o klíčové roli krve v lékařství a křesťanství. Chci poukázat na míru osvěty veřejnosti a možné popularizace otázek týkajících se krve a krevních transfuzí, hematologických onemocnění, možné prevence a možností sehnat relevantní informace pro samostatné rozhodování stávajících i potenciálních pacientů.

2. Zdůvodnění výběru tématu
Téma je relevantní zejména vzhledem k minimálnímu (de facto absentujícímu) mediálnímu prostoru, jehož se problematice krevních transfuzí a obecným otázkám spojených s krevním  lékařstvím a příbuzným lékařským disciplínám dostává. Proto jsem se zaměřil zejména na rizika krevních transfuzí, o kterých se ví  pouze minimálně. Pozitiva krevních transfuzí, kde je jejich užití zcela nutné a proč (a to zejména v kontextu hemato-onkologie, viz rozhovor s profesorem Karlem Indrákem), kde je naopak možné uchýlit se k neagresivním a efektivním alternativám. Lidé zpravidla, kromě specifické a poučené skupiny Svědků Jehovových, jsou podle primářky transfuzního oddělení olomoucké fakultní nemocnice Dany Galuszkové jen minimálně seznámeni s možnostmi alternativ, dokud se sami nestanou pacienty.  Zaměřil jsem se tedy na aspekt informovanosti veřejnosti o problematice krve, jejích onemocnění a krevních transfuzí, resp. transfuzní medicíny a případných alternativ, zejména v kontextu vzrůstající tendence partnerství ve vztahu lékař-pacient a možnosti rozhodování v otázkách lékařských procedur ze strany pacientů.
Vyjmeme-li množinu pacientů, kteří očekávají náročný zákrok a konzultují jeho průběh nebo možná rizika a potenciální alternativy s lékaři v předoperační přípravě, je znalost veřejnosti o dané problematice podle odborníků nízká a její popularizace náročná, s tím, že osvěta zpravidla probíhá až mezi nemocnými či jejich příbuznými formou pacientských spolků (jako například spolek chronické myeloidní leukémie), diskusí s lékaři, brožurek pro nemocné.
Domnívám se, že je zcela legitimní požadovat informace z oblasti zdraví a lékařství pro širší společnost, problematiku krve nevyjímaje, zejména v zemi, kde patří výskyt kardiovaskulárních onemocnění, které s krví a jejím srážením v cévách úzce souvisí, mezi nejvyšší v Evropě. 
Dalším aspektem při volbě tématu byla má osobní angažovanost v problematice Svědků Jehovových a jejich odmítání krve. Marginalita, která paradoxně poutá mediální pozornost, včetně bouřlivých (až vulgárních) diskusí v kyberprostoru, a je dle mého soudu zcela absurdním způsobem, jak útočit na celou náboženskou společnost, která má jistě právo, a jak i moderní medicína ukazuje, dobrý důvod, požadovat alternativy krevních transfuzí, byť jsou její institucionální (církevní) důvody v kontrastu s racionalitou vědy (ale to z logiky problému samotného) zdánlivě iracionální a nesmyslné.   Jisté opovržení, které  ze strany značné části společnosti v důsledku stereotypizace a neinformovanosti probíhá, mě osobně motivovalo k tomu, abych u relevantních a zkušených odborníků a (v češtině velmi omezené) literatuře vypátral, zda se skutečně jedná o sektářské iracionálno, nebo existují dobré důvody pro to, že svědkové celosvětově odmítají transfuze a některé druhy krevních derivátů, přičemž již více než poslední desetiletí Světová zdravotnická organizace apeluje na užívání bezkrevních alternativ tam, kde je to možné.

3. Zdroje, stav problematiky
Problematice krevní medicíny, transfuzí, jejich alternativ, rizik apod. se dostává zcela minimálního mediálního pokrytí. Nedostatečná informovanost, absentující literatura a přehledné zdroje (například internetové databáze a rozcestníky) až na čestné výjimky chybí a je obtížné najít důvěryhodné zdroje bez přímého kontaktování lékařů, což je samozřejmě logické s ohledem na to, že snaha o informovanost lidí ohledně konkrétní choroby zpravidla vzrůstá teprve v okamžiku, kdy jsou oni sami či jejich příbuzní nebo přátelé nemocní. Osvěta a popularizace poznatků lékařské vědy obecně se odehrává pouze v komerční úrovni a prostoru se dostává pochybných výzkumů o korelaci vitaminu x s rakovinou y a senzačním zprávám.
Média vzhledem k jistým specifickým faktorům svého fungování (zejména vycházení vstříc publiku, příp. inzerentním zájmům) přehlížejí některé důležité informace a trendy, oblast lékařské vědy trpí zejména výběrem témat. Na krev pak v mediálním diskurzu dochází zcela sporadicky, zejména v kontextu přenosu nákazy viru HIV skrze transfuze. Toto riziko samozřejmě existuje a uvádí se, že pět až deset procent nově nakažených se nakazí skrze transfuze.  Tato čísla jsou však zkreslena zejména zeměmi s velmi vysokým počtem nemocných a minimální úrovní kontroly odebírané dárcovské krve, ve vyspělých zemích jsou tyto případy skutečně ojedinělé. Projekt se snaží tyto poznatky postavit do kritické pozice a uvést na pravou míru některé banální mýty a zkreslené informace, které do mediálního diskurzu v souvislosti s krevními transfuzemi čas od času pronikají, byť mnoho škody  nenapáchají, neboť je jim věnován skutečně zcela marginální prostor.
Co se týče sekundárního fokusu projektu, tedy důvodů Svědků Jehovových k odmítání krevních transfuzí, tato problematika je shrnuta v několika brožurách společnosti i ve veřejně dostupné literatuře. Mediální pokrytí chybí, nebo přinejmenším není dostupné bez rešerše v archivech. Média zvýznamňují případy (a to i ta „seriózní“), matky, která odmítla dát dětem transfuzi a hrdinského zásahu lékaře či dokonce prezidenta . Svědkové Jehovovi nedostali příležitost (alespoň ne v kontextu dostupné online a psané žurnalistiky) uvést své důvody na pravou míru. Jak již bylo zmíněno, některá média je dokonce chybně řadí implicitně či explicitně mezi sekty . Jejich vztah ke krvi je „démonizován“. Projekt se snaží střízlivě poukázat na to, že pacient má právo volby, co se týče krevní, či bezkrevní varianty. Systém mu v cestě nestojí, ačkoli vyvstávají etické problémy, často mimo dosah reflexe každodenní lékařské praxe, a tudíž nedochází k žádnému obecnému posunu v těchto otázkách. Vše se řeší individuálně.
Bezkrevní medicína má atraktivní perspektivy, neoddiskutovatelné výhody, ale také nevýhody. Této problematice se v českém veřejném diskurzu (nepočítáme-li lékaře) kromě Svědků Jehovových nevěnuje prakticky nikdo. Mezi lékaři je na bezkrevní medicínu nahlíženo jako na rovnocenného partnera a mezi některými (zejména chirurgy) je čím dál populárnější, zejména vzhledem ke snaze o minimalizaci krevních ztrát a maximalizaci rychlosti rekonvalescence, snížení celkové náročnosti zákroku pro pacienta. Díky bezkrevní medicíně lze de facto bez krevních ztrát provést zákroky, které před lety vyžadovaly desítky litrů krevních transfuzí. Perspektivy a výhody bezkrevní medicíny však mají značné limity, jak v některých specializovaných lékařských disciplínách jako je například hemato-onkologie, kde je stále u některých typů leukémie jedinou možnou léčbou transplantace kostní dřeně, která nutně vyžaduje krevní transfuze. Vážné problémy působí transfuzním oddělením náhlé tragické události, dopravní nehody, přírodní katastrofy, kdy vzniká nedostatek krevních transfuzí pro všechny typy krevních skupin. Nicméně lze spatřovat obrovský pokrok zejména v přípravě některých lékařských zákroků, liberalizace postupů vzhledem ke specifickým náboženským požadavkům pacienta, a zvyšující se tendence pracovat s pacientem jako rovnoprávným členem rozhodovacího procesu o volených procedurách.
Projekt tedy nenavazuje na v médiích dostupné informace, ale snaží se vypracovat vlastní souhrnný pohled alespoň na část tématu, které považuji za důležité a přehlížené, poznamenané logikou, že dokud se to nestane mně samotnému, není třeba nic řešit. Takový postup považuji za chybný a v projektu chci nastínit alespoň základní rámcové problémy krevních transfuzí a možná východiska s tím, že by bylo ideální, aby se zvýšila informovanost o problematice hematologických onemocnění, včetně příznaků, rozdílů mezi nemocemi krve, dědičných faktorů apod. Projekt dospěl k tomu, že i lékaři vysoce specializovaní by uvítali širší debatu s veřejností a osvětu. Lékařství usiluje o maximalizaci dobra, ale s nedostatkem prevence vznikají často zbytečné komplikace. Jako autor projektu bych rád zdůraznil, že nastíněné a zejména etické problémy vyžadují hlubší, pečlivou a interdisciplinární reflexi.

4. Ideový plán
Projekt a zejména jeho hlavní, souhrnný článek, v kombinaci s rozhovory, se pokusí syntetizovat a sumarizovat získané informace a  nabídnout kritický pohled na krevní transfuze, s ohledem na teoretické i praktické možnosti bezkrevní medicíny. Jsou skutečně transfuze potřeba? Neuplatňují se často jen z finančních důvodů? Směřuje lékařská věda k bezkrevní medicíně, a to i v chirurgii a u zákroků, kde to dříve bylo zcela nepředstavitelné? Jaká jsou rizika práce s krví? Nezůstávají nám utajena, je vše dostatečně ošetřeno, a jak se případně připravit? Svědkové Jehovovi dostanou příležitost osvětlit svůj náhled na krev, proč je pro ně svatá, jaké mají možnosti s ohledem k aktuálním poznatkům lékařské vědy, a proč právě díky nim se výrazněji rozhořela debata ohledně problémů spjatých s krevními transfuzemi, což začala významně reflektovat i elitní skupina lékařů, hematologů, chirurgů a dalších specialistů, kteří se snaží dokázat, že bez krve lze pracovat velice efektivně a bez rizik. Má tato snaha nějaké limity, nebo je budoucnost medicíny bez krve, jako „tělní tekutiny“ ryze kvantitativní, s krví jako orgánem, se kterým je nutno pracovat opatrně, rozvážně a efektivně a s ohledem na potřeby a požadavky pacientů?
Dále chci ukázat, jaké konkrétní nemoci jsou s transfuzemi krve spojeny, jaká rizika přinášejí, jak se jim dá předejít, jak je později léčit? Jak například lékařská věda reagovala na přenos viru HIV (a proč se Česká republika epidemii vyhnula) prostřednictvím krevních transfuzí a jak je to dnes ošetřeno? Kolik lidí a z jakých společenských skupin daruje krev (na Olomoucku), co je k tomu vede, a jak je k nim přistupováno, jaké jsou mechanismy jejich prověřování? A v neposlední řadě chci  přinést podnět  k zamyšlení nad některými etickými otázkami, které vyvstávají u problematiky krevních onemocnění. Má pacient právo raději se rozhodnout zemřít, než přijmout transfuzi? Mají rodiče právo nechat své dítě zemřít, nedají-li souhlas, aby dostalo transfuzi? Co když je jeden z rodičů pro a jeden proti? Je-li člověk v bezvědomí po těžké autohavárii, jsou mu poskytnuty transfuze, i když je z náboženských důvodů odmítá, a lze to právně ošetřit? Otázky, na které projekt nepřináší definitivní odpovědi, ale pouze nastiňuje základní pilíře odborně velice náročné a komplexní problematiky s ohledem na časoprostorové možnosti autora. To však považuji za zásadní na cestě za zbavením se předsudků, zvýšení informovanosti a angažovanosti veřejnosti ve zcela přehlížené problematice. Problematika bioetiky a lékařské etiky (např. neuroetiky ale i krevní etiky) je zejména ve Spojených státech již delší dobu etablovanou disciplínou a i v České republice zažívá rozvoj. Aby se však mohlo dojít k systematicky uchopenému přístupu založeného jak na racionálním přístupu vědy, tak uznání specifického etosu pacienta, je dle mého soudu třeba shromáždit mnohem více relevantních informací na podobná témata. Která jiná disciplína moderní vědy, než věda lékařská by měla bazírovat na přesnosti, informovanosti, veřejném povědomí, diskusi a prevenci? Domnívám se, že není antropocentričtější vědy a přes to, v otázkách informovanosti veřejnosti ve zcela klíčových otázkách zdraví poněkud zaostáváme.
V mediálním prostoru de facto neprobíhá diskuse, většinou pouze jednostranné lynčování specifické skupiny kvůli odmítání krve, jistě ideologicky (nábožensky) motivované, ale zcela mírumilovné a soběstačné (z hlediska sociální i mediální interakce). Svědkové nedostávají mediální prostor, protože jej ani nepožadují, zpravidla nemají potřebu veřejně proklamovat své důvody pro odmítání krevních transfuzí. Jak chci například rozhovorem s dlouholetou členkou důvody pro odmítání krve jsou náboženské, ale mají oporu i mezi lékaři.. Některá tuzemská média (viz seriál deníku o sektách ) mylně zařadila Svědky Jehovovy mezi sekty nebo na hranici mezi sektou a náboženstvím s apelem na manipulativní aspekt, byť v příslušném materiálu religionista Ivan O.Štampach náhled na Svědky Jehovovy jakožto sektu vyvrací.
Konkurenční projekty z oblasti krevního lékařství, krevních transfuzí, alternativ a (vybraných specifických) důvodů odmítání krve neexistují Co se týče mediálního mainstreamu, reflexe relevantních lékařských problémů je minimální, média se věnují zpravidla ekonomickému segmentu lékařství (na co budou, či nebudou peníze) a senzačním zprávám a výzkumům korelací. Informovanost z oblasti hematologie a transfuzologie v psané žurnalistice dostupné veřejnosti je nulová (několik přístupných článků za poslední desetiletí).

5.Postup práce
Po konzultaci s doktorem Peterem Turcsányim, hematologem z  Fakultní nemocnice v Olomouci, jsem, na jeho doporučení, kontaktoval přednostu hemato-onkologické kliniky profesora Karla Indráka, který mne velice vřele přijal a poskytl mi hloubkový publicistický rozhovor. Karel Indrák patří v oboru k naprosté špičce a v roce 1997 zakládal transplantační centrum v Olomouci. Ačkoli jeho specializací není transfuzologie, oblast hematologie, transfuzologie a rovněž bezkrevní medicíny jsou úzce provázané a jeho postřehy, zamyšlení a informace mi byly při vypracování projektu velice nápomocné. Je velice obtížné sehnat relevantní odborníky, kteří by byli ochotni vyjadřovat se i k etickým, institucionálním a širokým kontextovým otázkám týkajících se jejich specializace a lékařství obecně, v mém případě k otázkám krve, krevních transfuzí a otázkám s tím spojených.
Odbornicí, jejíž ochota a vstřícnost mi pomohla k lepší orientaci a zpracování náročného tématu, byla primářka transfuzního oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci doktorka Dana Galuszková. Formu publicistických rozhovorů jsem v tomto případě volil z důvodů vysoké odbornosti tázaných, jejich profesní excelenci a významnosti, též možnosti probrat dané téma do hloubky s možností bezprostřední reakce na vyvstávající problémy a sporné body, a to zejména s ohledem na jeho multifaktoriální povahu a šíři záběru tázaných odborníků.
Co se týče členky sboru Svědků Jehovových paní Šárky Drábové, využil jsem osobní známosti a důvěry k poskytnutí informací, prostřednictvím kterých jsem chtěl poukázat na některé sekundární problémy projektu vyplývající ze zaměření na krevní transfuze, což je problematika dlouhodobě význačně spojována právě s náboženskou společností Svědkové Jehovovi.
Souhrnný článek jsem zvolil jako hlavní text projektu jakožto syntézu poznatků získaných z rozhovorů a studia v literatuře.. Na jednom místě jsem tedy chtěl shrnout faktické poznatky o krevních transfuzích, negativech, pozitivech, nutnosti a alternativách a rozvést jednotlivé body v kontextu s poskytnutými postřehy a zároveň zdůraznit jednotlivé body s ohledem na obsah dostupné české literatury, tedy zejména knihy Bezkrevní medicína od Josefa Slipace,  a příručky Světové zdravotnické organizace Klinické použití. Projekt byl realizován v časovém horizontu několika týdnů, včetně přípravy. Vzhledem k časovému vypětí tázaných lékařů se rozhovory konaly záhy po sobě, což způsobilo jisté komplikace, nicméně pro potřeby mého projektu bylo získání těchto informací přímo od osob nejpovolanějších naprosto klíčové.

6.Sebehodnocení
Cíle se podařilo dosáhnout do značné míry. Původně jsem neočekával tak vysokou míru ochoty a sdílnosti vysoce erudovaných odborníků a jejich snahu věnovat mi maximální prostor svého plného pracovního dne. Vzhledem k tomu, že se problematice Svědků Jehovových a věnuji delší dobu se mi podařilo získat relevantní informace od člověka, který zažil komunistický režim a tajné studium bible, světský i náboženský pohled na život (a tedy i krev), což považuji za pozitivum a příspěvek do diskurzu. Projekt sám měl sloužit jako orientační a výchozí bod pro širokou a náročnou diskusi a osvětlit některé její sporné body,  což se mi, doufám, podařilo.
Nicméně projekt je limitován prostorem a časovými i technickými možnostmi realizovat téma v celé jeho komplexnosti. Přesto za pozitivní považuji nastínění základního rámce a poopravení několika desinformací, které jako autor spatřuji za zásadní v kontextu dané problematiky.  Za největší slabinu projektu sám považuji z povahy věci nedostatečný rozsah informací věnovaných Svědkům Jehovovým, respektive jejich bezprostřednost, a obtížnost navázání kontaktu s pacienty, kteří procházejí problémy po přijetí vadné krve vzhledem též k naprosté anonymitě dárcovství,  lékařské mlčenlivosti a pochopitelně etické pozici žurnalisty, který by dle mého neměl k dokázání dílčího žurnalistického cíle využívat cizí neštěstí. Větší prostor není Svědkům Jehovovým věnován též z obavy, že by se tématická profilace přesunula z vědecké do zdravotně-sociální, resp. by oscilovala někde mezi nimi. Proto jsem se zaměřil spíše na obecné informace poskytnuté odborníky a snahu o jisté shrnutí problematiky s poukazem na sociální rozměr problému v kontextu lékařské vědy (a její etiky).
V budoucnu by se rozhodně dalo navázat na kterýkoli ze segmentů projektu. Ať už se jedná o problematiku přenosu viru HIV skrze krevní transfuze, kolik takových případů lze doložit, kdy se nepodařilo zjistit příčinu nákazy, nakolik může lékař nahlédnout do soukromí člověka (například jeho sexuální praktiky), v případě, že čelí podobnému obvinění,  jaké jsou právní konsekvence, životní příběhy takto nakažených lidí (obtížně vyhledatelné), přes příběhy věřících, kteří se rozhodli krevní transfuzi podstoupit na sobě nebo se rozhodli, že své dítě nenechají zemřít. Navázat by se dalo na problematiku osvěty a prevence onemocnění srdce, krve, leukémií, prognostiky v oblasti zmíněných onemocnění a v širším kontextu celé lékařské vědy, zakládání informačních portálů, databází, vydávání publikací pro veřejnost, pořádání konferencí, diskusí atp.

7. Literatura
SLIPAC, Josip: Bezkrevní medicína. Praha: Triton, 2011. 245s.
ŠÁMALOVÁ, Lenka. ŠECLOVÁ, Simona: Klinické použití krve: Příručka. Praha: Grada, 2001. 221s.
Kolektiv autorů: Život je svatý: Svědkové Jehovovi a otázka krve. Brno: L. Marek, 2006. 306s.
JURČOVÁ, Petra: Jehovisté vyučují na školách (online) 2003. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/domaci.aspx?c=A030225_215723_domaci_JaK
MINÁRIK, Pavol: Jehovista z Lodže vyvraždil se sekerou v ruce spící rodinu (online) 2010. Dostupné z: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/211845-jehovista-z-lodze-vyvrazdil-se-sekerou-v-ruce-spici-rodinu.html
NOVINKY.CZ:  Těhotná jehovistka odmítla transfuzi a zemřela (online) 2008. Dostupné z: http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/148885-tehotna-jehovistka-odmitla-transfuzi-a-zemrela.html
KLÁNOVÁ, Markéta: Jehovisté a krevní deriváty (online) 2009. Dostupné z: http://www.zdn.cz/clanek/sestra/jehoviste-a-krevni-derivaty-448153
ZDRAVOTNICKÉ NOVINY: Transfuze a její alternativy (online) 2009.   Dostupné  z: http://www.zdn.cz/clanek/zdravotnicke-noviny/transfuze-krve-a-jeji-alternativy-419870
ZDRAVOTNICKÉ NOVINY: Bezkrevní medicína: přítomnost a perspektivy (online) 2009. Dostupné z: http://www.zdn.cz/clanek/zdravotnicke-noviny/bezkrevni-medicina-pritomnost-a-perspektivy-429353


 

Pacient má vždy právo rozhodovat o své léčbě: Rozhovor s Karlem Indrákem


Profesor Karel Indrák je přednosta hemato-onkologické kliniky při Fakultní nemocnici v Olomouci a významným odborníkem v rámci České republiky i v zahraničí. V roce 1991 založil první molekulárně genetickou laboratoř v rámci Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 1997 pak zahájil na Hemato-onkologické klinice Fakultní nemocnice Olomouc program transplantace kostní dřeně a v roce 2006 získala klinika členství v European Leukemia Net jako jedno z evropských center excelence. Na jeho klinice se ročně podají pacientům s leukémií a jinými závažnými onemocněními tisíce litrů transfuzí krve. Podle jeho slov však na tak špičkovém pracovišti k selháním nedochází.


Hematologie je v systému lékařské vědy klíčovou disciplínou, na druhé straně existuje tendence pracovat bez krve. Můžete kriticky zhodnotit, zda je bezkrevní medicína skutečně tak efektivní, nebo to odvisí od specifických individuálních případů?
Je to jistě složitá otázka, protože, jak jste sám dříve naznačil, krev stoprocentně bezpečná není. Přes veškerá vyšetření existuje možnost, zlomek procenta, promile, že by mohlo dojít k přenosu infekce. Červené krvinky a transfuze se musí podat do osmadvaceti dnů od odběru. V té době může pacient být v takzvaném slepém okně, kdy některé laboratorní metody, které vyšetřují virové infekce nemusí virus zachytit. Proto je také krevní plazma půl roku v karanténě. Po šesti měsících jsou dárcové vyšetřováni, zda se mezitím nějaká choroba neobjevila. Preparáty z plazmy jsou zpracovávány speciálními metodami, takže ty jsou bezpečné. Krev je méně bezpečná, ale v některých situacích se nahradit nedá. Jistěže se předchází riziku infekce tam, kde jsou očekávány velké krevní ztráty, kde se dá pacient připravit. V tom případě se dělají autotransfuze, kdy se pacientům před náročnými výkony, jako (náhrady) kloubů odebere krev v přípravě před operací a vrací se jim jejich vlastní krev, což je ideální stav.
Ale vstupuje  do toho řada dalších faktorů. Značně se například zlepšily diagnostické metody. Přesouvají se z úrovně protilátek na úroveň molekulárně genetické identifikace, protože než se v těle vytvoří protilátky, které dokážeme najít,  to nějakou dobu trvá.  Nové metody jdou přímo po antigenních strukturách viru. Přesto je tady určité riziko: například při podávání trombocytů. Aby mohly fungovat, uchovávají se trombocyty při pokojové teplotě. Vydrží sedm dnů, ale dávají se po pěti, protože při pokojové teplotě se to, co tam je, přeci jen pomnoží rychleji a vzniká riziko infekce. Je pravda, že stoprocentní to není, ale my jsme tady (Hemato-onkologická klinika Fakultní nemocnice v Olomouci) nic takového nezaznamenali, i přes obrovské množství transfuzí, které podáváme.
Nekrevní medicína, která se velmi často váže na Svědky Jehovovy, je určitou snahou něčemu předejít, i když to nemá přímou souvislost s tou infekcí, ale s náboženstvím. Jsou tedy dvě cesty jak krvetvorbu zvýšit. Jedna cesta je podávání růstového hormonu na červené krvinky erythropoetinu – erytropoézu stimulujícího proteinu, ale ne každý pacient na to zareaguje pozitivně a ne u každého dojde ke vzestupu erytropoézy. Erytropoetin je také brán mezi zdravými sportovci jako doping, může však být nebezpečný, zjistil se například vyšší výskyt trombotických komplikací, vysráží se po něm krev v žilách, může vzniknout embolie plic. Druhá cesta je takzvaná umělá krev, ale ta u nás zatím produkována není. Myslím, že není běžně dostupná nikde na světě, ale je to určitě cesta, která je možná do budoucnosti. Cesta, která by mohla být úplně bez rizika infekce, ale v tuto chvíli nám to dostupné není.

Čili by jste řekl, že se bezkrevní medicínou ve stávajících podmínkách nedají nahradit osvědčené léčebné postupy.
Ve všech případech ne. Jak jsem říkal, jsou případy, kdy je možno pomoci prostřednictvím růstových faktorů, pokud léčba není příliš toxická na krvetvorbu, ale jsou zároveň situace, kde to možné není.

Myslíte, že v hematologii, a konkrétně na problematice krevních transfuzí, lze ilustrovat střet vědeckého přístupu a náboženských požadavků? Je to vlastně etická otázka, pacient má právo na základě svých náboženských přesvědčení riskovat svůj život, život svých děti. Proti tomu stojí Hippokratova přísaha, pozice lékaře ve společnosti a vědeckém diskurzu obecně. Myslíte, že je dostatek prostoru pro diskuzi, postupnou liberalizaci?
Tak my diskutujeme s pacienty pokaždé a každý pacient má právo sám o sobě rozhodovat. My můžeme navrhnout léčebný postup, ale můžeme říci, že nejsme schopni provést alogenní transplantaci krvetvorných buněk bez toho, aby je od někoho přijal. Nejsme to schopni udělat bez transfuzí, to prostě nejde. V tom případě se musí rozhodnout a my ho nemůžeme nijak nutit. Známe třeba pacienty, kteří šli raději k léčitelům a dopadlo to naprosto hrozně, jenže takový léčitel je nepostižitelný. Pacient k němu jde dobrovolně, on žádnou přísahu neskládal a může mu dávat cokoliv a pacientovi to nijak nepomůže. My tady nemůžeme nikoho držet. Není to úraz, kdy by člověk byl v bezvědomí a nemohl o sobě rozhodovat. Všechno se dozví, a buď se chce léčit a my mu řekněme, co jsme schopni mu poskytnout, nebo se léčit nechce a rozhodne se, že raději takovou léčbu nepodstoupí. My nejsme schopni ho tady přivázat a něco s ním udělat, je to čistě jeho rozhodnutí, naše nabídka, jeho volba.

Ještě ke Svědkům, odmítnou-li přijmout krev v jakékoli podobě, mají dále nárok na tu nákladnou léčbu na klinice? Nebo je lze vlastně systémově „vyloučit“?
Ne, tak to není. My jim můžeme poskytnout léčbu, o které víme, že je bez transfuze zabije. Jsme schopni jim poskytnout tzv.paliativní léčbu. Takže my jim řekneme, že je můžeme léčit jakkoli jinak, ale transplantaci bez transfuzí neposkytneme. Lékař by pak měl na sobě to, že ten člověk zemřel. Ještě jsme tady neměli transplantovaného pacienta, který by nevyžadoval transfuzi.
Návrh léčby a diskuse probíhá společně, ale rozhodnutí je výhradně na něm, on má nárok na jakékoli eventuality, které existují. Snažíme se mu říci, jaká bude jeho prognóza, jakou má šanci na vyléčení, ale u transplantace je rovněž možné, že v souvislosti s léčbou zemře. U chronické myeloidní leukémie pacienti transfuze nepotřebují, můžou dostat cílenou léčbu, aniž by byli tlačeni do transfuze, kterou nechtějí. Ale jsou prostě postupy, kde je transfuze základní podmínkou bezpečné léčby. Musí se rozhodnout sami.

Jak to bylo, když se objevil vir HIV s transfuzemi, jak dlouho trvalo, než se podařilo zareagovat? Existují třeba nějaká čísla, kolik lidí se nakazilo?
To nejsem schopen říct. AIDS se v Americe objevil kolem roku 1973, resp. tehdy se objevila ta diagnóza. Jak dlouho jsou známy konkrétní diagnostické metody, nevím. My jsme tady zaváděli molekulární genetiku jako jedni z prvních v roce 1990, takže to vyšetřování je poměrně nové, jistě se mohli nakazit lidé, myslím, že to byl velký problém.  My jsme měli štěstí, co se týče AIDS, protože jsme byli uzavřená komunita, bylo tu málo cizinců, nikam se moc necestovalo, takže tady moc nakažených AIDS nebylo. Velký problém měli ve Francii, Americe, Africe apod. Existují státy, kde pomalu každý druhý člověk je nakažený. U nás kupodivu ta transfuzologie přispěla k tomu, že se virus HIV moc nešířil, protože to byla jediná možnost, jak anonymně zjistit, zda je člověk HIV pozitivní. Dárci jsou na to primárně tipováni, čili oni sem můžou přijít, nechat se vyšetřit a když je vše v pořádku, darovat krev nebo něco podobného. To je pro ně taková bezpečná cesta, jak se nedehonestovat a zároveň si vše ověřit. Jinak čísla přesně neznám, ale co se týče počtu nakažených se předpokládá, že to, co víme, je špička ledovce a nemocných je mnohem víc.

Jaká je informovanost (osvěta) veřejnosti, co se týče prevence? Většina lidí se začíná o nemoci zajímat, až jim už je diagnostikována, ve chvíli, kdy jejich blízký onemocní. Na internetu jsou dostupné zdroje různorodé kvality. Jaké jsou programy pro informovanost, co se týká leukémie například? Existuje nějaká prevence?
Já bych řekl, že prevence neexistuje, protože my nevíme, co přesně je příčinou. My si myslíme, že většina nádorů vzniká multifaktoriálně, jako když do pohárku kape voda a poslední kapkou ten pohárek přeteče. Nevěřím ani, že funguje to vyšetření v mládí, kdy řeknou, jakou bude mít  člověk chorobu ve stáří, to je příliš komplikované. Je to podle mě šarlatánství, které vytahuje z lidí peníze. Ale když už pacient konkrétní diagnózu má, musí být dokonale poučen. Základem je vysoká informovanost pacienta, čemuž  se věnuje spousta času.
Pacienti si dále vytvářejí své pacientské organizace, lidé s chronickou myeloidní leukémií mají celorepublikovou organizaci, která se jmenuje Organizace CML. Existuje organizace Lymfoma help pro pacienty s nejrozšířenější hematologickou chorobou, lymfomy. Existují pacientské organizace, které spolupracují, komunikují, vyměňují si názory, a kde se mohou  dozvědět více o léčbě.

Zvýšila se u dědičných onemocnění krve oproti minulému režimu informovanost pacientů? Zejména tedy u hemofilie, zpozoroval jste nějakou změnu v chování například u rodičů? Alternují hemofilici svůj životní styl apod.?
Nejsem pediatr, takže nejsem schopen se k tomu obecně vyjádřit, ale myslím, že ne. Vezmu-li příklad hemofiliček matek, které ví, že budou mít dítě hemofilika, diagnóza se stanoví poměrně brzy, ale dnešní možnosti jim zaručují v podstatě normální život. A myslím si, že to je jeden z určitých problémů, protože děti dostávají preventivní léčbu, takže to, co jsme kdysi vídali, že hemofilici krváceli do kloubů, měli zkřivené klouby, nemohli natáhnout ruce a nohy, to už je teď jinak. Na druhou stranu to vede k tomu, že někteří nerozumní hemofilici si myslí, že mohou žít normálně adrenalinový život a známe hemofiliky, kteří jezdili závodně na motorce, hráli hokej, chodili do posilovny, lezli po horách apod. Speciální léčba jednoho takového hemofilika se vyšplhala na šedesát milionů korun, čili na jedné straně je dobře, že tomu člověku můžeme pomoct, ale musí by mít odpovědnost a měl by vědět, že takové věci nemá dělat, protože se na to doplácí obrovské sumy peněz.

Když pacient ví, že jsou tu rizikové faktory a má se jich zdržet, jak je to pak možné systémově postavit, aby společnost za něj neplatila?
Nejde to nijak udělat. Měli jsme tu několikrát hemofiliky, kteří přišli s krvácením po rvačce v hospodě. Nejde to nijak ošetřit, vy toho krvácejícího pacienta ošetřit musíte. A je to jedině otázka výchovy a ne každý je vychovatelný. Je to asi stejné, jako kuřák s rakovinou plic. Bude léčený, přestože si to způsobil kouřením. U těch hemofiliků je to asi nejnákladnější léčení vůbec.

Co je podle vás nejpalčivější institucioniální problém zdravotnictví v České Republice? Jak se to konkrétně projevuje na každodenní praxi lékařů na specializovaných klinikách jako je ta Vaše, je-li něco takového možné identifikovat?
Peníze jsou problémem. Jiný zásadní problém nemáme. Naopak vnímáme, že se změnil vztah pacientů, dřív k nám chodili pacienti, kteří měli velký strach, když slyšeli slovo leukémie, lymfom, byli z toho vyděšení. Já si pamatuji, když jsem byl v začátcích, jak nám pacienti říkali, komu ze známých byli na pohřbu, což je skoro morbidní, ale oni to brali, tak jak to brali. Když jsem přišel na pokoj, byli úzkostní. Teď už to tak není. Znají diagnózu a vědí, že už jsme schopni hodně lidem pomoci, už to není tak dramatické. Když se řeklo pacientovi infarkt, tak to bral normálně, když se řeklo leukémie, tak z toho byl vedle sebe. V současné době mají někteří s leukémií lepší prognózu než s tím infarktem nebo mozkovou příhodou, když se nedostanou včas do lékařské péče.
Co teď ale vidíme je významný ekonomický problém pro pacienta. O tom se moc nemluví, ale když si vezmete příklad: vy jste student, za pár roků budete mít vlastní rodinu, než si najdete zaměstnání, budete chtít rodinu živit, budete chtít někde bydlet, budete mít hypotéku, najednou onemocníte, a ty naše choroby, jako je akutní leukémie, to je diagnóza, kdy pacient má problémy týden a bouchne choroba. Pak tady dlouhodobě leží a najednou zdroje vyschly, manželka je na mateřské a má platit nájem, elektřinu, hypotéku, potom na něj přijde zprivatizovaná společnost exekutorů atd. Když tady leží dva měsíce, což tady někteří transplantovaní leží, tak mají zaplatit šest tisíc korun za hospitalizaci, další tisíc za léky. Někteří pacienti nebo třeba starý člověk, který  přijde a leží tady delší dobu a má zaplatit všechno, co musí, tak z toho důchodu vyjde tak akorát. Najednou se dostává do ekonomických problému, na které nebyl zvyklý, mnohdy uvažuje, zda přijet na kontrolu. Pokud nemá peníze, přemýšlí, zda vzít si léky, nebo říct: já mám doma zásobu, což  mít nemůže, protože musí redukovat léčbu.
A v Olomouci není městská nemocnice, takže všechny pacienty umístit tady ve fakultní nemocnici, to je docela velký problém.

Před pár lety jste v jednom úvodníku napsal, že vás překvapil pokles hematologické znalosti mediků. Zároveň jste poukázal na nedostatky v kvalitě vyšetření krve, která provádějí jiná pracoviště. Čím si myslíte, že to je? Jak je to se vzděláváním lékařů v Česku a jaký důraz se klade na dané specializace? Co je třeba zlepšit, aby vzdělání produkovalo skutečně specializované odborníky?
To jsou vlastně dva problémy. Hematologii potřebuje v podstatě každý doktor, protože krevní obraz musí vyhodnotit praktický lékař, internista i chirurg. A koagulační vyšetření, na jehož základě se určí, zda je možné operovat, také potřebuje téměř každý lékař.
K poklesu kvality hematologických znalostí mediků: důvody, proč tomu tak je, jsou dva. Jednak je hematologie poměrně těžký obor, takže se jí hodně lidí bojí. Zároveň není adekvátní počet hodin výuky v rámci interny. Myslím si, že tento problém je známý, mimo jiné k tomu patří nedostatečný počet hodin, které se věnovali výuce hematologie V současné době se jedná o tom, že se počet hodin interny zvýší, a že se hematologie bude vyučovat, jak má, čímž by se měla zlepšit znalost lékařů..
Problém přesných vyšetření existuje dlouhodobě. Speciální vyšetření genetická a vyšetření trombofilních vztahů jsou poměrně dobře honorována, takže to dělá spousta laboratoří, kde na to nemají speciální vzdělání a neumí to vyhodnotit, nicméně pojišťovna kvalitu zatím nesleduje a nekontroluje. Oni vyšetření provedou, pojišťovna jim zaplatí a já myslím, že právě proto jich je nadbytek. Potom se dvakrát, třikrát opakují, než se dojde k tomu, jak to ve skutečnosti je. Zatěžuje to zdravotnictví. Je to jeden z problémů, který správně identifikoval pan ministr Heger, který to chce řešit. Tady je to o kvalitě. Nemělo by to být o získávání peněz. Ta laboratorní vyšetření byla za poměrně nízkou cenu, takže se vydělala spousta peněz. Ale mělo by to být trošku jinak.


 

Dárci krve jsou výjimeční lidé : Rozhovor s primářkou transfuzního oddělení Fakultní nemocnice Olomouci

Doktorka Dana Galuszková je jakožto primářka špičkového transfuzního oddělení zodpovědná za řadu důležitých faktorů, jež mohou zachraňovat, ale i brát životy. Její oddělení spolupracuje se všemi odděleními nemocnice a nemůže si dovolit selhání. O problémech a důležitosti transfuzí v moderní medicíně hovoří velice otevřeně s důrazem na své dárce, které považuje za mimořádné lidi, na Olomoucku jich ale stále hodně chybí.

Problémem krevních transfuzí je, že krev se musí použít do určité doby. Různé zdroje uvádí osmadvacet nebo i čtrnáct dnů, jak to tedy je?
Z plné krve se vyrábějí erytrocyty - červené krvinky a expirace červených krvinek je čtyřicet dva dnů. Z plné krve se vyrábí plazma, a pokud je dobře uskladněná (je pod minus dvacet pět  stupňů), tak se dá uskladnit až tři roky. Další část jsou destičky neboli trombocyty, ty mají nejkratší expiraci, používají se na hemostázu při krvácejících stavech, mají expiraci jen pět dnů, neboť jejich životnost je sedm až deset dní. Mají specifické podmínky skladování, musí být skladovány při dvaceti až čtyřiadvaceti stupních a musí se s nimi neustále třepat.
Autotransfuze se tedy kontinuálně nedají dělat, pouze před očekávaným výkonem.
Ano. Když si naplánujete, že si pro sebe chcete darovat erytrocyty, tak musíte vycházet z toho, že červené krvinky mají expiraci dvaačtyřicet dnů, že můžete chodit darovat každý pátý den. Takže někteří si tady mohou uskladnit tři až čtyři transfuzní jednotky erytrocytů. Tudíž můžete začít čtyřicet dní před plánovaným výkonem.

Vědí lidé o tom, že je to možné?
Pořádáme spoustu besed, kde o tom informujeme. Naši chirurgové také odhadnou, jaké jsou možné krevní ztráty. Například na kyčle máme žádanky, ortopedové všem automaticky  dávají a indikují, pokud jim to zdravotní stav dovolí, tři transfuzní jednotky autologní krví. Lékaři, kteří ví, že nezačnou operovat, dokud není nachystaná krev, tak indikace dávají. Urologové, ortopedi například. Pokud je ale pacient ve vážném stavu, třeba má-li poškozené srdce, tak kdybychom mu odebraly červené krvinky, které přenášejí kyslík, způsobili bychom ještě větší poškození. Takže u některých výkonů se autotransfuze nedělá.

Vy spolupracujete s ostatními odděleními, takže oni vám tvoří poptávku po krvi?
Ano, oni nám posílají pacienty s autotransfuzemi a když potřebují krev, přijde žádanka. My krev nakřížíme, protože krev pacienta musí být kompatibilní s tou, co máme od dárců. Takže uděláme křížovou zkoušku, porovnáme antigeny, kterých jsou stovky. Pokud testy vyjdou v pořádku, vydáváme krev pacientům.

Z čeho vyplývá riziko přenosu infekce při krevní transfuzi?
Infekční onemocnění probíhá tak, že se nakazíte, to je doba inkubace. Diagnostika je možná, když se začnete bránit a vyrobíte nějakou protilátku, a tu my zjišťujeme. Než zjistíme protilátku, probíhá určitá doba, tzv. inkubační okénko, kdy je dárce už infekční, ale my to ještě nezjistíme. U dárců se zjišťují žloutenky, syfilis, HIV, ale ostatní ne, takže když je období viróz, tak musíme hlídat zdravotní stav dárce, musí být zdravý. Nesmí být v inkubační době chřipky. Proto je pro nás nejdůležitější, aby dárce byl informovaný, že musí být zdravý  dobře se cítit. Nesmí to být rizikový dárce, narkoman například. Proto si pořád držíme bezpříspěvkové dárcovství, aby to bylo o tom, že chce pomoct a ne, že chce čtyři stovky a něco zamlčí.

Proč se potom platí u darování plazmy?
V České Republice je bezpříspěvkové dárcovství všude. U krevní plazmy je to náhrada za ztrátu času a příspěvek na stravu. Platí se tam, protože je to soukromá firma a má podnikatelský záměr. Oni potřebují dárce. Potom plazmu vyvezou ven, z té se taky vyrobí krevní deriváty, ale nemusí to být přímo pro Českou republiku. Kdežto v nemocnicích u nás jsou nejdůležitější červené krvinky. Ty jsou nutné po úrazech, pro onkologické pacienty, kteří plazmu tolik nepotřebují. Část vyvezeme, za plazmu přivezu krevní deriváty pro děti, které mají například hemofilii, vrozený deficit nějakého faktoru. Nejedeme na zisk, ale aby měli pacienti kvalitní léčbu. U té plazmy jde skutečně o odměnu, ale EU propaguje bezpříspěvkové dárcovství. Takže kompenzace je za ztrátu času, za tu jehlu.

Jak funguje mechanismus kontroly krve pro transfuze od začátku až do konce? Co přesně to obnáší? Jaké jsou pojišťovací mechanismy a kde se může stát chyba?
Krev samotná  je léčivo a existují standardizované postupy pro výrobu takových léčiv, vyrábějí je pouze  zpracovatelská centra. Každý transfuzní výrobek musí být stejný. EU se snaží, aby krev, kterou dostanete v Olomouci byla stejné jako ve Vídni nebo Berlíně.
Když někdo chce darovat krev, tak si musí přečíst poučení pro dárce. S tím, že si musí být vědom, že my tu krev vyšetříme a můžeme ji dát novorozenci hned ten den. Všichni dárci projdou hematologickou laboratoří, kde se vyšetřuje krevní obraz. Jestli vůbec mají dostatek krve na darování. Krev se vyšetřuje na infekční markery, imunohematologicky, takže když někdo má vyrobenou protilátku, nemůže být dárcem. Když dostanete krev, setkáte se s určitými antigeny, bílkovinami, které neznáte a vyrobíte si proti nim protilátku. Pak už nemůžete být dárcem, protože vyrobená protilátka by mohla napadnout červené krvinky jiných pacientů. Dárce, kteří chodí opakovaně testujeme pokaždé, abychom věděli, že je krev v pořádku. Plazmu dáváme na půl roku do karantény. Po půl roce znovu vyšetříme, což je velmi bezpečné. Od minulého roku existuje další možnost pro hodně oslabené pacienty, u plazmy a trombocytů,  kdy v podstatě trombocyty a plazmu inaktivujeme. Ničíme patogeny, takže můžeme vyrábět inaktivované trombocyty, destičky a plazmu. Je to novinka, která se teprve zavádí a je poměrně drahá. Destičky stojí kolem devíti tisíc a inaktivované patnáct tisíc. V České Republice je osm center, které to mohou vyrábět. Jedno z nich je tady v Olomouci, takže kdyby nějaký pacient byl hodně oslabený, a šli bychom na jistotu, lze trombocyty inaktivovat, což je další bezpečnostní prvek.

Uvádí se, že zhruba pět až deset procent nákaz viru HIV je prostřednictvím krevních transfuzí, ale chybí komplexní dostupná statistika, ve kterých zemích je to rizikovější. Z mediálně známých příkladů se před pěti lety se v Peru nakazilo za krátkou dobu několik lidí včetně ročního dítěte, nedávno se na Slovensku nakazil sedmnáctiletý chlapec. Provedla se kontrola, která ukázala, že krev, kterou dostal je bezpečná. Jenže pacient tvrdí, že se jinak nakazit nemohl.
Víte, něco jiného jsou africké státy, jako je Jihoafrická republika, kde se krev adekvátně nevyšetřuje, kde HIV pozitivních dárců je strašně moc. Něco jiného je Česká republika, kde však incidence stoupá. V roce 2011 bylo 1650 HIV pozitivních obyvatel.

A je jich určitě mnohem víc, o kterých se neví...
Ti,  u kterých už propukl AIDS, potřebují léky. Těch je kolem tří set padesáti, to je jednoznačná statistika. Každý pacient dostane informovaný souhlas, ve kterém je napsáno, že existuje jisté minimální riziko přenosu infekce. Potom je to o tom, zda přijdete s úrazem a máte vykrvácet, nebo půjdete do transfuze. Nebo po transplantaci, kdy máte maligní onemocnění. Zlikviduje se maligní kostní dřeň. Než vznikne nová kostní dřeň, tak to chvíli trvá. Zase je to rozhodnutí pacienta. Je to taky o solidárnosti a informovanosti dárce, že jejich krev bude pro těžce nemocné pacienty. Je na něm, jak žije, jaké má sexuální praktiky. On sám si musí být jistý, že je zdravý. Že si nejde zkusit, zda je HIV pozitivní, ale že krev je potřebná. Je to také o tom, jaká je v Česku incidence infekčních chorob. Je to komplexní problém. Dá se ještě zavést vyšetření ne protilátek, ale přímo antigenu. Přitom se to okénko zkrátí. Ale to je politické rozhodnutí. V Česku je šedesát pět transfuzních oddělení, něco by to stálo. Musel by to někdo zaplatit.

To je právě ta finanční stránka transfuzní a bezkrevní medicíny, která je hodně důležitá. I Svědkové v propagaci bezkrevní medicíny poukazují na to, že často to lze udělat bez krve, že to je často „vhodnější“, ale že to konkrétní nemocnice nechce udělat. Ať už z časových, finančních důvodů, nebo že se lidem do toho nechce, že mají osvědčený postup.
Já si pamatuji, když například erytropoetin ještě nebyl. Erytropoetin se vytváří v ledvinách, je to látka, která povzbuzuje produkci červených krvinek. Pacienti, kteří byli na dialýze, museli dostávat krev. Teď už nedostávají krev, ale erytropoetin. To je to, co Svědkové Jehovovi propagují.

Je erytropoetin  bezpečný?
V tomto případě ano. Ale jinak je to už v  případě, kdy říkají, že máme dávat erytropoetin nebo růstové faktory onkologickým pacientům. Pan profesor z onkologie je proti, protože má na to studie. Když dáváte něco pro růst, tak ovlivňujete maligní buňky. Jsou na to validní studie, tak předpokládám, že tady máme moudré profesory, kteří přednáší celosvětově, složili Hippokratovu přísahu. Já si nedovedu představit, že by profesoři z nějakých ekonomických důvodů řekli: „tady nedám růstový faktor“, i kdyby byl růstový faktor více indikovaný „a dám krev“. Řekla bych, že toto se zásadně nenosí. Já rozumím bezkrevní medicíně. Operační výkony se zdokonalují. Přišla elektrokoagulace, různé nože, při kterých to méně krvácí. Rozumím tomu, že výkon jde hodně dopředu. Existují různé filtry, kdy krev vyteče, vy ji vyčistíte a zpátky ji vrátíte. To všechno se tady používá. Ale jsou situace, kdy se krev uměle nedá vyrobit, kdy kyslík potřebujete, a kdy je transfuze nutná. Já si nedovedu představit, kdyby přijel krvácející pacient po úrazu, a my bychom čekali tři dny, až mu zabere růstový faktor. Jsou situace, kdy se bez nich neobejdete. Myslím, že našim doktorům to je jasné.

Svědkové nosí u sebe kartičku, kde jsou všechny požadavky uvedené. Když přijede v bezvědomí, tak za sebe nemůže rozhodovat, ale vy jako lékaři ho musíte ošetřit, protože když zemře, tak budete žalovatelní za trestný čin?
Mám dojem, že od 1.dubna je to legislativně ošetřeno. Oni můžou před svědkem podepsat, že nechtějí krev. Teď už je lékař krytý. Pokud se rodiče budou chtít dívat, jak dítě vykrvácí, tak můžou. Ale nevím, jak přesně je to u dítěte. Tam potřebují být oba rodiče.
Každopádně dospělý se může rozhodnout, že nechce být zachraňovaný. U soudu je to nenapadnutelné. Dřív to bylo takové, že najednou jste skončil u soudu. Najednou rodina řekla, že to byla kritická situace, že jste to měli udělat. Pokud pacienta poškodí, tak soud může jít do milionů. Lékařova priorita je, že když vidí možnost zlepšit pacientův stav, tak to udělá. Teď pacienti dostali možnost být partnery pro své zdraví a rozhodovat si o svém zdraví.

Není toto budoucnost medicíny? Více partnerský vztah mezi lékařem a pacientem.
Asi tam míříme, nicméně už teď jsou informované souhlasy na spousty věcí a výkonů, takže vy si to můžete nastudovat doma, když vás čeká nějaký výkon. Můžete se zeptat, jaké riziko je, že tu krev dostanete. Komunikace dnes už je velmi otevřená. Otázkou je důvěra s doktorem. Jak si s doktorem popovídá, jak moc mu bude věřit. Teď by lékař pacientovi říct všechny metody – standardní, nadstandardní, proč zvolil tuto metodu, proč nezvolil lepší materiál. Toto je nová vyhláška, která platí od dubna. Je třeba si na ni zvyknout, právě se zabíhá. Všechno je to o komunikaci.

Teď taková spekulativní otázka. Co když mu ten doktor všechny metody neřekne? Může to uznat za vhodné, že sám za sebe rozhodne, že tady tudy cesta nevede pro dobro pacienta. Došetřuje se to někdy?
Ne, to si ale nedovedu představit, protože pokud by byl pacient těžce nemocný, rozhodl se, že další cytostatická léčba by byla další trápení pro pacienta. My ve Fakultní nemocnici nechceme, aby pacient měl bolest. Nechceme, aby pacient měl málo červených krvinek pro přenos kyslíku. Jsme tady zařízení na krev. Musel by to být velmi zvláštní lékař.

Proč se tedy například výrazně liší množství podávaných transfuzí u různých nemocí a navíc i jednotlivých zákroků, u kterých se podávají? Je to institucionální záležitost?
Ne,  já si myslím, že tam hraje roli pacient a jeho choroby. Někoho operujete urgentně a on třeba  užívá nějaké léky, které ovlivňují koagulaci. Třeba anopyrin (aspirin), který ovlivňuje krevní destičky. Ve hře je pacient, kvalita vybavení chirurgických sálů, což znamená, jak zastavují krvácení, jaké používají vybavení. Ve hře je zručnost chirurga.. Dovedu si představit, že rozdíly budou. Ale kdyby se nějaký výkon zprůměroval neměl by se lišit nemocnici od nemocnice. Za předpokladů adekvátního vybavení a lékařských znalostí.

Tento výzkum probíhal v Belgii s vyspělým zdravotnictvím a byly tam opravdu veliké rozdíly. Dají se regionálně určit rozdíly? Jaký počet onemocnění hemofiliků, těch komplikovanějších případů? Máte nějaké vzorce?
Komplikovaný pacient je v centrech. Každý hemofilik tam je. Ví se, že každý výkon u hemofilika je komplikovaný, proto to dělají lidé, kteří mají zkušenost. Dělá to Olomouc, Brno, Hradec Králové, Praha. Proto v centrech bude větší spotřeba krve. Kdybyste dělal výzkum, tak byste měl vydefinovat, v čem všem by mohl být problém, aby se to nějak dalo srovnat. Malá nemocnice, velká, vybavenost, doktoři. Dělá to absolvent, nebo lékař zkušený?. Jaký zvolil postup? Je tam spousta proměnných.

Na stránkách vašeho oddělení se dá dočíst, že Olomoucký okres čítá asi 3,5 % dárců, a že chcete tento počet zvýšit. Jak se to dělá? Jak chcete registr dárců omladit? Jsou tam různé soutěže mezi fakultami. Kdo to všechno vymýšlí? Kdo to organizuje a provádí? Partneři nemocnice nebo na to máte někoho, kdo dělá styky s veřejností?
To je náš velký problém. Já jsem zastáncem toho, že s dárci by se mělo komunikovat a k dárcovství by se mělo vychovávat stále a průběžně. My dárcovství máme rozdělené na dvě části. Ta jedna je, že občas něco vylosujeme a děláme akce pro naše stávající dárce. Prvodárcům telefonujeme ptáme se, jestli byli spokojeni, zda by něco nezměnili, jak se jim tady líbilo. To jsou věci které děláme, abychom si je udrželi.
Na druhé straně se píše, že v populaci by mělo být pět až šest procent dárců krve. My máme tři a půl procenta, takže řada dárců nám chybí. Druhá část našeho programu je tedy nábor nových dárců. Teď jsme například objeli všechny střední školy. Měli jsme besedy se studenty, aby získali informace. Nečekáme, že hned další den přijdou. Děláme to, aby věděli, proč krev potřebujeme. Udělali jsme jim hodinu biologie o krvi. Promítli jim DVD. Všechno si vymýšlíme sami. Teď nám ředitelství slibuje, že nám pomůže s náborem. Chceme udělat akci, že když někdo přivede nového dárce, odměníme jeho i toho nového. Protože spousta dárců přijde tak, že je přivedou rodiče, máme celé rodiny dárců. Spousta dárců přijde, protože jim někdo v rodině onemocněl, nebo oni sami potřebovali krev a teď  to splácí. A spousta dárců řekne, my jsme o tom neslyšeli, nemáme důvod darovat ani nedarovat. Teď když nám dáte takové informace, tak to můžeme zkusit. Většina mladých například, když jsme jim dali dotazník odpověděli, že o tom nikdy nepřemýšleli, mají jiné starosti.

Takže sponzoři a partneři poskytují nějaké poukázky, aby je motivovali, aby zůstali dárci.
Ano, to je jedna skupina. Uchovat si naše dárce krve. A další je vysvětlit těm co nechodí, aby se nám tři a půl procenta zvedlo na pět.  Zeptat se, proč nechodí ostatní. Vysvětlovat jim, proč si myslíme, že by z nich měli být dárci.

Nespatřujete v tom etický rozpor? Nebo je to vyloženě tak, že účel světí prostředek, který je neškodný v poskytování slev, že to je za účelem zvýšit procento dárců.
Víte, já si našich dárců nesmírně cením, oni jsou úžasní. Když jim dáte deset procent slevu, to je maličkost, pouhý projev. Když potřebujeme, oni přijdou. Svátky jsou dobré pro dárcovství, třeba Advent. My jsme tu minulý rok měli tolik dárců, až jsem se bála, že tu krev nevyužijeme. Nakonec 24.prosince mladí lidé jeli na Kopeček na půlnoční mši, tam havarovali, a já jsem ve tři ráno svážela z ostatních transfuzních oddělení krev, protože jeden z nich dostal sedmdesát litrů krve. Hned ráno jsem otevírala transfuzní oddělení, protože bylo potřeba. To pak dárce obvoláte a oni přijdou. Oni to tolikrát vrátí, že si v žádném případě nemyslím, že to dělají jen, aby získali slevy. Naopak mi zavolají z vesnice, jestli by nemohli zveřejnit, že ten a ten pán je dárce, a že by mu třeba zahráli v těch tlampačích na vesnici. Řada dárců si zase vůbec nepřeje, aby se o nich mluvilo. Dělají to pro nemocné. Vůbec si nepřejí, aby se na ně pěla Óda na radost. Z mého pohledu jsou mnozí z nich výjimeční lidé.

Jaký je v každodenní praxi transfuzního oddělení největší problém a co naopak maximálně funguje a o co se opravdu nemusíte vůbec starat?
Největší problém nebo stres by nastal, kdyby došlo k hromadné havárii. To byla kdysi Studénka. Když je mimořádná situace, tak přijíždějí polytraumata. Vrtulníkem se tehdy polytraumata přivážela sem a do Ostravy. Takže to je stres, abychom měli krev navíc. My jsme dováželi krev do menších nemocnic, kde poranění taky leželi. Na druhé straně musím říct, že velká transfuzní oddělení jsou propojena a říkáme si aktuální stav krve. Je to jistota, když krev bude potřeba, tak je. Fakt je, že by se mělo zdokonalovat vyšetřování krve, aby krev byla bezpečnější a bezpečnější. Kdyby to bylo na mně a já bych měla rozhodnout, jestli jít do vyšetřování vlastních patogenů, aby se infekční okénko zkrátilo, tak bych do toho šla. Když bych si dala na misku váhy nezodpovědného dárce, který někoho nakazí a ekonomiku, možná je to tím, že jsem doktor, ale skutečně bych dala ekonomiku bokem. Podívala bych se, jaká je cena lidského života.


Vážíme si života, ale ctíme požadavky Stvořitele: rozhovor se členkou náboženské organizace Svědkové Jehovovi

Svědkové Jehovovi jsou za svůj postoj k odmítání krevních transfuzí a některých krevních derivátů dlouhodobě kritizováni a setkávají se pravidelně s nevraživostí. Jejich postoj je sice objasněn v dostupné literatuře, nicméně příliš informována není. Jaké jsou důvody Svědků pro odmítání krve a co to pro ně v každodenním životě znamená, odpovídala dlouholetá členka sboru paní Šárka Drábová z Karviné.

 

Můžete blíže specifikovat postoj Svědků Jehovových k příjímání krve, a to zejména prostřednictvím krevních transfuzí? Na čem je založen z hlediska náboženského a  z hlediska poznatků lékařství, se kterými pracujete?
Svědkové Jehovovi jsou lidé, kteří plně uznávají existenci Stvořitele člověka. Proto jsou ochotni respektovat jeho rady pro život, které jsou zapsány v Bibli. Bible ve Skutcích 15:29 dává jednoznačný pokyn pro křesťany "aby se zdržovali krve". To je hlavní důvod proč Svědkové Jehovovi nepřijímají transfuze krve. Z lékařského hlediska se potvrzuje moudrost tohoto doporučení, protože například podle nedávných studií v některých nemocnicích je bezkrevní léčba levnější, předchází pooperačním komplikacím a vybralo by si jí až 80% pacientů.

Kdy a kde se o této problematice v rámci Vaší organizace začalo hovořit a kdo s tím přišel?
Podrobný náhled svědků Jehovových na transfúze krve byl vysvětlen ve Strážné věži z 1. července 1945. Tam je vše vysvětleno.

Jaké dopady to má na Váš každodenní život a jsou nějaké problémy s tím spojené?
Většina Svědků Jehovových otázku transfúze krve ve svém životě nemusí řešit, takže na jejich každodenní život to nemá většinou žádný vliv.

Odmítání transfuze je ale asi nejčetnější výtka veřejnosti vůči Svědkům, jaké máte k dispozici informační platformy, kde svůj postoj vysvětlujete? Do jaké míry se setkáváte při osobních setkáních s lidmi s nevraživostí právě kvůli Vašemu postoji ke krvi?
Svědkové jsou známí tím, že o své víře hovoří s druhými, takže využívají osobního kontaktu s lidmi. Vydali také brožuru pro veřejnost zaměřenou přímo na otázku krve. K dispozici je také DVD o bezkrevní léčbě apod. Nevraživost existuje, a to většinou ze strany lidí, kteří jsou v této záležitosti málo informovaní a bohužel ani informace nechtějí.
Jaký je vztah lékařů vůči vašim požadavkům? Jaké máte právní pojistky a jak fungují v praxi?
Dá se říci, že velmi dobrý, protože respektují práva pacientů. A bezkrevní léčba přináší méně pooperačních komplikací a je méně finančně nákladná . Určení členové sboru Svědků Jehovových spolupracují s lékaři, kteří jsou ochotni provádět nejrůznější operace a lékařské úkony bez použití krve. A tento Výbor pro styk s nemocnicemi na požádání některého člena sboru zajistí lékaře, který je ochoten léčit bez použití krve. Jedná se i o takové operace jako je operace na otevřeném srdci, operace jater, výměna kolenního kloubu.

Existuje také častý názor, že své děti necháte zemřít, než jim dát transfuzi, že raději sami zemřete, než by jste přijali určitý typ léčby. Je to skutečně tak jednoznačné, nebo je to mnohem složitější?
Svědkové Jehovovi si života váží a celý jejich způsob života tomu odpovídá. Vyhýbají se všemu, co ohrožuje život i zdraví - nekouří, neopíjí se, neprovozují adrenalinové sporty atd. V případě nějakého zdravotního problému využívají bezkrevní léčbu, která je dnes na velmi vysoké úrovni. Existují samozřejmě situace, kdy je ohrožen život . Pokud člověk žije celý život s nějakým přesvědčením a vírou, nevzdá se toho ani v těžkých chvílích. Pak by to byla pouhá malověrnost. Ostatně i v dějinách obdivujeme lidi, kteří byli ochotni za své přesvědčení položit i život, jako například Jan Hus. Bohužel v dnešní době je už tato ctnost považována za pouhé bláznovství.

Znáte nějaké případy, kdy se Svědci rozhodli přijmout/nepřijmout transfuze?
Já sama jsem při komplikovaném porodu dvojčat odmítla transfuzi krve. I přes velkou ztrátu krve a ohrožení života jsem se setkala se vstřícností lékařů, kteří využili krevní náhražky a všechno nakonec dopadlo velmi dobře.

Je pak třeba přijmutí transfuze důvodem k vyloučení ze sboru?
Samozřejmě že Svědkové Jehovovi nejsou dokonalí lidé, a proto se může stát, že někdo v ohrožení života zareaguje jinak a krevní transfuzi přijme. Já osobně takový případ neznám. Ale chci zdůraznit, že nikdy není člen sboru Svědků Jehovových vyloučen za chybný krok, tedy porušení biblických norem. Vyloučen může být pouze za špatný postoj k takovému jednání, tj. pokud by tvrdil, že je v očích Boha správné přijímat krevní transfúze.


 

Krevní transfuze: Rizika, pozitiva, alternativy a odmítání krve

Krevní transfuze jsou zcela integrální součástí každodenní medicíny. Uvádí se, že se jich ročně podá více než osmdesát milionů. Mají jistá rizika, negativa, ale zároveň se bez nich lékařství nedokáže obejít, krev je jedno z nejdůležitějších léčiv. Přesto se rozvíjí diskuse kolem bezkrevní medicíny, mnozí vidí budoucnost lékařství, včetně komplikovaných chirurgických zákroků, bez krevních transfuzí a s naprosto minimálními krevními ztrátami. Specializovaní lékaři, jako například hemato-onkolog profesor Karel Indrák však spatřují zásadní limity bezkrevní medicíny: „Některé procedury léčby různých typů leukémií, a to především transplantace kostní dřeně vyžadují nutně krevní transfuze. Pokud je nepodáme, pacient zemře.“

Krev však stoprocentně bezpečná není. V České republice je podle doktorky Dany Galuszkové, primářky transfuzního oddělení Fakultní nemocnice v Olomouci, úroveň kontroly bezpečnosti krve na velmi vysoké úrovni: „Nepamatuji si jediný případ přenosu infekce za dobu svého působení v Olomouci“, říká. Nicméně se uvádí, že pět až deset procent světové nákazy viru HIV se uskuteční prostřednictvím krevních transfuzí. Komplexní statistika však chybí a vysoký podíl procenta přenosu viru transfuzemi mají s nejvyšší pravděpodobností na starosti zaostalé země Afriky, Latinské Ameriky a Jihovýchodní Asie, kde jsou kontroly bezpečnosti krevních transfuzí spíše sporadické.

 

Rizika krevních transfuzí

Vir HIV, všechny typy žloutenky a syfilis jsou primárně testovanými patogeny v krvi, která má být užita k podání prostřednictvím krevní transfuze. Značná část infekcí, jako například běžná chřipka, však může uniknout měření, pokud si nemocný dárce ještě nevytvořil protilátky (tzv.inkubační okénko). U viru HIV je toto okénko kolem tří týdnů, u žloutenky typu C to mohou být až dva měsíce. Existuje i diagnostický postup zaměřený přímo na antigenní struktury viru, nicméně tato procedura ještě není zavedena všude a je zatím poměrně drahá, její systematické zavedení je v rovině politického rozhodování. Podle odborníků je riziko přenosu infekce ve vyspělých nemocnicích pouhý zlomek procenta a může být způsoben výjimečným okolnosti, nezodpovědností dárce či zmíněnou neschopností diagnostikovat infekční onemocnění, na které si organismus dárce ještě nevypracoval protilátky. Jsou však doloženy i komplikace složitější, související například s odmítnutím krve, tzv. imunitní transfuzní reakcí. Tato reakce může nastat okamžitě nebo opožděně a její důsledek může být pro pacienty fatální. Dalšími riziky jsou potenciální imunosupresivní účinky (snížení obranyschopnosti), které mohou zvyšovat riziko infekce po operacích a některé výzkumy ukazují též na zvýšení riziko rekurence tumoru po operaci rakoviny.[1] Možné jsou alergické reakce způsobené reakcí mezi protilátkami příjemce a proteiny transfundované plazmy, nastat může anafylaktický šok, který je nutno okamžitě léčit. Detailně byla popsána komplikace známá jako Akutní poškození plic související s transfuzí, která se objevuje zhruba jednu až dvě hodiny po transfuzi a je charakterizována plicním edémem, tachykardií, hypertenzí a vzrůstem teploty, mortalita je však nižší než deset procent. Vážnou komplikací je Reakce štěpu proti příjemci, která je téměř vždy fatální. Projevuje se tehdy, když lymfocyty příjemce nerozpoznají lymfocyty dárce jako cizí a tak transfundované lymfocyty začnou rozkládat tkáně příjemce. Této reakci lze zabránit ozařováním krevních přípravků pro pacienty se sníženou imunitou. Reakcím imunního rázu je těžké zabránit, ale většinou se objevují jen u komplikovaných případů pacientů vážně nemocných. Přenos infekčních onemocnění do značné míry ovlivňují sami dárcové, zatají-li například onemocnění či rizikové praktiky, některé výzkumy ve Spojených státech poukázaly na neupřímnost dárců při vyplňování dotazníků.[2]


Pozitiva  krevních transfuzí

Složky krve jsou velice důležité léčivo, které se užívá k adresování mnoha zdravotních komplikací. Je poměrně bezproblémově a rychle dostupné, levné, jednoduše skladovatelné. Nejdůležitější jsou transfuze v situacích, kdy pacient ztrácí velké množství krve, například po autonehodě, při náročné a neočekávané operaci. Bez transfuzí by pacient zemřel vykrvácením. Užívají se rovněž jako preventivní opatření u rizikových pacientů a při výkonech, kde lze očekávat ztráty krve, které by mohly způsobit vážné poškození všech důležitých orgánů, včetně mozku (krev je přenašečem kyslíku a živin pro celý organismus) apod. I přes zlepšující se postavení bezkrevních alternativ bude podle Světové zdravotnické organizace trvat ještě mnoho let, než zcela odpadne rutinní užívání krevních transfuzí, do té doby zůstávají prostředkem, který de facto zachraňuje tisíce životů denně. Krevní transfuze jsou zcela esenciálním prostředkem při léčbě závažných onemocnění jako jsou sprkovitá a aplastická anémie, talasémie, hemofilie, leukémie a podpoře obrovského množství operačních zákroků – traumat, operací srdce, neurochirurgických výkonů, operací a náhrad kloubů a transplantací. Zejména při některých typech transplantací jsou transfuze zcela nezbytné pro samotné přežití pacientů. Kvalita dostupné krve pro transfuze je ve vyspělých státech vysoká. Riziko se zvyšuje souměrně se snižující se kvalitou lékařské péče v daném lékařském zařízení.

 

Alternativy a specifické důvody odmítání krve

V první polovině dvacátého století pokročily transfuzní technologie natolik, že se začaly používat prakticky každodenně. Zhruba od poloviny šedesátých let se však objevuje tendence provádět zákroky bez krevních transfuzí, za užití alternativních postupů bezkrevní medicíny. Významným  popularizátorem těchto postupů byl americký chirurg Denton Cooley z Texaské kliniky pro srdeční nemoci, který jako první provedl operace na otevřeném srdci bez použití krve. Po epidemiích žloutenky v sedmdesátých letech a šíření nově popsaného viru HIV v letech osmdesátých tyto tendence nabraly na síle, a to zejména kvůli absenci odpovídajících diagnostických prostředků k identifikaci smrtelného viru HIV v krvi dárců. Postupně se však zlepšovaly metody testování krve a krevních derivátů, stejně jako se rozvíjely bezkrevní techniky. Tyto alternativní postupy s sebou zejména při chirurgických zákrocích přinášejí četná pozitiva. Jsou založeny na intelektuální a manuální preciznosti lékařů, kteří si osvojili postupy minimalizující ztráty krve pacienta, což vede zpravidla k nižší invazivnosti zákroků a rychlejší rekonvalescenci. Technologická inovace začátku 21.století rovněž přináší nové možnosti jako jsou robotika, laserové nože, elektrokoagulace apod. Odpadávají zde imunitní reakce na přijatou krev a přenos infekčních onemocnění. Procedury jsou nastaveny tak, aby byl zásah do pacientova organismu co nejšetrnější. Zákroky, které lze naplánovat dopředu si stále častěji a efektivněji spoluplánují sami pacienti, kteří si mohou vybrat lékaře specializujícího se na absolutně bezkrevní postupy nebo si mohou pomoci autotransfuzemi bez rizika nákazy. Krvetvorbu lze stimulovat umělými prostředky, například proteinem erytropoetinem.

Bezkrevní medicína však má zásadní limity. Existuje stále celá řada zákroků, které jsou buďto krizové, tudíž není možnost je předem připravit. V některých případech není pacient schopen darovat dostatečné množství autotransfuze, ať už z časových či fyziologických důvodů. A i přes rozvoj technologie a metodiky jak diagnostické, tak operativní, stále zůstává nutnost transfuzí pro některá závažná onemocnění a zákroky s nimi, viz například zmíněné transplantace kostní dřeně u některých typů leukémie. Uvažuje se také o dosud nejasných účincích erytropoetinu na pacienty s maligními onemocněními, úspěšnost stimulovat erytropoézu navíc není stoprocentní. Bezkrevní alternativy též nelze využít u některých obzvláště komplikovaných a specifických případů. Její efektivita je ale založena na vzrůstající komunikaci pacienta s lékařem a formování partnerství mezi veřejností a odborníky, což s sebou přináší řadu pozitivních důsledků pro každodenní fungování lékařství.

Bezkrevní medicína vděčí za svůj rozvoj z velké části nábožensky motivované veřejnosti, zejména pak organizaci Svědků Jehovových, kteří přijetí krve v souladu s biblickým učením zdržovat se krve (Skutky, 15:29) kategoricky odmítají. Jejich náhled na krev podnítil jak etickou, tak profesní debatu, která vyústila v rozvoj bezkrevních metod a pozitiv s tím spojených. Lékaři, veřejnosti i právní systém rovněž musel reflektovat problémy vyvstávající pro Svědky Jehovovy a jejich děti v případě, že budou vystaveni volbě, zda transfuze přijmout či odmítnout. I díky tomuto specifiky náboženskému požadavku dochází k rozvoji disciplíny, která se ukazuje jako možná budoucnost lékařské vědy, levná, efektivní a bezpečná, byť prozatím s limitami – bez transfuzí se nemusí nutně umírat, ale v některých případech se bez nich nedá žít.

 



[1] SLIPAC, J: Bezkrevní medicína. Praha: Triton, 2001. 245s.

[2] Tamtéž, s. 72

 

 

Naposledy upraveno:
Pro psaní komentářů se přihlašte

Poslední články

Visit the best review site bbetting.co.uk for Bet365 site.

Články podle data

« Prosinec 2017 »
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Jsme na Facebooku

O portálu

Zpravodajsko-publicistický portál Pres.UPmedia.cz je cvičným médiem, prostorem pro tvorbu studentů oboru Žurnalistika na Katedře mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Vznikl (ještě jako bezejmenný projekt) na konci roku 2007 s úkolem nabídnout studentům platformu pro veřejné publikování jejich žurnalistické... číst dál

2015 © Pres.UPmedia.cz - Katedra mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci | Joomla SEF URLs by Artio | webmaster: petben.cz

Přihlášení nebo Registrace