KSČM v koalici Olomouckého hejtmanství

1. CÍL PRÁCE

Cílem mého státnicového projektu je poukázat na problémy, které přinesla koaliční smlouva ČSSD a KSČM o rozdělení moci v Olomouckém kraji. Toto rozhodnutí nově jmenovaného hejtmana Jiřího Rozbořila si vyžádalo hned několik reakcí, a to především těch negativních. Lidé v některých městech masivně demonstrovali v ulicích, jinde se objevila pouze hrstka lidí, jako tomu například bylo v Olomouci. Objevili se ale i tací, kteří demonstranty odsuzovali. Jelikož toto téma zastínila nadcházející první přímá volba prezidenta ČR, nedostalo se tomuto tématu v médiích dostatečné pozornosti. Mým cílem je také zjistit, proč se komunistické straně v poslední době daří, a zda její členská základna roste nebo naopak ubývá.

Samostatný projekt jsem pojala jako hlubší sondu do problému. Komunistická strana dostává v české politice čím dál více prostoru, a jak se zdá, vadí to stále menšímu počtu obyvatel. Přestože by tomuto tématu měla média dle mého názoru věnovat větší pozornost, nestalo se tak.

Výsledkem mého projektu pak bude několik žánrově odlišných, publicistických i zpravodajských textů, které by měly odrážet problematiku ovlivňování regionální politiky stranou KSČM. Každý text se pak zaměří na problematiku z jiné perspektivy, tak aby měl čtenář po přečtení celého projektu větší přehled o situaci na Olomoucku.

Konkrétně se ve svém projektu zaměřím na jednu z nejsilnějších reakcí na koalici ČSSD a KSČM, a sice na petici proti jmenování Zdeňka Švece náměstkem hejtmana pro školství, jejíž iniciátor byl profesor Jaroslav Miller, vedoucí katedry historie Filosofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Cílem tohoto rozhovoru je prodiskutovat s profesorem Millerem záměr jeho petice, její důsledky, možnost pokračování, ale také to, jaká on sám navrhuje řešení této situace.

O problematice budu také hovořit s politologem Mgr. et Mgr. Karlem Páralem. Tento rozhovor má na úkol, dát mé téma do kontextu celé republiky a porovnat jej s historickým vývojem. Jedná se pouze o doplnění informací, které jsou uvedeny v prvním, hlavním rozhovoru.

Cíl publicistické části je pak téma odlehčit a nahlédnout na něj z jiného hlediska. Tuto funkci pak plní především glosa, která je vystavená na sarkasmu a ironii. Jde pouze o kratší příspěvek, který však vyjadřuje názor autorky. Podobnou funkci má komentář, který však postrádá onu ironii, pouze komentuje a shrnuje situaci. Cílem rozšířené kónické zprávy je pak poukázat na problém čistě zpravodajskou formou.

2. ZDŮVODNĚNÍ VOLBY TÉMATU

Téma svého samostatného projektu jsem si zvolila vzhledem ke své žurnalistické specializaci. Mým zaměřením je totiž právě politická žurnalistika. Texty budou zpracovány v psané podobě. Během svého studia jsem měla možnost navštěvovat semináře jak psané žurnalistiky, tak také rozhlasové žurnalistiky. Vybrala jsem si psanou specializaci z toho důvodu, že bych se jí v budoucnu chtěla věnovat více než rozhlasové. V psaném testu je dle mého názoru více možností, jak svůj záměr ztvárnit.

Během studia jsem se také rozhodovala, zda se zaměřím na politickou nebo ekonomickou specializaci. Navštěvovala jsem oba kurzy, které pro mne byly velmi přínosné, rozhodnutí proto nebylo jednoduché. Nakonec jsem zvolila profesní specializaci politickou. Politika totiž ovlivňuje život lidí nejvíce a v poslední době sledujeme snížený zájem obyvatel o politické dění. Je proto potřeba rozvíjet ve studentech zájem o politiku a učit je nahlížet na ni kriticky. Velký vliv na mé rozhodnutí měl také Ing. David Macháček, reportér České televize, který náš politický seminář vedl. Právě seminář politické specializace mi dal cenné zkušenosti nejen, co se týče formální úpravy psaných článků a televizních či rozhlasových reportáží, ale také změnil můj pohled na žurnalistické reflektování politiky. Své teoretické zkušenosti, nabyté předchozím studiem, jsem tak mohla porovnat s těmi novými, více praktičtějšími. Nebyl to ale jen pan Ing. Macháček, který mě inspiroval. Svůj podíl na výběru mého tématu měla také paní Mgr. Eva Lebedová, Ph.D., která vedla semináře Politického a stranického systému ČR a také předmět Základy politologie.

Jako téma svého samostatného projektu jsem si zvolila problematiku KSČM ve vedení Olomouckého kraje. Prvním důvodem tohoto výběru byl vzrůstající podíl KSČM na moci v České republice a s ní spojené protestní akce. Vzhledem k tomu, že jsem se narodila rok před Sametovou revolucí, komunisté neměli na můj život přímý vliv. Vyrostla jsem ale v rodině, která byla vládou komunistické strany velmi ovlivněna a vzpomínky mých rodičů a prarodičů formovaly také můj postoj a názor na ni. Považuji tedy toto téma za velmi důležité. Mým druhým argumentem je, že dle mého názoru média nevěnovala této kauze dostatek pozornosti, neupozornila na nebezpečí, která jsou s tím spojená. Důsledkem byly pouze dvě desítky demonstrujících lidí. Obyvatele Olomouckého kraje nemají velký zájem o regionální politiku, což je alarmující zjištění.

V krajských volbách v říjnu roku 2012 vyhrála ČSSD ve čtrnácti krajích České republiky s jasnou převahou nad ODS – 23,58% hlasů (ODS měla „pouhých“ 12,29% a nevyhrála v žádném kraji). Jedná se o předpokládaný výsledek, vzhledem k tomu, že volby do krajského zastupitelstva v drtivé většině vyhrává opoziční strana, nikoliv strana vládní. Na druhém místě se umístila právě KSČM s 20,44% hlasů. Volební účast byla jen 36,89%. Takhle nízká volební účast vždy napomáhá KSČM, jejich voliči jsou totiž stálí. Komunisté se tak v našem státě stali druhou nejsilnější politickou stranou.

V Olomouckém kraji byla volební účast trošku nižší (35,67%). Pětiprocentní uzavírací klauzuli překročilo pět politických stran. S dostatečných náskokem vyhráli sociální demokraté s výsledkem 34,55%, hned za nimi skončili komunisté s 29,09%. Další tři strana, která uspěla, byla například ODS, Koalice pro Olomoucký kraj společně se starosty a TOP 09 a Starostové pro Olomoucký kraj. ČSSD v těchto volbách získala devatenáct mandátů, KSČM získala mandátů šestnáct. Je to právě KSČM, která si v posledních letech udržuje stálou podporu voličů, na rozdíl třeba od občanských demokratů, kteří nyní razantně ztrácí. Tento fakt je dán silnou nespokojeností občanů s vládnoucí pravicovou koalicí, proto se voliči rozhodují pro levicové strany. Od roku 2008 přízeň voličů KSČM stále mírně stoupá.

Jak ukazují výše zmíněná čísla a procenta, volby do krajského zastupitelstva nejsou pro obyvatele krajů příliš důležité. Když porovnám volební účast do poslanecké sněmovny v roce 2010 v Olomouckém kraji, je o dost vyšší: 62,12%.

Po těchto volbách vznikl v Olomouckém kraji problém se zastupiteli. Pozici náměstka hejtmana pro školství totiž obsadil Zdeněk Švec, který sice není komunista, ale na tento post byl komunistickou stranou nominován a dosazen. Podle odpůrců tohoto kroku je nemyslitelné, aby olomoucké školství vedl člověk, ovládaný KSČM. Na základě spousty stížností vznikla petice založená profesorem Jaroslavem Millerem, vedoucím katedry historie na Univerzitě Palackého. Tato petice se objevila na mnoha místech univerzity, a také na naší katedře žurnalistiky. Tato problematika se tedy osobně dotkla mnoha studentů včetně mě. Dlouho jsem se nad tématem zamýšlela, nebyla to pro mne jednoduchá volba, zda se pod protestní listinu podepsat či nikoliv. KSČM vyhrála volby regulérním způsobem, strana nijak nepodváděla, občané si ji sami zvolili. Sám náměstek je nestraník, ke KSČM se oficiálně nehlásí. Přestože sama jsem levicovou stranu nevolila, petice proti výsledkům voleb by mohla narušit demokratický systém v republice. Bylo správné tedy zakročit proti většinovému systému? Nakonec mi tento problém přišel opravdu důležitý a rozhodla jsem se věnovat se mu ve svém samostatném projektu a pokusit se dostat do nitra problému.

3. ZDROJE A STAV PROBLEMATIKY

Politické situaci v Olomouckém kraji se média věnují pravidelně, ať už se jedná o tištěná média nebo online média. Zpravidla se ale média zajímají o celorepublikové politické dění. Povolební situaci v Olomouckém kraji sice média také věnovala určitý prostor, ale podle mého názoru nedostatečný. Nejvíce se toto téma logicky objevovalo v Olomouckém deníku, z celostátního hlediska dávala média přednost situaci v jižních Čechách. V ostatních médiích se zpráva o protestech v Olomouckém kraji objevovala jen zběžně. Zastínily je totiž masivnější protesty v Jihočeském kraji a v kraji Ústeckém.

Profesor Jaroslav Miller nedostal v médiích dost prostoru, aby mohl svůj názor dostatečně prezentovat. Spousta lidí tak vůbec nevěděla, že mohou podepsat nějakou petici a vyjádřit tak svůj názor. V případě, že se média o tuto problematiku zajímala, dostal profesor Miller prostor na pár vět. Proto jsem se rozhodla, že toto prázdné místo vyplním obsáhlým rozhovorem právě s panem Millerem a zpětně tento protest probereme.

Na internetových zpravodajských serverech se objevilo několik vyjádření k probíhajícím demonstracím, ať už se jednalo o podporu protestujícím, nebo naopak jejich hanění. Vždy se ale jednalo o člověka, který neměl politologické vzdělání. Politologové byli přizváni na několik debat hlavně do České televize, ale vyjadřovali se spíše k výsledkům voleb, nikoliv ke konkrétním jménům dosazených na post radního. Proto jsem se rozhodla zrealizovat rozhovor s magistrem Karlem Páralem o vzrůstající moci KSČM a o tom, zda se mají lidé opravdu obávat.

Celou problematiku reflektovala televize i rozhlas, nicméně tato média zajímaly větší demonstrace než ty olomoucké. Následně ji zastínila blížící se první přímá volba prezidenta České republiky, která byla pro diváky atraktivnější. Média tedy musela dát přednost jiným tématům a komunistickým radním už tolik pozornosti nevěnovala. Díky mediální pasivitě velmi rychle skončily také studentské protesty, a demonstranti se tak museli smířit s tím, že nemají velkou šanci se situací nějak pohnout. Bez zájmu médií totiž neměly protesty žádný smysl, jak ukázala například akce Srdcem proti komunismu, které se v Olomouci zúčastnily jen dvě desítky lidí. Dle mého názoru to způsobila právě minimální propagace této akce.

K realizaci svého projektu jsem vycházela z on-line médií, především z Olomouckého deníku, který věnovat kauze největší pozornost ze všech. Citace, které jsem použila pro svou rozšířenou zprávu, jsou použity právě z článků publikovaných na webových stránkách Olomouckého deníku a nejsou nijak upravovány. Citaci Jiřího Zimoly, hejtmana Jihočeského kraje, jsem převzala z reportáže České televize.

K realizaci obou rozhovorů jsem potřebovala spíše obecné informace o problematice, abych mohla pohotově reagovat na odpovědi respondenta. V případě rozhovoru s politologem Karlem Páralem jsem potřebovala nastudovat historii KSČM a také jejich úspěchy či porážky v minulých letech, abych mohla situaci zasadit do širšího kontextu, jak jsem byla domluvena se svou vedoucí práce PaedDr. Helenou Vaculovou. Zjištění těchto informací nebylo nijak náročné. Na internetové stránce www.volby.cz může čtenář získat všechny potřebné statistické údaje o proběhnuvších volbách. K doplnění dalších informací jsem využila knihu Strany a stranické systémy od Sartoriho.

4. IDEOVÝ PLÁN

Projekt bude sestávat z pěti samostatných komunikátů, které budou tematicky propojeny. Články budou pojaty publicisticky, které zapojují do textů osobní stanovisko autorky a popř. respondenta, objeví se mezi nimi ale také zpravodajský text. Cílem projektu je hlouběji reflektovat výše zmíněnou problematiku. Ve své konečné podobě budou články zachycovat téma komplexně s potenciálem následné publikace.

Svůj samostatný projekt budu zpracovávat formou dvou rozhovorů, rozšířené zprávy, komentáře a glosy. Všechny články budou propojeny tématem olomouckého zastupitelství a koaliční dohody ČSSD s KSČM a následných reakcí na ni.

Hlavním textem mého projektu je rozhovor s iniciátorem a zakladatelem petice proti působení KSČM na krajském úřadě profesorem Jaroslavem Millerem, M.A., Ph.D., vedoucím katedry historie na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jeho petice nesouhlasila se jmenováním Zdeňka Švece jako náměstka hejtmana pro školství. Švec je sice nestraník, ale na tento post ho jmenovala právě KSČM. Profesor Miller tak doslat větší prostor pro šíření svého názoru. Díky tomuto rozhovoru jsem získala pro mne velmi cenné informace od relevantního člověka. Tématem nebyl jen nesouhlas nad zvyšující se mocí KSČM, ale také navrhované řešení této situace, kdy se KSČM regulérně umístila na druhém místě ve volbách do krajského zastupitelstva a má tedy nárok na obsazování náměstků. Vzhledem k tomu, že petice nevzbudila takový ohlas, jaký se očekávalo, zajímal mne také další postup protestujících.

Prostřednictvím druhého rozhovoru jsem dala možnost vyjádření k téže problematice politologu Mgr. et Mgr. Karlu Páralovi. Rozhovor je obsahově komplexnější, více zasazen do kontextu doby, do celostátní politické situace. Hlavním cílem rozhovoru je analyzovat příčinu vzrůstu moci KSČM a jejich podíl na rozhodování. Tématem také bylo, zda jsou obavy protestujících relevantní a zda mají alespoň nepatrnou šanci na úspěch.

Publicistická část bude tvořena komentářem a glosou. Komentář navazuje na zpravodajské informace, shrnuje situaci a je doplněn o postoj autorky. Glosa je krátkým, vtipným zamyšlením nad celou problematikou, odlehčí ji a zironizuje.

Dalším typem komunikátu je rozšířená zpráva. Ta pojednává o problematice co možná nejobjektivněji v podobě kónické zprávy. Na rozdíl od ostatních textů je rozšířená zpráva zpravodajské sdělení. Tímto článkem bych chtěla popsat událost, která se stala po volbách do krajských zastupitelstev, konkrétně kroky KSČM, která skončila v těchto volbách druhá.

Doufám, že po přečtení článků, které díky samostatnému projektu vzniknou, získá čtenář komplexnější představu o problematice, než tomu bylo doposud.

5. POSTUP PRÁCE A ZDŮVODNĚNÍ ZPŮSOBU ZPRACOVÁNÍ

Psaná specializace žurnalistiky vyžaduje čtyři různé formy zpravodajských či publicistických textů. Po domluvě s mou konzultantkou PaedDr. Helenou Vaculovou se můj samostatný projekt bude skládat ze dvou rozhovorů, rozšířené zprávy, glosy a komentáře. Rozhodla jsem se tedy stanovené minimum článků rozšířit o jeden navíc.

Pro efektnější práci jsem si nejdříve stanovila jednotlivé body postupu a cíle práce. Abych všechny body splnila, musela jsem si nejdříve sehnat konkrétní materiály a literaturu, kterou jsem potřebovala k realizaci projektu. Po dlouhém zvážení jsem se také musela rozhodnout, které lidi do svého projektu zapojím, které oslovím a poprosím o rozhovor. Vzhledem k tomu, že jedním z mých cílů bylo udělat rozhovor s profesorem Millerem, iniciátorem petice, bylo zapotřebí jej kontaktovat a domluvit se na čase. K druhému rozhovoru jsem potřebovala zjistit kontakt na politologa, který by se mi mohl k celé problematice vyjádřit. Na rozhovor přistoupil pan Mgr. et Mgr. Karel Páral, který však díky své vytíženosti odmítl osobní setkání, proto naše komunikace probíhala prostřednictvím internetu.

Prvním, stěžejním článkem mého projektu byl rozhovor, a sice publicistické interview, které mělo za cíl zjistit konkrétní názory respondenta. Jedná se o rozhovor s profesorem Millerem, ten se vyjadřuje k petici proti zastoupení KSČM v zastupitelstvu kraje. Rozhodla jsem se pro otevřené otázky, které jsem však dopředu měla připraveny jen bodově. Záměrem bylo přizpůsobit se vývoji konkrétního tématu a podle toho pozměnit otázky. Abych mohla na odpovědi mého respondenta dostatečně reagovat, bylo zapotřebí si dopředu důkladně prostudovat problematiku. Neměla jsem dopředu dostatečné informace o backgroundu celé problematiky, poněvadž na internetu jsem nalezla jen články se základními informacemi.

Rozhovor s donktorandem katedry politologie a evropských studií Mgr. et Mgr. Karlem Páralem, který sice neprobíhal osobně, byl z hlediska realizace náročnější. Situace vyžadovala důkladnou přípravu otázek, protože nebylo možno reagovat ihned na její odpovědi. Téma tohoto rozhovoru bylo širší, týkalo se problematiky vzrůstající moci komunistické strany v celorepublikovém měřítku. Musela jsem si tedy vyhledat více článků.

Dalším textem této práce je komentář. Při tvorbě tohoto textu jsem vycházela z Jílkovy definice: jde o sdělení, které bezprostředně reaguje na zpravodajské informace. V úvodu textu tedy krátce uvedu čtenáře do problému, dále zasazuji událost do širších souvislostí a v závěru shrnuji předchozí text. Používám úvahový slohový postup.

Mezi publicistické texty kratšího rozsahu jsem zařadila také glosu. Téma projektu je velmi vážné, a tak ho má glosa trochu odlehčit. Jde o krátký postřeh nebo zamyšlení založené taktéž na úvahovém slohovém postupu podobné poznámce. Od ní se ale liší způsobem uchopení tématu, nepřímým pojmenováním a užitím syžetu. V textu se objevuje pointa, ironie, sarkasmus a především nadsázka. Díky těmto prvkům jsem mohla osobitě představit svůj postoj k této kauze. Glosa se mi ze všech textu psala nejlépe. Jedná se o jiný typ textu, než na jaký jsou novináři zvyklí.

Posledním textem je rozšířená zpráva v podobě kónické. Ta je charakteristická tím, že informace jsou v ní řazeny sestupně dle míry důležitosti. Díky tomu může editor v případě potřeby text krátit od konce, a to aniž by chyběly zásadní informace. I v mém článku jsou základní informace o problematice v úvodní části, odpovídají na otázky rozšířené zprávy kdo, co, kdy, kde, proč a jak. V další části článku se střídají objektivizované slovní reakce osob, jichž se téma týká. Tento článek sice nevznikl bezprostředně po volbách, kdy by byl aktuální a měl by možnost být publikován, odlišuje se však od ostatních publicistických textů právě svou čistě zpravodajskou podobou.

6. SEBEHODNOCENÍ

Cílem mého samostatného projektu bylo důkladněji poukázat na problematiku vzrůstající moci KSČM na regionální politiku, a to ve čtyřech textech publicistických a jednom textu zpravodajském. Svůj cíl jsem dle svého názoru splnila. V těchto textech si čtenáři mohou najít jak základní informace o vývoji této kauzy a jejích dopadech, ale také názory zainteresovaných osob dané do širšího kontextu. Dále mají také k dispozici komentář autorky, ze kterého mohou posoudit, jaké stanovisko jsem k celé situaci zaujala. Myslím si tedy, že jsem splnila cíle, které jsem si na počátku realizace tohoto projektu stanovila.

Ke každému textu jsem přistupovala jednotlivě a důkladně. Nejen že jsem si zjistila podrobné informace o tématu, kterým jsem se zabývala, ale také jsem si v odborných publikacích znovu nastudovala, jakou formu má mít ten který článek. K těmto definicím jsem se pak snažila co nejvíce přiblížit. V tomto směru jsem měla největší problém s publicistickým žánrem komentář, kde je velmi tenká hranice mezi zmiňovaným komentářem a poznámkou. Nejmenší problém jsem naopak měla s rozšířenou kónickou zprávou, se kterou jsem měla největší zkušenosti, protože jsem se s ní častokrát setkala během svého studia především v seminářích specializace psané žurnalistiky a v předmětu editorství. V projektu jsem také mohla zužitkovat své zkušenosti z žurnalistické praxe. Přestože jsem si podrobně nastudovala definice jednotlivých žánrů, posouzení výsledku nechám odborníkům.

Nejvíce práce jsem měla s přípravou na rozhovor s profesorem Jaroslavem Millerem. Věděla jsem, že jde o vedoucího katedry historie na UP, proto jsem za ním šla s obavami a velkým respektem. Potřebovala jsem načíst co nejvíce textů o problému, abych mohla pohotově reagovat na jeho odpovědi. To samozřejmě vyžadovalo spoustu času a energie. Mé obavy byly ale zbytečné. Profesor Miller byl velmi ochotný, odpovídal dobře a bylo vidět, že se jej situace na olomouckém zastupitelstvu stále silně dotýká. Jeho přístup k mojí osobě mě také potěšil. Jednal se mnou velmi mile a na každou otázku ochotně odpovídal. Tento rozhovor považuji na nejzajímavější text celého samostatného projektu.

Nejzajímavější práce ale byla na komentáři a na glose. Byla to pro mne výzva, protože jsem zde musela zahrnout také svůj názor, který jsem si musela nejdříve utřídit a následně formulovat do vět tak, aby byl zajímavý, logický a pro čtenáře pochopitelný. Při realizaci komentáře jsem přemýšlela nad zněním každé věty. Vytváření mi pomohlo také poznat svůj vlastní náhled na politiku. Ten jsem pak mohla jednoduše oglosovat.

Pro svůj samostatný projekt jsem také psala rozšířenou kónickou zprávu, která mi ze všech komunikátů dala nejmenší práci. Přestože tematicky není aktuální, snažila jsem se do ní zahnout všechny podstatné informace, ke kterým jsem měla přístup. S tvorbou rozšířených zpráv jsem se setkala už v prvním semestru studia v předmětu zpravodajství a publicistika, následovaly další praktické předměty jako psaná žurnalistika či editorství. Také díky své redakční praxi jsem si byla v tomto žánru celkem jistá.

V budoucnu by se můj projekt mohl rozšířit několika dalšími články, které by propojovala tatáž tematika. Jedná se o problematiku, která se dotýká každého občana, a tak by nebylo špatně připomenout si ji před dalšími volbami a srovnat situaci po nich. Může nastat situace masivnějších a radikálnější protestů nejen z řad studentů. Taktéž by nebylo špatné zaměřit se na reakce lidí na komunistickou stranu těsně po roce 1989 a dnes, zda lidé ve svých názorech polevují a situace se tak pro ně stává méně závažná. Je velká pravděpodobnost, že v příštích parlamentních volbách vyhraje levice, nebylo by také od věci, zaměřit se během vládnutí opozice na změnu přístupu občanů ke KSČM, a na to zda k ní vůbec dochází.

Své téma jsem si vybrala proto, že dle mého názoru se mu jednotlivé redakce nevěnovaly dostatečně. Nemohu je však kritizovat, vzhledem k tomu, že každé médium je zaměřeno na jiného cílového čtenáře či diváka a má k dispozici rozdílný prostor. V případě, že bych se při příštích volbách do krajského zastupitelstva dostala do redakce, konkrétně do sekce politiky, určitě bych nedostala tolik prostoru k sebevyjádření, kolik jsem měla, když jsem psala tento projekt. Je proto nutné si uvědomit, že média jsou omezená a přednost dostanou vždy zajímavější a aktuálnější témata.

Zpětně mohu s jistotou říci, že mě tvorba samostatného projektu zase posunula o kousek dále a dala mi cenné zkušenosti v oblasti novinařiny. V práci politické žurnalistky bych chtěla v budoucnu pokračovat, pokud dostanu příležitost přidat se k redakci nějakého českého deníku.

7. ZDROJE

Odborná literatura

DOLEJŠ, J. K socialismu v 21. století. Praha: Futura 2012. 978-80-86844-78-7

DUDEK, P. Kdo ve stínu čeká na moc: čeští komunisté po listopadu 1989. Litomyšl: Paseka, 2006. 80-7185-802-1

JÍLEK, V. Lexikologie a stylistika nejen pro žurnalisty. Olomouc: Univerzita Palackého 2005. 80-244-1246-2.

KALOUS, J. a kol. Český a slovenský komunismus. Praha : Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2012. 978-80-7285-156-0

SARTORI, G.: Strany a stranické systémy: Schéma pro analýzu. Brno 2005, 466 s

VYBÍRAL, Z. Psychologie komunikace. Praha: Portál 2005. 80-7178-998-4.


Zdroje citací

http://aktualne.centrum.cz/domaci/volby/grafika/2012/10/13/krajske-volby-2012-vysledky/

http://www.volby.cz

http://zpravy.tiscali.cz/cssd-chce-v-olomouckem-kraji-poprve-vladnout-s-komunisty-201599

http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/petici-proti-kscm-v-cele-skolstvi-podepsaly-dve-stovky-lidi_253194_diskuze.html#discussion-list

http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/nechceme-kscm-v-cele-krajskych-skol-protestuje-petice-v-olomouci-20121126.html

http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/olomoucane-pred-krajskym-uradem-rozsvitili-srdce-a-napis-ne-kscm-20121218.html

http://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/petice-proti-kscm-v-cele-krajskych-skol-ma-na-350-podpisu-20121203.html

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/212411000101217/obsah/235705-studenti-proti-komunisticke-strane/

http://karelsvetnicka.blog.idnes.cz/c/318443/Falesne-protikomunisticke-protesty-studentu.html

„Heslo jediné nezkorumpované strany bylo: kdo nekrade, okrádá rodinu,“ vzpomíná autor petice proti KSČM v zastupitelstvu Jaroslav Miller

Olomouc – Výsledky voleb mu nevadily, reakce vítězných stran už ano. Profesor Jaroslav Miller sedí ve svém pracovním kabinetu a kroutí hlavou. „Lidé velmi snadno podléhají iluzi,“ prohlásí nešťastně. Se situací se nesmířil a založil petici proti působení Zdeňka Švece, zvoleného za KSČM, na postu radního Olomouckého kraje pro školství. Nepřeje si totiž, aby výchovu našich dětí měla v rukou strana s temnou a zločinnou minulostí. Přidaly se k němu čtyři stovky lidí. Nestačilo to.

Co Vás přimělo k tomu založit petici? Objevil se ten první popud už s prvními výsledky voleb?

Motivací k organizaci petice byla skutečnost, že KSČM má v rámci povolebních jednání obsadit ideologicky zranitelný post školství. Dnes jsou mé výhrady nadále v platnosti i vzhledem k tomu, jaké nepěkné, nikoliv překvapivé věci vycházejí najevo o KSČM v českých krajích jako Karlovarský, Ústecký nebo Jihočeský, v nichž má tato strana nad školstvím kontrolu. Většina rozumně uvažujících lidí se asi shodne na základní premise, že organizaci s temnou a zločinnou minulostí nemůžeme s čistým svědomím svěřit výchovu našich dětí.

Proti čemu přesně petice bojovala?

Petice nezpochybňovala samotné výsledky voleb, ale rozhodnutí pana hejtmana Jiřího Rozbořila svěřit školství komunistické straně. Pokud by komunisté obsadili například resort dopravy, petici bych nepovažoval za nutnou, protože rozdíl mezi resortem školství a dopravou je v tomto kontextu myslím každému zřejmý.

Komu jste o své petici řekl nejdříve?

Mé ženě. Ostatně jako všechno. Pak samozřejmě svých kolegům, no a o více jsem se nestaral. Důležitá pro mě byla podpora mojí rodiny.

Šířilo se povědomí o této petici samo, nebo jste mu nějak napomáhal?

V podstatě publicitu obstarala místní média. Koncipoval jsem ovšem petici tak, aby byla směřována dovnitř Filosofické fakulty naší univerzity. To vysvětluje těch čtyři sta podpisů. Vnímal jsem petici spíše jako vyjádření názorů z určitého prostředí a určité řekněme profesní skupiny. Pokud bych petici rozšiřoval aktivně mimo Filosofickou fakultu, nepochybně bych získal násobně více podpisů, ale to nebylo úplně cílem mé aktivity.

Jako historik máte určitě výborné znalosti českých dějin, hraje Vaše vzdělání nějakou roli v tom, proč odmítáte zástupce KSČM ve vedoucích pozicích kraje?

Ne. Moje vzdělání v tom žádnou roli nehraje. Samozřejmě, že historik ve mně je. Jsem zřejmě citlivější na možné reminiscence minulosti, ale klíčovou roli spíše sehrála pudová obava z opětovného vlivu politické síly, která sehrála v poválečném období tak smutnou roli v dějinách této země i mé vlastní rodiny.

Čeho bychom se vlastně měli obávat? Pan Švec argumentuje tím, že je nestraník a že má na starosti pouze financování školství. Opravdu může mít nějaký negativní vliv na chod olomouckého školství?

Pan Švec neříká jednu důležitou věc. On spoluvybírá ředitele škol zřizované krajem a tady bych měl obavy. Dlouhá léta jsem byl členem několika rad středních škol a mám jisté povědomí o tom, dle jakého klíče se vybírali ředitelé škol.

Petici podepsalo okolo 400 lidí, považujete to za četnou podporu nebo jste zklamán, že se nezapojilo více lidí?

Jak už jsem říkal, nebylo mým úmyslem zakládat petici pro širokou veřejnost, to by si vyžádalo určitě daleko více úsilí. Sice bychom možná byli mediálně atraktivnější, a díky tomu bychom mohli tlačit na veřejné debaty, ale petice by nic neříkala. Nemluvila by za žádnou profesní skupinu, za lidi, kteří jsou spojeni určitým okruhem zájmů. Proto jsem chtěl, aby měli hlavně studenti a pedagogové možnost ji podepsat. Z tohoto hlediska považuji čtyři sta lidí za krásnou podporu. Kdybych ovšem organizoval veřejnou petici, určitě bych se s pár stovkami podpisů jen tak nesmířil a aktivně bych se pokoušel nasbírat jich více. Když tak o tom přemýšlím, možná by si lidé mysleli, že jsem další kandidát na prezidenta (smích).

Dosáhl jste touto svojí iniciativou nějakého výsledku? Měla tahle akce, teď z odstupu času, smysl? Protesty v Jihočeském kraji skončili rezignací komunistické radní Vítězslavy Baborové, v Olomouci je ale dodnes relativní klid…

Domluvili jsme se s panem hejtmanem, že uspořádáme veřejnou diskusi, což se stalo. Navíc jsme se, byť symbolicky, ohradili proti tomuto rozhodnutí. V Olomouci situace není totožná se situací v jihočeském kraji právě proto, že pan Švec je nestraník. Paní Baborová, podle svých slov, nerezignovala kvůli protestům, ale prý kvůli svému chatrnému zdraví. Doufám tedy, že se brzy vyléčí, ale snad už se o toto místo nebude ucházet. Hlavní důvod mojí iniciativy bylo, že se o tématu rozpoutala diskuse a že se o něj lidé stále zajímají, je pro ně aktuální. Myslím si, že by bylo špatné rozhodnutí nechat vítězné politické strany určovat, který člověk bude zastupovat ten který post bez povšimnutí. Reagovat jsem tedy musel.

Komunisté se k moci dostali demokratickou cestou – jejich mandáty jsme jim dali my. Máme tedy vůbec právo požadovat jejich odstoupení?

To je určitě otázka, která napadne spoustu lidí. Dost z nich argumentuje právě tímto. Já si myslím, že stejně tak, jako mají občané právo rozhodnout se před volbami pro jakoukoliv politickou stranu, mají stejné právo změnit názor v případě, že ta strana například neplní své sliby, kvůli kterým jim tento volič dal svůj hlas. Uznávám, není to úplně stejná situace, ale je dost podobná. Nezakládal bych petici, kdyby se povolební koalice rozhodla, že přenechá místo radního pro školství třeba sociálním demokratům a komunistům by přenechali místo jiné. Z vlastní zkušenosti vím, kolik zla se může napáchat špatná ideologie. Koalice se tak ale nerozhodla, a tím hrubě porušila má očekávání. Nejen má, protesty probíhaly i v jiných krajích. Nemůžeme přece tupě a v poklidu pozorovat chování politiků jen proto, že vyhráli volby. To by vedlo k zneužívání pravomoci a oni by nad sebou už neměli žádnou kontrolní ruku, která by o sobě v případě nějakého prohřešku dala vědět.

Nelíbí se Vám, že KSČM dostala pravomoc obsadit místo radního pro školství. Kdybyste jim mohl vybrat mandáty sám, kterou oblast byste jim s lehkým srdcem svěřil?

S lehkým srdcem asi žádnou, ale jak už jsem říkal, ta doprava by mi nevadila. Není zde tak velká moc ovlivňovat tolik lidí, jako ve školství.

Poslanec Vítězslav Jandák se k studentským protestům vyjádřil takto: „Lékaři dělají průmysl, jiní vedou zdravotnictví, sociální věci. A to, že tady školství za poslední roky díky vládám Nečase, Topolánka a dalších dostalo těžce na frak, to studentům nevadí?“ Myslíte si taky, že české školství v poslední době uvadlo?


Pan poslanec Jandák nerozlišuje mezi profesní způsobilostí k výkonu funkce a, řekněme, etickými problémy souvisejícími s minulostí a ideologií KSČM. Jinými slovy, nemá k podstatě věci co říci.

Co se týče Vaší druhé otázky, myslím si, že školství neuvadá, jen se přizpůsobuje době. Studenti jsou dnes jiní, než byli před dvaceti lety. Mají k dispozici internet, knihy a jsou schopni si jakoukoliv informaci okamžitě najít. To je obrovská změna, které se prostě musel přizpůsobit systém. Vyučování tak může být interaktivnější, učitelé mohou se studenty více diskutovat, ve školách se tedy upustilo od klasického výkladu učiva a biflování. To se studenti musí naučit sami. Někteří to pochopitelně nedělají a proplouvají studiem, jak to jen jde. Potom to vypadá, že vystudovat může každý. Není tomu ale tak.

Co by nový „školský radní“ mohl udělat, aby kvalita školství v Olomouckém kraji vzrůstala?

Hlavně by měl mít přehled v této oblasti. Měl by být výborný manažer a psycholog. Radní vybírají například ředitele škol, a ti pak celou instituci vedou. Když se nevybere dobrý ředitel, škola upadá. Studenti o ni nemají zájem a její pověst se bude zhoršovat. Může to vést k odlivu studentů středních škol do jiných měst, a tím by kraj mohl přijít o peníze. Veškerá jeho rozhodnutí jsou pro regionální školství nesmírně důležitá.

Jaký je podle Vás vůbec důvod takového úspěchu, který teď potkal KSČM? Skončila druhá v krajských volbách s více než dvaceti procenty hlasů.

To je jednoduché. Podívejte se na diskuse na internet. Často tam zaznívá názor, že jsou jediná nezkorumpovaná strana. To je iluze vytvořená skutečností, že KSČM dvacet let neměla opravdovou moc. V dobách kdy ji měla, tak společnost i strana byly nepochybně mnohem zkorumpovanější než je dnešní průměr, ať se to někomu líbí či nikoliv. Všichni si pamatujeme pochmurné heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“, drobné úplatky lékařům, úředníkům, honosné vily komunistických pohlavárů a podobně.

Myslíte si, že studenti mají ponětí o tom, proti čemu vlastně protestují? Podle Jiřího Zimoly, hejtmana Jihočeského kraje, totiž „studentům ani nejde o nějaký zvyšující se tlak, ono jim jde hlavně o sebezviditelnění“. Jaký by ale měli studenti důvod zviditelňovat se?

To přesně nevím. Pan Zimola, podobně jako pan Jandák, neřekl k podstatě věci nic. Myslím si, že by se měl spíše zajímat o to, proč tato situace nastala, a nehrát se studenty slovní „tenis“ o tom, kdo je ten špatný. To by určitě vedlo k lepšímu řešení.

Máte ohromné zkušenosti ze zahraničí, studoval jste v Budapešti, v Oxfordu, zkušenosti máte také z Německa, Kanady, Slovenska, Nizozemí či Ukrajiny. Jsme opravdu jediná země, ve které mají komunisté takovou moc?

Záleží na tom v jaké zemi a jací komunisté. V mnoha zemích světa se na vládě komunisté podílejí dlouhá desetiletí, aniž by byli poskvrněni podobnými zločiny jako středoevropské a východoevropské komunistické strany. Otázka zní, jak by vypadala situace, kdyby měli absolutní moc stejně jako v tzv. sovětském bloku. To se můžeme jen domnívat.

„Návrat školství do doby před rokem 89 není reálný,“ reaguje na obavy studentů politolog Karel Páral

Olomouc - Studentské protesty se šířily od města k městu jako lavina. Mohlo za to jmenování komunistických radních na post šéfů regionálního školství. Demonstranti se bojí možného vlivu KSČM na chod škol, a tak se scházeli na náměstích a pod heslem „Srdcem proti komunismu“ bojovali za své zájmy. Jiní zase podepisovali petice. Žádná reakce ale nepřišla. O studentských protestech a o stoupajícím vlivu extrémní české levicové strany jsem diskutovala s politologem Karlem Páralem. Ten nevidí k protestům důvod.

V poslední době si můžeme všimnout většího podílu KSČM na moci a na regionální politice. Nasvědčuje tomu například "druhé místo" ve volbách do krajského zastupitelstva 2012. Opravdu její moc v ČR roste, nebo je to jen reakce na současný stav politiky?

Krajské volby se do značné míry odlišují od jiných typů voleb, zejména pak od těch sněmovních. Kupříkladu nižší volební účast této straně do značné míry nahrává, jelikož voliči KSČM jsou velmi disciplinovaní a všech typů voleb se pravidelně účastní. Dokud se ostatním politickým stranám nepodaří své voliče mobilizovat a přesvědčit je o důležitosti krajské politiky, budou zisky KSČM v těchto volbách stále relativně vysoké. Zajímavý je z pohledu KSČM, a levice obecně, výsledek voleb například ve Středočeském kraji. Aféra poslance Davida Ratha měla, mimo jiné, vliv na nižší podporu jeho strany v krajských volbách. Nicméně hlasy, které ČSSD ztratila, se naopak povedlo získat právě KSČM. Úspěch českých komunistů je tedy důležité vnímat v kontextu celého systému, nikoliv odděleně.

KSČM při volbách do krajského zastupitelstva suverénně vyhrála v Ústeckém kraji, více než čtvrtina odevzdaných hlasů byla právě pro ně. Čím to je, že mají v této oblasti takovou podporu?

V Ústeckém kraji je levice velmi úspěšná dlouhodobě. Věková struktura obyvatel, podíl vysokoškolsky vzdělaných osob, míra nezaměstnanosti, výše průměrné mzdy či sociální problémy výrazně ovlivňují volební chování. Volba radikální levice, navíc v souvislosti se silně negativním vnímáním vládní politiky, může pro řadu voličů představovat řešení.

Má KSČM potenciál stát se silnou politickou stranou se zastoupením v parlamentní politice? V případě že ano, jaká jsou rizika?

KSČM má v českém parlamentu zastoupení již od jeho vzniku. Pokud se ptáte na účast komunistů ve vládě, jedná se o otázku poměrně komplikovanou. Do jisté míry se pokoušíme o věštění z křišťálové koule, nicméně se o to pokusím. Velmi často se v souvislosti s vládním angažmá komunistické strany hovoří o francouzském příkladu. V roce 1981 přizval Francois Mitterand francouzské komunisty do vlády. Komunističtí ministři se v exekutivních funkcích natolik znemožnili, že v následujících volbách strana zcela propadla. Ačkoliv je tento příklad přitažlivý, inspirovat se jím by mohlo mít v případě České republiky zcela odlišné výsledky. Vnímání KSČM českou společností je naprosto jiné, navíc samotné srovnání současných českých komunistů s jejich tehdejšími francouzskými kolegy je samo o sobě nesmyslné.

Druhou zásadní otázkou je, kdo by KSČM do vlády na parlamentní úrovni přizval, neboť vítězství této strany s nadpolovičním podílem mandátů ve Sněmovně je v současnosti nepravděpodobné. Zcela klíčový bude v této otázce postoj české sociální demokracie, která má z programového hlediska ze současných parlamentních stran ke KSČM nejblíže.

Mladí lidé se proti výsledkům voleb vzbouřili, v různých městech po celé ČR protestovali proti zastoupení této strany v krajské politice. Reagují ale na výsledky demokratických voleb, mají nějakou šanci uspět?

Dosavadní vývoj ukázal, že nikoli. Víme sice o případu radní Baborové za KSČM, ta ale odstoupila ze zdravotních důvodů. Její rezignace tedy rozhodně nebyla důsledkem studentských demonstrací. Radní ostatně nemají důvod ustupovat nebo měnit personální politiku. Uvědomme si, že komunisté měli zastoupení na krajské úrovni už v minulém volebním období a ani jim, ani sociálním demokratům tato spolupráce evidentně u voličů nijak nepřitížila.

V Olomouci založil petici také prof. Jaroslav Miller, vedoucí katedry historie na UP. Petice vystoupila proti jmenování Zdeňka Švece náměstkem hejtmana pro školství. Švec není členem KSČM, je nestraník, ale komunisty byl jmenován. Signatáři se bojí možného vlivu KSČM na regionální školství. Je tento strach oprávněný?

Jestliže jakákoli strana dosadí svého člověka do funkce radního, pak určitým vlivem nepochybně disponuje. Ale představa, že hrozí například návrat školství do doby před rokem 89, není reálná. Existují zde svobodná média i silná opozice. Právě jejich úkolem je na případné nešvary poukazovat.

Úspěchy KSČM se už před deseti lety přičítaly hlasům seniorů, a předpokládalo se, že po uplynutí několika let bude logicky těchto hlasů ubývat. Nestalo se tak. Co táhne dnešní mladou generaci k extrémní levici? Může se jednat o neznalost historie?

Z výzkumů volebního chování víme, že s rostoucím věkem se voliči více přiklánějí na stranu levice. Tento trend je poměrně znatelný. Životní styl starších občanů se výrazně mění, což úzce souvisí s jejich politickými preferencemi. Jsou pro ně důležité sociální jistoty, důstojný život ve stáří, kvalitní a dostupná zdravotní péče a podobně. Vzhledem ke stárnutí nejen české, ale celkově evropské společnosti, bude zajímavé sledovat, jakým způsobem budou na nové podmínky reagovat politické strany. Pokud jde o vztah mladých lidí a komunistické strany, byl bych opatrný, pokud jde o tvrzení, že dochází k silnějšímu příklonu nejmladších voličů ke KSČM. Podíváme-li se na výsledky například studentských voleb či dalších podobných projektů, sledujeme obrovskou převahu podpory pravicových popřípadě jiných, alternativních stran, jako například pirátů či zelených. Ačkoliv KSČM má řadu podporovatelů i mezi mladými lidmi, a Komunistický svaz mládeže toho může být dokladem, nedomnívám se, že dochází k výrazné generační obměně jak strany samotné, tak jejích voličů. Kandidáti, poslanci, zastupitelé i samotní členové KSČM jsou v rámci českých politických stran stále těmi nejstaršími.

Česká levice to má velmi těžké, v případě sestavování koalice většinou nemá na výběr a musí spolupracovat s KSČM. Proč v Česku nevzniká další moderní dominantní levicová strana?

Pokud českou levicí máte na mysli převážně ČSSD, nesouhlasil bych s tvrzením, že má situaci velmi těžkou. Otázkou spíše je, zdali spojenectví sociálních demokratů a komunistů může těmto stranám uškodit. Přesněji si odpovíme až po dalších krajských volbách. I SPOZ může nyní do české politiky promluvit hlasitěji. O tom, zda má šanci stát se dominantní silou na levici, však můžeme pouze spekulovat. Podíváme-li se však na opačný pól politického spektra, vidíme, že nová strana TOP 09 může zaujmout stěžejní pozici namísto starší zavedené - ODS. Sjednocení levice, respektive vznik nové, silné, moderní levicové strany, není v našich geografických reáliích ojedinělé. Příkladem budiž slovenský SMER či polské PiS.

Olomouc - Rok od smrti Václava Havla se opět lidé scházejí a zapalují svíčky. Tentokrát ale protestují proti zastoupení KSČM ve vedení Olomouckého kraje. Před budovou krajského úřadu se rozsvítilo srdce a velký nápis „NE KSČM!“ sestavený z hořících svíček. Olomoučané se tak připojili k celostátní protestní akci nazvané Srdcem proti komunismu.

Jedním z pořadatelů byl i zastupitel kraje Marian Jurečka (Koalice pro Olomoucký kraj), který upozornil na akci i na facebooku. Jeho výzvou se však řídily jen dvě desítky lidí, a tak protest připomínal spíše poklidné setkání. Mezi nimi byla i dvacetiletá studentka Sára: „Beru to hlavně jako vzpomínku na prezidenta Havla, kterému by se určitě nelíbil vývoj po letošních volbách. Zároveň je to pro mě forma protestu proti tomu, že se do důležitých pozic ve vedení krajů po celé republice dostali členové Komunistické strany Čech a Moravy.“

Nově zvolený hejtman Olomouckého kraje Jiří Rozbořil (ČSSD), musel řešit kromě protestních svíček také petici profesora Jaroslava Millera, který nesouhlasí s tím, že má KSČM spravovat školství. „Koncem ledna či začátkem února chci uspořádat sezení, kam by přišli politologové i jiní odborníci a veřejnost. Tam můžeme o situaci diskutovat. V Olomouckém kraji je situace výrazně odlišná než třeba v Karlovarském. Nicméně každý má právo se vyjádřit a k tomu patří i zapalování svíček na veřejných prostranstvích," řekl Rozbořil.

Proti působení KSČM v regionálních zastupitelstvech protestovali lidé i v jiných částech republiky. Obyvatelé Karlovarského kraje chtějí vyměnit radního Václava Soukupa (KSČM), který má na starosti také školství. Nelíbí se jim, že před Sametovou revolucí byl Soukup politickým pracovníkem pohraniční stráže. Podobný problém mají jihočeští studenti. Tamní školství zase řídí Vítězslava Baborová, také členka KSČM. V Českých Budějovicích dokonce vyšlo 1500 lidí do ulic protestovat: „V roce 1948 komunisti všechny sociální demokraty zavřeli a dnes jim sociální demokracie dává školství,“ řekl jeden z demonstrujících. Hejtman Jihočeského kraje Jiří Zimola (ČSSD) to ale vidí jinak: „Já mám hlavně dojem, že studentům ani nejde o nějaký zvyšující se tlak, ono jim jde hlavně o sebezviditelnění.“ Protesty neminuly ani Ústecký kraj.

Vzrůstající moc komunistů není lhostejná ani českým spisovatelům. „Všiml jsem si, že pan Zimola to obhajuje tím, že komunisti jsou parlamentní strana a že se jim musí dát příležitost. Oni si vzali příležitost v roce 1948 a čtyřicet let ničili dětské duše takovým způsobem, že lidé dodneška neví, čí jsou, protože jim komunističtí profesoři vymývali mozky,“ připomíná Jiří Stránský, bývalý šéf PEN klubu, který strávil kvůli komunistům necelých deset let života ve vězení. Poslanec Vítězslav Jandák ale nesouhlasí: „Já mám pocit, že je to strašně nafouknutý a drtivá většina těch studentů i dalších lidí vůbec neví, proč tu petici podepisují. Jediným hnacím motorem pro ně je, že jim někdo řekne, chcete, aby tento a tento resort vedla komunistka? A oni řeknou ne! Ale nepřemýšlí nad mnoha věcmi. Proč nerespektují výsledky voleb?“

KSČM získala ve volbách do krajských zastupitelstev mírně přes dvacet procent hlasů, může se proto zdát, že protestní akce pozbývají smysl. „Možná tady tohle mělo spíš přijít před volbami, aby se apelovalo na voliče, aby přišli a aby volili politické strany jiné než třeba komunistickou stranu, ale stejně tak můžeme dnešní protesty vnímat jako apel na strany ve středovém či pravicovém spektru, aby se daly natolik dohromady a natolik zabojovaly o důvěru voličů, aby příště ty hlasy nemusela sklízet z protestu komunistická strana,“ řekl Lukáš Jelínek, politolog z Masarykovy demokratické akademie.

Náměstí krajských měst se plní protestujícími lidmi. Mohou za to vesměs nově jmenovaní komunističtí radní, kteří dostali na starosti školství. Studenti a pedagogové nezůstali dlouho klidní, své názory se rozhodli veřejně sdělit na náměstích přesně rok od úmrtí Václava Havla. Pod okny radnic se tak rozsvítily svíčky s nápisy „NE KSČM!“ Akce s názvem Srdcem proti komunismu se zúčastnily stovky lidí po celé České republice.

„Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávidí!“ zní Havlův slogan z jednoho transparentu. Pravda je ale taková, že komunistická strana získala v celorepublikovém měřítku přes dvacet procent hlasů a skončila tak v těsném závěsu nad vítěznou ČSSD. V Karlovarském a Ústeckém kraji dokonce vyhrála. Demokratický systém, za který jsme tak bojovali v osmdesátém devátém, nás opět pomalu přivádí zpět ke komunismu. Sami jsme si ho spravedlivou volbou vybrali a nadávat můžeme jen sami na sebe. Pravda, vybrala si ho jen hrstka z nás, necelých třicet sedm procent z občanů, kteří jsou zplnomocněni přijít k volebním urnám. Jak by ale vypadaly výsledky voleb, kdyby byla účast třeba devadesátiprocentní, to se můžeme jen domnívat.

Na jasné vítězství levice vždy ostře reagují studenti a vysokoškolští pedagogové, kteří mají o politice jiné mínění. Sdružují se, drží hladovku, zavírají školy, jsou jako malé děti: naivní a nepoučitelní. Výsledek to nemá žádný. Studenti se ale nachomejtnou u každé akce, a tak nesměli chybět ani před radnicemi v Olomouci, Českých Budějovicích, Karlových Varech či Zlíně. Změna ve vedení krajů se jich totiž přímo týká – ve všech zmiňovaných městech se protestovalo proti jmenování komunistického radního na post šéfa regionálního školství. Opět se ale ukázalo, že výsledky voleb nebyly jen noční můry některých pravicových příznivců, ale realita. V Olomouci se totiž sešly jen dvě desítky nespokojenců.

Na první pohled to vypadá, že komunisté se plíživě, nenápadně a lstivě dostávají na důležité pozice. Někteří fantastové si dokonce mohou myslet, že se hrstka těch nejvlivnějších bosů KSČM setkává v tajné klubovně, kde kují pikle, a proto máme potřebu proti tomu bojovat. Ve skutečnosti má komunistická strana velmi silnou členskou základnu, která má své stabilní příznivce. Svých patnáct až dvacet procent získává KSČM v krajských volbách pravidelně. Na rozdíl od rudých voličů jsou ti oranžovo-modří velmi přelétaví. Nejen voliči, i samotní politici přechází z jedné strany do druhé, zrovna tam, kde je lépe. A když už si neví rady, dohodnou se na společném vládnutí, a zruší tak vlastně celou podstatu demokratických voleb. Tenhle princip se lidem nelíbí, jenže dělají to tak prakticky všechny politické strany. Až na jednu. Na komunisty. Na tu jedinou nedemokratickou stranu, která má právo rozhodovat o našich osudech. A tak vlastně chceme nedemokratickou demokracii.

Můžeme předpokládat, že stejná situace nastane v roce 2016, při dalších volbách do krajských zastupitelstev. Mezitím se na postech radního vystřídá pár politiků, jejichž práci stejně nikdo nesleduje a jejichž jména stejně nikdo nezná. Po roce se přestanou i studenti angažovat v regionální politice a zaměří se na tu parlamentní. Školství se nerozloží a komunisté stále nebudou plánovat invazi. Po volbách získá KSČM svých standardních dvacet procent hlasů a dva mandáty a opět budeme mít lidi v ulicích. Demonstranty, kteří nevědí, kdo zastupoval ono místo v minulém volebním období, ani co dobrého či špatného vykonal. Jen jsou to prostě komunisté, a ty nechceme.

Byl mi přesně jeden rok a tři týdny, když přišla Sametová revoluce a skončily všechny mé naděje na nádherný život. Ačkoliv nemám vlastní zkušenosti s rudými bratry, jsem si naprosto jistá, že bych se měla lépe!

Všudypřítomná svoboda mi už v dětství vzala spoustu zážitků. První roky svého života strávily děti v jeslích, aby rodiče nezanedbávali pětiletku. Ačkoliv neuměly mluvit ani chodit, byly v kolektivu a sbíraly kolektivní zkušenosti, to zajisté takovému dítku pomůže v rozvoji.

Když jsem povyrostla, ve škole mě učili o vlastivědě, historii, společenským vědám jako ekonomii, politologii a etiku. Dostalo se dokonce na současné umění. Nikdo mi nenaléval optimismus do žil, nikdo mě nenaučil těšit se na práci. Dodnes pořádně nevím, kdo to byl Lenin a co hůř, nikdo to po mě ani nechce vědět! Samé nudné zprávy, klesající ekonomika a zhýralí politici. Čím více studuji, tím více nechci vědět.

A pak jsem přičichla k práci. Má první brigáda byla za barem. Obsluhovala jsem sprosté zbohatlíky, zatímco jsem musela jednat s drzými chudými dodavateli zeleniny. Nesnášela jsem jedny i ty druhé. Kdybych obsluhovala za dob komunistů, možná bych se jako servírka dokonce usmívala. Nebyli by žádní bohatí ani chudí, ale všichni bychom měli stejně. Všichni by pili jedno pivo a jednu červenou sodovku, co vám udělá permanentní rudý půlměsíc nad horním rtem. I tu mi vzali.

A co vidím, když se dnes podívám do budoucnosti? Když se zasním, vidím práci, manžela a děti. Vidím škodovku, byt, kocoura a dovolenou na Jadranu. Pak se ale vzbudím a nevidím nic.

Proč si vlastně lidé stěžují, že dnes mají komunisté zase trochu moci? Snad mají lepší paměť než já?